Nejnovější zprávy: Perušič a Schweiner v Ostravě vyhráli skupinu, v sobotu je čeká čtvrtfinále Oprava tajemné Grossmannovy vily odhalila dřevomorku i historické malby

Společnost

Hajní a hájenky Beskyd. Kniha přináší dávno zapomenuté příběhy

Vyšla unikátní kniha Hajní a hájenky Beskyd.

Arcibiskupští lesníci. Foto: se souhlasem Petra Anderleho

O Beskydech už vznikla pěkná řádka knih, románů a bedekrů. Některé příběhy v nich lákají do neznámých, ale i hodně známých koutů těchto hor, některé líčí osudy beskydských horalů.

Jen pár dnů však má po svém křtu kniha, o které jejich autoři Petr Anderle a Oldřich Boháč říkají, že taková tady ještě nebyla.

Jmenuje se Hajní a hájenky Beskyd a vydal ji Okrašlovací spolek Rozhledna sídlící v Čeladné. O knize, osudech známých i neznámých hajných, kteří po Beskydech nyní i v minulých časech chodili, jsme hovořili s jejich autory.

Historie hájenek a hajných v Beskydech není vaše první kniha...
V roce 2013 jsme vydali první beskydskou knihu pod názvem Cestami lesními od Lysé až po Radhošť. Vyšla v krásné grafické úpravě s barevnými fotografiemi a byl o ni značný zájem. Nebyla drahá, podobné knihy jsou na knižním trhu několikrát dražší než ta naše. A tak byla rychle rozebrána. Musím říci, že i díky velké podpory beskydských obcí, ale i třeba Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné či firmy Sectron v Ostravě nebo Nadace Landek v Ostravě, ale samozřejmě i mnoha občanů. Podařilo se nám tehdy dát dohromady skvělý autorský tým, který s menšími změnami pracuje doposud, a v následujícím roce jsme připravili vydání další beskydské knihy Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech. To už ale v nákladu dva tisíce kusů.

Stačilo to?
Ne. Nejenže jsme museli udělat dotisk první knihy, ale knihu o osadách jsme pro velký zájem vydali znovu v roce 2019 v rozšířeném nákladu o dalších sto stran. Mezitím jsme v letech 2014 až 2018 vydali knihy O lidech v Beskydech I, O lidech v Beskydech II a O lidech v Beskydech III. Jako bonbonek jsme ještě v roce 2018 vydali knihu Životodárné údolí o dějinách místních čeladenských lázní od roku 1902, dnes z nich je Beskydské rehabilitační centrum v Čeladné. Nu, a když jsme vydali beskydské knihy o cestách, o domech a osadách a třikrát o lidech v Beskydech, zakončujeme letos beskydskou anabázi knihou Hajní a hájenky Beskyd. Ten titul zde jaksi scházel.

Foto: se souhlasem Petra Anderleho

Která beskydská hájenka vás například hodně zaujala?
Víte, hájenky jsou samy o sobě pouze stavby. Život jim vdechuje až hajný či lesník, který v nich slouží. A všechny hájenky si díky jejich stávajícím i dočasným obyvatelům zaslouží uznání. Ale řeknu vám zajímavý příběh takzvané hospody U Harabiša. Ale bude to na dlouhé vyprávění.

Jen do toho...
Jedná se o dům číslo popisné 134 v obci Kozlovice nedaleko Hukvald. Ten má moc zajímavou historii spojenou především se skladatelem Leošem Janáčkem. Podle známých záznamů ten dům do roku 1811 vlastnila rodina Tobolova, poté jej převzal Tomáš Nikl, který v roce 1859 dům přestavěl na hospodu a provozoval ji. Svědčí o tom i dochovaný letopočet na severním štítě budovy. Později tuto hospodu prodal arcibiskupskému panství, které hospodu nejdříve pronajímalo. Prvním nájemcem byl Ignác Klečka, dalším pak až do roku 1890 Jan Harabiš. A právě za jeho působení chodíval do hospody i Leoš Janáček.

Známý a skvělý hudební skladatel...
Ano a výrazný představitel takzvaného Lašska. I když se dodnes vedou různé učené disputace o tom, zda Lašsko vůbec existuje vedle jinak uznávaného Valašska. Avšak ano – Lašsko existuje navzdory všem prognózám. A právě hudební skladatel Leoš Janáček, rodák z Hukvald, je jeho výrazným představitelem.

