Jsem blázen, ale divadlo za 400 milionů postavím, říká Albert Čuba

Albert Čuba před několika týdny rozčeřil nejen ostravské kulturní vody oznámením, že do roku 2030 chce ze soukromých peněz postavit nové divadlo za 400 milionů.

Spustil kampaň Blázni sobě! a rozjel také crowdfundingovou kampaň, ve které nabízí nejrůznější dárky a benefity za příspěvek na nové divadlo.

Jste blázen, Alberte?

Jsem. Ale málokdo mi to řekne do očí. Většinou to říkají lidem kolem mě a oni mi to pak tlumočí.

Jaký z toho máte pocit?

Dobrý. Já myslím, že bláznů není nikdy dost. A koneckonců jsem taky divadelní herec a jsem teď nositel tradice bláznů, trubadúrů, truvérů a podobných lidí. Mně to úplně vyhovuje.

Kolik je to let, co jste otevřel opravené Divadlo Mír?

Je to osm let. Otevírali jsme v březnu 2017.

Předpokládám, že když jste tehdy opravoval staré kino Mír a plánoval otevřít nové divadlo, tak vás taky měli za blázna.

Ano, taky. Situace byla podobná, znělo to nelogicky tak, jak to zní teď v případě toho nového divadla. Je pravda, že spousta lidí říkala, že to asi nevyjde, že to nemůže vyjít. V dobrém slova smyslu mi říkali, že jsem blázen. Bylo jim mě líto, protože tušili, že přijdu o peníze, které do toho chci dát.

A přišel jste o něco?

O peníze ne, a myslím, že jsem vlastně nepřišel o nic. Spíš naopak. Myslím si, že jsem toho hodně získal – spoustu zkušeností, nových kontaktů.

Za těch osm let jste si ověřil, že divadlo v Ostravě láká, že pro vás není problém na dlouho dopředu vyprodat představení. Rozhodl jste se, zcela ve stylu svého bláznovství, vyhlásit akci Blázni sobě. Kdy vás to napadlo?

Dva roky zpátky jsem nad tím začal výrazněji přemýšlet. Pořád jsem si říkal, že se musíme rozšířit a získat další jeviště, kde bychom mohli hrát.

Neuvažoval jste o něčem menším, o další rekonstrukci, nebo o již existujícím objektu? To by třeba nebylo tak nákladné jako stavba nového domu.

Uvažoval. Nakonec to vyplynulo jinak. Já vám to řeknu. Za všechno může současný starosta městského obvodu Ostrava-Vítkovice pan Richard Čermák. Byl u nás v divadle, řešili jsme nějakou drobnost. Když odcházel, tak jsem mu ze srandy říkal, jestli nemá pozemek, kde bychom mohli postavit nové divadlo. A on ze srandy říká, že tady na Náměstí Jiřího z Poděbrad je velká plocha, tak tam. A s tím jsme se rozloučili. A já jsem si pak říkal – moment, proč ne. V podstatě jsem ho vzal za slovo, i když to řekl z le­grace. A já jsem na tom začal trvat.

Dají se situace před osmi lety a dnes porovnat ohledně pochybností, které jste tehdy a dnes měl?

Úplně ne. Před osmi lety jsem neměl žádný konkrétní příklad, že to může fungovat. Měl jsem jen vizi a excelovské tabulky, které něco do budoucnosti projektovaly, a nemohl jsem ukázat, že to funguje. Teď je ta situace trošku jiná, protože už můžu ukázat, že to funguje. Nejen že mám excelovské tabulky, které ukazují možnou budoucnost, ale ukazují i minulost. To funguje. Ale je rozdíl v částce. Tehdy šlo o patnáct milionů korun, které jsem potřeboval. Teď jich potřebuju čtyři sta. Všichni mi říkají, že excelovské tabulky jsou super, ale je to moc peněz.

Člověk od kumštu je všechno možné, ale ne znalec excelovských tabulek. Pomáhají vám hodně v tom, co děláte?

