Nejnovější zprávy: Milostivé léto. DPO vám za necelou tisícovku odpustí zbytek dluhu, úroky i exekuce Jdeme hlavou proti zdi, říká Patrik Bauer z Řeznictví u Bobra

Společnost

Jindřich Štreit slaví 70. Nebilancuji, protože pořád je co fotografovat, říká

Jindřich Štreit brzy oslaví sedmdesátiny. Pro Magazín PATRIOT zavzpomínal, co v uplynulých sedmdesáti letech poznamenalo jeho tvorbu nejvíce, jak vnímal nucené stěhování do pohraničí, které fotografie považuje za nejslavnější a proč i u nich platí, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky...

Povídali jsme si na Sovinci v domě, kde Jindřich Štreit tvoří a žije již desítky let. Z okna pracovny úplně nahoře pod střechou je krásný výhled do kraje a taky tady je jediné místo s alespoň slabounkým mobilním signálem…

Když váš tatínek ve valašské Stříteži coby učitel 7. března 1956 řekl dětem ve škole, že prezident Masaryk má narozeniny a zazpíval si s nimi písničku Ach, synku, synku, následoval tvrdý trest a vy jste se museli odstěhovat do pohraničí. Pamatujete si, jak jste to tehdy, jako nejstarší ze čtyř dětí, vnímal?

Byl to velký rozdíl. Pro děti takový zásah do života je spíše dobrodružstvím. Neuvědomují si dopady, nerozumí politice. Přece jen Střítež nad Bečvou, která leží na železniční trati mezi Valašským Meziříčím a Rožnovem, je frekventovaná oblast. Mimo zemědělství byly pracovní možnosti v Tesle a v gumárnách v Zubří. Když jsme se přestěhovali, bylo mi deset let, nastupoval jsem do páté třídy v Těchanově, vesničce, která je úplně mimo veškerá centra, kde končila silnice a končil svět. Krajina je však krásná.

To pro vás přece musel být kulturní šok.
Já jsem to tak nebral, protože jsem každých čtrnáct dní jezdil s maminkou do Prahy, odkud pocházela. Já tam musel jezdit k lékaři. Žil jsem dvojím způsobem života. V jednom jsem byl vesnický kluk, ve druhém kluk z prostředí velkoměsta. Moje maminka měla velmi ráda umění. Chodila do divadel, na koncerty. Vodila mě na výstavy, otevírala mi jiné světy a můj způsob života je díky její výchově a vlivu také bohatý. Byl jsem v podstatě taková rozdvojená osobnost, ale tímto způsobem žiji pořád, i v dnešní době. Bydlíme na vesnici, ale prakticky každý den jsme ve větším městě a není týdne, kdy bychom nejeli na koncert, do divadla nebo na výstavu.

Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Napadlo vás v těch deseti letech jako malého kluka, když jste dojížděl do Prahy, že byste tam třeba zůstal? Ve světě plném barev a lákadel, netáhlo vás to spíše tam?
Můžu říct, že jsem o tom nikdy neuvažoval. I když jsem měl možnost po vysoké škole zůstat ve městě a učit na univerzitě, rozhodl jsem se pro vesnici. Nelituji toho.

Zajímalo by mě, jestli ve vás, vašich rodičích či sourozencích zůstal vztek na režim, kvůli kterému jste byli vyhnáni z Valašska do pohraničí.
Ani nyní, ale ani tehdy jsem se tím nezabýval. Od otce jsem nikdy neslyšel jedinou poznámku, pocit bolesti nebo ukřivdění, nebyl takový typ člověka. Oba rodiče byli sociálně etablovaní. Za důležité považovali udělat pro druhé maximum. To byla jejich filozofie a takto nás vychovávali. Když se maminka v polovině 80. let rozhodla vrátit do Prahy, dva sourozenci odešli s ní.

Jak často se vám podaří setkat se se všemi sourozenci?
Tak jak to obvykle v rodinách chodí, s některými se stýkám častěji, s některými méně.

