Josef Trojan: Jak jsem si zamiloval Ostravu

V Praze slýchával, že až přijede do Ostravy, hned tam dostane přes držku. „Já jsem přijel do města, které je absolutně suverénní. Za celou dobu, co tu jsem, jsem vůbec nepochopil, proč by se Ostrava měla s někým srovnávat. Ostrava je úplně suverénní, svébytné město, které funguje samo o sobě velmi dobře a hlavně hezky kvete,” říká herec Josef Trojan.

Když jste před třemi lety přišel do Ostravy, tak to pro mě osobně bylo velké překvapení, protože do Ostravy moc pražských herců nechodí – spíš to bývá opačně. Proč jste se tak vlastně rozhodl?

Kvůli divadlu, kvůli krásné nabídce, kterou jsem dostal od Honzy Holce z Divadla Petra Bezruče. Nebylo to ale tak, že bych se rozhodl hned. Vědomí toho, že bych se najednou ocitnul tak daleko od domova, bylo tak silné, že to nešlo tak rychle. Nebylo to tak, že jsem poskočil radostí, že jsem dostal krásnou nabídku, a hned ji vzal. Nejdřív jsem potřeboval vědět, do čeho jdu. A to nemyslím jen profesně, ale i lidsky. Nějaký čas jsem sem jezdil a seznamoval se jak s městem, tak s divadlem. Asi až po čtvrt roce jsem se rozhodl, že bych do toho šel. Přemluvilo mě divadlo, herci, hlavně umělecký šéf Honza Holec, jeho žena Magda i město. Po příjezdu jsem zjistil, že je mi tady dobře, že je to moc fajn město. Je to hodně zajímavé, že spousta lidí je z toho šokovaných.

Z čeho?

Z toho, že jsem se objevil v Ostravě. Já jsem z toho ze všech šokovaný možná nejmíň. Na mě nikdy nedolehlo, že jsem do Ostravy přišel z Prahy.

Mě překvapila jiná věc. Já jsem si skoro tři roky říkal, že vás musím dostat na rozhovor, abych zjistil, jak se tady máte, jak jste se s městem seznámil, co tady máte rád a co ne. A teď jste vlastně oznámil, že končíte. Tak si s vámi popovídám o tom, jak jste se tady měl a proč odcházíte. Proč po třech sezonách končíte?

Protože se vracím domů. Je to úplně takhle jednoduché. Já mám Ostravu hodně rád. Velmi často říkám, že když jedu z Prahy do Ostravy, tak jedu svým způsobem taky domů. Je mi tady hezky. Ale to opravdové doma je v Praze, tam mám rodinu. Pořád mám dva mladší bráchy a chci s nimi prostě být, chci být s rodinou, dokud ji mám, chci jim být na blízku. Mám tam taky kamaráda, svá místa. Mám tam hřejivý pocit domova skrze rodinu a lidské vazby, které možná trošku ochably, protože jsem byl hodně v Ostravě a ne v Praze.

Zkusme ty tři roky shrnout. Co jste tady dostal za šance? Jak vám angažmá u Bezručů pomohlo osobně a umělecky?

Šance jsem dostal nádherné. Vděčím Honzovi Holcovi za mnohé. Začal jsem inscenací Sen čarovné noci v režii Michala Háby. Řekl bych, že herec, který nikdy nehrál divadlo, by měl svou první inscenaci zkoušet s Michalem Hábou. Je to jako rčení, že neplavec se naučí nejlíp plavat, když ho hodíte do vody. A tak to je, když zkoušíte s Michalem Hábou, a to v nejlepším slova smyslu. Je to hodně energické zkoušení, hravé. Nezbude vám nic jiného než si hrát, zahodit stud, pokud možno co nejdřív, experimentovat a hledat hrany. Pak jsem měl celou řadu dalších nádherných rolí. Proces, kde jsem měl dvojroli. To bylo první zkoušení s Honzou Holcem. Lekce Hitchcock, první seznámení na jevišti s Norbertem Lichým. A pak Hamlet.

Tak to šlo rychle.

