Nejnovější zprávy: Málo známá ostravská tragédie. Pět mladých lidí zvolilo hromadnou sebevraždu V Mošnově dnes začínají Dny NATO. Ještě jsou vstupenky na neděli

Společnost

Horal z beskydské samoty míří poprvé dolů do města. Jen na Štědrý den

​Beskydský horal Miroslav Surovec desítky let trávil vánoční svátky ve své chalubě na samotě.

Foto: Martin Bujok

Ale nebyl tam v tyto dny sám. Přestože jeho žena před desítkami let odmítla žít se svým mužem trvale v horách mimo civilizaci, na léto a pár dalších týdnů v roce za svým mužem pravidelně do Beskyd jezdila. A také na Vánoce.

„Manželka vždy přijela na Vánoce sem na samotu. Vánoce jsme trávili vždy tady, byla tady tak na týden. Jenomže už je toho taky na ni moc, vždyť má už taky sedmasedmdesát. Každý rok jsem se vymlouval, že dolů nemohu, že se musím starat o koníky. Letos mi ale výmluvy docházejí,“ říká horal, který se už sám také kvůli věku v posledních letech nemohl o své koníky Juráška a Kubíčka starat.

S těžkým srdcem se jich proto letos po zimě musel vzdát. Teď se o ně stará Juráškův původní majitel.

„A tak ty letošní Vánoce budou pro mne novinka,“ říká fousatý, na svých osm křížků a něco stále statný horal. O tomto předvánočním víkendu měl na své usedlosti opět vnuka s jeho synem, který už dřevěnici převzal. Svému umanutému dědovi, který se nikdy nemíní „dolů“ odstěhovat, nanosili do sednice jako skoro každý víkend dřevo na topení, aby mu na týden vydrželo.

A beskydského samorosta Miroslava Surovce letos poprvé přemluvili, aby po desetiletích a dokonce navzdory letošnímu koronavirovému nebezpečí strávil Štědrý den „dole“ v civilizaci.

Vnuk vymyslel plán, jak bezpečně dostat horala k vánočnímu stolu

„Je to marné. Chtějí, abych přijel za ženou a rodinou na Štědrý den do Frýdku. Jezdím k ženě občas na návštěvu přes rok, když potřebuji ve městě třeba něco koupit nebo vyřídit. Ale na Vánoce jsem tam nebyl hodně dlouho. Vždy jsme je totiž trávili tady u mne,“ říká s úsměvem horal.

Jeho vnuk navíc vymyslel plán, jak aspoň na jeden sváteční den svého „lesního dědečka“ dostat do vánočního města. „Přijede pro mě se synem dopoledne na Štědrý den, naloží mne, zavezou mne dolů a budu tam na sváteční večeři. No a na druhý den dopoledne mne zase odvezou zpátky do Beskyd. Přišli s tím teď o víkendu, že se tak domluvili. A já do té doby asi už žádnou výmluvu nevymyslím,“ usmívá se šestaosmdesátiletý Miroslav Surovec, uvelebený na zápraží hned vedle velké úhledné „věže“, kterou mu tady jeho potomci s rodinami navršili z úhledně naštípaného dříví na zimu.

Samota u Surovce o Štědrém večeru poprvé osiří

A blízko u své Asty, respekt vzbuzujícího křížence německého ovčáka. Tohle jméno Asta zdědila, tak jako už ho zdědilo několik horalových psů. Většinou to byli vždy poslušní psi.

Horal vzpomíná, jak jedna z Ast chodila s bandaskou k sousedům na horskou osadu Heštulu pro mléko. „Dal jsem jí vždy do bandasky tři koruny, tolik tehdy mléko stálo, a Asta byla za chvíli zpátky s litrem čerstvého nadojeného mléka,“ vzpomíná muž, který choval také dříve krávu. Vzpomíná, že ji nadojil vždy ráno, než odcházel na Bílou do práce.

Právě Asta bude v době horalovy štědrovečerní návštěvy ve Frýdku jeho obydlí hlídat. „Trpět hlady nebude, dám jí nažrat, když budu odjíždět. A pak jí zase dám, až se vrátím. A těm šesti kočkám, co tady mám, taky,“ říká muž, a do klína si bere vzpouzející se kocoura, kterému dal indiánské jméno Bílá ponožka.

Je totiž černý jako uhel, jen má bílé tlapky. Když byl před rokem Bílá ponožka ještě roztomilé kotě, horal ho obzvlášť v pelíšku ochraňoval. Před kunami, které tady slídí. „Koťata strašně tvrdě spí, zamotané vždy v klubíčku. A tady po nich jdou kuny i lišky, někdy je jich tu i více. Ty by si je odnesly,“ říká Miroslav Surovec.

Koronavirus. Brání se tak příroda rostoucí populaci?

Neobává se horal v současné opět vážné koronavirové situaci opustit bezpečnou samotu? To místo, kam si zatím koronavirus nenašel cestu?

