V sobotu se poběží Ostravou maraton! Víme, jaké trofeje získají vítězové

Běžci, kteří ve svých kategoriích zvítězí v sobotu 26. října na některé z deseti tratí prvního ročníku nového závodu Emil Zátopek Ostrava Golden Marathon, obdrží z rukou organizátorů originální trofej. Není to však žádný obligátní pohár.

Je to originální dílo, které vytvořil vedoucí ateliéru Sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity Jaroslav Koléšek. Není to zdaleka první sportovní trofej, kterou umělec vymyslel, odlil a vybrousil, má jich za sebou už doslova desítky.

Sport V Ostravě se poběží Zlatý maraton Emila Zátopka, součástí bude i štafetový běh 16/10/2024

Čím je pro něho sport a čím legendární český olympionik století? Zeptali jsme se samotného tvůrce v jeho ateliéru sochařství v Mariánských Horách, kde mimo jiné také návrh trofeje pro maratónce vznikal.

Zatím je váš návrh trochu záhadou, do posledních chvil vznikal na několika pracovištích. Jaké téma jste pro trofeje k Ostravskému maratonu Emila Zátopka zvolil?

K výsledné podobě trofejí vedla dlouhá cesta. Spolu s asistentem Martinem Mydlarčíkem, který je spoluautorem, jsme vytvořili asi čtyřicet různých návrhů. Z těch jsme potom vybírali nejzdařilejší, a na nich dál pracovali a vytvářeli jejich různé varianty, až jsme dospěli k finálnímu tvaru.

Bude trofej nějak, či něčím připomínat legendárního olympionika?

Na začátku byl hlavním tématem opravdu samotný Emil Zátopek – jeho osobnost. Čerpali jsme z jeho kariéry i z osobního života, ale potom jsme se více zaměřili na to, co Emil Zátopek znamenal pro atletiku a sport obecně. Nakonec jsme hlavním tématem trofeje učinili samotný maraton. Trofej bude tedy vyjadřovat téma velkého osobního výkonu a počinu, který je pro každého závodníka výzvou.

Z jakých návrhů jste nakonec ten finální vybrali?

Jedním z posledních návrhů byl například motiv ocelového lana, který odkazoval na velikou pevnost při zachování dojmu neokázalosti, přesně v duchu Zátopkova přístupu. Lano se nám také líbilo svým principem splétání nespočtu jemných nitek, které ve výsledku dokáží vydržet obrovskou sílu. Tak, jako Zátopek zarputile krůček po krůčku, detail po detailu poskládal svou odolnost a pevnost.

Vyhrál?

Nakonec jsme zvolili jiný návrh. Definitivním motivem pro trofej závodu Emil Zátopek Ostrava Golden Marathon se pro nás stala cesta samotná, symbol vydání se na zdánlivě nekonečnou trať, odhodlání a vůle tu cestu zvládnout, uběhnout nebo dojít až do cíle.

Co budou tedy trofeje vyjadřovat či znamenat?

Budou mít podobu jednoduchého dlouhého pruhu – jakési cesty, silnice, prostě trati. Ať už sportovní či životní. Jde o pruh vyrobený ze surového bloku skla, na jehož spodní straně je otisknuta struktura připomínající zvlnění – plynutí. Někomu může připomínat třeba i asfalt, chodník. Maraton se totiž neběhá na měkkých površích atletických oválů, běhá se po tvrdých cestách a silnicích.

Jak nebo čím do trofejí vdechnete sílu mimořádného výkonu, jakým maraton je?

Aby tato drsnost cesty byla v kontrastu se vzácným a neuvěřitelným výkonem a jeho hodnotou, budou pruhy vyrobeny právě ze zlatavého skla. Rozměry jsou 40 × 70 × 420 mm. Délka trofeje, tedy dvaačtyřicet centimetrů, vyjadřuje také symbolickou vzdálenost odkazující v měřítku k délce celé trati maratonu.

Kdy budou trofeje hotové?

Musí být hotové nejpozději týden před samotným závodem, a to včetně ochranných obalů.

Ostravským maratonem Emila Zátopka vlastně v poslední době žijete. Mohou ho běžet všichni, poběžíte závod i vy sám?

(směje se) Raději nepoběžím, i když jsem svým založením spíše vytrvalec než sprinter. Ale umím odhadnout své limity a nejspíš bych při závodě utrpěl nějaké zranění.