Rozhodně. Ale na druhou stranu – divadlo jsou kupecké počty. Já jsem to vždycky říkal, byť jsem tím vyvolával smích i u odborné veřejnosti, tam vlastně především. To je moje oblíbená historka. Před otevřením Divadla Mír jsem tohle řekl v rámci festivalu Ostravar a lidé tam hodně vyprskli v smích, převraceli oči v sloup a říkali si, že jsem blázen – kultura a umění, a on to chce dávat do kupeckých počtů. Ale v divadle platí, že má daný počet sedadel, vstupenka stojí danou částku, tu pak vynásobíte a máte tržbu. S náklady se pak musíte vlézt do tržby. Je to úplně jednoduché.

To nemusíte, pokud máte šikovného donátora – město, kraj nebo stát.

Ano, samozřejmě, dotovaná divadla se s náklady nemusí vlézt do tržby. Ale to je úplně jiný případ.

Foto: Jan Lipovský

Štve vás to?

Ne, to ne, to bych neřekl. Myslím si, že je to mnohem hlubší a složitější věc. Je pravda, že se mě někdo občas zeptá, jestli mi vadí dotovaná divadla, konkurence a podobně. Já vždycky odpovídám, že to není otázka na mě. Byť Ostravu miluju a působím tady profesně, tak tady nebydlím. Nejsem obyvatel Ostravy, nejsem volič Ostravy. Z mých peněz ta divadla dotovaná nejsou. Pokud obyvatelé Ostravy chtějí, ať z jejich daní každý rok odejde čtyři sta milionů korun do dotovaných divadel, tak ať to tak je. Je to jejich volba. Pakliže to tak nechtějí, tak si musí zvolit takovou reprezentaci, která to nebude dělat. Je to takhle jednoduché.

Nelákalo by vás, kdyby do vašich excelovských tabulek každý rok přiteklo deset, patnáct, dvacet, padesát milionů korun?

Já mám rád peníze. Kdyby to takhle bylo, bylo by to super. Ale to by se musel změnit systém přerozdělování těchto peněz. Divadlo Mír existuje osm let, takže za dobu jeho existence město Ostrava poslalo do divadel tři celé dvě miliardy korun. To je fakt docela palba. Je to palba, které my musíme konkurovat. Nemůžeme tomu říkat spravedlivá hospodářská soutěž. Ale opakuji, je to záležitost obyvatel Ostravy. A pokud chtějí posílat miliardy korun do divadel, tak ať to dělají.

Myšlenka postavit nové divadlo je zhruba dva roky stará. Kdy jste se rozhodl, že do toho půjdete naplno?

Byly to postupné kroky. Seznámil jsem s tím obvod Vítkovice, pak magistrát. Zjišťoval jsem, jestli to je nebo není průchodné. A sondovalo se, až padl konkrétní požadavek a návrh: je tam parkoviště, a to tam chceme zachovat. Říkal jsem, že pokud tam chcete zachovat parkoviště, nemůže to fungovat. Řekli mi, ať tedy udělám podzemní parkoviště a já na to, že to je sice hezké, ale je to tak velká částka, že to pak už ekonomicky nedává smysl. Oni zase říkali, že by chtěli, abych tam divadlo postavil, že je to super, postavit divadlo ze soukromých peněz. Ale to se bilo. Buď chceme divadlo, nebo chceme parkoviště. No a pak město řeklo OK, vy postavíte divadlo, my si postavíme garáže a budeme je vlastnit a provozovat. Najednou jsem byl postaven před rozhodnutí jít do toho, nebo nejít. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím.

Jmenoval jste instituce, které jste oslovil. Ale neslyším tam jméno vaší ženy a vašich blízkých v divadle. Kdy se to dozvěděli oni?

Já jsem jim to řekl brzy, že o tom uvažuji, i manželce – ta tomu zprvu moc nevěřila. Říkal jsem, že se tak poptávám. Pak už padlo rozhodnutí. Situace je ale trochu jiná než tehdy s Mírem – tehdy i manželka musela podepsat bianco směnku, protože jsme si půjčovali soukromé peníze a soukromé peníze jsme do toho dávali. Teď se pracuje s penězi, které generuje Divadlo Mír. Už nejsou ohrožené rodinné finance. A manželka tomu fandí.

Kdo jsou Blázni sobě? To jste vy a lidi, kteří přispívají?

Ano, je to více bláznů. Je to crowdfundingová kampaň, v rámci které nabízíme produkty, služby, zážitky. A ti blázni jsou i investoři, kteří se potenciálně do toho rozhodnou jít. Investoři investují do retailových parků, kancelářských budov, do výstavby domů, do akcií, start-upů. A najednou je tady divadlo. Když nějaký investor řekne kámošům, že investuje do divadla, tak mu ostatní řeknou, že je blázen. Všichni jsme tedy blázni.

