Jsem neuvěřitelně lenivý člověk, říká o sobě Vladimír Polák

Jak se mu po 30 letech odcházelo z Národního divadla moravskoslezského do Divadla Mír? Proč se mezi jeho herci občas cítí starý, proč se teď nedaří tvořit nové skeče Třem tygrům a jak vzpomíná na Norberta Lichého? Nejen o tom vyprávěl ostravský herec Vladimír Polák.

„Jsem neuvěřitelně lenivý člověk, takže se musím k věcem dokopat,“ říká herec Vladimír Polák. Na to, že je, aspoň podle svých slov, lenivý, toho ale stíhá docela dost.

Kultura Sedláčkovi. Já na bráchu, táta na mě! 24/04/2024

Když nedávno zemřel Norbert Lichý, mluvilo se o tom, že odešla herecká legenda. Nemáte pocit, že jsme jej tady vnímali jako legendu, ale třeba v Praze, kde se často rozhoduje o hereckém obsazení ve většině filmů a seriálů, se jen tak někdo z Ostravy legendou nestane?

Začnu obšírněji. My máme takzvaný ostravský komplex. Jakmile se nám něco nepovede nebo nedaří, můžou za to Pražáci. Do jisté míry je samozřejmě Praha centrum, spousta firem a státních subjektů tam má sídlo. Možná je teda náš pocit někdy oprávněný. Z hlediska herecké líhně tady na tom ale nejsme vůbec špatně. Mnoho herců, začínajících v Ostravě, se v Praze prosadilo. Je trochu těžší, aby si vás tady všiml režisér. Je to stejné, jako když hráč Baníku vyniká a hraje skvěle, ale musí zahrát deset dobrých zápasů, aby si ho všiml reprezentační trenér. Kdežto ve Spartě hráčům stačí zahrát jeden dobrý zápas. Takhle se to u nás říkávalo. Myslím, že to platí i v divadle. Když jste mluvil o Norbertovi… Rozdělil bych diváky na pasivně dívající se diváky na televizi, a diváky zajímající se o divadlo. Ze své zkušenosti vím, že jsou i lidé z Prahy a dalekých končin České republiky, kteří si zajedou do Ostravy, protože vědí, že se v Ostravě dělá dobré divadlo. Existují i lidé, takzvaní divadelní turisti, kteří do Ostravy určitě pojedou na divadlo, nebo třeba divadelní festival na konci sezóny, stejně jako do Brna, Hradce Králové. A tito lidé určitě vnímali Norberta jako velkou hereckou osobnost.

Měl jste vy osobně někdy pocit, že máte na víc, že byste se mohl více objevovat ve filmech, inscenacích, v dílech, která vznikají v Praze a jsou určena publiku v celé České republice?

Kdysi prakticky neexistoval herec, který by neměl stálé angažmá. A přesto se produkce musely snažit herce hledat a sestavit natáčecí plán tak, aby hercům vyhověly. Dnes je herců obrovské množství a nejvíce jich je v Praze. Produkce, a zvláště ty seriálové, začínají vnímat, že pokud chtějí herce, kteří jsou populární, ale hrají v divadlech, tak se jim musejí přizpůsobit. A potom nacházejí a angažují herce, kteří jim podepisují, že si čas pro seriál udělají. Nakonec se to takhle namíchá. Dnes je poměrně velké množství herců, kteří jsou na volné noze, tu a tam vezmou divadelní projekt a jsou připraveni a k dispozici pro případnou filmovou produkci. Každý den stojí peníze, každá prodleva je drahá. Takže produkce budou sahat po hercích, kteří jsou v centru dění, v Praze. Je to pro ně jednodušší a levnější. Když jsem jezdil hrát menší role ve filmech, tak jsem sám zažil, že někdy pro mě posílali auto až do Ostravy, abych po představení ještě stihl noční natáčení. Je to komplikované.

Trošku jste mi ale utekl od otázky.