Miroslav Surovec si samozřejmě nebezpečí uvědomuje. „Ale dolů pojedu v autě a s nikým se tam kromě blízkých nebudu stýkat. To nebezpečí mi hrozilo ale vlastně i v době, kdy sem žena letos přijela nebo když sem jezdí každý víkend potomci. V létě tady byli na nějakou dobu i oba vnuci i s rodinami,“ říká muž.

A co říká na ten letošní mnohými lidmi proklínaný koronavirus? „Lidé už jsou z toho všeho otrávení, že nemohou to a to. Myslím, že někteří zdraví a mladí volí mezi tím, jestli to dostat nebo se uskrovnit. Jenomže pro starší lidi to je opravdu ohrožení, a jestli se to zase zhoršuje, tak asi je to vážné a někdo někde něco zanedbal. Ale kdo? A co? Ale co já, žiju si tady od toho nebezpečí daleko,“ přemítá vousatý samorost, kterému až do pátku vozili z obce obědy.

Pak pokrčí rameny: „Možná se nám příroda nějak brání. Největším problémem lidstva totiž je, že je hodně lidí. A tak si příroda vymýšlí různé nemoci, morové rány, epidemie, AIDS a podobně, aby ten růst lidské populace brzdila. Ale pořád je to asi málo,“ zasměje se smutně. „Na začátku 18. století byla na světě miliarda lidí, dnes je nás přes sedm a půl miliardy. A jestli to tak bude postupovat dál…,“ nedopoví větu a pokrčí rameny horal.

Zatím u Surovce není sníh, ale už mu zamrzla voda od Radegasta

Přestože v těchto dnech horal nemá kolem sebe sníh jako dříve před Vánocemi, voda z jeho horského a čistého Radegastova pramene už mu zamrzla teď. Nestihl rozpojit kabel, který vodu z hor do jeho obydlí přivádí, a led se v něm stále v mrazivých dnech nechce rozpustit.

Vnuk mu proto navozil do usedlosti balenou vodu, hlavně na kafe a pro „pejsky“. Vody má ale horal jindy dost, má rezervoár a už před více než třiceti lety si vyrobil u stájí dokonce solární sprchu.

Vánoční stromeček už letos horal na zbytek vánočních svátků do svátku Tří králů má. „S vnukem jsme ho o víkendu uřezali, ozdobím ho na Štědrý den ráno, než pojedu dolů,“ říká horal. A co by si přál pod vánoční stromek? „Já jsem skromný. U dárků od blízkých jsem rád za to, že si vzpomenou. Nakonec dárek má být takový, jaký by si sám člověk nekoupil,“ říká pan Surovec.

Rodina mu pomáhá, vadí mu jen špatný mobilní signál na samotě

Až přijde zima a rok 2021, bude mít zase Miroslav Surovec co dělat. „Musím ještě udělat do konce ledna na autě technickou, i když já toho zas tak moc nenajezdím. Poštovní schránku mám ale tři kilometry daleko, takže když si jedu pro dopis, ujedu šest kilometrů,“ usmívá se.

Ale s prací to nepřehání, je si vědom svého věku. „A když něco dělám, tak to dělám třeba celý den,“ říká. Je rád, že se o něj mladí starají. „Žena od vnuka mi třeba vozí z práce obědy v krabičkách. Tak to vždycky strčím do mražáku a mám zásoby na večeře.“

Ale člověk jako on už toho prý moc nepotřebuje. „Moc energie už nevydám, takže bych spíše potřeboval zhubnout. Ale jak?“ směje se Miroslav Surovec a prozrazuje, že váží pětadevadesát kilo.

„Dříve jsem jedl i třikrát tolik než dnes, ale pořád jsem pobíhal, takže jsem vydával energii. Musel jsem si ale koupit novou váhu, ta stará už špatně vážila. Na ní jsem si navážil, kolik jsem potřeboval. Když jsem se naklonil dopředu, tak jsem vážil méně, když dozadu, tak zase více,“ rozesměje se.

Jen ho trochu štve, že i přes nadvládu všech mobilních operátorů v zemi je na beskydské samotě, kde žije, stále špatný signál. „A tak vždy položím mobil na místo, kde ten signál jakž takž je, a zajdu se tam občas podívat, jestli někdo nevolal,“ popisuje horal.

Miroslav Surovec si však na nic moc nestěžuje, jeho hřmotný smích ostatně zní často okolím jeho stavení. A žije spokojeně i navzdory současné světové epidemii koronaviru.

„Zažil jsem v životě lecjaké krušnější chvilky, ale nakonec jsem všechno přežil. Dnes už žiju v klidu a jen tady tak z povzdálí vzpomínám. A když se mne lidé zeptají, kolik mi je, tak říkám, že třináct. Tolik mi chybí do stovky,“ zasměje se muž, který ač kdysi přišel z města, stal se nesmazatelnou součástí historie Beskyd.