Kdo ještě například reprezentuje ono beskydské Lašsko?
Kraj lašské kultury, prózy i poezie reprezentuje třeba akademický malíř Jan Václav Sládek, další hukvaldský rodák, který žil v letech 1909 až 1992. Sládkův tatínek Jan a jeho kmotr, otcův bratr Vincenc, byli navíc legendární hukvaldští hajní. Hajný Jan Sládek vodil Janáčka do kazničovského revíru, aby si mohl zapsat liščí řeč. Také Janáčkova dcera Olga si oblíbila děti hajného Jana Sládka Lidku a Vincu. A v hospodě U Harabiša Janáček poslouchal a zapisoval si lašské písně v podání Žofie Havlové z Kozlovic, dcery hajného Havla.

Samí hajní...
Vidíte. A tak se tady nakonec musel Leoš Janáček potkat také s prvorozenou dcerou hajného Havla, Žofkou Havlovou. Patřil k ní neodmyslitelně tanec, zpěv a nerozlučná heligonka. A stala se velkou Janáčkovou inspirací. „Mám v Brně varhanní školu, kdybyste chtěla, zajistil bych vám přijetí…“ navrhl jí také jednou Janáček.

Kývla na to?
Ne. Žofka byla v té době už zamilovaná do Benedikta Brázdy, sedláře z Hukvald. Její o šest let mladší bratr Jan Havel se stal také hajným, jak bylo v rodině zvykem. Postavil pro svou rodinu na paloučku blízko Rybského potoka nový dům a na jeho půdě si Žofka musela schovat milovanou heligonku. Občas si na ni přišla zahrát.

A hájenka U Harabiše? Jaký měla další osud?
Po odchodu Harabiše použila správa arcibiskupských lesů dům č. p. 134 k ubytování svých zaměstnanců. Nejdříve tam bydlel hajný Jan Havel, po něm dvacet let až do roku 1930 hajný Uhlář, v létech 1930 až 1932 také krátce hajný Vévoda. Od roku 1932 až do roku 1947 dostal dům za hájenku Karel Chovanec, přičemž část domu obýval dřevorubec, po beskydsku drvař, Jan Literák. Od roku 1947 zde bydlel hajný Káňa. Pro jeho nástupce však byla postavena kousek vedle nová hájenka, stará hájenka se pak používala jako sklad a k ustájení režijních tažných koní. Zajímavá historie, že? A takovými příběhy jsou v Beskydech obklopeny mnohé hájovny.

K čemu hájenky v historii také sloužily? Byly to i jakési pozorovatelny, aby nikdo nezvaný do lesů nešel? Na dřevo, nebo naklást pytlácká oka na zvěř?
Tak to nelze hodnotit, hájenky vytvářely především sociální a ekonomický prostor pro život lesníků, hajných a jejich rodin. Zpravidla u nich byl i kus pole a lesa, případně nějaká ta louka a potom také něco v chlívku či na dvorku.

To hajní asi museli mít vždy pěkné bydlení a život...
Dávný život v hájovnách by se opravdu někomu mohl zdát idylkou. Alespoň podle některých románů, v nichž hrály ústřední roly hájovny. Technické i ekonomické podmínky lesnického personálu se však lišily podle toho, komu hájenky patřily. Vždy však bylo jedno společné. Bydlení měli hajní, polesní, lesmistři a jim podobní zdarma. Na otop dostávali takzvaný deputát, tedy dříví, méně dostávali svobodní. Také měli přidělenou půdu a k tomu takzvané dňuvky.

Petr Anderle. Foto: Archiv

A co to byly dňuvky?
To byl vlastně také jakýsi deputát hajných. Oni měli právo určit lesním dělníkům, kdo z nich a jak dlouho bude pracovat na jim svěřených pozemcích. Výnosy z této práce pak patřily hajným, kteří se na hájenkách starali o několik kusů hovězího dobytka, kozy, slepice a někdy i koně. A tak se nestalo, že by v okolí hájenek nebyla pokosená tráva a že by se zde něco nepěstovalo. Hajné musela prostě půda v okolí hájenky uživit. Avšak je nutno přiznat, že hajní v hájovně žili nepřetržitě.