Pořádáte i větší rodinná setkání, kde se sejdete všichni?
O tom jen sníme. Jeden bratr bydlí v Těchanově, s tím jsem v kontaktu nejvíc. Samozřejmě jezdím často do Prahy a přespávám u sestry. Nejmladší již bohužel odešel.

To je mi velmi líto. Začátky vašeho fotografování jsou krásně popsané ve vaší retrospektivní knize. Fotoaparát měl váš tatínek a vy jste dosti dlouho čekal, až budete mít svůj. Neměl jste možnost si fotoaparát půjčit a fotografovat s ním?
Vůbec mě to nelákalo a ani mě to nenapadlo, jakkoli zkoušet fotografovat a experimentovat, neprojevoval jsem žádnou snahu. Možnost samozřejmě byla.

Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Vy jste říkal, že tatínek si nikdy nepostěžoval, že musel odejít. Jak ale stěhování do pohraničí vnímala vaše maminka?
Maminka měla už zkušenosti z Valašska, kde to bylo velmi těžké. Už tam si to prožila. V padesátých letech, kdy se zakládala JZD, maminka byla zvána, aby šla na pole sklízet řepu. Byla zvyklá chodit v kožichu, v rukavičkách, přesto to absolvovala. Byla flexibilní a přizpůsobivá. Uměla si vydedukovat, jak půjde život dál. Stala se tajemnicí a poté předsedkyní obce. Intenzivně bojovala za lidi. Podařilo se založit družstvo, které bude pěstovat léčivé byliny. Na ministerstvu zemědělství vyřizovala různé výjimky a koprodukce s podnikem Léčivé byliny. Většina obyvatel byli rumunští Slováci. Když se družstvo v sedmdesátých letech změnilo na Státní statek, rozhodli se odejít do civilizovanějších krajů, přestěhovali se na Hanou.

Vážně?
Ano, takže se ve vesnici úplně vyměnilo složení obyvatel. Klesl počet dětí a tak se školy na menších vesnicích sloučily do jedné, která byla v Jiříkově.

Od té doby, kdy jste byli donuceni se přestěhovat, tak vaši rodinu už úřady nechaly na pokoji? Maminka mohla být tajemnicí, předsedkyní, tatínek učitelem a ředitelem, na statku vás nechali volně fotografovat. Čím myslíte, že to bylo? Lidmi z vesnice, kteří byli jiní než ti z města? Nebo že by Státní bezpečnost neměla tak dlouhé prsty, aby dosáhla až sem?
Já si myslím, že Státní bezpečnost měla všude stejné kontakty. To jsem měl možnost velmi brzy pocítit. Po jedné z výstav, které jsem se zúčastnil v Praze, jsem byl zatčen, odvezen na Ruzyň a po téměř čtyři měsíce vězněn. Po návratu jsem již nemohl učit, nesměl jsem vystavovat ani publikovat. Byl jsem odsouzen za hanobení republiky a prezidenta. Stal jsem se zaměstnancem Státního statku. Snažil jsem se pokračovat v dokumentaci života vesnice. Nesmělo se o mně mluvit, nesmělo se o mně psát. Byl jsem sledován. Každé ráno nám někdo volal a pak hned telefon položil, takže to bylo jasné. Přijal jsem filozofii, kdy jsem si řekl, že jsem nic neudělal, že jsem nevinný a že nebudu brát zřetel na sledování. Neprovokoval jsem a nedělal schválnosti, ale intenzivně jsem fotografoval. Každou volnou chvilku, kterou jsem měl, jsem trávil mezi lidmi a zaznamenával jejich život. Z těchto materiálů čerpám dodnes. V mé knize, která před nedávnem vyšla, a nejen v té, jsou použity právě tyto fotografie. Myslím, že jsem i toto složité období nepromarnil.

Byl jste se po roce 1989 podívat do nějakého archivu na to, kdo vás sledoval, nebo vás to nezajímalo?
Ne, nezajímá mne to.