Kým je pro vás vlastně Emil Zátopek?

Vlastně velkým hrdinou. A také profesionálem bez hvězdných manýr.

Není to trochu rozporuplná osobnost? Byl to v padesátých letech oddaný komunista, souhlasil s popravou členů skupiny kolem Milady Horákové, tepal angloamerické podněcovatele nové světové války. Prozřel až v osmašedesátém...

Neumím zpětně lustrovat ani umělce, ani sportovce. Je to teď nanejvýš módní trend, kterým se zabývají hlavně teoretici. Bádají, jestli se dá oddělit samotné umění od osobnosti umělce a „padla“ na to spousta grantů. Pro mě byla jak v umění, tak ve sportu vždy důležitá profesionalita a výsledek tvrdé práce. A kdyby mohli dělat umění a sport pouze „čistí“ lidé, nebudou ty výkony, myslím vcelku ani moc působivé.

Maraton je královská olympijská disciplína. Přitahuje vás dávný příběh maratonu?

Samozřejmě, že přitahuje. Legendu o řeckém běžci, který po bitvě u Marathónu nesl zprávu o vítězství Athéňanům, zná snad každý, a to není náhoda. Výkon až za hranicí samotného života.

Foto: Vladimír Pryček

Jak dlouho tvoříte vaše nezaměnitelné a originální trofeje pro sportovní události?

Tvořím především atletické trofeje a to průběžně od roku 2012, kdy jsme dělali medaile pro Mistrovství Evropy v atletice do 23 let.

A které pokládáte za nejvýraznější a nejvíc se vám povedly?

Masivní křišťálové terče opatřené zlatým a platinovým povrchem s vrtaným otvorem, zavěšené na velkém a bohatém svazku pestrobarevných tkaniček. Ty byly nezapomenutelné. Luxusní a zároveň hravé, svěží a mladistvé. Další výraznou trofejí byla ta pro Kontinentální pohár v roce 2018. Obří sestava 116 broušených křišťálových kolíků poskládaných do tvaru arény, doplněná v jejím středu 116 barevnými řezanými skleněnými segmenty.

Maraton Emila Zátopka sice nepoběžíte, ale sportujete? Čím je pro vás sport?

Aktivně už dávno nesportuji, ale do devatenácti let jsem byl nadšený sportovec. Dělal jsem téměř všechny sporty, kromě basketbalu, k němu jsem bohužel neměl fyzické předpoklady. V těch dobách jsem si ke sportu vypěstoval celkem pevný vztah. Fandím outsiderům, jsem nadšený, když přemůžou sebevědomé favority a tak podobně.

Zátopek exceloval v klasickém maratonu na olympiádě v Helsinkách v roce 1952, tedy před dvaasedmdesáti lety. Jak se díváte na tento největší svátek sportu?

Už nejsem nejmladší a názory se mi mění a zrovna na letošní olympiádě jsem pozoroval už gigantickou míru komercializace a vývoj směrem k prostoduchým zábavním trendům. Dochází tak k velkým disproporcím mezi množstvím vynaložené námahy se stejným výsledkem mezi různými disciplínami. Ale tak je to asi i s profesemi v normálním životě. Jsou ty jednodušší a ty složitější, je na každém, kterou cestou se vydá. Bohužel dispozice má člověk dány pouze omezené a do jiných oborů nemůže, i kdyby stokrát chtěl.

Vaše práce spojují organické motivy s těmi technologickými. Jste známý helikoptérami a ponorkami. Jedny létají ve vzduchu, jiné jsou pod mořem. Je v tom nějaká symbolika?

Helikoptéry se začaly v mých pracích objevovat okolo roku 2000. Napřed jsem nevěděl proč, myslel jsem si, že mě na nich baví jejich tvarová podivnost, například podobnost se spermiemi, až zpětně jsem si uvědomil, že má u mě toto téma hlubší význam. Souvisí to s apokalyptickým zážitkem při povodních v roce 1997, kdy mě s rodiči evakuovala armáda vojenskými vrtulníky. Na ten hřmot čtyř kovových bitevníků nikdy nezapomenu. Ale stroje určené k ničení se staly prostředkem záchrany. A ponorky? Jsou u mě většinou metaforou mezilidských vztahů, jsou to bytosti – muž a žena. Válčící nebo choulící se k sobě v milostném gestu. Ale v realitě jsou ponorky pouze technologické pasti.