Kolik starých hájenek v Beskydech v současnosti zůstalo?
To by bylo velice pracné spočítat. Některé byly zbourány, avšak šlo o minimální počet. Jiné byly prodány a jsou z nich dnes velice pěkné rekreační objekty. Další však slouží původnímu účelu dodnes. Každopádně naprostá většina hájoven tak říkajíc zůstala službě lesů zachována.

Jak jste příběhy hajných a hájenek získávali?
Knihu jsme připravovali a psali déle než rok. Hodně informací jsme nacházeli v archivech, v historii jsme šli často i několik staletí zpět. Mnoho informací nám poskytli potomci lesníků, ale také ti, kdož stále ještě v lese pracují. Kniha má 480 stran a jsou v ní desítky příběhů a popisy lidských osudů. A pochopitelně, že své místo v ní mají také hajní, kteří neohroženě podporovali partyzánská hnutí, za což někteří zaplatili daň nejvyšší.

Asi byl život hajných v Beskydech jiný za Rakouska, za první republiky a potom po nástupu komunistů po roce 1948?
Víte, hajný může být řízen jakkoli a kýmkoli, vždy dle stávajících poměrů. Avšak tváří v tvář lesu a životu v něm se musí umět rozhodovat sám a co nejvýhodněji pro les i pro společnost. Hajný je pánem lesa a byl jím i za socialismu. Lesům totiž v každé době málokdo rozuměl. Vyslechněte například příběh rodiny hajných Chovanců. Na něm je dobře vidět, jak byly osudy rodin hajných často velice složité a těžké.

Vyprávějte...
Skvělý hajný Karel Chovanec byl rodák z Bílé. Narodil se 6. ledna 1906 na Kyčeře, malé osadě s dvěma chalupami, kousek výše nad Mezivodím. V osmi létech mu však umřela matka a v deseti byl už úplný sirotek, protože jeho tátu, arcibiskupského výpomocného hajného, zastřelili bečvanští pytláci na Salajce v roce 1916. Stalo se to tehdy na sv. Štěpána a na Silvestra v ostravské nemocnici zemřel. Karlík byl přitom ze sedmi sourozenců, nejstarší dcera Marie si našla službu jako služka v Ostravě, mladší Johanka byla již provdaná a Jan musel narukovat do c. k. armády. O mladší sirotky Frantíka, Karla a nejmladší Lidku se musela postarat asi patnáctiletá Tonka. Ale salajský revírník Táborský jim umožnil dál bydlet v chalupě na Mezivodí. Žili z malé podpory, kterou dostali za smrt otce. Tehdy veškeré okolní lesy, tedy Hůrky až po Měrkovice, Kazničov s oborou a hradem, Hukvaldské vrchy od Rychaltic až po Chlebovice s Kosnou a Kubánkovem, Palkovské a Myslíkovské vrchy s Bačovým kopcem, Bukovou, Hradiskem a Rybím byly součástí lesů olomouckého arcibiskupství.

Jak se nakonec stal z Karla Chovance hajný, jako býval jeho otec?
Karlův bratr Frantík vyšel obecnou školu v Bílé a začal pracovat v lese, jezdil s panskými koňmi. Karel se po vyjití téže školy ve svých čtrnácti létech dostal na doporučení revírníka do učení za tesaře. Až do vojny byl zaměstnán u tesařského mistra z Karlovic, naučil se na křídlovku a hrál v karlovické kapele. Po skončení vojenské služby se vrátil nakrátko k tesařskému řemeslu. Asi v roce 1928 jej však vzal salajský revírník do práce. Nejdříve jako dělníka, avšak zakrátko už jako manipulanta na skladě kulatiny na nádraží v Bílé. Ve své práci byl asi svědomitý a dost bystrý, proto z něj udělali praktikanta v lesní službě a po dvou letech výpomocného hajného v revíru Salajka.

Tak tam to tedy vlastně začalo…
V roce 1931 jej vedení arcibiskupských lesů uznalo za schopného zastávat funkci řádného hajného a ustanovilo ho hajným v hukvaldském revíru. Dostal na starost palkovské a myslíkovské vrchy, celé Rybí, Kosnu, lesy nad hukvaldským Podlesím a měrkovské Hůrky. Na bydlení dostal hájenku po svém předchůdci, hajném Vévodovi, právě onu původní hospodu U Harabiša, chalupu č. p. 134 v Rybím. A kruh se uzavřel. V lednu 1933 se oženil s Emilií Krpcovou z horního konce Kozlovic a tak vznikla rodina Chovancova.

