Fyzioterapie jako detektivka

Nebyla spokojená s tím, jak to chodí v běžných rehabilitacích. A tak si fyzioterapeutka Jindřiška Mlčková založila v malé vesnici nedaleko Luhačovic vlastní soukromou praxi. Dnes k ní lidé jezdí přes celou republiku.

Se svým týmem se Jindřiška Mlčková stará o klienty s individuální péčí a pomáhá jim nejen od bolestí, ale především hledá pravé příčiny zdravotních problémů.

Navíc se ve své praxi již několik let věnuje péči o jizvy, které jsou – jak sama říká – často netušeným zdrojem potíží. A povědomí o těchto souvislostech se snaží šířit i mimo svou ordinaci. Je autorkou komplexního online programu zaměřeného na péči o jizvy.

Začnu opačně. Co by měl člověk dělat, aby nepotřeboval fyzioterapeuta jako jste vy?

Na to je jednoduchý recept. Dopřát si dost spánku, dobře jíst a dobře se hýbat. Především kvalitní pohyb je základ. Je potřeba, aby pohyb byl pestrý, aby zatížil všechny svaly, šlachy a kosti. Lidé si často myslí, že když osm hodin sedí v práci a pak dvakrát týdně půjdou bouchat do posilovny, tak to stačí. Ale tady bohužel platí okřídlené – co nepoužíváš, to ztratíš. Třeba takové chrupavky mnohem víc trpí při nečinnosti než při zátěži.

A jaký pohyb si dopřáváte vy?

Pravidelně sportuju. Pokud se člověk hýbe tak akorát, potom tělo nebolí. Respektive, bolí výrazně míň. Co si budeme povídat, já v práci hodně stojím a pracuji rukama. Člověk se nadře. Tudíž je potřeba to něčím kompenzovat. Takže jednou týdně chodím plavat. A o víkendech chodím běhat. I když není to běh, je to spíš procházko-běh. Vlastně doteď nevím, kolik uběhnu. Běhám hlavně pro radost, pro vyvětrání hlavy.

Vaše soukromá ordinace na Polichně je vyhlášená, stejně jako vaše jméno mezi fyzioterapeuty nejen v kraji. Zajímalo by mě, jestli cesta do zdravotnického oboru byla přímá? Směřovala jste vždy k fyzioterapii?

Naopak. K fyzioterapii jsem se dostala hodně velkou oklikou. Původně jsem studovala přírodovědeckou fakultu, obor učitelství biologie a chemie. A vlastně až ve čtvrťáku jsem zjistila, že to není to pravé, co chci v životě dělat. Proto jsem změnila obor a začala studovat bankovnictví, což byl také velký úlet. Pak byla ve hře i ta fyzioterapie, ke které mě vlastně dovedla moje spolubydlící, její maminka byla fyzioterapeutka. A tak jsem si říkala, že tenhle obor by nemusel být špatný. Nakonec jsem bakalářský stupeň vystudovala s červeným diplomem. Fyzioterapie mě totiž chytla za srdce.

A čím přesně?

To je dobrá otázka. Jednak mě nesmírně bavilo zkoumat lidské tělo, hledat příčiny toho, co se v něm může odehrávat. Byla jsem fascinovaná tím, jak je vše propojené. I anatomie, postrach celé medicíny, pro mě byla nesmírně zajímavá, byť teda nejnáročnější věc, která existuje. A to jsem tehdy ještě netušila, že zkoumat tělo prakticky je ještě mnohonásobně zajímavější.

Nejde se nezeptat i na profesora Pavla Koláře, jednoho z předních českých fyzioterapeutů, se kterým jste měla možnost spolupracovat. Jak na něj vzpomínáte?

Měla jsem obrovské štěstí, že vedl moji diplomovou práci, profesor Kolář je opravdu kapacita ve svém oboru. Mě však inspirovalo i to, že ačkoliv to málokdo ví, profesor Kolář je věřící člověk. A i mně víra v mé práci pomáhá. Člověk na to není tak sám.

Po škole jste nastoupila rovnou do nemocnice v Motole a také jste se stala fyzioterapeutkou extraligového slávistického hokejového A-týmu. Jak jste si jako mladá holka poradila s dvacítkou profesionálních sportovců, kteří váží kolem sta kila?

Ráda na tu zkušenost vzpomínám. Ženě se v oblaku testosteronu vždy dobře pracuje (smích). Kluci byli úžasní. Já nevážím ani šedesát kilo, takže oni se na mě ze začátku dívali s úsměvem, než poznali, že zas tak křehká nejsem a umím je pořádně potrápit. Byla to náročná práce, která mi hodně dala, občas to byla práce pod tlakem. Mým úkolem bylo hráče co nejdřív po úrazu dostat zpátky na led. A bylo nutné nepodlehnout tlaku trenéra Ládi Růžičky, který si nikdy nebral moc servítky. Což mě naučilo být i asertivní a své svěřence si v zájmu jejich zdraví bránit.

To vypadalo na dobře rozjetou práci fyzioterapeutky v Praze. Přesto jste se rozhodla vrátit domů, na Moravu. Co vás k návratu vedlo?

Mně Praha nikdy neseděla. Já jsem opravdu tělem i duší vesničan a na Polichně jsem se narodila a vyrostla. Praha pro mě byla obrovský stres, vadila mi ta nahraditelnost v práci i ve vztazích. Další věc, která mě tam trápila, bylo zdraví. Protože jsem byla opravdu hodně často nemocná.

Celý rozhovor s Jindřiškou Mlčkovou a spoustu dalších unikátních textů s osobnostmi Zlínského kraje si můžete přečíst ZDE