Je v pořádku, když děti něco nezvládnou, radí školní psycholog

Před dětmi je složité období, v únoru podávají přihlášky na střední školy. Jsou už v tomto věku připraveny učinit tak velké rozhodnutí?

„Ideální jsou situace, kdy má žák představu, která je podporována i rodiči. Ale ze své zkušenosti bych řekl, že taková situace nastává jen u zlomku žáků,“ řekl o výběru středních škol René Matlášek, který působí jako školní psycholog na základní i střední škole a vedle toho vede v Ostravě svou soukromou praxi.

Vybírají si děti střední školu samy, nebo se stále jedná spíše o volbu rodičů?

Během základní školy žáci mají šanci zjistit, v čem jsou zdatnější a v čem méně, stejně tak vědět, co je baví. To ale nutně nemusí vést k tomu, že budou mít konkrétní představu o následujícím studiu. Je žádoucí, když jsou žáci zvyklí se svými rodiči mluvit a mají doma prostředí, ve kterém si to mohou dovolit. Řekl bych, že čím víc budou děti těmito způsoby vedeni k tomu, aby přemýšleli nad svou budoucí školou, tím větší šanci pak mají, že se budou hlásit na obor, který je pro ně zajímavý, a stejně tak v souladu s představami rodiče.

Dítě může mít nějakou představu, ale rodič jinou. Kdo by pak měl rozhodnout? Jak najít nějaký rozumný kompromis?

Věřím, že cestou ke kompromisu při takovémto rozporu je zjistit si maximum relevantních informací z více zdrojů a také schopnost kriticky se podívat na všechny varianty. Včetně té, kterou preferujeme. Zabýval bych se otázkou, proč vlastně k tomuto rozporu dochází – jaké vnímají obě strany benefity a rizika spojená se studiem na té či oné střední škole. Někdy se stává, že rodiče mají nějakou vlastní představu o budoucnosti svých dětí, do které se je snaží „napasovat“. Jindy se stane, že má dítě, například vzhledem ke svým schopnostem a dovednostem, řekněme nerealistické představy.

Co když rodiče přihlásí děti někam, kam ony nechtějí? K čemu to může vést?

Záleží i na tom, jestli se jedná o obor či školu, kterou dítě neodmítá, jen to nebyla ta preferovaná varianta, nebo jestli se jedná o obor či školu, kterou si dítě vysloveně nepřeje. V lepším případě se stane, že si i v tom nepreferovaném oboru dítě najde „to své“ a vytvoří si ke škole i ke studiu pozitivní vztah. V horším případě se tento pozitivní vztah nevytvoří, a pak bude záleží na tom, co a jak silně dítě motivuje k tomu, aby školu dokončilo. Některé děti pak s vypětím sil školu dokončí, aby se konečně mohly vydat tam, kam chtějí. Jiné to může odradit od následného studia po maturitě. Může se to podepsat i na jejich důvěře ve své celkové studijní dovednosti, takže už nebudou pokračovat nikam.

Samotný přechod na střední školu bývá velmi náročný, děti jsou v novém prostředí a kolektivu, jsou na ně kladeny úplně jiné nároky. Co když to nezvládnou? Jak s nimi pracovat?

Začal bych tak trochu, v uvozovkách, od lesa. Myslím si, že je velmi důležité dětem vysvětlovat, že je to normální. Pro většinu dětí je to největší životní krok, který do té doby udělaly. Je to náročné, najednou jsou na ně kladeny větší nároky, do toho se formuje nový kolektiv, vymezují se nová psaná i nepsaná pravidla fungování a sociální role. Zvýšené nároky se také mohou, zejména ze startu, podepsat na zhoršení známek. Pro některé děti je to také spojeno s delší cestou do školy, někdy s internátním ubytováním. Celkově je tak na děti v tu chvíli přenášeno mnohem více povinností, ale i zodpovědnosti.

Jednoduché to není, a právě to by mělo být dětem připomínáno. Že je v pořádku, že je to pro ně těžké, že je v pořádku, když něco nezvládnou a že to neznamená, že by byli nedostateční, nebo hloupí, prostě to k tomu patří. Dítě se v tu chvíli potřebuje adaptovat na nové prostředí a podmínky v něm. Je to proces, který nefunguje ze dne na den. Má-li být úspěšný, je potřeba, aby si dítě nevytvořilo jakýsi globální dojem, že za jeho neúspěchy stojí vlastní nedostatečnost.

Tématem, bohužel často aktuálním, je šikana, která se objevuje už i na základních školách. Jak vypozorovat, že se něco děje?