Chovancova otce zastřelili pytláci. Bylo pytláctví v Beskydech hodně rozšířené?
Pytláci lesy doprovázejí, co svět světem stojí. Kdysi se jimi stávali z důvodů ekonomických, to dnes není třeba. Nejhorší jsou novodobí pytláci, většinou zbohatlíci. S tím souvisí i otázka myslivosti. Pan Jindřich Španihel, dlouholetý lesník z Morávky, hajný, myslivec a technik, nám do knihy popsal rozdíl mezi dnešním pytlákem a dnešním myslivcem.

Třeba, kolik toho v lese zastřelí?
Tak poslouchejte: Co se děje s myslivostí v poslední době, dnes myslivce hodně znepokojuje. Zvěř, která do lesa na rozdíl od člověka patří, je pronásledována jako největší škůdce a bez milosti likvidována, dokonce v přezimovacích obůrkách. Nemá ani chvilku klidu. Noční vidění a zlegalizování nočního lovu jí vzalo i poslední chvilku klidu, a to noc. Myslivci dnes často nedokážou pochopit, co za uspokojení přináší těmto nočním lovcům toto zákeřné vraždění…

Někdo namítne, že myslivci také střílejí zvěř…
Jenomže oproti pytláckému vraždění stojí myslivecká etika, v níž je vyjádřena celá řada nepsaných pravidel, která myslivci dodržují. Prolíná se celým dlouhým vývojem myslivosti, obsah pravidel se časem poněkud měnil, avšak myslivci je odpovědně dodržují. Uvědomují si, že zvěř je neoddělitelnou a důležitou součástí přírody. Mysliveckou filozofii lze vyjádřit tak, že samo střílení myslivce nedělá. Ostatně myslivec nechová zvěř proto, aby ji střílel, ale střílí nemocnou, přestárlou či nadpočetnou zvěř proto, aby ji choval. Jen ten, kdo se těší ze zvěře a lesa, i když to kolem nebouchá, jen ten, kdo v přírodě pobývá i v době hájení zvěře, když pole i les jsou zamrzlé a zaváté, když je málo potravy a zvěř ohrožuje smrt, kdo zvěř v tomto období ochraňuje, ten je pravým myslivcem…

Byly v Beskydech mezi hajnými legendy?
Napadá mě například příběh hajného Františka Ježe, který řadu let sloužil na Ostravici. Ten dne 5. března 1914 zastřelil tehdy snad posledního vlka v Beskydech. Ostatně v březnu 2014 zveřejnil lesní správce František Lipowski z Lesní správy Jablunkov staletou vzpomínku na ulovení posledního vlka v Beskydech.

Jak to tehdy bylo?
Byl čtvrtek 5. března léta Páně 1914. V kanceláři polesí v Dolní Lomné zazvonil v dopoledních hodinách telefon. Zdejšímu polesnému Františku Ježovi volali kolegové z arcivévodské lesní správy v Bukovci, zda se chce zúčastnit honu na vlka. Bukovečtí lesníci v tento den při pravidelné pochůzce revírem Gírová objevili v hlubokém sněhu čerstvé stopy vlka. V té době byl vlk mimo jakoukoliv dnešní ochranu, byl naopak v revíru považován za škodnou, kterou je třeba za každou cenu zlikvidovat.

Jak tedy tenkrát toho posledního nechráněného vlka dostali?
Po návratu na lesní správu podali lesníci hlášení z terénu o stopě vlka svému vedoucímu Bedřichu Helmovi. Ten neváhal a ještě téhož dne na odpoledne pozval deset střelců, vesměs lesníků z okolí, na vlčí hon. Leč byla obstavena kolem čtvrté hodiny odpolední. Několik místních lesních dělníků s mohutným křikem začalo leč tlačit. Polesný F. Jež ve svých písemných vzpomínkách uvádí: „Křik honců byl až nelidský, a to proto, že vlk dokázal nahnat strach i urostlým dřevařům. Jejich křik se nesl daleko zdejšími hvozdy. Stále silně sněžilo, a tak možnost výstřelu na tak vzácnou trofej se mi zdála nemožná. Vlk přece nebude čekat, až k němu honci dorazí. Určitě už leč opustil. V jednom okamžiku však sněžení ustalo a k mému obrovskému překvapení se proti mně ve vzdálenosti okolo 50 m objevila silueta vlka. Neváhal jsem a vystřelil. Vlk se převrátil na bok a zůstal namístě bez pohnutí. Hrubé broky projely přímo srdcem.“

Foto: se souhlasem Petra Anderleho

Ví se, kde přesně ho zastřelili?
Samozřejmě. Na tomto místě dnes stojí kamenný obelisk s nápisem VLK 1914.