Jsou do toho více zapojení kolegové z Divadla Mír? Vím, že jste natočili krásné video, skoro film, který láká na zapojení, kolegové se objevují v reklamách.

Postupně se zapojují. Konkrétně Štěpán Kozub začal uvažovat, že by se aktivně zapojil i na investorské bázi. Pokud do toho půjde, tak to bude mimořádné.

Štěpán má asi málo starostí, BUMBUM Comedy Club mu nestačí?

Asi tak. A taky projektu věří, hlavně do něj vidí a dokáže si pár věcí spočítat. Zná to interně. Pokud do toho bude investovat, tak to bude signál, jak se teď moderně říká, dalším potenciálním investorům.

Bavili jsme se o myšlence, pak jste začal obcházet partnery. Jak vypadá projekt jako takový? Jak dlouho vám to trvalo, s kým jste se propojil, abyste udělal konkrétní tvar budovy, sálů? Je to už hotové, nebo se to ještě mění?

V tuto chvíli je to hotové, finální podoba je známá. Samozřejmě, dolaďují se detaily. Dělal jsem si rešerše architektonických kanceláří, pak jsem se poptával, až jsem skončil u JA architekti, u Andrey Jaškové. Zašel jsem za ní a říkal, že chci postavit úplně nové divadlo, že to i pro ně bude dobrá reference. Párkrát jsme se sešli. Když to byla už třetí nebo čtvrtá schůzka, tak i ona pochopila, že to opravdu myslím vážně. Takže se do toho obuli. Jsme teď ve fázi těsně před podáním stavebního povolení. I to něco znamená. Stavba momentálně vychází na necelých čtyři sta milionů korun, takže už jen projektová dokumentace pro tak velkou a složitou stavbu stojí miliony. To jsou investice, které teď aktuálně platíme. A zase – je to signál investorům, že to fakt myslíme vážně. Už teď do toho investujeme nemalou částku. Pakliže se to nepovede, tak jsou to peníze, které můžeme odepsat.

Foto: Jan Lipovský

Je pro vás i pro investory důležité být spojeni s obvodem Vítkovice, s magistrátem, tedy se solidními partnery v zádech, kteří vám prodali pozemek a budou budovat parkoviště?

Asi jo. Je to všechno se vším. Na jedné straně je něco, co jsme už dokázali s Divadlem Mír. Na druhé straně taková stavba je velká věc a asi by k tomu měly municipality měly něco říct. Pakliže i z politické úrovně je pro tento projekt podpora, tak to taky něco znamená pro případné investory.

Co všechno v objektu za čtyři sta milionů bude?

Primárně jsem chtěl, aby tam byly alespoň dva divadelní sály plus jeden multifunkční prostor pro jiný typ eventů a nejrůznější akce – od módních přehlídek, výstav, po prezentace a podobně. Říkal jsem paní Jaškové, ať si představí, že dělá multiplex s mnoha kinosály, ale ať to trochu upraví, protože nechceme mít šedou krabici uprostřed Ostravy. Navíc nestavíme multiplex nebo sklad, ale divadlo. Zároveň jsem se inspiroval jedním divadlem v Kanadě, které má velmi specifické rozložení hlediště a jeviště, je to vlastně jakási poloaréna, jeviště je vysunuto do prostoru hlediště. Takhle jsme to nakoncipovali. Výsledná podoba vypadá tak, že je tam velký sál pro pět set padesát diváků s tímto unikátním uspořádáním, dále komorní sál pro přibližně dvě stě diváků, který zároveň bude mít zasouvací celé hlediště, takže z toho může vzniknout ateliér. Pak bude specifický prostor pro eventy. A to všechno bude propojené dvoupatrovým vestibulem. Uvažuje se navíc o možnosti uspořádat akce i na střeše divadla.

Pokud postavíte toto nové divadlo, co bude s Divadlem Mír? Co se bude hrát ve kterém divadle? Jaké máte plány?