Já teď řeknu něco, co jsem prakticky nikde neřekl. Jsem svým způsobem patriot – to se hodí, když to říkám zrovna vám. Mnoho hereckých talentů, kteří byli v Ostravě v angažmá, se vůbec neukázalo v televizi, ani v té ostravské. Kdysi jsme se Štěpánem Kozubem a prezidentem herecké asociace domluvili na setkání s generálním ředitelem České televize. A já mu řekl: vy tady máte něco jako farmu nebo líheň skvělých herců, a nikdy už nebudete mít natočeného mlaďounkého Igora Orozoviče, Honzu Hájka, Lucii Žáčkovou v době, kdy byli v Ostravě – to jste prošvihli. Není to škoda? Není škoda, že nemáte natočené inscenace s těmito herci v mladém věku? Máte výhodu, že máte studio v Ostravě i v Brně. A tuhle výhodu jste prošvihli. Tímhle setkáním jsem naštval hrozně moc lidí, taky lidí v Ostravě. Ale dva roky na to přišla detektivka, která je z velké části obsazena ostravskými herci. Třeba jsem tím poukázáním na jejich výhodu spustil nějakou lavinu. Nevím, jestli to byla moje zásluha, nebo ne.

Vy jste nikdy nebyl naštvaný, když jste měl v divadle dobrou sezónu, že si toho pražští režiséři nevšimli?

Já mám čtyřicet let, mě už leckdo viděl.

Počkejte, vy máte více let, ne?

Dobře, je mi čtyřicet pět. No dobře… Bude mi čtyřicet sedm. Mě už si mohli všimnout. Ti, kteří si všimli, tak to v nich nic nevyvolalo. Je to jejich vina. Pravda, některé filmy by mohly být lepší, i když byly dobré (směje se).

Foto: Jan Lipovský

Máte na mysli konkrétní film, kde byste zazářil?

To je těžko popsat dvacet let české kinematografie, která přišla o ledacos. Druhá věc je to, co spustil Albert Čuba – natočili jsme český film v Ostravě, s Ostraváky.

Takže co si neuděláme sami, to za nás nikdo neudělá?

I tak se k tomu dá přistoupit. Dnes už se netočí filmy na filmový pás, můžete klidně natočit film na mobil. Když jsme točili Jackpot a měli jsme koprodukci v Praze, tak jsme jim řekli, že chceme točit na dálnici. Oni se zhrozili a začali říkat, že budeme potřebovat velké množství povolení. Albert ale zvedl telefon, zavolal kamarádovi, který řekl, že zrovna na jednom místě opravují dálnici, že tam můžeme točit. A bylo to zdarma. Nebo jsem si vymyslel, že se ve filmu obleču do generálské policejní uniformy – první odhad byl, že šití bude stát dvacet tisíc; já jsem ale zavolal bývalému řediteli, tenkrát velvyslanci Tuhému, protože se známe – můj otec byl celý život u policie – a on mi uniformu půjčil zdarma. Věci se dají dělat jinak než pražským pohledem.

Po třiceti letech angažmá v Národním divadle moravskoslezském jste odešel do Divadla Mír. Není vám líto, že už jste mohl zanedlouho být doyenem, chodit po chodbách divadla a rozdávat moudra?

To já dělám i tak! Já chodím po Míru a rozdávám moudra, ale ti mladí parchanti si toho neváží a dělají si ze mě srandu. To je ale v pořádku a má to tak být. Stáří, nebo zralejší věk, to není zásluha. Ti mladí mě přesvědčili o tom, že jsem starý, protože nikoho staršího nemají. Dlouhá léta jsem byl v NDM nejmladší, a teď jsem zase nejstarší člen souboru. Ještě, že tam je jeden údržbář, a ten je starší než já; ale zase je na tom fyzicky líp. No. Každý herec vám řekne, že tu a tam je dobrá určitá změna. Já jsem neplánoval, že odejdu. Myslel jsem, že stihnu obojí. A chviličku to tak skutečně bylo. Bylo to období, kdy jsem měl dvacet představení měsíčně a bylo to náročné. Říkal jsem si ale pořád, že to jde. Potom přišlo na lámání chleba. Albert přišel se systémem hraní v blocích, a pak už to opravdu nešlo. Musel jsem si vybrat.

Bylo to těžké rozhodování?

Když se to dozvěděl Standa Šárský, který v Ostravě strávil mnoho let, a pak šel na chvíli do Prahy, tak se mě důrazně ptal, jak to že odcházím, že mi přece mají vytvořit takové podmínky, abych tady zůstal! Rozčílil se na to divadlo, a ne na mě.

Předpokládám, že o podmínkách to ale nebylo.

