Nejnovější zprávy: Zemědělská škola v Opavě má nové skleníky a další vybavení ​Na trh online nákupů potravin míří Tvojenakupy.cz z Ostravy

Společnost

​Gastronomie vysokých pecí: Pečínky v rozžhaveném písku i sudy piva po zafoukání pece

Dnešní společnosti vládnou pořady o gastronomii, na řadě televizních kanálů se peče a vaří, ať s kluky, mistry světa ve vaření nebo s totálními amatéry.

Ilustrační foto: Archiv

Není divu, že i bývalý ředitel a dlouholetý pracovník vítkovických vysokých pecí Josef Luňáček se nevyhnul v zážitcích ze svého života na vysokých pecích tématu kulinaření. Takovému, které panovalo v jednom z nejdůležitějších podniků průmyslové Ostravy v období šedesátých až osmdesátých let minulého století.

Začtěme se tedy do jeho pohledu na jídlo a stravování u vysokých pecí.

Na každém pracovišti vysokých pecí bylo „krmení“ trochu odlišné. Osádky vysokých pecí svačily po desáté hodině, tedy po odpichu. A to přímo u vysoké pece v takzvané „odpočívárně“, kde byly stůl, lavice a později i teplá a studená voda na umytí.

Podobně jídlo a odpočinek probíhaly na licích strojích a struskárně. Čerpací stanice, plynočistírny či dmychadla neměly určenou dobu na jídlo, provoz musel plynule běžet. Mazači svačili, až se vrátili z dopolední obchůzky a měli první polovinu práce hotovou. Úředníci neměli na jídlo dobu stanovenou.

Kávu si vařili skoro všichni. Oblíbený papírový pytlíček s mletou kávou stál 1,10 korun. Někteří zaměstnanci si nosili jídlo z domova. Bylo to mnohem lacinější než denně kupovat svačinky v kantýně. Každé pondělí jsem mohl při obchůzce pracovišť pozorovat, co která rodina vařila v neděli k obědu, protože se dojídaly zbytky a s řízkem se nikdo netajil. Stejně si ale většina pracovníků svačinu nebo oběd kupovala v kantýně, případně v závodní jídelně.

Osádky vysokých pecí obsluhovaly slečny či paní svačinářky

Kantýna byla pro mnoho zaměstnanců místo k nasycení a také k drbům. Zde se dalo vypozorovat, jak je kdo vytížený v práci, nebo s kým je kamarád. Vonělo to tam pivem, které se mohlo prodávat, pečenými rybami, teplou polévkou, kávou nebo uzeninami. Ty byly se sýrem a pečivem hlavními stravovacími položkami. Ale nechodili sem všichni.

Osádkám vysokých pecí, jejichž členové nesměli opouštět pec, nosily jídlo takzvané svačinářky. Slečna nebo paní svačinářka přišly ráno za osádkou pecí a každý si řekl, co si přeje donést z kantýny a dal příslušný peníz. Kantýna byla do devíti hodin otevřená jen pro svačinářky, které pak s kabelami s nákupem spěchaly do odpočíváren, položily jídlo na stůl a vrátily každému drobné.

Závodní jídelna vydávala zakoupené a den dopředu objednané teplé obědy od 12.30 hodin. Tuto podnikovou službu využívali hlavně pracovníci denních směn. V posledním období se teplá jídla začala vozit i pro odpolední směny. Stravování se vyvíjelo a zlepšovalo, i když zelenina, ovoce a další dnes doporučovaný „zdravý“ sortiment byl spíše jen přáním. Obědy v závodní jídelně nebyly drahé, protože na každý oběd připlácel podnik.

Oškubané posvícení z družebního JZD v Hustopečích

Občas se stávalo, že družební JZD Hustopeče n. Bečvou, které chovalo krůty, nabídlo závodu k prodeji oškubané krůty. To byl shon, protože čerstvé krůty v obchodech nebyly. Zájemci se hlásili na dílenském výboru ROH, složili za krůty zálohu a v určený den čekali, až přijede náklaďák. Doma pak bylo „posvícení“. Lidé byli rádi, že pro ně závod něco mimořádného udělal.

V této kapitole se nemohu nezmínit o jedné raritě, která se také občas udála, i když tajně, aby se nikdo nic nedověděl. Ale ve skutečnosti o ní věděli všichni. To bylo tak: Na každodenní obchůzce provozu jsem se jednou opozdil, přišel jsem na vysoké pece až po prvních odpiších.

Franta přinesl z pajcu naloženého králíka

Projdu přes jedničku, tedy první vysokou pec, a po rudném mostě se dostanu na spojené odlévárny pecí číslo 4 a číslo 6. Vkročím na spojovací lávku a ucítím neznámou, ale libou vůni. Tady někdo něco peče. A je to maso.

Mrknu na odlévárnu a opravdu, v pískovém odtokovém železovém žlábku je hromada písku, která tam normálně nebývá. Po odpichu je písek žhavý a jakoby připravený na tepelnou úpravu pokrmů. Podobně, jak to vídáme ve filmech o domorodcích, kteří si upravují maso zabalené do banánových listů tím, že je uloží do jámy s horkými kameny. Ve vysokých pecích horké kameny nahradil žhavý písek a banánové listy silnější hliníková folie, která se používá na obalení tepelné izolace parního potrubí. Vše byla domácí hutní provenience.

