Jeden den ve slovenském Martině. To je Fatra a nejlepší „Asie“

Martin! Říkáte, že by vás tam nenapadlo zastavit? Potom zpozorněte. Prý tam mají nejlepší asijské bistro na Slovensku, což je něco, co jsme jednoduše museli z Ostravy zajet zkontrolovat.

Vyrážíme tedy časně zrána, protože nás čeká skoro dvouhodinová cesta. Do Martina lze dojet také vlakem s přestupem v Žilině, případně ještě ve Vrútkách, kde se dá také místo dalšího vlaku použít městskou hromadnou dopravu. Města Martin a Vrútky k sobě těsně přiléhají. My volili cestu po silnici, kterou bez problému urazíte v čase pod dvě hodiny.

S vozem firmy Autobond postupně projíždíme Jablunkovem, který v seriálu Jeden den zazářil minulý měsíc. Pak objíždíme Žilinu, která se v Magazínu PATRIOT objevila minulý rok, a kde se klidně můžete stavit na kafe. Jejich perfektní Kaffka Coffee Hub od naší poslední návštěvy otevřel na ulici Velká Okružná novou pobočku. My zastávku na kafe máme až v cílové destinaci.

A že to není zastávka ledajaká! Spot Coffee Co. je útulný espresso bar na okraji širšího centra města Martin. Ještě před pár lety nebylo na takovém místě o nějaké gastronomii vidu ani slechu, teď tu bok po boku sídlí kavárnička s bistrem. V něm servírují dnes tolik populární poke a nese jednoduchý název Poke Martin. Pokud tedy máte hlad, je tohle hned první tip. My si místo v žaludku zatím šetříme a vychutnáváme cappuccino a ovocný filtr, jehož chuť mi fakt sedla, zatímco fotíme interiér, jemuž dominuje nápis good vibes.

Ten nelže, atmosféra je tu pohodová. Dobrou zprávou pro Martin je, že nejsou jediným takovým místem. Dva provozy má ve městě také Kocúr, což je místní kavárna a pražírna. V jednom z provozů se soustředí víc na kavárenské věci, takže si tam dáte třeba i brunch. V tom druhém zase nabízí pivní speciály. Aby toho nebylo málo, funguje v centru ještě Kesta bistro, kde se kromě kávy také najíte. Celkově to působí, jako by se tu rodila docela milá kafe scéna.

Pokud zůstaneme chvíli v centru, nepřehlédneme hlavní památky jako Národní dům, původní budovu Matice slovenské nebo budovu muzea s plaketou upomínající na jednu z klíčových kapitol, které se váží ke slovenské identitě. Martinem šly dějiny, právě zde se zrodila deklarace, jíž se Slovensko přihlásilo k projektu masarykovského Československa.

Foto: Kseniya Dušek

Martin se na přelomu 19. a 20. století stal neformálním centrem slovenského kulturního života, místem, kde vznikaly noviny, knihy i politické myšlenky. Nejvýznamnějším okamžikem však bezpochyby zůstává rok 1918, kdy byla přijata tzv. Martinská deklarácia, kterou se slovenská politická reprezentace formálně hlásila k Československu. Město sehrálo významnou roli v moderních dějinách Slovenska a Martin tak dnes není jen zastávkou na cestě za dobrým jídlem a kávou – je to i město, které psalo dějiny.

Budova, v níž byla 30. října 1918 deklarace přijata, stojí dodnes v centru města a patří k nejvýznamnějším pamětním místům slovenské historie. Jde o elegantní secesní stavbu z konce 19. století, která původně sloužila jako sídlo Tatrabanky, tehdy jedné z nejvýznamnějších slovenských finančních institucí. Právě v jejím reprezentativním sále se sešli zástupci slovenského národa, aby vyjádřili svou vůli ke společnému státu s Čechy. Dnes v budově sídlí Slovenské národní muzeum – Etnografické muzeum, které zde provozuje stálé i krátkodobé výstavy, a zároveň připomíná historickou roli tohoto místa.