Vaše sochařská díla nesou zřetelné symboly nebezpečí, ale také zrození a erotiky. Zároveň jste, zdá se, fascinován zbraněmi a technikou, které mohou nosit smrt. Proč?

Zajímá mě hlavně člověk, to je moje hlavní téma. Když jsem byl mladší, vyhýbal jsem se přímému zobrazování figury, vyprávěl jsem lidské příběhy prostřednictvím zpodobování člověkem dotýkaných věcí – především strojů. K tomu mě přivedla Ostrava.

Ano?

Byla monumentálním pomníkem soužití člověka a techniky. A technika právě v sobě nese kromě pomoci jasný prvek nebezpečí a ohrožení. Vzpomeňme na Hindenburg, Kursk, Černobyl… Zbraně, bomby, rakety, připomínají falické symboly, jsou prostředkem maskulinních her, ale her fatálních. Helikoptéra je ve válce jakousi spermií, o které nevíme, jestli přináší ohrožení nebo záchranu. Pro jedny je tím, pro druhé svým vlastním opakem. Pro jedny znamená konec, pro druhé znovuzrození.

Jak vidíte současný svět? Kam spěje?

Jsem ve své současnosti rád, i když můj svět už mizí. Musíme pracovat s tím, co máme k dispozici. Každá doba byla těžká, není na výběr. U Milana Kundery jsem četl, že není smyslem života prožít ho zadarmo. Na současnosti pozoruji, že tíhne k designu, technologii a tím i k chladu. Pro mě dobré sochy do tohoto světa přinášejí nesouměrnost, lidskost a duši.

Čím je pro vás sochařství?

Sochařství je pro mě jazykem, řečí. Prostředkem vyjadřování. Trojrozměrný tvar mi umožňuje říct i to, co nedokážu vyslovit nebo napsat. Tušení, náznaky, metafory.

Ve své tvorbě stíráte hranice mezi pojmy tělo, zbraň a stroj…

Zbraně a stroje vytvořil člověk, jsou protézami jeho slabého a nedokonalého těla. Očima dohlédnete jenom k obzoru, přes kameru na nepřítele skrytého na druhém konci světa. Rozdíly nestírám já, stírá je samotná technika.

Tvoříte rovněž objekty ze skla. Ostatně řada vašich atletických trofejí využívá sklo. Je také sklo podobně jako ve sportu maraton v umění královskou disciplínou? Čím je sklo v umění jedinečné?

Sklo jako materiál jsem začal používat v době, kdy jsem učil na střední sklářské škole. Pomalu jsem objevoval jeho výhody a záludnosti. Je to však stejné jako s každým jiným sochařským materiálem. Autor nesmí podlehnout jeho kouzlu, ale používat jej účelně v zájmu myšlenky. Pro mě bylo důležité, že sklo dokáže křišťálovou průhledností simulovat výřez vody či vzduchu a tento výřez pevně ohraničit a zakonzervovat.

Ve vaší tvorbě jsou i umělé zkameněliny a fosilie strojů, dokonce slavných automobilových značek. Co jimi chcete říci?

Převádím předměty naší současnosti na archeologické nálezy budoucnosti. Jsou to jacísi dinosauři či trilobiti naší civilizace, jakoby je nalezly vědecké týmy za miliony let po nás.

Vaše plastika Ayrton Senna má zase podobu zlaté lebky…

Senna je považován za nejlepšího pilota F1 všech dob, ale nejen kvůli svým úspěchům, které už jsou myslím dávno překonány, ale hlavně kvůli ryzímu a lidskému příběhu. Ona vnitřní touha závodit, která se stala jeho zkázou. A zase zde máme v hlavní roli technologie. Lidské tělo je za miliony let vývoje konstruováno na rychlost chůze, zde vám hrozí minimální nebezpečí. Když se ale tělo díky technologiím střetne se stonásobky této své konstrukční rychlosti, nemá šanci. Podoba plastiky vychází z tvarového spojení lebky a zlaté přilby, která byla pro Sennu charakteristická, je vytvořena ze skla a je tedy velmi křehká…

Do skla jste uvěznil řítící se letadla, v plastice Kursk jste zobrazil malé figurky lapených námořníků. Přitahuje vás smrt, tragédie, neštěstí či katastrofa?