Divadlo Mír určitě zůstane stále v provozu. Ekonomické modely počítají s tím, že obě budovy budou fungovat vedle sebe, zároveň, spolu a současně. Je to prostě další sál. Divadlo Mír má kapacitu tři sta čtyřicet diváků, v novém divadle bude pět set padesát pět ve velkém sále plus dvě stě v menším. V Divadle Mír bychom se měli soustředit na komedie a na nové scéně bychom se měli repertoárově rozkročit.

Pojďme k tomu nejdůležitějšímu aspoň v tomhle projektu, a to jsou peníze. Říkal jste, že na realizaci potřebujete čtyři sta milionů. Na stránkách Divadla Mír v sekci Blázni sobě je popsáno, kolik může člověk přispět, jaké jsou za přispění odměny: placky, trenýrky, trika, až po sofistikovanější ceny jako cedulka na sedadle – i kolik peněz je aktuálně vybráno. Doplňte mě, co se dá ještě koupit na podporu výstavby?

Třeba prohlídka divadla, nebo třeba člověk si zaplatí a může přijít na stavbu makat!

Cílová částka kampaně na webu je sto milionů. Momentálně je vybráno téměř dvanáct milionů. A na úsečce je vyznačena částka čtyřicet milionů korun jako kritický bod, který říká, že od této částky se výrazně posunete k realizaci. Začátkem března jste akci teprve vyhlašovali. Co si lidi nejvíce kupují? Je to částka, ze které jste nadšený, anebo si spíš říkáte, že jste to čekal rychlejší?

Čekal jsem to rychlejší. Dobře, že se na to ptáte. Člověk se pořád učí. Ještě pořád hledáme správnou komunikaci. My nejsme charita, de facto vybíráme na komerční projekt. Byť je to kultura, ale vždycky se etablujeme jako komerční divadlo. Dlouho jsme bojovali s tím, jakým způsobem to pojmout. Proto jsem na začátku říkal, že prodáváme a nabízíme produkty a zážitky – to je totiž úplně něco jiného než říkat: dejte nám peníze, podpořte nás, pomozte nám, když nám ty peníze nedáte, tak my to nepostavíme! Tohle fňukání neděláme, takovou cestou vůbec nechci jít.

A funguje to?

Hned na začátku, když jsme hodně tlačili na to, aby nás lidi podpořili a pomohli nám, tak se lidi začali ozývat a říkat, že už přece není covid, už nepotřebujeme pomoc. V tomto ohledu jsme museli trochu změnit narativ toho, jakým způsobem to budeme prezentovat. A jdeme touto cestou. Je pravda, že když jsme spouštěli crowdfunding, tak jsem si osobně myslel, že nejvíc na dračku půjdou vstupenky na první premiéru, na to slavnostní otevření a na první reprízy. Ty paradoxně úplně zatím nejdou. Jdou úplně jiné věci, například prohlídka divadla před otevřením, to úplně mizí. Nebo třeba knihy s podpisy herců jdou na dračku. Takže znova musíme podpořit a popsat věci, které nabízíme. Jednou, za nějakých pět let se divadlo bude otevírat. To nebude otázka toho, že divák přijde, koukne na představení, dá si skleničku. Bude to unikátní: poprvé po sto letech se za soukromé peníze postaví divadlo a lidi půjdou do fungl nové divadelní budovy postavené na zelené louce ze soukromých zdrojů. To bude mimořádná událost. Aby se člověk na tuto událost dostal, tak buď bude muset být prezidentem nebo prezidentkou, protože dostane pozvánku, premiérem nebo premiérkou České republiky, nebo hejtmanem, hejtmankou. Tito lidé dostanou pozvánku. Potom jediná možnost, jak na premiéře být společně s prezidentem a premiérem, je koupit si vstupenku. Jestliže na Ples jako Brno stojí vstupenka třeba přes deset tisíc korun, a lidi to koupí, tak být součástí tohoto večera bude něco mimořádného. Nebude to jen to, že v sedm večer začne představení a pak se jde dom. Bude to celodenní akce. A po premiéře bude, my tomu říkáme, premiérový týden, vlastně to bude festival. Prvních pět repríz bude probíhat v týdnu po otevření. Možností si to koupit je jen tisíc a postupně ubývají.

Budete přidávat nové odměny, které vás časem napadnou?

Určitě, budeme to modifikovat. Ty odměny, které nejdou, tak zrušíme.

Třeba?