Napsali jste o Beskydech už pár knih, jací literáti už těmto našim horám vzdali hold?
Beskydy se v celé své kráse dostaly a ještě dostanou do české i světové literatury mnohokrát. Jedním z mnoha prvních literátů, který navedl český umělecký svět na přelomu 19. a 20. století do jejich světa krás, byl rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, podle Petra Bezruče čeladenský slavík či podle soudobých literátů valašský slavík, básník a učitel v Čeladné Josef Kalus, který žil v letech 1855 až 1934. Když v roce 1877 otiskl Josef Václav Sládek v časopise Lumír jeho tři básně, zčeřily právem dosavadní zatuchlý český rybníček a od té doby se všichni ptali, kdo je Josef Kalus. A Beskydy se rázem staly místem invaze českých literátů. A literátek.

Ano? Kterých?
Ano. Jednou z nich byla i Růžena Svobodová, rozená Čápová, spisovatelka, která žila v Praze, narodila se roku 1868 a zemřela 1920. Je autorkou pěkné knihy vydané roku 1908 a nazvané Černí myslivci. V ní je devět příběhů mužů z beskydských lesů. Kniha pojednává o vášni, která čarovnou mocí spoutává dívky s tajemným černým myslivcem. Vede je z domova na pokraj záhuby, avšak navzdory všemu jim dává prožít štěstí. Autorka přijížděla pro inspiraci do Beskyd a mezi jejími rádci byla i Bohuška Křenková, manželka nadlesního z frenštátské myslivny, nadlesní Navrátil z Luhačovic, který v mládí sloužil v Beskydech a sám prý patřil do družiny černých myslivců. A také syn revírníka ze schwarzenberského panství Eduarda Cmunta.

Vypadá to, že tato spisovatelka Beskydy hodně milovala…
Růžena Svobodová navštívila Beskydy několikrát, hovořila s mnoha dalšími pamětníky, takže podstata příběhů je velice reálná. Nejde totiž pouze o myslivce či hajné. Oslavou přírody je například povídka Dianka. Odpovědnost při stíhání pytláků je zase námětem její povídky Rána. V řadě příběhů se objevuje svět stromů, keřů, trav a zvěře rovnocenně se světem lidí. To vše k životu v Beskydech patří.

Černí myslivci, to zní jako název notně temného příběhu?
Kniha těchto povídek vyšla poprvé před 113 lety. A od té doby vyšla téměř dvacetkrát, v roce 1971 ji nakladatelství Odeon vydalo po třinácté. Což svědčí o čtenářském zájmu o historii života ve Vysokých horách, jimiž nazývá autorka Beskydy. Nespornou zásluhou autorky je to, že nám ve svém díle přiblížila beskydskou přírodu oživenou lidmi a jejich osudy. Tedy příroda v této autorčině knize nehraje pouze roli kulisy. Růžena Svobodová měla poté i kolegyni a následovnici, sestřenici Bohušky Křenkové, spisovatelku Boženu Benešovou. Ta žila v letech 1873 až 1936, její rodiče pocházeli z Frenštátu pod Radhoštěm, a právě ji uvedla do literatury Růžena Svobodová.

Ve vaší knize popisujete také osudy beskydských facírů. Kdo tito lidé byli?
Něco jako bývali mlynářští krajánci. Ne každé řemeslo totiž v minulosti umělo řešit i dnes známou sezonní nezaměstnanost, leckde to také nešlo. A například mlynářští krajánci znalí řemesla putovali od mlýna k mlýnu a nabízeli svoji práci. Navíc přinášeli zprávy z různých mlýnů v Čechách, na Moravě i v cizině, kterýmžto pádem byli velice vítáni. Něco podobného měli vytvořeno hajní, lesníci a hlavně obyvatelé a provozovatelé mysliven. Lesními krajánky tedy byli facíři. Slovo facír vzniklo zřejmě z německého vazierende Forster a vždy znamenalo vandrující, toulavé lesníky, často však nešťastné a tragicky nalomené lidi.