Ta doba přinášela mnohé absurdity a vy jste to před chvílí sám řekl, že jste cítil, že toto období je potřeba zaznamenat a čerpáte z toho dodnes. Je právě tohle období do roku 1989 to nejplodnější pro vaši práci?
Bylo to velmi plodné období. Snažím se však i v současné době hodně pracovat. Přirozeně se již jedná úplně o jiné fotografie, o jiná témata.

Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Doba, ve které žijeme dnes, se od té, kterou jste fotografoval, velmi liší. Ale na vesnicích typu Jiříkov a Sovinec se způsob života obyvatel a soužití rodin kvůli režimu přece tolik nezměnilo.
I přesto že změny na vesnici jsou velmi pomalé, když projíždíte tímto krajem dnes, jsou úplně jiné než tehdy. Moc se změnily. Jsou to pěkné vesnice.

Když to malinko přeženu – neměl by být fotograf vašeho typu, který fotí sociální dokument, sociální záležitosti, vesnice a obyvatele, vlastně naštvaný, že ten pitomý režim skončil?
Po vizuální stránce to bylo určitě zajímavější, ale po stránce životní, po stránce svobody a způsobu života, to se nedá srovnat. Myslím si, že fotograf by měl reagovat na danou situaci, měl by zase zaznamenávat změny. Dokumentarista má stále co fotografovat. Za deset let se vás někdo zeptá, jaká byla situace v roce 2016, a pokud to nikdo nedokumentuje, zase tady bude něco chybět. Dnes by to neměla být záležitostí jednotlivce, měla by to být koncepční práce muzeí nebo příslušných organizací. Existují organizace a instituce, které se tomuto tématu věnují. Nedávno vyšla na toto téma v Oxfordu kniha, která byla ilustrovaná mými fotografiemi.

Tento rozhovor mimo jiné vzniká proto, že letos oslavujete 70. narozeniny, a někdo má v takových okamžicích chuť bilancovat, přijdou novináři a ptají se, které období ve svém fotografickém životě jste měl nejradši, které fotografie jsou vám nejbližší a na co nejradši vzpomínáte. Jak to je u vás? Máte taková období? Nebo vás to spíše žene pořád dopředu, těšíte se na další události a nezastavíte se na vzpomínání?
Obě dvě cesty jsou nutné a já si mezi nimi nevybírám. V Sovinci na hradě končí výstava, která vznikala poslední tři roky. Fotografoval jsem lidi bez domova, což je podle mě téma, které potřebuje být zaznamenáno, protože se v něm odráží problém současné doby. Když se situace uvolnila, přináší to zase jiné problémy ve společnosti. Další téma, kterému jsem se tři roky věnoval, byly drogy a drogově závislí. Další problém jsou nemocné děti. To je několik témat, na která je potřeba poukázat. Společnost je sice jiná a mnoho věcí se změnilo, ale pořád je hodně věcí, které by se měly zlepšovat.

Já se ale vrátím k tomu vzpomínání. Zkuste mi říct pár základních milníků ve vašem profesním životě.
Po fotografické stránce do roku 1989 byla pro mě téměř jediným tématem vesnice. Nemohl jsem nikam vycestovat, vzali mi pas, takže jsem v podstatě dvacet let fotografoval jen doma. Měl jsem pocit, že se opakuji. Po revoluci jsem začal jezdit do zahraničí, což bylo další období, kdy jsem buď byl pozván na nějaký projekt nebo jsem projekty sám inicioval. Do Francie jsem jezdil 17 let. Dělal jsem tam velké projekty, měl tam asi 40 výstav, vyšlo mi několik knih. Poté jsem udělal velkou knihu v Rakousku. Také jsem jezdil do Německa na koprodukční projekt, kdy německý fotograf jezdil na Bruntálsko a já jsem jezdil tam. Toužil jsem se podívat do Ruska, kde jsem také dělal několik velkých projektů, například na Sibiři, poté jsem odjel do Japonska, do Číny, do Brazílie. Toto byla má další životní etapa, která skončila asi před třemi lety. Nyní pracuji na tématu lidí bez domova. Vrátil jsem se k romské problematice. Pracoval jsem na velkém projektu o drogově závislých.