Najednou jsem se ocitl v pozici někoho, kdo musí utáhnout celé představení po roce angažmá. Dostal jsem od Honzy Holce velkou zodpovědnost, velmi rychle. To člověka na jednu stranu potěší, že už po roce měl Honza dojem, že bych to mohl zvládnout, a zároveň ho to vyděsí – protože, co s tím, co s tím má člověk dělat? Pak pro mě přišla inscenace Střípky ženy, což je moje naprosto srdeční inscenace, kde je neuvěřitelná herecká souhra. Je to představení, na které se neskutečně těším. Bylo to pro mě nejzásadnější zkoušení v tom, jak jsme se my herci navzájem otevřeli, a na jak citlivé hraně jsme se pohybovali. Já tomu říkám absolutní divadlo. Jsou to krásné zkušenosti.

Foto: se souhlasem Josefa Trojana

Neuvěřitelně mě to posunulo. Vnímám teď například při natáčení, že si mnohem víc věřím, víc si dokážu hrát, mnohem víc dokážu to, co si vymyslím v hlavě, převádět do reálného projevu. To mi dřív dělávalo problém. Musíme zahodit stud, a to, co jsme trénovali doma, předvést i na jevišti. Musíme přijmout to, že se i možná ztrapníte, že to třeba nebude dobré. Ale musíte to zkusit, protože je to o tom zkoušet.

Odchází tedy odsud jiný Josef Trojan, než který sem před třemi lety přišel? Dokázal byste pojmenovat, v čem jste jiný?

Profesně v té sebejistotě. Nechci, aby to znělo tak, že si extrémně věřím, to ne. Ale věřím si rozhodně o mnoho víc, než když jsem sem přicházel. Ve víře v sebe sama – v tom odchází Josef trošku poučenější. A lidsky odcházím obohacen o zkušenost žít v jiném městě, ve městě, o kterém kolují po republice různé zvěsti.

Měl jste vy sám předsudek, který vám třeba Ostrava vyvrátila nebo potvrdila?

Já moc nemám předsudky. Spíš jsem vnímal, jak se o Ostravě často v humorné rovině hovoří třeba v Praze.

Jak?

Že je to kraj rázovitý a že vystoupím na hlaváku a dostanu přes držku. Stejně jako se v Ostravě mluví v humorné rovině o Praze. Tohle jsem vnímal, ale nevnímal jsem nic jako reálný předsudek, když jsem sem jel. Můžu s úplně čistým svědomím říct, že žádné tyhle zvěsti se mi nepotvrdily. Naopak se všechny vyvrátily. Přijel jsem do města, které je absolutně suverénní. Za celou dobu, co tu jsem, jsem vůbec nepochopil, proč by se Ostrava měla s někým srovnávat, proč by se měla hledat rivalita mezi Prahou a Ostravou, nebo Brnem a Ostravou, Olomoucí a Ostravou. Ostrava je úplně suverénní, svébytné město, které funguje samo o sobě velmi dobře a hlavně hezky kvete. A to je něco, co za ty necelé tři roky můžu pozorovat. Ostrava se opravdu mění před očima a hodně dobře roste.

Stačil jste si tady za necelé tři roky najít přátele, oblíbená místa? Zašel jste si na Baník?

Na Baník jsem si nezašel, to bych nemohl. Kdyby to bylo město, které mi nepřirostlo k srdci, tak bych se šel objektivně podívat. Ale Ostravu nazývám svým druhým domovem, tak bych cítil, že svou milovanou Bohemku podvádím. Jezdím se často dívat do Opavy na basket.

Tam si vlastně zahrál váš táta.

Ano. Trenér BK Opava, Petr Czudek, je náš dlouholetý kamarád. Jezdím ho tam podporovat. Basket je navíc taková moje slabost.

A kamarádi a místa v Ostravě?

Mám tady spoustu oblíbených míst. A z hlediska kamarádů… Ten nejdůležitější vztah, kvůli kterému jsem vlastně přijel, je s Honzou Holcem a jeho ženou Magdou. To jsou lidi, kteří mi přirostli k srdci nejvíc. A z kamarádů jsou to třeba kolegyně Saša Palatinusová, Majo Chalány. Takových lidí je spousta. S kolegy je mi hezky. Na druhou stranu se snažím hodně rozdělovat profesní a osobní život. Ne, že bych si nehledal kamarády mezi kolegy, ale trávíme spolu hodně času. Je fajn nastavit si hranice, aby si člověk uměl rozdělit profesní a osobní život, aby ho to divadelní prostředí na chvilku pustilo, aby si to netahal ještě moc mimo divadlo. To už by mohlo být moc. Já jsem takový, že si potřebuju hlídat soukromí a svůj osobní život.

