Jako doma. Pomáhá ostatním s tím, co sama prožila

Svitlana se narodila v malé vesničce nedaleko průmyslového města Rivne na západě Ukrajiny. Do školy chodila každý den čtyři kilometry pěšky. Nejtěžší to bylo v zimě, kdy ji maminka oblékla do teplé a těžké bundy a nohy měla mokré od sněhu.

Celkově ale prožila šťastné dětství, děti trávily hodně času venku a hrály si. Od jara do podzimu také pásly krávy. Svitlana si dodneška pamatuje, že ve vesnici bylo 22 krav, z toho jedna jejich a jedna od babičky.

Do města se dostala až díky střední škole, ale sny o univerzitě vzaly za své, když se jí narodil syn Artem. Našla si byt i práci, a když byl syn starší a začal chodit do školy, vyrazila s bratrem na tři měsíce na zkušenou do České republiky. Pracovala krátce v automobilce v Mladé Boleslavi i v kuchyni v Liberci. Neuměla tehdy ještě česky, takže zatímco kolegové šli ven kouřit, ona poctivě umývala nádobí.

Po návratu zpět začala spolupracovat s personální agenturou, která nabízela práci v zahraničí a postupně se postavila na vlastní nohy.

„U našeho prvního vlastního klienta jsme s tatínkem do poslední chvíle trnuli, jak všechno dopadne, jestli jsme mu správně vyplnili všechny dokumenty,“ říká Svitlana. Dopadlo to výborně a spokojených uchazečů o zaměstnání přibývalo. Spolupracovala tehdy s libereckou agenturou, jejíž zaměstnance poznala díky osobní zkušenosti.

Potom přišla válka a chaos. Měla tři nabídky na přesídlení – z Liberce, Prahy a Otic u Opavy. Otice zvolila proto, že byly geograficky nejblíže. Potom se přestěhovala do Opavy – Kateřinek, a dnes už bydlí ve vlastním domku se svým synem, českým manželem a jeho rodinou.

Seznámili se díky pejskovi. Svitlana říká, že když se ocitnete v cizí zemi, kde nikoho neznáte, je často obtížné navazovat nová přátelství. Pořídila proto svému synovi alespoň pejska, aby měl nějakou společnost a necítil se tak sám.

Domácí zvíře je třeba pravidelně venčit, díky čemuž začala poznávat ostatní pejskaře z nejbližšího okolí. Nejprve se zdravili, pak se dali do řeči, a najednou měla po Opavě plno známých, kteří na ni mávali z dálky, i když byla třeba jen sama nakupovat.

Také jejího nastávajícího má na svědomí pes. Při jedné procházce na Dolním náměstí po něm začal skákat a olizovat ho. Chvíli si povídali a nakonec ji požádal o telefonní číslo. Nějakou dobu si psali a volali, a před rokem si oficiálně řekli ANO.

Ne všechno v České republice ale bylo růžové. Jednou večer si při procházce všimla, že jí někdo kamenem rozbil sklo u auta. Škoda za osm tisíc, ale mnohem horší bylo, že se nejednalo o žádného zloděje. Někomu prostě vadila ukrajinská poznávací značka. Nějakou dobu se se synem bála mluvit venku ukrajinsky. Kdo ví, kdo číhá za dalším rohem.

Práci si v Česku získala relativně snadno, protože je inteligentní a spolehlivá. Aktuálně se věnuje fakturacím a přípravě pro účetnictví. Kdekoli dosud pracovala, vždy se vypracovala na vyšší pozice. „Každý má jinou představu relaxace,“ říká Svitlana. „Někdo si zapálí cigaretu, já si udělám čaj nebo kávu, a sednu si na terasu s dobrou sebevzdělávací knížkou.“

Foto: Jan Hofmanová

Momentálně má rozečtenou Anti­fragilitu: jak těžit z nahodilosti, neurčitosti a chaosu od Nassima Nicholase Taleba, což rozhodně není červená knihovna na nedělní odpoledne.

Takového zaměstnance by si přál mít každý, jenomže cílem Svitlany je vybudovat v České republice vlastní firmu, stejně jako se jí to podařilo na Ukrajině. Měla by pomáhat cizincům s adaptací, s prací a orientací v běžném životě. „V současné době své služby postupně rozvíjím a hledám vhodné možnosti spolupráce s firmami a partnery,“ říká.

Sama si prošla celým řetězcem výběru zaměstnanců a adaptace na nové prostředí, jako je výběr vhodného bydlení, škol, lékařů a také veškerou administrativu, která s tím souvisí.

Zahraniční pracovníky přitom nevybírá jen na Ukrajině, ale také v Turecku, Kazachstánu, Indii, Nepálu nebo na Filipínách.

Na přelomu roku se zúčastnila projektu ostravského Impact Hubu, který pomáhá Ukrajincům realizovat jejich podnikatelské projekty. „To mě hodně posunulo, hlavně zorientovat se v tom, co vlastně chci, a poznat spoustu lidí, kteří mi mohou pomoci při rozjezdu,“ uzavírá Svitlana.

Svitlana Dubová

Narozena: Rivne, Ukrajina.
Jak dlouho žiju v MS kraji: přijela jsem, když začala válka, tedy pátým rokem.
Co se mi nejvíce líbí: příroda, architektura, a dnes už i Češi.
Co se mi nejvíce nelíbí: na začátku mi připadalo, že Češi jsou hodně nedůvěřiví, ale možná to není špatná vlastnost, a teď už mi to ani moc nevadí.
Nejoblíbenější místa: Bílá Opava, Lysá hora a hory obecně.
Nejoblíbenější česká slova: Liboreček (to je jméno mého manžela), nebo si vymýšlím novotvary jako: rozbudila.
Můj kousek Ukrajiny: Ukrajinu mi nejvíce připomíná česká rodina mého muže – máme podobný smysl pro humor, někdy jako vystřižený z filmu Slunce, seno a pár facek. Pokud jde o filmy, ještě raději mám pohádku S čerty nejsou žerty.