A co vesnice a ta místa, ve kterých jste začínal? Uvažoval jste někdy o tom, že byste se vrátil a znovu se pokusil nafotografovat známá místa a lidi z vašich nejslavnějších fotek?
Uvažoval jsem o tom, jestli se mám vrátit po několika letech k projektu a navázat na něj. Udělal jsem asi dva pokusy, kdy jsem fotografoval Bruntálsko, ale tím, že tady na vesnici nepracuji, že už nemám tak úzký kontakt s těmito lidmi, že jsem pořád někde ve světě, že učím na univerzitě a učil jsem na dalších univerzitách, kontakt přímo s těmi vesnicemi byl přerušen. Vesnice v současné době není cílem mého snažení. Se studenty občas na vesnici zavítáme. Letos mi vycházejí tři knihy. Jedna z nich je návratem k dosud nepublikovaným fotografiím.

Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Ve vaší retrospektivní knize se píše, že nejhlubšího ponoru jste dosáhl právě na vesnici ve vašich fotografiích za minulého režimu. Vysvětlil jste mi, že pokud si získáte důvěru lidí dlouhodobým přátelstvím, mohou pak vzniknout skutečně silné fotografie. Neměl jste strach, když jste po roce 1989 odešel do ciziny a začal objevovat svět, že už tak silné fotky nikdy nemůžete udělat?
Ale to nemůžu udělat ani na té vesnici, protože také vesnice se změnila. Prakticky všichni obyvatelé v Křížově se vyměnili. V Sovinci zůstali z původních obyvatel snad tři. Takže v podstatě není možné udělat stejné fotografie jako před rokem 1989, protože se změnili obyvatelé, změnila se struktura, lidé jsou jinak zaměstnaní, jiní přišli, odstěhovali se, umřeli, vyměnili se. Když profesor Birgus viděl moje nové fotografie z knihy Kde domov můj, která se právě tiskne a připravuje na vydání, tak mi řekl, že to je to nejsilnější, co jsem kdy v životě udělal. V této knize jsou fotografie lidí bez domova z Českých Budějovic, Svitav, Šternberka, Prahy, Šumperka, Jeseníku, Brna, Bratislavy.

Když jsme u těch životních milníků, kdy jste se rozhodl pro barevnou fotografii? Bylo to rozhodování složité?
Bylo to velmi složité rozhodnutí, protože já jsem byl mnoho let analogovým fotografem, dlouho jsem barvě odolával. Když jsem začínal fotografovat barevné fotografie, tak jsem si fotoaparát půjčoval, ani jsem si svůj nekoupil. Byl jsem osloven docentem Študentem, abych udělal cyklus fotografií o rakovině prostaty, o takzvané tiché nemoci. Udělal jsem na toto téma katalog. Fotografoval jsem operace. Pochopil jsem, že alespoň některá fotografie musí být barevná. Krátce nato jsem odjížděl do Brazílie. Rozhodl jsem se, že udělám cyklus o životě Čechů, kteří žijí v Brazílii. Vzal jsem si svou Leicu, ale měl jsem i malý digitál. Brazílie je barevná země, tak jsem fotografoval i malým digitálem. Když jsme připravovali knihu, tak jsem se rozhodl použít barevné fotografie. To byly mé první pokusy. To jsem ještě s barvou nepracoval koncepčně. Víceméně to byly fotografie pouze ilustrační. Potom jsem dělal ještě jeden projekt s názvem Jsme se ze stejné planety. Jde o cyklus třiceti fotografií o cizincích, kteří se rozhodli žít v České republice. Docela se mi to zalíbilo a po tomto projektu jsem se rozhodl, že si koupím pořádný digitální fotoaparát.