Stalo se vám, že vás někdo v ostravských ulicích poznal? Hrál jste ve štědrovečerní pohádce a v dalších filmech. Bylo to tady pro vás anonymnější než v Praze?

Řekl bych spíš, že to bylo naopak. V Praze je to anonymnější, protože je tam spousta lidí, turistů, cizinců, je to vlastně evropské město. Mám tam pocit paradoxně větší anonymity. V Ostravě se mi v podstatě denně děje to, že mě někdo pozná.

Je vám to příjemné, když vás někdo osloví?

Záleží na tom, jak mě lidi osloví a v jakém jsem rozpoložení. Někdy se probudíte a jste sebevědomí, je vám fajn, a tím víc zvládáte situace, které nastanou. Není mi to ale nepříjemné. Vážím si všech lidí, kteří najdou odvahu a zastaví vás s tím, že jste se jim líbil v nějakém představení nebo filmu. To je hodně hezké, když se někdo rozhodne, že vám řekne něco pěkného jen tak na ulici. Oceňuju tu odvahu a přímočarost. Toho si velmi považuju.

Jste hereckým dítětem. Některé děti herců v podstatě od narození stály na jevišti a neměly moc šancí, než dělat herectví. Jak to bylo ve vašem případě?

Já jsem šance měl. Rodiče mě rozhodně netlačili nebo nenabádali, abych se stal hercem. Spíš možná naopak. Ale ani mě od toho nezrazovali. Spíš mi odmala vysvětlovali, v čem je ta profese hezká, ale v čem je taky nehezká a jaké jsou její strasti. Nicméně jsem se do toho prostředí narodil, do rodiny dvou herců, kterých si vážím jako lidí, tak i jako herců. Pozorovat je při práci i přípravách na práci pro mě bylo něco, co mě odmala fascinovalo. Chtěl jsem přirozeně vědět víc. Zájem ve mně narůstal, jak už to tak bývá, když rostete a něco vás baví, pak v tom hledáte nové rozměry. Nakonec vám nezbude nic jiného, než to zkusit a potvrdit si v praxi, jestli je to opravdu to, co by vás konkrétně mohlo bavit, co by vám mohlo přinášet smysl a radost. Tak jsem to zkusil. Nikdy jsem po rodičích nechtěl, aby mi v tom pomohli. Od začátku jsem si chtěl cestu prorazit sám. Sám jsem si našel agentury, které zastupují herce. Z jedné se mi ozvali, že by to se mnou zkusili. Za čas jsem dostal nějaké nabídky.

Respektovali rodiče tohle vaše přání, nebo jste zjistil, že se vám někde bokem snažili pomoct?

Respektovali. Jsou to podporující rodiče. Ať už to byl jakýkoli sport, zájem, ze kterého cítili, že mě baví, tak mě v tom podporovali. Stejně tak to bylo u herectví, ačkoli věděli, co všechno to obnáší, protože v tom oba žili. Jen mi vysvětlili a připravili mě na to, co přijde. Ať vím, do čeho jdu.

Foto: se souhlasem Josefa Trojana

Myslím si, že děti úspěšných herců to mají hodně těžké. Setkal jste se s tím, že vám někdo řekl nebo jste zaslechl, že jako dobrý, ale jako táta nebudete?

V určitém ohledu to je těžké. Ale třeba konkrétně tohle srovnávání… Víte, že to ani těžké není? Je potřeba se na to podívat s odstupem a rozebrat si to racionálně. Co to vlastně znamená, když vás někdo srovnává s někým, kdo má odehráno čtyřicet let. Není to trošku bizarní? Je to trošku bizarní. Nedává to vlastně vůbec smysl. Ani nevím jak, ale naučil jsem se vytvořit si síto na kritiku, která je smysluplná a která naopak smysluplná není. Ta nesmysluplná jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Samozřejmě jsou dny, kdy se probudíte a není vám psychicky dobře, a taková kritika se vás dotkne víc než normálně. Ale nikdy to nemá dlouhého trvání. Tohle nedává smysl. Trápilo by mě třeba něco jiného… Ale zase, co je mi po tom, co si o mně kdo myslí. To není můj problém většinou. Trápilo by mě, kdyby někdo napadal moji hereckou cestu.

Jak to myslíte?