Ne. Já jsem v tom divadle prakticky byl od svých patnácti, šestnácti let, kdy jsem dostal přes Český literární fond stipendium. Už ve třetím ročníku na konzervatoři jsem byl více v divadle než ve škole, do školy jsem chodil jen na odpolední blok, který jsem stíhal mezi zkouškou a představením. A maturitní otázky jsem se učil čtrnáct dní před maturitou. Přesně jako můj pradědeček, i já jsem od šestnácti let v práci – akorát on byl v dolech, já jsem v divadle. Myslím si ale, že v divadle je méně prachu.

Méně prachu i prachů.

Přesně. Vidíte, vy jste taky vtipný, taky byste mohl něco psát, nějaký časopis třeba.

Předpokládám, že vaše cesta do jiných divadel není uzavřená. Máte nějaké plány v tomto směru, až vám skončí angažmá v Divadle Mír?

Plány nemám. Samozřejmě ještě dohrávám tři role – muzikál DONAHA!, který je stále plný, dále Revizor a Testosteron. Kontakt s jevištěm mám pořád. Až bude derniéra těchto tří představení a v Míru budu mít volno, tak pokud bude zájem, přijmu hostovačku. Myslím, že herců na volné noze bude čím dál tím víc i v Ostravě.

Jaké to je v Divadle Mír? Jací jsou kluci – Čuba, Kozub, Ferro?

Čuba byl ředitel, ale začalo ho to obtěžovat, takže tam má ředitelku a on říká, že je principál. Takže my nevíme, co dělá, i když je zaměstnaný hodně. Má taky uměleckého šéfa Štěpána. A Štěpán taky nemá moc času. Soubor je ve své podstatě maličký, takže si stačíme všechno říct. Soubor je taky hodně mladý. Kolegové jsou jako houba a chtějí nasávat zkušenosti. Je to pro ně těžké, nemáme tolik premiér jako v klasickém divadle, kde jich je třeba pět za rok. Ale na druhou stranu jsou s námi, a to je hodně obohatí.

Říká se, že když do takového kolektivu přijde někdo starší, ve vašem případě samozřejmě jen o pár let, i jeho tato zkušenost obohatí, člověk omládne. Je to takhle barvotiskově krásné ve vašem případě, nebo se objevují situace, kdy jste jejich humoru nerozuměl? Jak funguje symbióza?

Já jsem neomládl. Uvědomil jsem si, že jsem fakt starší. Někdy jim nerozumím. Mám tři děti, takže ten věkový rozdíl vnímám. Generace mileniálů, někdy se říká bezstarostná generace, je jiná i v tom, že já jsem si domlouval rande tak, že jsem musel strčit prst do kolečka, potáhnout kolečkem, pak prst vytáhnout, kolečko se pohnulo zpátky a zadal jsem tak teprve první vytáčené číslo. A když se vám podařilo číslo vytočit, nakonec vám to nezvedla ta holka, ale třeba babička nebo mamka, což bylo nejhorší. Jiná je tedy i komunikace se světem. Nová generace se narodila automaticky do sociálních sítí, tak podle mě zákonitě musí být, a také je, jiná. Nebudu hodnotit, jestli je lepší nebo horší. Myslím ale, že generační problémy byly i za pradávných dob, kdy jsme byli na stromě a v jeskyních.

Ze skečů Divadla Mír nebo Tří tygrů to vypadá, že tvoříte jeden organismus. Je to tak? Nebo to občas skřípe?

Neskřípe to. Myslím, že je to spíš věc humoru, špičkování a zdravého napětí. Jsem velmi rád, že ti lidi spolu hrát chtějí, a to je pro divadlo z mé zkušenosti velmi důležité.

Řekl byste, prosím, jednu až dvě věty ke každému ze tří zbývajících tygrů? Jak je vnímáte?

Albert je velice inteligentní člověk, který se neustále neuvěřitelně sebevzdělává. Když přišel do světa produkcí a hereckých agentur, tak začal hledat informace, aby do toho viděl, mohl porovnat a orientovat se. Myslím, že Albert nesnáší situaci, kdy se v některých věcech neorientuje. Vzal na sebe risk a zodpovědnost. My ostatní jsme jen herci, takže pokud Divadlo Mír zkrachuje, tak si najdeme angažmá jinde. Albertovi to vymlouvali a říkali, ať to nedělá. Albert je vizionář. Zainvestoval do seriálu Krematorium, který je jen na YouTube, a já mu říkal, že nechápu, jak se mu ty peníze vrátí. Ale on ví, proč to dělá.

