Jak se rodila Poruba. Trestání kolaborantů a odsun německého obyvatelstva

Poruba dnes patří k nejoblíbenějším obvodům Ostravy, ač do poloviny minulého století byla jen malou zemědělskou obcí poblíž Moravské Ostravy. Poválečná velkorysá výstavba udělala z malé vsi mohutné sídliště, ve kterém se většině lidí dnes dobře žije a kvůli jeho umístění i dobře dýchá.

Porubská radnice vydala těsně před Vánocemi objemnou publikaci, v níž historikové popisují vývoj a její dávnou i méně dávnou historii Poruby z mnoha úhlů. My se spolu s jejími autory v našem seriálu potřetí vrátíme v čase do poválečných let, kdy se také Porubané vyrovnávali s kolaboranty a také tuto obec museli opustit její němečtí obyvatelé. Průvodcem historií prvních poválečných let v Porubě nám bude Antonín Barcuch z Archivu města Ostravy.

Spousta min, nábojů, zbraní a bedny granátů

Bezpečnostní situaci v Porubě zajišťovalo hned po osvobození 19 členů Národní bezpečnostní stráže, ozbrojených německými a ruskými zbraněmi. Velitelem se stal Jaroslav Strakoš, zaměstnanec Vítkovických železáren. Jejich úkolem bylo strážit důležité objekty, mosty, továrny a křižovatky a prohlížet podezřelé a neznámé osoby.

„Sbírali také střelivo a další vojenský materiál. Pro představu, o jaké množství munice a zbraní šlo, uvádíme následující výčet: dne 12. května 1945 členové Národní bezpečnostní stráže zabezpečili 220 kusů nábojů do minometů a jednu bednu granátů, 14. května nalezli 300 kusů menších a 50 kusů velkých nábojů do minometů, dvě bedny granátů a jednu bednu pušek, 15. května zase 30 beden různého střeliva, 16. května 34 miny nejtěžšího kalibru, 600 min středního kalibru a různé druhy střeliva a 30. května 146 různých min a 37 dělostřeleckých nábojů,“ vypočítává archivář Antonín Barcuch v publikaci Dějiny Poruby, autor textu v publikaci Dějiny Poruby.

Poválečná obnova obce a společenského života

Obnova válkou zdevastované obce nebyl jediný problém, který musel Místní národní výbor v Porubě řešit. Dalším z úkolů byl odsun Němců a zajištění jejich majetku. Obyvatelé německé národnosti byli soustředěni v panské chatrči u zámku a přidělováni na polní a různé veřejné práce. Ke 14. srpnu 1945 obec evidovala 31 osob německé národnosti, z toho 11 žen a osm dětí a mimo to 30 zaměstnanců firmy Blažej. „V červnu 1945 bylo na trvalé polní práce v Porubě přiděleno dvacet německých žen z internačního tábora v Přívoze, v červenci a v srpnu 1945 několik desítek Němců odeslaných Úřadem ochrany práce z Vrbna pod Pradědem a v květnu 1946 bylo na zemědělské práce převedeno deset válečných zajatců,“ popisuje archivář.

Mimořádný lidový soud v Novém Jičíně soudil celkem šest osob z Poruby. Nejvážnějšímu obvinění čelil Julius Heinrich, vedoucímu rolníků a členu Národně socialistické německé dělnické strany. A také Václav Švidrnoch, hostinský z Poruby podezřelý z udavačství.

Hrabě strávil druhou světovou válku na svých rakouských majetcích

Stát lonfiskaci nemovitého majetku podléhal velkostatek Johanna (Hanse III.) Gregora Wilczka čp. 60–62, mlýn čp. 19 Julia Heinricha, obytný dům čp. 177 Karla Lisníka, pekárna čp. 107 Augustiny Pavlíčkové, obytný dům čp. 238 Štěpána Hanky a obytný dům čp. 269 Rudolfa Kubánka.