S rukou na srdci můžu říct, že od začátku jsem se rodičů neprosil o žádnou pomoc, nikdy jsem nevyužil toho, že by mě někam procpali. To v mém vidění světa absolutně neexistuje. Od patnácti, kdy jsem se herectví začal věnovat, si tvrdohlavě, možná až extrémně, cestu razím sám bez pomoci rodičů a konexí. Samozřejmě, taky je potřeba říct, že do určité míry protekční dítě jsem. To tak prostě je. Příjmení mám takové. Když chcete začít hrát, startovní pozice je velmi důležitá. A já ji měl výhodnější v tom, že lidi moje příjmení znali. Možná to v začátcích pro producenty mohlo být rajcovní, že by to pro diváky nebo pro média mohl být tahák. V tom jsem měl velkou výhodu oproti jiným mladým hereckým kolegům, kteří jsou třeba talentovanější a pilnější než já. A samozřejmě, jak je to výhoda, tak občas i nevýhoda v tom, že hodnocení práce umí být občas neobjektivní – i s tím jsem se setkal. Někdy to mohlo znít jako: Tak, Trojane, předveď se a ukaž nám vlastně, co umíš. To by třeba nezaznělo u někoho, koho nikdo nezná nebo kdo nemá takový herecký backround. S tím jsem se ale za těch deset let už naučil pracovat.

Pokud je pravda, že se talent dá zdědit, vidíte někdy ve své práci paralely s tím, jak hraje váš táta nebo maminka?

Geny se neochčijou, to tak prostě je. Myslím, že se to projevilo, když jsme s tátou natáčeli Šarlatána. Sice jsme se spolu připravovali na roli tak, že jsme hledali gesta, která by postava Jana Mikoláška mohla mít podobná nebo stejná i s postupem let, ale ve výsledku se ukázalo, že nejlepší řešení je hrát to opravdu přirozeně. To tělo, hlas, pomlky, které oba s tátou děláme – to všechno jsou věci, které tam přirozeně jsou. Přece jen s těmi lidmi trávíte celý život, každý den v podstatě. Je to velmi intenzivní vztah. To se do vás prostě promítne. Já ani zásadně nehledám cestu, abych se oddělil od tátova herectví, protože vím, že ho nekopíruju. Ale vím, že podobnost v hlase, projevu, gestech je. Je to tam podvědomě zakódované. Prostě to ze mě nějak vyjede.

Rodiče jste se nikdy o nic neprosil, pokud jde o hereckou kariéru. Platí to i pro radu od táty nebo mámy při studiu, při přípravě na těžkou roli?

Jednou jsem si pro radu šel. To mi bylo patnáct a byla to jedna z prvních rolí, kterou jsem hrál ve filmu. Zoufale jsem tátovi volal, že nevím, co mám dělat s rukama. To byla jediná rada, o kterou jsem rodiče prosil.

A co vám poradil?

Nic. Že s rukama nemám dělat nic. To byla velmi cenná rada.

Takže od té doby jste mu nevolal.

Ne, nevolal. Vlastně ale ta rada byla dobrá. V podstatě mi mezi řádky řekl, ať se na to nesoustředím, ať to prostě hraju a ruce budou následovat to, co hraju. Mluvil jsem o tom, že občas trošku tvrdohlavě jdu za tím, že chci všechno sám, sám, sám. To platí i v tomhle ohledu. Cítím, že se potřebuju vymezit, ochránit svoji cestu, jak jen to jde. I to souvisí s tím, že se rodičů neptám na rady. A je to škoda. Myslím si, že tohle je trošku můj neduh. Možná bych se od toho měl oprostit.

Nedávno jste natočil filmy Šarlatán, Abstinent, pohádku Tři princezny. Chcete slyšet hodnocení rodičů, jak jste se jim tam líbil?

S rodiči máme velmi upřímný vztah, takže oni mi řeknou, co si o tom myslí, bez toho, aniž bych se ptal.

A jsou shovívaví, nebo přímočaří?

Jsou přímočaří. Ale nejsou přehnaně kritičtí. Nevím, do jaké míry je to proto, že se jim opravdu líbí to, co dělám, a do jaké míry je to proto, že to jsou moji rodiče. To se možná nikdy nedozvím a asi je to tak správně. Třeba s tátou jsme se bavili o Hamletovi a já jsem vlastně dostal velkou pochvalu, konkrétní pochvaly za řešení různých situací na jevišti, docela jsme to s tátou i s mámou rozebrali. Ale byly tam i věci, které bych mohl podle táty udělat jinak. Já si toho vážím. Názory pro vás mají mnohem větší cenu, když víte, že vám řeknou ta pozitiva i negativa, pro i proti, že to není jen mazání medu kolem huby.