Když mluvíte o zodpovědnosti, kterou na sebe Albert vzal, tak si vzpomínám, že z rozhovoru s ním jsem měl pocit, že je velmi bezstarostný. O seriálu Krematorium mi bezelstně řekl, že je na YouTube, že to snad něco vydělá, možná to i prodělá. Překvapuje mě, že se tím alespoň na první pohled netrápí.

Málokdy jsem zažil, že by se Albert rozčílil. Já jsem trochu cholerický, zvláště pak, pokud mi o něco jde a na něčem nebo někom mi záleží. Za ta léta, co se známe, Albert vypěnil dvakrát nebo třikrát. Je to neuvěřitelné. Albert je kliďas.

Foto: Jan Lipovský

Pojďme k dalšímu členovi: Robin Ferro.

Já mám z Robina neuvěřitelnou radost. Přišel herec z loutek, který když mluvil, tak skládal do věty podměty a přísudky hodně složitě, i když ne tak složitě jako Babiš, nedokázal dát dohromady větu, aby normálně seděla. Robin si z toho pak udělal přednost. Dokáže lidi neuvěřitelně pobavit, některé věci dělá záměrně. Když spolu začínáme zkoušet roli, tak on začne na nějaké úrovni, ale do premiéry udělá obrovský pokrok, dotáhne to úplně jinam. Je velmi pracovitý. Líbí se mi na něm, jaký kus práce udělal za těch deset let, co se známe, a taky jak vyzrála jeho osobnost. To taky není zadarmo. Mladý debil se za chvilku stane starým debilem. Neznamená to, že moudrost přichází automaticky s věkem. Robin vnímá věci kolem sebe. Dokáže nasát moudrosti, které projdou okolo něj. To málokdo z mladých lidí umí tak dobře jako Robin. Mám radost, jak roste herecky i osobnostně.

A co Štěpán Kozub?

Štěpán je v jistém smyslu jeden z největších talentů, který v Ostravě působil. Jako komik má obrovský dar, a to je neuvěřitelně rychlé myšlení. Já jsem to zažil, když jsem s ním poprvé improvizoval. Když se na jevišti dostaneme do improvizace, což se nám občas stane i tam, kde by nemuselo, tak Štěpán reaguje způsobem, který je důkazem jeho neuvěřitelně rychlého myšlení. Něco napadne každého, ale Štěpán dokáže z pěti věcí, které do mozku během vteřiny přijdou, vybrat to, co opravdu stojí za to. Umění není zareagovat rychle, to udělá šedesát procent herců. Ale umění je, jak Štěpán umí vybrat to, co na danou věc sedí. Řekl bych dokonce, že to je středoevropská rarita. A to jsem s německými, maďarskými ani polskými herci moc nehrál.

Zůstanou spolu Tři tygři ještě dlouhou dobu? Vzniká něco nového?

To je určitě zajímavá otázka. Teď jsme se dostali do situace, kdy na sebe nemáme čas. Ne, že bychom nechtěli – bavili jsme se o tom a zjistili jsme, že chceme, ale že není čas. Dva ze Tří tygrů se teď potkáváme na jevišti. Minulé září jsme udělali malé turné, kdy jsme dělali společný stand-up. Snad to zopakujeme, uvidíme. Řešili jsme pokračování Jackpotu, což provést chceme. Řešíme, jestli budeme točit film třeba podle již napsaného scénáře. Otázkou teď je nalezení času. Na Albertovi pak taky je najít peníze. Myslím, že spolu chceme dělat, a to je podstatné. Pro diváka je horší, že spolu nevystupujeme tak často. Ale můžu říct, že spolu dělat chceme.

Proč není čas?

Štěpán teď má na starosti BUMBUM Comecy club, stand-upy, zpívání s Jirkou Krhutem. Robin Ferro začíná točit jeden film za druhým, protože je zajímavý typ, je to mladý herec a mám z toho obrovskou radost, ale zároveň to ubírá z času, který spolu můžeme strávit na jevišti. Je to prostě tak. Albert má velkou zodpovědnost za divadlo. Je čím dál tím těžší dát se společně dohromady. Ale chceme to. Pokud tato energie zůstane, tak se to i podaří. Ale nemyslím si, že budeme i v osmdesáti jezdit jako pan Svěrák a parta kolem něj. Kluci mají obrovskou chuť pro stále nové výzvy, což je v pořádku. Ale zatím je situace taková, že spolu dělat chceme.

Máte vy stále nové výzvy?