Takže tuláci po lesích a horách...
V časopise Český lid z roku 1895 se píše, že fakírové byli jiný druh světem jdoucích lidí: "Kdysi býval facír myslivecký mládenec bez místa. Bývali tito facírové řádnými myslivci, lidé světa zkušení, kteří však pokojné službě již zvyknouti nemohli. Různé bývaly příčiny, jež takového myslivce z místa vypudily a „facírem“ učinily. Obyčejně bývala to láska, méně často nějaký přechmat ve službě nebo poklesek proti povinné subordinaci naproti velmožnému panu vrchnímu nebo samé vrchnosti. Proto také obyčejně kolem hlavy takového facíra vinula se gloriola, spředená z romantických povídaček. Také facíry mívala každá krajina svoje. Chodili však pouze po myslivnách a zámcích, vybírajíce si zde malá cestovná. Vypomáhali na podzim a v zimě též při honech, jsouce z pravidla výtečnými střelci. Zavítal-li takový facír do vesnické hospody, bývala zde pak večer vždy schůzka silná, neboť facír býval samý žert a šprým, znal též mnoho vypravovati ze svých zkušeností a byl-li občany pohoštěn, vykládal o novinách ve světě, a kde se nedostalo pravdy, nastavoval pověstné myslivecké latiny."

Takže to byli často vzdělaní a zábavní lidé. Jen trochu ztracenci…
Ano. Trochu odbornější a zasvěcenější text o facírech napsal v roce 1999 do Zpravodaje vydávaného Sdružením absolventů a přátel lesnických škol píseckých Jiří Neumann: „Bývali mezi nimi skuteční lesníci, kteří opustili různé funkce, a sečtělí i jinak vzdělaní lidé, i ochotní „pracanti“, jak se v té době říkávalo, většina měla i dobré vystupování a jednání! Na ty skutečně dobré facíry pak lidé obzvláště čekali a právem si jich vážili. Facíři mnohdy chodili světem v darovaných lesnických uniformách. Na jednotlivých myslivnách a hájovnách-štacích dostávali od hospodyně vždy dobré jídlo, a to i na cestu, ale i nějaké potřebné oblečení a obutí. Ti vždy vítaní měli ve svých notesech zapsané různé vzkazy a pozdravy od příbuzných nebo kolegů odjinud, které ochotně vyřizovali a zase odnášeli dál. Řada z nich měla ten svůj „služební obvod“ po celých Čechách, Moravě i v tak zvaných alpských zemích - v Rakousku a v Německu."

Jak dlouho u hajných či horalů facíři pobývali?
Někteří se na místě zdrželi jen jeden den, ale ty obzvláště oblíbené, považované za milé přátele, pozvali vždy na několik dní. Takový delší pobyt pak facíři využili k pomoci nejen v lesích, ale i v hospodářství, které patřilo nedílně k provoznímu lesníkovi, ale i k hlídání dětí a k jiné potřebné práci. Někdy na ně čekávali i se štípáním dříví pro zimní zásoby. Být facírem bylo v minulosti opravdu zajímavé povolání bez živnostenského listu, které je však dnes již zapomenuté.

Měly Beskydy nějakého opravdu legendárního facíře?
V našem kraji si připomínáme, že v roce 1964 odešel na věčnost poslední facír jménem Zdražila, patřící do našeho kraje. Ambrož Zdražila putoval celkem pětatřicet let jako živý posel od lesovny k lesovně a všude byl pro svůj humor a životní optimismus oblíben. V posledních letech omezoval své putování jen na Beskydy. Jeho synovec byl totiž primářem v Novém Jičíně. Ambrož Zdražila zemřel v pětasedmdesáti letech počátkem září 1964. Byl zpopelněn v ostravském krematoriu dne 5. září 1964. A dá se tedy bez nadsázky říci, že byl posledním facírem Beskyd.