Vašich filmových počinů je více. Jak na vás působí přijetí kritiků, divácké obce, vašich přátel, v divadle. Je to pro vás důležité? Sledujete kritiky, vyhledáváte články a příspěvky na sociálních sítích?

Zvědavost je mrcha. Vždycky si říkám, ať na to nekoukám a nechám to být. Odvedl jsem přece tu práci nejlíp, jak jsem mohl, s čistým svědomím, a teď už s tím stejně nic neudělám. Ale stejně se tomu neubráním a vždycky na to koukám. Když to na mě někde vyskočí, tak se podívám na komentáře, přečtu si kritiku nebo se podívám v různých databázích na hodnocení. Ano, koukám na to. Musím říct, klepu, že se mi zatím velmi výjimečně stalo, že by někdo napsal, že jsem udělal něco špatně. Naštěstí se mi většinou stalo, že práce byla přijatá pozitivně. Z toho mám radost, že se lidem líbí, co dělám. Zatím je to dobrý a uvidím, jak se to bude vyvíjet dál, jak se mi bude dařit, nebo ne.

Před časem jsem si povídal s Kateřinou Ondřejkovou, kreativní producentkou České televize, která se z neopatrnosti podívala na sociální sítě hned po štědrovečerní pohádce, a byla hodně zaskočená reakcemi lidí, pro které je štědrovečerní pohádka národní poklad, na který se nesmí sahat a který se nesmí dělat nikdy jinak než klasicky. Šla to vydýchat ven a skončila na půlnoční mši. Zaskočilo vás také, jak český národ reagoval na ne úplně tradiční pojetí štědrovečerní pohádky Tři princezny?

To víte, že jsem to sledoval, to nejde nesledovat. Je to tak velká věc v daný moment, že se to na vás valí ze všech stran. Člověka to zamrzí. Samozřejmě děláte práci pro sebe, ale hlavně pro diváky. Chcete, aby se to líbilo, aby to mělo úspěch, a konkrétně u pohádky, aby to divákům udělalo hezký večer. Pro mě je zásadní to, jakým způsobem to vzaly děti. A tam mám velmi dobrou, pozitivní zpětnou vazbu. Hodně za mnou chodí děti a rodiče a říkají, že pohádku děti viděly pětkrát, a posílají mi různé obrázky. Tohle je pěkné, protože přece jen se pohádky dělají hlavně pro děti. Co se týče kritiky… Byla tam nešťastná věc, kdy vyšel článek o tom, že jsem prý řekl, že mi dělá škodolibou radost, že to diváky naštvalo. To bylo vyjmuté z rozhovoru, který jsem natáčel ještě před premiérou. Já jsem mluvil o divácích, kteří o tom psali hotové soudy ještě předtím, než to viděli. To bylo nešťastné. Vyznělo to tak, že se tetelím blahem, že se to divákům nelíbilo a že znevažuju jejich názor na pohádku, i potom, co ji viděli. To bych si v životě nedovolil.

Foto: se souhlasem Josefa Trojana

Diváka považuju za absolutní strop a velmi si všech diváků vážím – i těch, kteří jsou kritičtí vůči práci, kterou dělám. Je velmi důležité rozlišovat uměleckou kritiku díla, a kritiku související s osobním postojem. Oba druhy kritiky se snažím respektovat, taky všechny možné názory a lidi, což neznamená, že s nimi musím souhlasit. Když někdo hodnotí pohádku z uměleckého hlediska, ať už herecky, výpravně, kamerou, kostýmy, příběhem, tak, že se mu to nelíbilo, tak to je jeho svaté právo, a to já absolutně respektuju. S některými věcmi třeba i souhlasím. Ale to, že někdo pohádku hodnotí jako environmentální agitku a že pohádce přisuzují to, že je to pohádka Petra Fialy? Úplně mě fascinovalo, kolik lidí bylo schopno pohádku spojit s vládou anebo s koncesionářskými poplatky, které by se měly zvedat. Říkal jsem si sám pro sebe: pozor, Josefe, tohle musí jít jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože to najednou člověk nehodnotí pohádku, ale jen ventiluje vnitřní frustraci.