Benešovy dekrety umožnily státu zkonfiskovat majetek těm, kdo podporovali nacisty. Konfiskaci majetku tak podléhal také majetek Hanse Gregora Wilczka, který se svou rodinou strávil druhou světovou válku na svých rakouských majetcích a zůstal na nich i po roce 1945.

Stát také uvalil na Wilczkovy průmyslové podniky v českém Slezsku nucenou národní správa, a dekretem č. 100/1945 Sb. z 24. října 1945 pak tyto podniky přímo znárodnil.

V březnu následujícího roku stát začlenil bývalé Wilczkovy podniky do nově ustaveného národního podniku Ostravsko-karvinské kameno-uhelné doly, od roku 1950 přejmenovaném na Ostravsko-karvinské doly, OKD. Roku 1945 stát zabavil také jeho velkostatky s lesním hospodářstvím a zámecké objekty. Hans Wilczek poté zemřel ve Vídni 7. listopadu 1968.

O zkonfiskovaný majetek hraběte Wilczka byl velký zájem

O zabavený Wilczkův velkostatek byl velký zájem. Konfiskované pozemky měly rozlohu 105 hektarů orné půdy a 53 hektarů lesa. Kromě místních rolníků a stavebníků měly o půdu i lesy zájem porubský místní národní výbor, národní správa velkostatku, národní výbor, město Ostrava, které chtělo 20 hektarů pro stavbu Vysoké školy báňské, Vítkovické železárny a Ostravské kameno-uhelné doly pro stavbu hornického sídliště. V roce 1947 nastali rozparcelování velkostatku. Obec nakonec získala jen 7 hektarů pozemků. V roce 1948 Poruba ještě získala panský les o výměře 44,5 hektarů.

Podle vzpomínek porubské rodačky Věry Sleczkowské ještě před příchodem fronty opustil Porubu také Ferdinand Wilczek, který zde dlouhodobě zastupoval svého staršího bratra. Ferdinand Wilczek odjel do Lichtenštejnska. Ferdinand Wilczek žil po druhé světové válce ve Vídni, kde se zabýval genealogií, heraldikou a dějinami rodu a působil jako dlouholetý předseda známého rakouského genealogicko-heraldického spolku Adler. Zemřel 5. července 1977 na rodinném zámku v Seebarn.

Do amerického okupačního pásma odešlo z Poruby 24 Němců

Z bývalého majetku hrabat Wilczků získala obecní samospráva roku 1946 zámek a parkovou zahradu. Poškozené přízemí zámku pak sloužilo k ubytování osmi rodinám, které během osvobozovacích bojů přišly o střechu nad hlavou. Kvůli postupnému chátrání budovy však tyto rodiny žijící v naprosto nevyhovujících podmínkách zámeckých bytů získaly v polovině 50. let moderní byty v tehdy právě vznikajícím prvním porubském obvodě.

Ještě roku 1946, po opravách v hodnotě 200 000 korun, se do patra historického objektu chráněného památkovým úřadem v Brně nastěhovala školka, která byla do té doby nucena využívat nevyhovující prostory sokolovny. Část zámeckého objektu zůstala pro nedostatek financí nevyužita, odklizeny ale byly trosky okolních hospodářských objektů poničených během závěrečných dní války, kdy se v okolí zámku a v panském dvoře bránili němečtí vojáci.

K problematice odsunu německého obyvatelstva lze říci jen to, že do amerického okupačního pásma v Německu bylo nakonec z Poruby odsunuto sedm rodin, celkem 24 Němců. Každý odsunutý si mohl s sebou vzít zavazadlo o váze 70 kilogramů a částku 1 000 říšských marek.

Další momenty z historie Poruby přináší publikace Dějiny Poruby: Od středověké vsi k modernímu městskému obvodu, kterou z textů ostravských kolegů sestavili historik Jiří Brňovják a Martin Tomášek a je k dostání v porubském informačním centru.