Jak se mohl hajný či lesník třeba i nechtíc stát takovým facírem?
Spisovatel Fráňa Šrámek napsal kdysi delší povídku s názvem Facír. Otiskl ji v mysliveckém a lesnickém časopise Česká myslivost v únoru 1905 pod pseudonymem Razimichin. Hrdinou Šrámkovy prózy je lesní Havlín ve službách knížete, který nade vše miluje lesy a - pravdu. Jednou se strhne spor mezi knížetem a sedláky, spor dvou neústupných stran. A Havlín při své výpovědi u soudu vypovídá dle pravdy, nikoli ve prospěch svého zaměstnavatele. Takže kníže soud prohrál a neviděl jiného řešení, než mravně ušlechtilého mladého lesníka propustit ze svých služeb. Havlín se stane facírem, protože si život bez lesa nedovede představit. Často hladoví, až nakonec zemře vysílením ve sněhové závěji. Je to smutné čtení, avšak napsané mistrovskými slovy autorovými, který se zde vyznal z lásky k lesům a konec konců i k lesnickému povolání.

Vaši knihu o beskydských hajných a hájenkách ilustrovali školáci a předškoláci…
Ano. Koncem května vyhlásily obec Čeladná a její kulturní komise, Biskupské lesy Ostrava a Okrašlovací spolek Rozhledna v Čeladné soutěž pro školy a předškoláky, aby děti kresbami vyjádřily téma Naše lesy za sto let. A zadání znělo: Nakreslete, jak si myslíte, že budou naše lesy vypadat za sto let, pokud se budeme o ně starat. Slíbili jsme, že nejlepších pětadvacet kreseb bude otištěno na každé dvacáté stránce knihy. Autoři měli dostat jako odměnu výtisk knihy se svými kresbami.

A jak to dopadlo? Jak si děti budoucnost lesů představují?
Byl to těžký výběr, protože nikdo ze soutěžících nepřišel s vizí, že bychom měli za sto let být bez lesů. Naopak – většina kreslířů předpokládala, že budoucí lesy budou bohaté na zeleň i na drobnou zvěř. Do soutěže se přihlásilo celkem 83 školáků a předškoláků a porotci, mezi nimiž byl i starosta Čeladné Pavol Lukša, to měli těžké. Scházeli se několikrát a nakonec vybrali patnáct kreseb žáků z 1. stupně místní ZŠ, dále pět kreseb mateřské školy a pět kreseb Mateřské školy Beruška.

Dostali knihy se svými kresbami?
Ano a to na slavnostním křtu naší knihy, který se odbyl v sobotu 11. prosince v přízemí Obecního úřadu v Čeladné. Takže poprvé v historii našeho vydavatelství vyšla kniha, na níž se podílela více než stovka autorů. A těch osm desítek školáků a předškoláků vyslyšelo a pochopilo onen smysl vyhlášené soutěže. Totiž, že za sto let tu pochopitelně nebudeme. Snad někteří autoři těch kreseb. A tak posíláme touto knihou jakési poselství do budoucnosti. Jeho smyslem je naše víra, že lesy nezahynou. Ba naopak.

Vaše knihy nikdy neputují do knihkupectví, takže musíte mít asi dobré kmotry pro jejich vyjití…
To slovo kmotr se mi moc nelíbí. Od počátku sháníme formu podpory tím, že si někdo zakoupí určitý počet knih. Tradičně nás podporují některé beskydské obce a další subjekty. Ale hlavně občané - cena knihy je totiž pro ně vždy více než přijatelná. Už když jsme naše knihy v roce 2013 začali vydávat, tak jsem razil heslo, že jejich cena musí být taková, aby si knihu, která by jinak na dnešním knižním trhu stála ke dvěma tisícům, mohla ze svého důchodu koupit i babička ze Starých Hamer. Jde totiž o výpravné publikace formátu A4, ve tvrdých deskách na křídovém papíře se značným množstvím barevných fotografií mající více než čtyři sta stran. Proto máme vysoké počty výtisků jedné publikace a musíme prodat celý náklad. Pak neproděláme.

Opravdu?
Opravdu. Nevyplácíme si třeba jako autoři ani honoráře a žádné odměny, neúčtujeme si cestovné, telefony a podobně. Všichni naši spolupracovníci včetně skvělých fotografů rovněž žádné honoráře neberou. A naštěstí můžeme vždy počítat se vstřícnou cenou našeho dlouholetého tiskaře. Je to bohem nadaný grafik a grafiku knih nám dělá grátis včetně úžasných obálek. Je to zkrátka pro nás pro všechny jakási prestižní beskydská záležitost. Pro případné zájemce lze naši knihu objednat na e-mailové adrese Okrašlovacího spolku Rozhledna v Čeladné.

Zavřít reklamu