V této souvislosti mě fascinovalo, kolik lidí na sociálních sítích reagovalo na vaše oznámení, že v Ostravě končíte a vracíte se do Prahy. Nechci to nafukovat, ale pod příspěvky bylo třeba pět set komentářů, a možná deset z nich říkalo, že je to škoda nebo dobře, a zbylé komentáře řešily, že váš táta někde vystoupil na demonstraci a vyjádřil se k politice. A to mě fascinovalo. Myslíte si, že by se herec měl vyjadřovat k politice v jeho nebo jiné zemi nebo má držet hubu, chodit do divadla a bavit lidi?

Ne, herec je v první řadě občan. Nedávno o tom hezky mluvil David Švehlík, že se hercům občas dává až moc prostoru. To je v pořádku, protože lidi to asi zajímá, co si herci myslí. Ale samozřejmě by bylo fajn, kdyby se dávalo více prostoru lidem, kteří se danou problematikou opravdu zabývají z profesního hlediska a mají mnohem víc co říct než herci. Herci se možná někdy vyjadřují až moc k věcem, kterým třeba nerozumí. Ale. Když je občan odpovědným občanem a opravdu se zajímá o situaci, čte si o ní, zůstává v obraze, rozebírá to s velkými autoritami, tak v tom případě nevidím důvod, proč by se k tomu nemohl vyjadřovat. A přesně to můj táta dělá.

Můj táta je velmi odpovědným občanem, který každý den čte noviny, zajímá se, poslouchá debaty. Je to pro něj téma. Zajímá se o politickou situaci. Občan, tedy i herec, má svaté právo se vyjádřit k situaci a říct, co má na srdci. Je dobré si říct, co se stalo v roce osmdesát devět – ti studenti, kteří se ozvali jako první a šli stávkovat, byli herci. V nás to prostě nějakým způsobem je; jsme citliví, možná až hypersenzitivní, máme to vlastně tak trochu v popisu práce, tak ty věci vnímáme možná víc než běžní lidé. Tím zase neříkám, že ty věci vnímám líp, nebo víc do hloubky, odborně – to bych si takhle netroufl říct. Ale nějak to v nás rezonuje a máme tendenci se ozvat. A vždycky jsme tu tendenci měli.

Když se dívám, kolik nenávisti sklízí váš táta, nebo Bolek Polívka za své vystoupení v Bratislavě, Ondřej Vetchý dlouhodobě, tak mě napadá, jestli to nesklouzlo k tomu, že lidé, kteří by k věci měli a chtěli něco říct, radši budou potichu, protože je to může profesně ohrozit?

Myslím si, že je správné si to ustát, i za cenu toho, že ztratíme spoustu příznivců. Musíte se pak vnitřně odkázat k našemu morálnímu kompasu a morálně etickému nastavení. A od toho se odpíchnout dál. Musíte se rozhodnout, co je pro vás hodnotnější – jestli to, že s vámi někdo nesouhlasí, nebo to, že si ustojíte svoji vnitřní pravdu a morální světonázor. To je podle mě důležitější a měli bychom se každý sám uchránit, uchránit svůj názor bez ohledu na to, jestli se mu bude fandit, nebo nebude.

Řekl jste mi, že máte hranici, za kterou nejdete, máte svůj osobní prostor, chráníte si soukromí. Před nedávnem jsem četl na jednom zpravodajském serveru zprávu, ve které jste hovořil o svých depresivních stavech. Působilo to na mě tak, že jste to oznámil sám od sebe. Proč jste to udělal?

Proč ne? Když si člověk studuje psyché a psychologii, tak zjistí, že to s námi bylo vždycky. Už v antice se popisovaly depresivní, manické, úzkostlivé stavy. Bylo to s námi vždycky, akorát se dlouho razilo, že by člověk měl vzít rýč do ruky bez ohledu na to, jestli je mu dobře nebo špatně, a měl by pracovat. To se mimochodem děje i teď. Pořád je tu názor, který mě mrzí, že dřív lidi na to neměli čas mít deprese, protože museli makat. Je to jako kdyby říkali, že se teď nemaká, takže máme prostor pro to mít deprese. Já v podstatě pracuju každý den, popravdě ani nevím, kdy jsem měl naposled den volna. Mám klinicky potvrzené deprese a musím pracovat každý den, musím vyjít na jeviště před lidi a třeba hrát velkou srandu i přesto, že mi je hrozně. Tím chci říct, že je potřeba o tom mluvit, jako by se nechumelilo. Jako třeba někdo mluví o tom, že ho bolí záda. Taky se velmi často mluví o jiných nemocích, a tohle je taky nemoc, která potkává spoustu lidí. Tím, že o tom budeme mluvit a přestaneme z toho dělat velké téma a tabu a brát to jako velmi odvážný čin, že to někdo řekl, a vezmeme to úplně normálně, tak to znormalizujeme. A bude to mnohem lepší, lépe přijímané ve společnosti, v pracovním poměru, a stane se z toho přirozená součást. To by bylo fajn.