Já mám určité představy, ale jsem neuvěřitelně lenivý člověk, takže se musím k věcem dokopat. Nové výzvy tu a tam přicházejí. V práci jsem dost rozpolcený – komunální politika a divadlo jsou od sebe dost vzdálené. Musím si čas rozparcelovat tak, abych myslel i na osobní život. Nedávno jsem dceři přinesl dudlík, a ona se už začíná malovat. Něco jsem prošvihl.

Měl byste vy sám ochotu dělat stand-up v BUMBUM Comedy clubu?

Já nevím, jestli to umím. Je to výzva. Nedávno jsem slíbil, že tam vystoupím pro uzavřenou společnost, kde je dané téma. Vím, že mám dva měsíce na přípravu. Protože jsem vystupoval ve Štěpánově silvestrovském pořadu na YouTube, dal jsem si do hlavy krátký výstup, který jsem udělal, a Štěpánovi se to líbilo. Ale to je zas něco jiného než si připravovat hodinový výstup. Je to úplně jiná disciplína. Skvělí stand-upisté navíc nemusejí být herci. Není to o tom, že komik je dobrý herec. Svým způsobem byl největším stand-upistou všech dob Vladimír Menšík.

Nakousnul jste politiku. Jste ostravský zastupitel za hnutí Ostravak. Je v něčem výhodné být herec a zároveň politik? Napadá mě, že při řeči na zastupitelstvu můžete využívat svých rétorických a hereckých schopností. Pláčete někdy na zastupitelstvu?

Zaprvé – to nejdůležitější se nedomlouvá na zastupitelstvu. Když jsem byl opoziční zastupitel, občas jsem použil nějaký divadelní výstup. Ale věděl jsem, že ničeho nedosáhnu, protože se toho na zastupitelstvu moc změnit nedá. Jednotlivé materiály se probírají v komisích, kde je prostor věc probírat; zastupitelstvo je jen posledním orgánem.

Takže nikdy neděláte scény?

Moc velké scény jsem nedělal. Spíš se projevuji v takových symbolických věcech. Vedení města například dlouho nechtělo vyvěsit tibetskou vlajku, ale já jsem to bral jako symbol a občas jsem využil svého hereckého umu. Když jsme se bavili o tom, proč je stále velké množství ulic pojmenováno po různých údernících, komunistických funkcionářích nebo vůdcích různých revolučních hnutí v Africe, tak jsem použil pár hereckých prostředků. Je to spíš mnohdy ale proto, aby člověk na dané téma upozornil, aby zažehl diskuzi, aby se o tom mluvilo dál a dál. Výsledek třeba za pět let nebo s obměnou zastupitelstva přijde.

Foto: Jan Lipovský

A jak tedy jde dohromady povolání herce a politika?

Víte, já moc nemám rád otázky, proč je herec v zastupitelstvu a komunální politice. Je to přitom úplně jednoduché. Čím více bude zastupitelstvo města namícháno z lidí, kteří v daném městě pracují a žijí, tím lepší to bude. Já jsem v zastupitelstvu proto, že deset procent rozpočtu jde do kultury. Mají o tom rozhodovat lidi, kteří celý život žili ve sportu, nebo jsou doktoři, právníci? Myslím si, že všichni obyvatelé by měli být v zastupitelstvu zastoupeni.

Co vás čeká v herecké rovině? Viděl jsem nedávno v Míru premiéru představení Brouk v hlavě. Bylo to moc fajn. Dokonce jsem vás tam viděl improvizovat, což asi u premiér bývá?

To právě u premiér nebývá. Ale tam mě k tomu dohnala okolnost, kdy jsem ve scéně měl vzít rekvizitu ze země, která ale byla v tu chvíli v jiném pokoji. Vznikla improvizace, to se stává.

Myslím, že se vám velmi podařila…

To jsem rád. Já si užil menší roličku, poté co jsme dělali Blbce k večeři, kde jsem na pódiu od začátku do konce. V té menší roli nastupuji až v druhém jednání, takže se kolegové převlékají a jsou nervózní, a já teprve dopíjím kávičku. Jsem za tuto roli rád, byť je menší – ale i to si herec v takové roli užije.

Řekl bych, že je to role vděčná. V jakých představeních vás ještě můžeme vidět? Co chystáte?

