Urbanity Campus Bruntál.
Cesta za identitou i funkcí
Ve dvaceti řešíme spíš zážitky, ve čtyřiceti rodinu a závazky a v šedesáti toužíme hlavně po klidu a svobodě. V každé etapě života mají peníze jiný úkol. Jak s nimi pracovat tak, abychom si jednou neřekli, že jsme nechali ty důležité vlaky ujet?
„Kdy budu konečně v takové finanční pohodě, abych mohl přestat peníze řešit?“ Tu otázku slýchávám častěji než dotazy na „nejlepší fond“. Po letech práce s klienty vím, že odpověď nezávisí jen na výši příjmu, ale hlavně na tom, jak v různých etapách života přemýšlíme o penězích. To, co dává smysl ve dvaceti, může být ve čtyřiceti nebezpečné a v šedesáti destruktivní. Přesto mnoho lidí jede celý život podle jednoho finančního režimu. Až do chvíle, kdy zjistí, že některé vlaky už odjely.
Ve dvaceti: největší kapitál je čas
Ve dvaceti je náš největší majetek neviditelný. Ptáte se proč? Tím neviditelným majetkem je totiž čas. Nemáme velký kapitál, ale máme před sebou desítky let života. Rozhodnutí v tomhle věku jsou proto důležitější, než se na první pohled zdá. Potkávám mladé lidi, kteří žijí stylem „co přijde, to odteče“. Výplata, pár kliknutí v aplikaci, zábava, splátka telefonu, dovolená na dluh. Peníze jsou kulisou, neslouží jako nástroj. Druhý extrém představují ti, kteří chtějí rychle zbohatnout. Namísto normálního plánu sázejí na kryptoměny jako loterii, tipy od známých a spekulace. V obou případech chybí to podstatné – směr a jednoduchý systém.
Ve dvaceti vlastně nejde o dokonalý finanční plán, ale o několik základních kroků. Malá rezerva funguje jako airbag. Není vidět, ale při první nehodě dělí chaos od klidu. Velký smysl má investování do sebe. Do vzdělání, jazyků, zkušeností a kontaktů, protože výnos z nich často překoná výnos jakéhokoliv fondu. Právě v tomto věku má navíc obrovskou sílu obyčejná pravidelná investice na třicet až čtyřicet let. Kdo začne brzy, nemusí později dohánět ztracený čas dvojnásobnými částkami. Největším nebezpečím jsou dluhy na zbytné věci a iluze, že časem bude více peněz a není proto potřeba teď nic řešit.
Ve čtyřiceti: mezi rodinou, majetkem a odpovědností
Čtyřicítka bývá naopak nejhlučnějším obdobím života. Práce, kariéra, děti, hypotéka, stárnoucí rodiče. Stojíme uprostřed, staráme se o své děti i rodiče a mezi tím se snažíme nezapomenout sami na sebe. V uvedeném věku už nejsme na startu. Máme majetek, závazky, sny i zodpovědnost. Přesto často slýchám dvě věty. „Ještě je čas, důchod je daleko.“ A také „teď to nejde, až děti odrostou, začneme konečně investovat“. Obě odsouvají odpovědnost do budoucnosti.
Ve čtyřiceti má smysl podívat se na rodinné finance jako na řídící panel. Nejde jen o výši příjmu, ale o to, kolik z něj se trvale mění v majetek. Je potřeba jasně rozlišit provoz domácnosti a budování budoucnosti. Hypotéka může být dobrý sluha, pokud držíme otěže v rukou, ale špatný pán, pokud nás nutí dělat kompromisy ve všem ostatním. V tomhle věku už nestačí něco odkládat bokem. Je potřeba mít systém. Rezervu na nečekané výdaje, pravidelné investice na dlouhý horizont a případně i dlouhodobý majetek například v podobě kvalitních nemovitostí nebo dobře nastavených nástrojů. Chytré investování nejsou spekulace, ale jasný finanční plán.
Častou chybou čtyřicátníků je, že žijí buď úplně v přítomnosti, kdy všechno spolkne provoz, nebo jen v budoucnosti, kdy šetří na důchod, ale zapomínají žít teď. Péče o zdraví, vztahy a společný čas přitom patří k nejlepším životním investicím. Mnoho párů také odkládá těžké, ale důležité rozhovory o tom, co se stane, když přijde vážná nemoc, jak bude zajištěný partner a co jednou s majetkem a dědictvím. Právě ve čtyřiceti letech však dává smysl tyto věci poprvé opravdu pojmenovat.
V šedesáti: aby peníze sloužily životu
Šedesátka přináší úplně jinou perspektivu. Když se s klienty v tomto věku bavím o penězích, většinou nemluví o výnosech fondů, ale o životě. Zajímá je, kde budou bydlet, jak často uvidí vnoučata, zda si budou moci dovolit kvalitní péči a zda zůstanou soběstační. Nechtějí mít pocit, že jsou někomu na obtíž. Peníze se v této etapě stávají kulisou, která rozhoduje, zda bude zbytek života spíše o svobodě, nebo o strachu.
Často potkávám lidi, kteří se mohou opřít o majetek, jako jsou vlastní nemovitosti, úspory a někdy i investice, nemají ale plán. Nikdo jim v takovém případě nepomohl proměnit majetek v životní strategii. Tedy v promyšlený způsob, jak z něj rozumně čerpat, jak dlouho má vydržet a co má opravdu financovat. Na druhé straně vídám i ty, kteří vsadili téměř všechno na větu, že se stát postará. Jenže s ohledem na demografii a vývoj důchodových systémů je to čím dál riskantnější. Vlastní připravenost na stáří bývá mnohem důležitější.
V šedesáti je čas přepnout z režimu hromadění do režimu smysluplného čerpání. Dává smysl sepsat si majetkovou mapu, ujasnit si, co chceme držet dlouhodobě, co bychom měli případně prodat a jak zajistit, aby peníze sloužily k důstojnému a klidnému životu a nevyhořely během několika let. S tím souvisí i téma zdraví a péče. Peníze už nejsou o luxusu, ale o možnosti rozhodovat o svém životě i v době, kdy budeme potřebovat pomoc ostatních.
Velkým tématem šedesátníků bývá také dědictví. Děti nepotřebují jen majetek, ale i vysvětlení. Co pro nás peníze znamenaly, jakou práci za nimi vidíme a co si přejeme, aby s majetkem udělaly. Otevřené rozhovory o majetku, závěti, plných mocích a pojistkách mohou předejít mnoha rodinným konfliktům.
Když se na životní etapy peněz podíváme celkově, něco je vidět velmi jasně. Ve dvaceti jde hlavně o směr a návyky. Ve čtyřiceti o koordinaci rodiny, majetku a odpovědnosti. A v šedesáti o to, aby majetek sloužil člověku, ne člověk majetku.
Čísla a konkrétní produkty se s věkem mění, ale jedna věc by měla zůstat. Vědomý a otevřený vztah k penězům. Peníze nejsou tabu ani měřítko hodnoty člověka. Jsou jazykem, kterým vyjadřujeme, co je pro nás důležité. Čas, rodina, zdraví a svoboda.
Životní etapy peněz totiž nejsou soutěž o to, kdo má víc. Mají být spíše mapou, která nám pomáhá v každém věku dělat rozhodnutí, za která si jednou poděkujeme.
Autor je oblastním ředitelem Broker Consulting