Třeba ta trička nebo trenky. S nápisem Postavme ho Albertovi Jako prodávají se, ale není to úplně moc. Nebo tam třeba máme svatbu v Divadle Mír, to asi zrušíme. Nemůžeme dostat lidi do rozhodovací paralýzy, že odměn je tam strašně moc, a neví pak, co si vybrat. My jsme vydali speciální verze plakátů našich představení na hliníkové desce, maximálně patnáct kusů, s podpisy herců – a to taky moc nejde. Zjistili jsme, že o to úplně zájem není.

V té úsečce je čtyřicet milionů jako jakýsi milník. Chybí mi tam informace, do kdy by se těch čtyřicet mega mělo vybrat, abyste řekl, že do toho jdete a nedá se to vrátit zpátky.

Ono to tam není schválně. Minimálně do konce roku poběží kampaň. Musím zdůraznit jednu věc. My máme vyznačenou kritickou hranici čtyřicet milionů – když se jí dosáhne, tak to výrazně pomůže celému projektu. Ale projekt nestojí a nepadá s crowdfundingovou kampaní. On stojí a padá s investory, s bankami, s úvěry. I kdyby se těch čtyřicet milionů vybralo, tak je to deset procent rozpočtu – pomůže nám to, ale projekt na tom nestojí.

To znamená, že divadlo se postaví, i když se vybere od dárců v kampani třeba jen dvacet milionů.

Ano, určitě. Součástí kampaně jsou i velmi drahé věci, které se dají koupit, například velká cedule. Inspiroval jsem se ve Spojených státech, kde je běžné, že divák přijde do nového nebo zrekonstruovaného divadla a tam je velká cedule ve vstupu: Stavbu tohoto divadla významně podpořila rodina… To stojí třeba deset milionů. My už jsme jednu takovou prodali. Máme jednoho významného donátora, filantropa, který přispěl deset milionů na stavbu, jeho jméno tam už bude navždycky. Když se objeví takový donátor druhý nebo třetí, tak pak už bude třicet milionů. Potom se od drobných donátorů, kteří si koupí placku, doskládá zbytek. Můžou uběhnout dva měsíce, kdy částky budou poskakovat po dvaceti tisících a nebude to vypadat na progres, ale pak můžeme mít donátora, se kterým vybraná částka poskočí na dvacet milionů. Ono to dost zkresluje. Proto jsme ani nešli do tradiční služby, která nabízí crowdfundingové kampaně, a jedeme to na svém webu, protože je to velmi specifické. Nejsme limitováni tím, že musíme vybrat, a pokud nevybereme do nějakého data, tak to nebude.

Foto: Jan Lipovský

Jak často se na ten účet díváte?

Ze začátku co hodinu. Teď to zkontroluju jednou za den.

Pojďme k investorům. Předpokládám, že jednání probíhala a probíhají s bankami, které vám půjčují, a s investory, kteří pak očekávají návratnost, ne jen ceduli se jménem. Jak na vás investoři reagují? Jak schůzky probíhají?

Když jsem na začátku Divadla Mír potřeboval patnáct milionů, tak jsem nikoho nepřesvědčil. Věděl jsem, za kým zajít v rámci Ostravy; když potřebujete získat čtyři, pět milionů od tří investorů, tak víte, za kterými firmami jít. Tušil jsem, kdo co má, pár lidí mě seznámilo s dalšími lidmi. V zásadně se to ale nepovedlo, úplně tomu nevěřili. Ale teď jsem v úplně jiné situaci. Najednou potřebuju člověka, který investuje milion nebo dva miliony eur. Pak se ptají, co za to dostanou, co z toho budou mít, jaká je návratnost.

Co jim říkáte?

Moje výhoda je, že můžu říct, že jsou tři cesty, jakými projekt na takto vysoké úrovni podpořit. Je to donátorství a filantropie. Nebo firma může být partnerem a sponzorem, tam už je protiplnění, třeba marketingové, můžete být partnery. A třetí možnost je přímá investice, kde se bavíme přímo o návratnosti. Já jsem si na začátku myslel, že to bude hrozně jednoduché. Jsou tady miliardáři, kteří ve všech Forbesech i Patriotech píšou, jak hledají možnosti, kam investovat. Já jsem si ty rozhovory četl. Tak jsem si říkal, ježiši, no tak já jim napíšu! A oni si řeknou, že to ještě neviděli. Tak jsem napsal e-maily, a nic. Já jsem se k těm lidem vůbec nedostal, a ne, že by mě odmítli. A je to vlastě ještě horší než být odmítnut. Být odmítnut znamená, že jsem u někoho byl a popisoval mu projekt, a on by mi odpověděl, že se mi ozve. Ale já jsem narazil na hranu, že dostat se k velkým klukům a holkám je problém.