Už jsem říkal, co dohrávám v Národním divadle moravskoslezském. V Divadle Mír máme určité bloky her, opakujeme Českou kletbu, což je hodně drsný humor a je to také česká premiéra, v jiném divadle v České republice tuto hru teď neuvidíte, stojí za to se na ni podívat. Hraju v představení Blbec k večeři s Michalem Sedláčkem, což je skvělé, protože jsem podstatnou část své herecké profese strávil s jeho otcem, kdy představení Habaďůra jsme hráli asi dvanáct let. Dál snad můžu prozradit něco o Shakespearovských slavnostech. Pro ně si ostravská část připravuje vždy co dva roky premiéru s ostravskými herci, anebo s herci s ostravským angažmá. Budeme dělat představení Večer tříkrálový, což je jedna z velmi oblíbených Shakespearovských komedií. A já tam budu hrát velmi krásnou roli, o které ještě nebudu mluvit. Byla to jedna z mých shakespearovských vysněných rolí. Právě díky Shakespearovským slavnostem a díky tomu, že jsem se se Shakespearem setkával i na jevišti Národního divadla moravskoslezského, tak to bude moje třináctá role v Shakespearovi. Velmi se na to těším.

Myslel jsem, že nejvysněnější herecká role je Hamlet.

Hamlet je mladý kluk. Takže pokud by ho hrál člověk za zenitem, tak by to bylo trošku divné.

To vy ale nejste, ne?

Já si myslím, že se pomalu dostávám do určité krize středního věku. U mě se to projevilo tak, že jsem začal jezdit po Ostravě na elektrické jednokolce. Na té moc lidí neumí. Psychologicky jsem se neanalyzoval, ale je to možná touha, aby se za mnou otočily mladé holky. Jinak než jízdou na jednokolce toho neumím dosáhnout. To je tedy otázka, jestli jsem za zenitem. Myslím, že krize středního věku je někde uprostřed zenitu.

Každý chlap to má asi jinak. Já jsem o něco starší než vy, a jednokolka mě ještě nenapadla.

Třeba vás krize středního věku mine a nastoupíte rovnou do senility.

Vy fakt jezdíte na jednokolce?

Ano, už léta. Doporučil mi to ekonom Tomáš Sedláček, což je hlavní propagátor jedné firmy elektrických jednokolek. Je to úžasné. Z centra se dostanu do divadla do Vítkovic krásnou projížďkou.

Přijel jste na jednokolce na tento rozhovor?

Ne, když je chladno, nejezdím. Člověk se lehce ofoukne. Navíc jsem spěchal, tak jsem přijel autem. V létě většinou jezdím na jednokolce. Nic není v Ostravě daleko, takže se to dá.

Možná Poruba je daleko.

Prosím vás, kdo by jezdil do Poruby? Rád si takhle špičkuju i se zastupiteli z Poruby – říkám jim, víte co, my vám tam přeřízneme koleje a budete samostatné město. Je to špičkování, já mám Porubu rád.

V Porubě by chtěl žít každý.

Ano. Ale opravdu, Porubácí žijící v Porubě na ni nedají dopustit. A to znám kolegy, kteří denně dojíždějí tramvají do divadla. Mělo to být výstavní město. Komunisté uvažovali, že to tady celé zboří a vytěží uhlí a v Porubě bude nová Ostrava. Ale poté, co zjistili, že v Mostě zklikvidovali celé město a vydělali jen pár miliard, protože museli postavit nové město, sice hnusné, ale stejně to stálo hodně peněz, tak taky zjistili, že je to blbost.

Dnešní povídání jsme začali vzpomínkou na Norberta Lichého a můžeme ho tak i ukončit. Co se vám vybaví, když se řekne Norbert Lichý? Jak si ho pamatujete?

Média se mě na to ptala, musel jsem lovit v paměti. Nikdy jsem s ním nebyl v angažmá, kromě záskoku jsem s ním nehrál. Přímo jsem se s ním nesetkával. Setkal jsem se s ním na natáčení pohádky. Ale my se tady jako herci všichni známe. Už jako mladý herec jsem se ocitl někde u něj a překvapilo mě, jak rád a trpělivě mluvil s mladými herci o divadle. Teď mi to potvrzují i současní mladí herci. Michal Sedláček mi říkal, jak mu Norbert skvěle pomáhal, když hrál Romea, jakým způsobem byl mladým hercům nápomocen. Jak se říká, že divadlo má herec na prvním místě, tak u Norberta to skutečně platilo. Pro divadlo žil a dýchal. Divadlu obětoval život, a to je velmi vzácné.