Ve své podstatě mě nic z toho nepřitahuje, vlastně zcela naopak. Ale křišťálové sklo přináší dojem bohatosti, lesku a krásy, je potřeba toto dát do kontrastu s hrůzou. Spolu s filmem a možnostmi zpomalení záběrů a s vývojem médií se hrůza spojená s přehmaty techniky stala všeobecně vyhledávanou krásou a technologie hrůze dodává lesk. Záběry hořícího Hindenburgu fascinují už téměř sto let, stejně jako záběry rostoucího atomového hřibu v Hirošimě. Stačí se podívat, kolik zhlédnutí mají udivující souboje technologií s člověkem na ukrajinské frontě. Kdo je ale přímo na místě, nestihne už ani pohled.

Foto: Vladimír Pryček

Narodil jste se ve Šternberku, studoval jste v Brně. Teď žijete v Ostravě. Čím je pro vás Ostrava?

Ostrava mě formovala, dávala mi tvar. Pocházím původně z Hané, kraje dostatku, klidu a pomalosti. Z Hané jsem putoval na pár let do Brna, na střední školu. Brno bylo krásné, klidné, měkké jako peřinka. Pak jsem dorazil do Ostravy, města krachujícího těžkého průmyslu. Byl to pro mě fascinující exotický ostrov. Železná monstra obrůstající náletovými křovinami na každém kroku, nikde žádná ladnost. Divoká syrovost, nepřeberná studnice k pochopení vztahu člověka a technické civilizace. A hlavně lidé, neuhlazení, neskrývající se za módními účesy. Chtěl jsem to pouze pozorovat, netušil jsem, že tady budu žít.

Jak vnímáte její proměnu?

Z Ostravy se stává klasické euroměsto se vším, co k tomu náleží. Zlepšují se životní podmínky, přibývá pozlátka a reklamy, rychleji než jinde. Ubývá duše. Ale to je všechno v pořádku, nelze zůstávat v historii a vše konzervovat.

Jak vidíte současné umění v Ostravě, kteří umělci vás oslovují?

S uměním v Ostravě je to stejné jako s uměním všude jinde ve světě. V obrovském množství výstav a další produkce se ztrácí výjimečnost. Kvalita existuje stále, ale je méně vidět a hůře se proti balastu prosazuje. Ale je tady. Jen se nenechat zmást efektními a reklamními tahy a strategiemi průměrnosti.

Kteří umělci jsou pro Ostravu nezaměnitelní?

Pokud mám být konkrétní, pak vidím největší hloubku a člověčenství ve tvorbě Daniela Balabána, Hany Puchové, Aleše Hudečka a Kataríny Szanyi.

Šéfujete katedře sochařství Fakulty umění. Co se snažíte ve svých studentech podporovat?

Aby byli svobodní, aby se nenechávali obalamutit trendy a efekty. Aby se nestyděli za to, jací jsou a jak mluví. Většina ze začátku přebírá všelijaké úspěšné šablony chování, ve kterých je jim dobře. Ale to je jenom hra a oni zjistí, že to není jejich vlastní svět. Přijdou na to, že mohou být jedineční právě jenom tehdy, když přestanou marně napodobovat ty úspěšné. A okolo třetího ročníku už se osvobodí a do konce studia se z většiny stanou pevní lidé.

Jací tedy vaši studenti jsou?

Asi stejní jako všude jinde. Mnozí jsou ze začátku nejistí, snaží se uhýbat a kličkovat. Nerozumějí základním pojmům, ale to se brzy začne měnit. U někoho rychleji u někoho pomaleji. Každý potřebuje čas, aby se porovnal. Sochařství není individuální disciplína, musíte umět požádat toho vedle sebe, aby vám pomohl, protože s kamenem sami nepohnete. A samozřejmě budete na oplátku připraven pomoct jemu, až bude potřebovat. Sami tam nic nezmůžete. A to buduje osobnost.

Co vás ve vlastní tvorbě nejvíce baví?

Snažím se dělat tak, abych si to i užíval, ne se jenom hmoždil. Ale jde to bohužel ruku v ruce. A baví mě lidé.