I pro vás?

I pro mě. Klíčové je, že musíte znát někoho, kdo vás napojí. Když takové lidi neznáte, tak je to hrozně složité. A představa, že někomu napíšete e-mail a on se vám ozve, je úplně směšná. Sehnat kontakt na ty lidi je velmi složité. Nejsou ve Zlatých stránkách. Přes nadace a investiční fondy najdete obecný kontakt. Píšete přes LinkedIn, ale pořád nic. Musím se přiznat, že jsem to nečekal. Říkal jsem si, že jsem přece Albert Čuba, že mě všichni znají, ježišmarja! Spousta těchto lidí paradoxně nezná ani Divadlo Mír. Oni ani nežijí na sociálních sítích, podle mě je záměrně ignorují. Na to jsem narazil. Až teď nedávno jsem se setkal s investorem z Ostravy, který řekl, že do projektu vloží nižší desítky milionů korun. Zároveň je to člověk, který má kontakty na další velké kluky. Já jsem mu tu situaci popsal, že se nacházím za stěnou, miliardáři jsou jinde než já. Potřebuju někoho, kdo je uprostřed. Už se to konečně asi podařilo. Ten donátor z, řekněme, první ligy českých podnikatelů, zařídil schůzku s paní, která s ním spolupracuje. Vysvětlil jsem jí to a ona říkala: Ach jo, tak si pište. Vytáhla mobil a začala mi diktoval telefonní čísla. Ale to je taky složitá situace. Ještě mi říkala, ať neříkám, od koho ta čísla mám. A teď máte teda konečně čísla na ty velké kluky a co teď? Máte jim napsat SMS? Je to fakt těžké. Ostravský investor měl taky pár kontaktů, tak říkal, že někam zavolá, že nám domluví schůzky. Opravdu to bez kontaktů nejde.

Když se k tomu velkému klukovi nebo holce dostanete a váš nápad jim nepřipadne úplně debilní, tak se zákonitě asi zeptá, kdy bude mít investované peníze zpátky a jaký bude výnos? Máte v excelovských tabulkách všechno připravené?

Je to tak. Tohle paradoxně vychází docela hezky, až je to neuvěřitelné. Pokud udržíme stoprocentní návštěvnost, tak podle excelovských tabulek nám aktuálně návratnost vychází na čtyři až pět let. To je docela rychlé. Vycházíme ze současného stavu. Taky počítám s tím, že neudržíme stoprocentní návštěvnost. Teď prodáváme tři sta čtyřicet vstupenek, a ve chvíli, kdy jich budeme prodávat tisíc, tak asi nebudeme mít stoprocentní návštěvnost. Ale i při sedmdesátiprocentní návštěvnosti je návratnost v rámci osmi let, pořád to vychází hezky.

Řekněte, kolik peněz byste měl mít od investorů a kolik od dárců, aby se s vámi začaly bavit banky.

Myslím si, že zhruba polovinu. Banky jsou opatrné. Máme za sebou minulost, ale není to tak, že by se ta minulost dala naklonovat. Jsme soukromé divadlo. Banky to úplně neumí uchopit, je to takové složité. Ale výsledky už máme a myslím si, že víc než polovinu nám nepůjčí; možná i třetina je pro ně moc. Myslím, že v řádu let se to dokryje.

Já vám, Alberte, moc přeju, aby vám to vyšlo. Ale kdyby to nevyšlo, může to dopadnout průserem? Je spousta peněz, které jste museli dát do projektu, architektům, do reklamy, marketingu. Už teď to musí být milionové částky. Z čeho je budete sanovat? Z čeho budete vracet investorům, pokud to nevyjde?