Ale zpět k tomu hlavnímu, za čím jsme dnes přijeli. V jedné z bočních ulic centra se schovává místní gastronomický klenot. Na vietnamské bistro NhàBè už z dálky upozorní vývěsní štít a červené židličky, tabule vás zve k posezení na terase v patře, což v dnešním deštivém a chladném dni nepřipadá v úvahu, takže vcházíme dovnitř. Objednávky probíhají přes dotykový displej, jedná se o stejný systém, který známe z fastfoodových řetězců. Nejenže to zefektivní bistru provoz, ale ještě se jim daří navodit atmosféru, jakou jsem cítil v Japonsku nebo Korei, kde to v mnoha bistrech s objednávkami funguje úplně stejně. Takové detaily mě opravdu baví.

A jídlo? Bez přehánění super! Poručil jsem si naservírovat com tom, tedy křupavou rýži s krevetami. Jídlo bylo provoněné koriandrem a perfektně dochucené, se základem v hoisin omáčce, s papričkami, klíčky a cibulkou. Opravdu nejlepší „Asie“, kterou jsem v našich končinách měl tu čest ochutnat. Pobočku má NhàBè ještě v Banské Bystrici, kam se v budoucnu možná vypravíme.

Kdo by hledal alternativy, může ještě vyzkoušet ryze lokální burgrárnu FRITO. Založena byla po revoluci jako rodinný podnik, tenkrát šlo jen o malý stánek s rychlým občerstvení. V průběhu let značka rostla, vyvíjeli se majitelé a měnily se nároky zákazníků, což nakonec značku přimělo otevřít kamennou provozovnu na náměstí.

Protože jsme tentokrát chtěli kromě města navštívit i přírodu, vyrážíme na hory. U chaty Vrátna jsme nasedli na kabinovou lanovku, která nás měla vyvézt až pod majestátní vrchol Chlebu. Lanovka tiše stoupala nad zelenými svahy, které se však ten den halily do husté mlhy. Výhledy, pro které sem lidé běžně přijíždějí zdaleka, nám zůstaly skryté za oponou. Obvykle se odsud otevírá dechberoucí panorama Malé Fatry, ale tentokrát jsme se museli spokojit s atmosférou tajemna a horského klidu.

Foto: Kseniya Dušek

Z vrcholové stanice jsme se vydali na krátkou procházku směrem ke Snilovskému sedlu. Viditelnost byla sotva na pár desítek metrů, cesta po hřebeni měla nicméně své kouzlo. Za dobrého počasí je tahle trasa výborným výchozím bodem třeba až na nejvyšší vrchol Velký Kriváň. Dnes jsme se spokojili s tím, že jsme si užili prázdné stezky, osamělý klid hor a jejich zvláštní, mlhou obestřenou krásu.

Alespoň jsem to pak u vrchní stanice lanovky v klidu zapil jedním Šarišem. Má objednávka neunikla bystré paní za výčepem, která lakonicky poznamenala, že já vodič na cestu zpátky asi nebudu. Prohodili jsme s obsluhou pár slov a stali se tak vítaným zpestřením jinak fádního pracovního dne, protože krom nás, jak jsme vyzvěděli, se nahoru odvážili jen další tři lidé.

Po dni plném chutí, kávy a mlhou zahalených výhledů se vracíme zpět. Unavení příjemně, spokojení víc než dost. Jako obvykle nás po celou cestu spolehlivě provázelo auto zapůjčené firmou Autobond, díky kterému se i takové výlety na otočku stávají pohodlnou a bezstarostnou záležitostí. Když se silnice klikatí mezi kopci, a v rádiu hraje americká country, člověk si uvědomí, že cestování není jen o cíli, ale i o klidné cestě zpátky.

Foto: Kseniya Dušek