Ano, to máte pravdu. Šikana může být do jisté míry nenápadná. Rodič šikanovaného dítěte může být někdy tím prvním, který si všimne, že k něčemu takovému dochází. Pokud existuje mezi dítětem a rodičem vztah, který dítě vnímá jako bezpečný a svobodný ve sdílení svých emocí, je vyšší šance, že se rodičům svěří. Tím spíš, pokud jsou rodiče zvyklí s dítětem pravidelně mluvit o jeho životě, o tom, co se mu přihodilo ve škole a o tom, jak se v různých situacích cítilo. Být terčem šikany je pro člověka nepříjemné a stresující, může mít tendenci se škole, nebo spolužákům vyhýbat, může zažívat nevolnosti, mohou se u něj objevit různé více či méně se šikanou související strachy. Když toto rodič zachytí, je na místě se ptát, kde se to v něm bere a zjistit, jestli to nemůže souviset se šikanou.

Kdy by rodič měl zakročit?

Myslím si, že by rodič měl zasáhnout hned, když nabude podezření, že k šikaně dochází. V první fází mám namysli zejména upozornění školy na to, že je tady podezření na šikanu. Školy používají různé metody k tomu, aby proti šikaně působily preventivně a mají různé metody jejího odhalení, ale nic není stoprocentní. Když je rodič prvním, kdo možný výskyt šikany zachytí, může dát cenný podnět škole, která se do tohoto procesu pak může zapojit.

Pokud se šikana neřeší, jaké může mít následky?

V krajním případě značné a dlouhodobé. Abych to uvedl, šikana je vážný sociální problém, který se může projevovat různými způsoby – přímo i nepřímo a v různých dimenzích. Může být fyzická, verbální nebo vztahová. Stejně tak se může týkat poškození majetku, tím mám na mysli odcizení nebo poškození věcí či majetku oběti.

Za sebe bych řekl, že je šikana téma, které je potřeba brát velice vážně. Podle některých zahraničních výzkumů se se šikanou přímo setká, ať už v pozici šikanovaného, nebo šikanujícího, až 30 procent dětí. Nejrozšířenější formou šikany je právě ta verbální. Následky šikany si pak dítě může nést až do mladé dospělosti. Mezi výzkumy podpořená zjištění patří, že osoby, které byly šikanovány v dětství, nebo dospívání, mají v dospělosti vyšší riziko výskytu zdravotních, sociálních i emocionálních problémů. Bavíme se tady například o zvýšené míře deprese, sociální úzkosti, pocitech osamělosti či vztahových problémech. A třeba jen tato zvýšená míra depresivity může přetrvávat roky, v krajním případě i desítky let po viktimizaci.

Hodně dětí řeší osobní problémy bohužel i sebepoškozováním. Jsou nějaké signály, které vysílá do okolí, díky nimž mu ostatní dokážou pomoct?

Sebepoškozování je určitě velké téma. Vzhledem k tomu, že velká část mladých lidí, kteří se sebepoškozují, nevyhledává odbornou pomoc, je obtížné získávat přesnější data o prevalenci sebepoškozování. Navzdory tomu jsou však výzkumy, které odhadují, že by se sebepoškozování mohlo dopouštět přibližně 10 procent mladých lidí, kdy ve většině zemí se tento fenomén vyskytuje častěji u žen.

Pokud se dítě pravidelně sebepoškozuje, snaží se následky tohoto jednání typicky skrývat. Takové dítě se pak obvykle snaží nadměrně zahalovat své tělo, třeba nošením dlouhých rukávů, kalhot, nebo vrstev oblečení i v teplém počasí, má na těle neobvyklé rány, jizvy či modřiny, a to na rukou, zápěstích, stehnech nebo na břiše. Vyhýbá se aktivitám, kde by mohly být rány viditelné. To mohou být signály pro okolí dotyčného dítěte.

Děti se často nechávají strhnout kolektivem, ostatními kamarády. A někdy jdou i směrem, který se rodičům nelíbí. Jak s nimi potom citlivě pracovat?

To, že se v období dospívání a adolescence stane pro dítě skupina vrstevníků klíčovou, je zcela přirozené. Dítě si v tomto věku zároveň začíná uvědomovat, že je samostatnější, než kdy bylo, že zvládne víc, než kdy dřív a je v jakémsi procesu hledání vlastní identity – snaží se hledat odpovědi na otázky, kdo vlastně jsem, kým vlastně jsem, kam směřuji… Tyto nové rozměry jejich reality také přináší nové hranice, které objevují. Myslím si, že velmi záleží i na tom, jaký vztah spolu mají rodiče se svým dítětem vybudovaný. Citlivost této práce si pak představuju zejména v tom, že i rodiče dávají dítěti najevo, že vnímají jeho proces proměny v dospělého a spíše než na direktivní, sází na kooperativní přístup. Tedy dát dítěti najevo, že vnímáte, že už není malé a že s tím přichází větší možnosti, ale i zodpovědnost. A právě společné vytváření pravidel, zapojování dítěte do řešení problému a přenášení zodpovědnosti na něj je podle mého názoru jedna z cest, na které má rodič větší šanci ovlivňovat cestu, po které kráčí.