Když vám není dobře, a přesto do práce musíte a roli odehrajete, je to ten lék, který vás z toho dostane?

Je to lék. Stát před divákem, a třeba konkrétně před tím ostravským, je léčivé. Ten serotonin se vám vyplaví i přesto, že hrajete Hamleta, což není úplně veselá role. Fakt, že máte možnost stát na jevišti, být tam s diváky, je něco, co pro mě osobně je směrodatné, smysluplné a díky tomu se ve mně rozlévá pocit zadostiučinění po každém představení. Mám hezký moment u Hamleta, kdy poslední scéna je, že si lehnu na jevišti a zemřu, pak se teprve zhasne a je konec. Vždycky v ten moment, kdy mám odvrácenou hlavu od diváků, nehýbu se a pomalinku se zhasíná, mi probleskne hlavou: Jo, zvládlo se to, opět jsi to zvládl i přesto, že jsi šel do divadla a vůbec jsi nevěděl, jestli to dáš nebo ne. Tak jsi to dal, Josefe, v pořádku, správně.

Stalo se někdy, že vás nemoc vykolejila tak, že jste nemohl dohrát představení?

Ne. Vždycky jsem to zvládl. Já jsem v tomhle trošku tvrdohlavý. Možná byly momenty, kdy jsem asi mohl říct ne. Na druhou stranu to diváka nezajímá – nebo možná ano, kdybyste jim to vysvětlili, ale lidi mají svých starostí dost. Jdou do divadla, udělají si volný večer ve svých plných životech, jsou v divadle třeba proto, aby na chvíli na své starosti a strasti zapomněli, aby se pobavili. A já jim to nemůžu vzít. Nechci, aby to znělo tak, že mám spasitelský syndrom, to tak vůbec není. Ale vnímám to tak, že divadlo je lék pro obě strany. Když se nemůžu vyléčit zrovna já na jevišti, tak jsem rád, že možná třeba můžu – s kolegy, vyléčit třeba jen jednoho diváka.

Foto: se souhlasem Josefa Trojana

Co bude v nejbližších týdnech, až dohrajete sezonu v Ostravě?

Uvidíte mě v Ostravě ještě dlouho, řekl bych. Budu dohrávat naprostou většinu inscenací, ve kterých jsem. Dokud nebudou mít všechna představení derniéry, tak tady budu. Ve hře je i to, že bych tady občas něco zkoušel. Doufám, že se to podaří. Vždycky se sem rád budu vracet. Není to tak, že bych Ostravě dával definitivně sbohem. Když vím, že budu mít volný čas a že bude zájem třeba ze strany Honzy Holce, tak budu moc rád, pokud tady budu moci být a něco nazkoušet, třeba jako host. V Ostravě tedy budu a budu se sem vracet rád. V Praze mě čeká snad, když všechno vyjde, jiná divadelní štace.

Neřeknete nám jaká?

To vám neřeknu. Ještě to není jasné, všechno se postupně buduje, což je správně.

Vy tedy odcházíte do nejistoty?

Ne, to ne. Nejdu do nejistoty. Začínám natáčet obrovský film o krasobruslaři Ondřeji Nepelovi. A hned po tom, co dotočím, budu mít chviličku pauzu, a pak natáčím další film, po kterém budu mít chvilku pauzu, a pak natáčím další film. Já se teď budu věnovat tomu, čemu jsem se tolik věnovat nemohl, protože jsem byl v divadle a v Ostravě, a to je práce před kamerou a také práce v rozhlase. To jsou moje nejaktuálnější kroky. Většina mé energie směřuje do příprav na natáčení. Do úplné nejistoty nejdu. A zároveň divadelní jistota se pomalu rýsuje na jiné adrese.

Řekl jste mi, že hned po našem rozhovoru utíkáte na zkoušky baletu. Má to souvislost s filmem o krasobruslaři Nepelovi?

