Glosa: ​Tibetská vlajka nakonec v Příboře zavlála, i když ne na radnici

„K tomu, abychom o něčem pochybovali, často pouze stačí, abychom tomu neporozuměli,“ vybízí k zamyšlení jedno tibetské přísloví.

V Kopřivnici, Novém Jičíně, Frenštátě pod Radhoštěm a dalších městech a obcích Moravskoslezského kraje radní nebo zastupitelé porozuměli žádosti spolku Lungta a symbolicky se připojili k mezinárodní kampani „Vlajka pro Tibet“, která probíhá v České republice vždy 10. března již 25 let

Ani v letošním roce v Příboře význam této akce (někteří) zastupitelé nepochopili a tibetská vlajka se na příborské radnici opět neobjevila (pozn.: z důvodu rekonstrukce radnice jsou prapory t. č. zavěšovány na budově tzv. piaristického kláštera).

Primární myšlenkou kampaně je upozornit na porušování lidských práv čínským režimem v Tibetu, podpořit snahu Tibeťanů o zachování jejich národní identity a uctění památky tisíců lidí zabitých během protičínského povstání a v následujících desetiletích. Za čtvrt století od prvního vyvěšení tibetské vlajky v naší zemi se význam a smysl celé kampaně posunul.

Vlajka Tibetu už není chápána pouze úzce teritoriálně, ale stala se skutečným symbolem a připomínkou všech lidí a národů, náboženských menšin a etnik, které čelí podobnému osudu, kdekoli ve světě. Vyvěšení vlajky je symbolickým a pokojným protestem proti všem formám agrese, anexe a okupace, jakých jsme dnes stále častěji svědky.

Město Příbor se do kampaně zapojilo pouze dvakrát v letech 2014 a 2019. V tomto roce rada města, i přes námitky několika členů zastupitelstva, delegovala rozhodnutí na zastupitele. Z 21 přítomných zastupitelů 11 hlasovalo pro, 2 proti, 6 se zdrželo a 2 raději nehlasovali. Usnesení tedy o jeden hlas nevzniklo. Pro vyvěšení vlajky zvedli ruku, resp. zmáčkli tlačítko, zastupitelé napříč politickým spektrem, kromě jednoho komunisty a všech členů za KDU-ČSL.

Pokud se diváci přímého přenosu ze 17. zasedání zastupitelstva města těšili na výměnu názorů na tuto „ožehavou“ problematiku, spojenou se sondou do svědomí a vědomí jednotlivých zástupců lidu, byli patrně velmi zklamáni. V rozpravě se přihlásil o slovo pouze J. Tuza (Příbor je náš domov), který přítomné kolegyně a kolegy poučil o prostém faktu, že o dění v dalekém Tibetu nemají žádné informace (sic!) a zopakoval několik běžných floskulí sympatizantů čínského režimu.

Naprosté nepochopení myšlenky akce prokázal hledáním paralely mezi Tibetem a Katalánskem. Nikoho z ostatních 20 přítomných zastupitelů k diskusi bohužel nevyprovokoval. Pouze 6 názorově neukotvených reprezentantů města skrylo svůj názor za alibistické tlačítko „zdržel/a se“ (podezřívám několik příborských zastupitelů, že jeho smysl dodnes správně nepochopili). V Příboře si na nějakou koalici nikdo nehraje, takže každý hlasoval dle svého svědomí.

Pro podporu kampaně byl starosta J. Malík (Příbor je náš domov) a místostarosta P. Netušil (Společně pro Příbor). „Symboly pokládáme za důležité, přičemž vyvěšení tibetské vlajky považujeme za symbol nesouhlasu s potlačováním lidských práv a svobod, symbol boje proti násilí, útlaku a bezpráví. Nechápeme vyvěšení jako boj za

suverenitu a nezávislost Tibetu,“ vysvětlil P. Netušil za všechny zastupitele Společně pro Příbor, kteří projevili názorovou jednotu a společně hlasovali pro. Názorová shoda a jednotný pohled na problematiku tibetské vlajky vzešel i z řad zastupitelů za KDU-ČSL (3 se zdrželi a 1 nehlasovala). Žádost o vyjádření směřovaná na předsedu Městské organizace KDU-ČSL S. Štefka však zůstala bez odpovědi. Jisté je, že v lidoveckém programu se mj. píše: „V centru naší politiky stojí úcta k lidskému životu, odmítnutí veškerých forem nespravedlnosti, respekt k právnímu státu…“

Náměstí Sigmunda Freuda (a přilehlé ulice) nakonec nebylo o přítomnost tibetské vlajky připraveno. Ne všichni občané Příbora totiž souzní se svými zastupiteli. Z vlastní iniciativy se tudíž rozhodli vyvěsit na svých domech a provozovnách vlajku Tibetu.

Zavlála i na domě I. Sanitera v ulici Etzlova č. p. 218. „Naše společnost se bohužel jen s velkými obtížemi zbavuje svého konzervativismu, jednou nohou vězíme dosud hluboko v bahně komunistické ideologie a druhou v myšlenkovém světě 19. století. Nacionalismus, izolacionismus, zkostnatělost, nezájem o dění ve světě, ignorantství a sobectví bohužel stále ještě převažují. Už asi ne všude, ale v Příboře patrně dosud ano…,“ zdůraznil I. Saniter.

Postoj občanů města můžeme koneckonců považovat také za symbolický, jednak je vyjádřením jejich osobních lidských názorů a myšlenkového souznění s akcí „Vlajka pro Tibet“, jednak je projevem nesouhlasu s hlasováním některých volených zástupců. A tak se na závěr nabízí jiné tibetské přísloví: „Má-li problém řešení nemá smysl dělat si starosti. Nemá-li řešení, starosti nepomohou.“

Tomáš Motlíček