Jaké problémy spojené se školou nejčastěji řešíte? S čím se nejvíc setkáváte?

Je to velice různorodé. Jako psycholog pracuji na základní i na střední škole. Na nich jsem se setkal s nejrůznějšími tématy, od stresu, úzkostí, přes témata sebepřijetí, nebo zmatení ve vlastním směřování, až třeba k sebepoškozování.

Spousta dětí by své problémy řešit chtěla, ale bojí se, možná stydí, nebo nemají doma podporu. Co pak?

Záleží, co znamená, že nemá podporu. Pokud je rodič jako zákonný zástupce vysloveně proti tomu, možnosti jsou poměrně omezené. Pokud nemá podporu ve smyslu, že doma není ten prostor, kde by se cítilo bezpečně ve sdílení svých emocí, má různé jiné možnosti. Právě tady cítím potřebu zdůraznit, že říct si o pomoc není projev slabosti, ale odvahy.

Ve školách, kde je možnost navštívit školního psychologa, je toto jedna z variant. Ne každá škola ale školního psychologa má. V tu chvíli může ve škole oslovit třeba výchovného poradce, nebo učitele, kterému věří. Záleží také na tom, co by dítě chtělo řešit. Vedle toho tady máme také linky důvěry, na které se mohou obrátit a v Ostravě máme taky skvělé krizové centrum, na které už jsem nejednou odkazoval.

Stále více dětí řeší také svou orientaci, pohlaví. Jak by měli postupovat, aby je přijal kolektiv, ale taky, aby přijali sebe oni sami?

Přiznám se, že s tímto tématem jsem zatím pracoval jen málo, a to až ve chvíli, kdy tato informace byla dávno „venku“. Když si člověk uvědomí, že má jinou, než heterosexuální orientaci, nebo, že se cítí být ženou v mužském těle, či naopak, z pravidla to provází strach a obavy z toho, jak to přijmou nejbližší. Setkal jsem se s rodiči, kteří se snažili věřit tomu, že je to jen nějaká fáze, s rodiči, kteří to nechtěli přijmout. Myslím si, že když bude mít dítě prostor svobodně objevovat, kým vlastně je, má největší šanci zjistit, jak to cítí, jak to má a jak se to vyvíjí i s odstupem času. Pro mnoho rodičů je to těžké, ale pokud to tak jejich dítě opravdu má, toto nepřijetí nejbližšími se na něm, i na jeho vztahu s rodiči, může výrazně podepsat.

Důležité je zmínit, že se nejedná o žádnou nemoc, nebo poruchu. Jsou věci, se kterými se rodíme a sexuální orientace je jedna z nich. Je daná a během dospívání si jí pak člověk začíná uvědomovat naplno. Není to nedostatek, není to chyba, je to prostě něco, co tak někteří lidé mají a je to v pořádku. Věřím, že to je pak i tím, co by se mělo vysvětlovat dětem v kolektivu.

Dnešní doba je otevřena všem možnostem. Myslíte, že se o současných tématech ve škole mluví dostatečně, nebo by měla být informovanost vyšší?

Obecně si to netroufám hodnotit. Na školách, kde působím, se pravidelně řeší témata preventivních programů. Těmi se snažíme zacílit oblasti, které by pro žáky různých tříd mohly být relevantní. V rámci těchto programů se žáci seznamují například s tématy drog, poruch příjmu potravy nebo třeba sociálních sítí.

Máte informaci o tom, jaký je stav školních psychologů? V kolika školách působí? A jaká je jejich role?

Pokud vím, tak školních psychologů je velký nedostatek. Přesné statistiky ale neznám. Role školních psychologů není vymezena přesně, tudíž se i jejich agenda může do určité míry lišit napříč školami. Obecně bych řekl, že role školního psychologa je být parťákem pro žáky i učitele v momentech, které jsou pro ně těžké, nebo na ně prostě jen nechtějí být sami. Nabízí podporu v řešení individuálních i skupinových problémů, podporu sociálního i emočního vývoje žáků a preventivní i intervenční činnost při výskytu nežádoucích psychosociálních jevů, například zmíněná šikany. Ta paleta nástrojů, kterými se toho psycholog snaží docílit, je pak velice široká.