Bavilo vás na tom také to, že jste na obrazovce hned viděl, jestli se vám záběr podařil, což u klasického analogového fotoaparátu nešlo a bylo to v podstatě překvapení?
Já bych řekl, že má průprava analogovým fotoaparátem se projevila velmi silně. Pořád hledám záběr. Pracuji s oběma typy fotoaparátů podobně a ani s digitálem nijak množství nepřeháním, jde mi pořád o stejnou věc.

Fotografujete i dnes vaší leicou?
Občas ji vezmu, ale poslední dobou už moc ne.

Já jsem chtěl tento rozhovor vést hlavně o vzpomínání a bilancování, ale vy jste mi to úplně pokazil. Dokončil jste knížku z olomoucké výstavy, chystáte knihu Kde domov můj, dva kalendáře, celovečerní film, takže vidím, že vlastně vůbec nebilancujete. Máte nějaké další plány na fotografování do budoucna? Nebo chcete mít před sebou čistý list?
Rád bych uzavřel rozpracované věci, abych mohl dále pokračovat v nových projektech.

Paní Agnes Štreitová se svým manželem. Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Paní Agnes Štreitová se svým manželem. Foto: Jaroslav Baďura, Magazín PATRIOT

Vaše fotografie sledují často téma víry. Proč tomu tak je?
Toto téma mnoho let sleduji, považuji ho za velice důležité a celoživotní téma pro život člověka. Není to jen záležitost fotografická, ale také duchovní. Přišel za mnou pan farář Petr Okapal, že by byl rád, kdybych nafotografoval kalendář, takže jsem rok jezdil do Šenova. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem tam jezdil další rok a udělal jsem soubor, který zachycuje život farnosti a kostela. Domluvili jsme se, že k tomu uděláme knížku.

Máte představu, kolik knih jste již vydal?
Toto by měla být má 34. knížka. Kromě toho jsem ještě mnoho knih ilustroval a vydal více katalogů.

Předtím jste zmínil, že teď všechno chcete uzavřít. A co bude dál?
Ano, chci to uzavřít, abych měl čistý stůl, ale samozřejmě to uzavření nebude úplně definitivní, protože příští rok bych měl mít velkou výstavu v Praze a k tomu by měl vyjít katalog. Ve Šternberku se mi líbí továrna s těžkým provozem, tak jsem si říkal, že by to stálo za to vrátit se do tohoto prostředí, takže možná právě toto bude další z témat. Nechci o tom moc mluvit, uvidíme…

Ale tím, že byste to chtěl uzavřít, jste asi nemyslel, že byste si vzal třeba rok pauzu…
Ne, jen bych chtěl ukončit projekty výstavou a knihou.

Takže v tom se nic nezmění. Budete dál fotografovat, vystavovat, publikovat knihy…
To všechno záleží na Agnes (ukazuje na manželku, která na závěr rozhovoru přišla do pracovny).

Paní Agnes, býváte někdy u toho, když váš manžel fotografuje?
Tu a tam, ale radši se kolem toho nemotám.

Zeptám se na něco vás obou. Jedna z neslavnějších fotek a jedna z úplně prvních je ta na vesnickém pohřbu, kdy na horizontu kráčí smuteční průvod se třemi rakvemi a na poli pod průvodem jde v protisměru řada bílých kačen. Jindřich Štreit si tehdy asi musel kleknout do hlíny a rychle ten výjev zaznamenat, protože za chvíli nutně musel být pryč. Je pan Štreit pořád tak urputný fotograf jako před padesáti lety? Agnes Štreitová: Já bych řekla, že to pořád pokračuje. To fotografování a ty jeho fotenky, jak on říká, to je jeho láska. Je to tak, Jindřichu? Je to tak. Já bych řekl, že bez toho zaujetí – a jestli to bylo před padesáti lety nebo teď– to prostě nejde. Bez toho neuděláte to, co byste chtěl, aby to mělo takový dopad, takovou náplň a takovou sílu.