Jak se rodila Poruba. Němci ji zabrali jako součást Sudet, hrozilo přejmenování

Poruba dnes patří k nejoblíbenějším obvodům Ostravy, ač do poloviny minulého století byla jen malou zemědělskou obcí poblíž Moravské Ostravy. Poválečná velkorysá výstavba udělala z malé vsi mohutné sídliště, ve kterém se většině lidí dnes dobře žije a kvůli jeho umístění i dobře dýchá.

Porubská radnice vydala těsně před Vánocemi objemnou publikaci, v níž historikové popisují vývoj a její dávnou i méně dávnou historii Poruby z mnoha úhlů. My se spolu s jejími autory v našem seriálu vrátíme v čase do období okupace a první republiky, kdy se malou obec se zámkem, větrným mlýnem, bludným balvanem a pivovarem obsadili po Mnichovu Němci. Průvodcem nám bude Jozef Šerka z Archivu města Ostravy.

Přestože nebyla německá, musela Poruba do záboru

Po přijetí mnichovského diktátu 30. září 1938 bylo zahájeno postupné obsazování československého pohraničí. Obec Poruba se ocitla v posledním, tzv. 5. pásmu, vytyčeném mezinárodní komisí v Berlíně dne 5. října 1938. V samotné Porubě přitom žil jen zlomek obyvatel německé národnosti – podle sčítání z roku 1930 šlo o 72 osob, což činilo necelá čtyři procenta z celkového počtu 1 880 obyvatel.

Jednalo se především o rodiny zaměstnanců Wilczkova velkostatku a také některých příslušníků zdejší četnické stanice, žilo zde i několik rodin smíšených. Je tedy zjevné, že pro většinu českých občanů Poruby byla německá okupace neočekávanou a šokující událostí.

„První německé hlídky se objevily v Porubě v neděli 9. října 1938 v odpoledních hodinách, k večeru již byla obsazena celá obec. Zatímco Češi zůstali vesměs ve svých domech, před obecním domem vítala okupační vojsko malá skupinka místních Němců, kteří se zřejmě postarali i o vyvěšení praporu s hákovým křížem. Příští den dorazily další početné německé jednotky, jejichž příslušníci byli ubytováni v hostincích a ve škole,“ uvádí v publikaci Dějiny Poruby Jozef Šerka.

Dolů musel státní znak i z bludného balvanu

Porubští občané museli odevzdat všechny zbraně a munici, vojenské hlídky prováděly domovní prohlídky, pátraly po zatajených zbraních, ale zabavovaly také předměty upomínající na Československou republiku. V ohrožení se tak ocitly pamětní desky T. G. Masarykovi na budovách školy a obecního domu a také státní znak Československé republiky na bludném balvanu.

Ovšem ty dokázal zachránit porubský občan Petr Tichý, horník na jámě Ignát v Mariánských Horách. Sejmul je přitom až v prvních dnech okupace, což muselo být už nesmírně riskantní. Nejprve ukrýval tyto artefakty u sebe doma, ale kvůli Němci prováděných domovním prohlídkám je propašoval přes hranici do svého zaměstnání, tedy do Mariánských Hor na jámu Ignát.“ Líčí archivář.

Nastal přísný režim. Už po osmé hodině večer platil zákaz vycházení, okna i dveře v domech musely být uzavřeny a světla zhasnuta, jinak hrozilo, že projíždějící německé hlídky budou do rozsvícených oknech střílet. Je však třeba říci, že Porubané na tom byli přece jen o něco lépe než menšinoví Češi v jiných oblastech odstoupeného pohraničí, kteří byli vystaveni permanentní šikaně, ponižování a mnohdy i brutálnímu fyzickému násilí ze strany svých německých spoluobčanů a kterým často nezbývalo, než se spasit útěkem do vnitrozemí.

Porubě hrozilo, že ji Němci přejmenují na „Hau“

I Porubu ovšem ještě před okupací opustilo asi 30 až 40 českých rodin. Mezi uprchlíky se nacházel také dlouholetý oblíbený starosta obce, sociální demokrat Ludvík Dědoch. Ihned po obsazení Poruby pověřily okupační úřady nakrátko správou obce český penzistu Františka Krále, bývalého dělníka Mannesmannovy rourovny ve Svinově, záhy ho však vystřídal německý poštmistr Johann Dyczek.

Nehledě na český charakter obce, i porubští občané museli odstranit všechny české nápisy a české vývěsní štíty nahradit německými. Úřední řečí se stala němčina. Obyvatelé museli a obecním úřadě povinni zdravit nacistickým pozdravem „Heil Hitler“, V ohrožení se ocitl i samotný název obce, protože nacisté české názvy v pohraničí hromadně poněmčovali. Uvažovalo se prý o přejmenování Poruby německým názvem „Hau“, v překladu Porub či mýtina, k čemuž ale nedošlo.

Vyreklamování nepřišlo, česká Poruba zůstala v Sudetech

S okamžitou platností byla zavedena jízda vpravo, hranice mezi Sudety a zbytkem okleštěných Čech a Moravy bylo možné překročit pouze na propustku. Občané z Poruby za tímto účelem využívali buď hraniční přechod mezi Novou Vsí a Svinovem, nebo podstatně vzdálenější přechod mezi Starou Bělou a Polankou. „To se týkalo značného množství obyvatel, kteří docházeli za prací do Moravské Ostravy, jen v Porubě to bylo přes 200 osob, byli mezi nimi horníci z dolů Ignát, Hlubina, Louis, Odra a Šalamoun či zaměstnanci Vítkovických železáren, ale také železničáři, a dokonce i jeden obuvník a listonoš,“ vypočítává archivář Jozef Šerka.

Není divu, že značná část obyvatel Poruby a dalších českých obcí ležících blízko nové hranice doufala, že obsazení je jen dočasné a že německé vojsko se z téměř čistě českých oblastí stáhne. Ostatně tak také až do března informoval český tisk vydávaný v Moravské Ostravě. Jednání o úpravách hranice opravdu probíhala, avšak české obce na Ostravsku se ze záboru vyreklamovat nepodařilo. A tak i Poruba zůstala na dalších více než šest let součástí nově vzniklé Říšské župy Sudety.

Další momenty z historie Poruby přináší publikace Dějiny Poruby: Od středověké vsi k modernímu městskému obvodu, kterou z textů ostravských kolegů sestavili historik Jiří Brňovják a Martin Tomášek a je k dostání v porubském informačním centru.