Jdu za osádkou do odpočívárny a ptám se: „Chlapi, co to tam kuchtíte? Voní to až na vrátnici.“ „Ale šéfe, to Franta přinesl v pajcu naloženého králíka. Dali jsme ho do folie a do ryny a horkého písku, je úplně čistý. Přijď za dvacet minut a můžeš kousek ochutnat,“ zvali mne. Nedalo mi to a za dvacet minut se vracím. V odpočívárně na čistém talíři už leží do zlatova upečený králík. A jak chutnal! Ale dodnes jsem přesvědčený, že ta „pečínka“ uměla kdysi perfektně štěkat. Jenom měla smůlu, že se zatoulala na vysoké pece.

Jak nejlépe vyčistit kotel od vodního kamene? Pivem!

Co by to bylo za povídání o gastronomii, kdyby v něm nebyla řeč také o nejoblíbenějším nápoji Česhů, o pivu. Vzpomínám si na jednu veselou příhodu, která se stala v souvislosti s pravidelným čistěním kotle od usazenin vodního kamene. Čištění byla velmi namáhavá a zdlouhavá práce prováděná v uzoučkém prostoru uvnitř kotle. Zvláštními pilami se vodní kámen prořezával z prostoru mezi trubkami a ty se potom oklepáváním kladívky dočišťovaly.

Na čištění pracovali jen strojníci zvlášť malých postav, kteří práci již znali a dovedli pracovat v poloze „hlavou dolů“. Já bych se do kotle nevešel. Před čištěním nám podnikový kotelní inspektor sdělil, že kotelní kámen se změkčí nebo sám odpadne, pokud se předem napustí pivem a pivo se uvnitř zahřeje.

To bylo radosti u skupiny vybraných čističů a obsluhy VI. ústředny, bude se fasovat pivo. Provozní ekonom to dlouho nemohl pochopit, proč je najednou potřeba v ústředně pivo a ještě tolik. Až po náležitém „vysvětlení“ a vyčíslení předpokládaných úspor ekonom podepsal výdejku a strojníci ihned kouleli sudy s pivem z vedlejší kantýny k odstavenému kotli.

Začalo „odborné“ nalévání piva do kotle. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, kolik piva šlo do kotle a kolik do hrdel čističů. Nalévalo se v noci. Jen vím, že ráno čistění nezačalo, protože se kotel musel zahřát a pak zchladit. Čistění nezačalo ani odpoledne, ani večer. Teprve další den se dva nebo tři „odolní“ čističi vsoukali pomalu do kotle a začali řezat a klepat. Kotelní kámen smrděl pivem a čističi také. Kámen o moc měkčí nebyl a kotel se čistil stejně dlouho jako dříve. Tak skončil „pokus s pivem“. Asi jsme nevybrali správný druh piva na náš kotelní kámen, asi to chtělo Plzeň nebo Budvar

Konec piva na vysokých pecích. Po minerálkách však bylo hutníkům špatně

Ze zdravotního, bezpečnostního a technologického hlediska bylo však požívání alkoholu v závodě velikou zátěží. Pracovníci byli zvyklí z domova oslavovat všechna jubilea, zájezdy brigád socialistické práce a jiné akce „štamprličkou“. Přes všechny zákazy a represe se sem tam nějaká „lahvinka“ dostala na pracoviště a potom bylo občas zle.

Ztráta pozornosti, nebezpečí úrazu, zničení strojů přinášelo problémy. Zákaz tvrdého alkoholu se jakž takž dodržoval, ale alkoholické pivo se čepovalo v kantýně dále. Co s tím? Hutníci pít musí, hodně vypotí. Po dohodě s lékaři následoval zákaz prodeje alkoholického piva. Hutníci dostávali v práci minerálky, protože tehdy žádný Birell nebyl.

Následovaly však hromadné žaludeční potíže a onemocnění osádek pecí. Minerálky nefungovaly. Hutníci však pít musí. Znovu pivo z kantýny? Slepá ulice. Naštěstí se již začalo na trhu objevovat první nealkoholické vařené pivo, které se jmenovalo PITO. To jsme zkusili na první peci a bylo rozhodnuto: Na pití do horkých provozů jen nealkoholické pivo.

Po zafoukání se pivo přece jenom pilo

Na únorovém setkání s průvodci v hale Gong v Dolních Vítkovicích Josef Luňáček líčil také výjimečnou událost, odehrávající se jen jednou za delší čas, při které teklo ve vysokých pecích pivo zdarma i navzdory všem omezením. Tou události bylo zafoukání vysoké pece po generální opravě.

„Na ten okamžik se všichni těšili, protože věděli, že bude pivo. Po generálce se musely odzkoušet všechny funkce nově vybudované vysoké pece. A když bylo všechno v pořádku, údržbáři a opraváři skončili a provozáci začali zavážet suroviny do vysoké pece. Tehdy se vyvalila připravená bečka piva,“ popisoval průvodcům Josef Luňáček.

Dodal, že jeden „odpovědný“ pracovník byl vždy jmenován hospodským, který pivo točil do papírových kelímků. „Opraváři popíjeli a byli rádi, že mají generálku vysoké pece za sebou. Když celá oprava končila odpoledne, tak to moc pracovníků na pivo nepřišlo, ale když se ukončila dopoledne, tak se přišli podívat na zafoukání i z vedlejšího závodu a třeba i z tamtoho dalšího závodu nebo z Hlubiny. Potom jedna bečka piva nestačila. Taková oslava se dělala třeba jednou za dva roky, ale byla to dlouholetá tradice,“ vzpomínal bývalý ředitel Josef Luňáček.

S redakčními úpravami a svolením autora využito z webu www.lunacek.cz.

Reklama ×