Přesně tak. Je to film, který má mnoho příprav před tím, než se začne natáčet – ať už je to slovenština nebo krasobruslařská příprava. Mluvit slovensky je velmi ošemetné, byť je to velmi podobný jazyk, tak právě proto jsou nuance znát. Pracuji na tom už dlouho a intenzivně.

Řešili jste, že by se film daboval?

Ne, neřešili. Já bych do toho s dabingem nešel. Tím vám v podstatě vezmou půlku výkonu. Nikdo mi to vlastně ani nenabízel, ani režisér, ani producenti. Nutno říct, že bude vždycky trošičku poznat, že nejsem Slovák, i kdybych odvedl sebelepší práci. Pro rodilé slovenské ucho to bude poznat vždycky. Já se snažím slovenštině se co nejvíce přiblížit. Mám koučku, trenérku na slovenštinu, se kterou se scházím, a pilujeme. Všechno jsem změnil – mluvené slovo a podcasty poslouchám ve slovenštině. Občas mi skáče slovenština do češtiny. To je tedy jedna část příprav, ta druhá je intenzivní krasobruslařská příprava.

Zvládnout slovenštinu je možná lehčí než se naučit krasobruslení, ne?

To je další věc, kterou se člověk musí učit úplně od píky. Já jsem se sice jako mladý honil na jezeře za pukem v kanadských hokejových bruslích, ale to je úplně jiná brusle než ta krasobruslařská se zoubky vepředu. Vzadu je ostrá hrana, takže když se převážíte dozadu nebo dopředu, tak letíte. Je to diametrální rozdíl oproti hokejovému bruslení. V podstatě se učím všechno od začátku. S tím se pojí taky baletní příprava. Úzce to spolu souvisí. Projev na ledě musí být co nejvíc ladný, zároveň pevný, sebejistý. I přesto, že nohy nebudou stoprocentní, tak tělo být stoprocentní musí.

Kdo to bude režírovat? Co všechno po vás na ledě budou chtít? Předpokládám, že sestavu se Salchowovým skokem asi ne.

Režíruje to Gregor Valentovič, což je mladý, velmi talentovaný slovenský režisér. Na práci s ním se velmi těším. Je to jeho vysněný film, je i velkým fanouškem krasobruslení. Film už připravuje hodně dlouho. Je to šest let, co dostal první grant na vývoj scénáře. Ohledně pohybů na ledu mi řekli, že co se naučím, to se naučím, což je pro mě jako bývalého sportovce velmi motivující slyšet. Tak si říkám, že vám teda ukážu, co jsem schopný se naučit. Vzal jsem to za své. Predikce od producentů byla taková, že by bylo fajn, abych se dostal třeba dvacetkrát na led. Máme za sebou měsíc a dva týdny příprav a na ledě jsem už byl pětadvacetkrát. Pořád máme ještě tři měsíce před sebou. Jestli mě matika nešálí, tak bych se na led mohl dostat stokrát, ideálně víckrát.

A co je v plánu, pokud třeba mluvíme o skocích?

Všechny skoky, které jsou třistašedesátistupňové, nepřipadají v úvahu. To se učí tři, čtyři roky. Teď už musíme přeskakovat dva roky, to se musím naučit za měsíc a půl. Je to opravdu velmi intenzivní a naštěstí se to zatím daří, řekl bych, nad očekávání. Vím, že bych velmi rád skákal Kadeta, což je základní skok, kdy vyskočíte, otočíte se o sto osmdesát stupňů, dopadnete na jednu nohu a vyjedete ze skoku. To je velmi ambiciózní představa a touha.

Pády na led celkem bolí, ne?

U Kadeta zatím tolik nepadám, protože skok je zatím opravdu velmi miniaturní a kostrbatý. Trenér mi to možná nedovolí, ale já to asi stejně budu dělat. A samozřejmě padám i teď, minimálně jednou, dvakrát za hodinu spadnu. Bojím se ale, že až přidám na rychlosti, tak ty pády budou bolet mnohem více. Na ledě se paradoxně nepadá zas tak těžko, protože když víte, že padáte, tak se odrazíte po brusli a sklouznete se. To byste se museli fakt převážit a seknout se ve velké rychlosti o zoubky. To už se mi taky stalo, pak padáte dopředu na lokty. Už je mám zarudlé. Není to zadarmo, ale musí to bolet, nejde to jinak.