Nevím, co by se muselo stát, aby to nevyšlo. Kritický bod je žádost o stavební povolení. Já ji podám, pak se to rozjede a už to nepůjde zastavit. Vůbec neuvažuju o tom, že bychom žádost nepodali. Už je to tak rozjetý vlak, tolik lidí o tom ví, začínají se díky kontaktům objevovat investoři, že se to prostě rozjede. Máme ještě jednoho žolíka, o kterém nemůžu mluvit. Jedna věc je, že to vypadá, že máme projekt na čtyři sta milionů korun, které musíme mít hned teď na účtu. Ale tak to úplně není. Podá se žádost o stavební povolení, trvá pak než se to celé zprocesuje, než se bude moci kopnout do země, bude muset proběhnout soutěž. Město bude investorem garáží, takže to bude veřejná zakázka. My se svezeme s veřejnou zakázkou, takže i stavba divadla bude soutěžena v rámci veřejné zakázky. Než tohle všechno proběhne, tak to je čas, kdy můžete sbírat peníze. Ve chvíli, kdy se to rozjede, tak to bude rozjetý vlak, a vůbec nepočítám s tím, že by se to nedokončilo. To by muselo přijít zemětřesení, nová pandemie, úplná katastrofa nebo by Putinovi muselo jebnout a rozpoutal by peklo.

Foto: Petr Hrubeš

Takže teď záleží na podání žádosti o stavební povolení. I když máte na účtu dvanáct milionů ze čtyř set milionů korun. Pak už to prostě postavíte.

Určitě. To se postaví, co s tím.

To vypadá, jako kdybyste šel do obchodu pro Lamborghini, měl v kapse deset korun a přesvědčoval je, že to klapne, ať se nebojí…

Vypadá to tak a zní to vlastně blbě. Ale je to vlastně v pohodě. Všecko je v pohodě. Kdybych měl jenom architektonickou studii a jen projektík na devíti stránkách s hezkými vizualizacemi, tak by to vypadalo opravdu blbě a vlastně by to vůbec nemohlo fungovat. Ale u takového bláznivého projektu člověk musí být blázen, opravdu nakráčet do salonu pro Lamborghini s deseti kačkou v kapse a říct, že za rohem mám šestnáct lidí, kteří mi to doplní. A ono je to v podstatě pravda. Ano, přes deset milionů korun jsme dali do projektové dokumentace. Je to velká stavba, stojí to strašně moc peněz. Kdyby se to nepovedlo, tak tohle jsou peníze, o které přijdu. Já jsem si mohl to Lamborghini koupit, byly to moje peníze, ale dal jsem je prostě do té projektové dokumentace. Fakt nechci, aby mi na konci zůstal štos výkresů. Ne, já chci to divadlo.

Možná ten žolík, o kterém nemůžete mluvit, je to, co vás činí optimistickým.

Určitě ano. Je to žolík z Ostravy. Bude to vtipné. A taky se zapojí Štěpán Kozub, to je takový druhý žolík, a on samozřejmě nemá desítky milionů v rukávu, ale má své jméno, svůj talent a schopnost vyprodat sál. Říkal mi, že si to sám spočítal – kdyby udělal dvouletou šňůru a vyprodal sto sálů, tak vlastně desítky milionů vydělá, a je připraven je do toho vložit. Říkal jsem mu, Štěpi, tady máš akcie, pojďme do toho. On o tom uvažuje. Teď oznámil, že chce udělat velkou show v Ostravar aréně. Už to jsou první peníze. Kdo si koupí vstupenky na jeho show, tak zároveň ví, že peníze pak Štěpán vloží do stavby nového divadla. Tohle se bude dít v rámci roku a půl nebo dvou let, v době, kdy bude probíhat stavební řízení, kdy se bude soutěžit, tak my budeme sbírat peníze. A pořád máme Divadlo Mír, které generuje peníze. Pak máme toho žolíka a investory, na které mám ta telefonní čísla.

Na závěr mi řekněte, co nového se děje v Divadle Mír? Před nedávnem jste spustili premiéru Hráčů.

Ano, spustili jsme prodej vstupenek na představení Hráči. Dali jsme do prodeje devět tisíc vstupenek. A za dvě hodiny bylo vyprodáno.

Hm, tak to je možná na závěr dobré vysvětlení toho, proč chcete postavit nové divadlo.

Ano, v roce 2030 ho otevřeme – pokud tam třeba nebude nějaký archeologický nález.