Fishermen’s trail. To je 215 kilometrů dlouhá terapie

Je čtvrtek 26. března a za týden mám se skupinou 11 lidí letět do Japonska. Po několika nervózních dnech ale přichází zpráva, že se zájezd ruší, přestupovat v Abu Dhabí v tu dobu není nejbezpečnější. Dovolenou rušit nechci, a tak začínám hledat alternativu. Vím jen, že chci aktivní dovolenou. Nakonec mě zaujme Fishermen’s Trail v Portugalsku. Z Katovic navíc létá přímý spoj do Fara, jen o den posunutý oproti původnímu japonskému termínu.

Oficiálně má stezka přibližně 226 kilometrů a vede podél pobřeží Atlantského oceánu na jihozápadě Portugalska. Většina průvodců doporučuje na přechod stezky 10 až 13 dní, já se rozhodnu, že ji zvládnu za sedm a pak si pár dní odpočinu v Lagosu. Otevírám Booking a rychle chápu, proč průvodci doporučují rezervovat ubytování alespoň 14 dní dopředu. Některá místa už jsou plná, takže kombinuji hostely, penziony a hotely, občas i mimo trasu.

Organizace celé cesty navíc od začátku připomíná menší chaos. Čtyři dny před odletem mi aerolinka mění typ letadla i přidělené sedadlo, dva dny před odletem volají z jednoho ubytování, že mají problém s vodou, a jestli mi nebude vadit bydlet o tři kilometry dál. Den před odletem navíc zjišťuji, že místo hostelu v Lagosu jsem si omylem zarezervoval ubytování 25 kilometrů za městem. A aby toho nebylo málo, po nástupu do letadla zjišťujeme s další cestující, že máme stejné sedadlo. Co by to ale bylo za dovolenou, kdyby šlo vše hladce, že?

Stezka se dá jít dvěma směry, z Lagosu do Sines nebo opačně. Většina cestovatelů vyráží ze severu na jih, stejně jako já. Z letiště ve Faru tak jedu ráno autobusem nejdříve do Lagosu a následně dál do Porto Covo. Hledání správného nástupiště na letišti je trochu dobrodružství samo o sobě. Po chvíli nacházím parkoviště P5, kde čekám na FlixBus. Místo klasického zeleného autobusu přijíždí neoznačený stříbrný minibus asi pro 25 lidí. Autobusů a minibusů zastavuje na P5 víc, takže doporučuji být ve střehu a raději se každého řidiče zeptat, jestli to náhodou není právě váš spoj. V Lagosu využívám dopravce Rede Express.

Protože přesuny zaberou skoro pět hodin, nezačínám trail v Sines, ale jižněji v Porto Covo.

Etapa 1: Porto Covo – Vila Nova de Milfontes

19,4 km, stoupání 290 m

Začátkem v Porto Covo jsem si trail hned ze startu zkrátil o 8 km. Protože to podle vzdálenosti i převýšení vypadá jako pohodová etapa, v klidu si dám ještě oběd a své putování začínám až kolem půl třetí odpoledne. To jsem ještě netušil, že mě čeká několik hodin chůze v hlubokém jemném písku.

Téměř celý úsek vede po pobřeží a za tu dřinu v písku dostanete nádherné výhledy na útesy a pláže pod vámi. Kdybych měl víc času, určitě bych se na některé z nich zastavil a vykoupal. Doporučuji hodně pitné vody, stínu je v této etapě jako šafránu.

Foto: Jan Rodek

Po více než čtyřech hodinách přicházím do hostelu ve Vila Nova de Milfontes. Ještě než vstoupím na recepci, vysypávám z bot hromádky písku.

Etapa 2: Vila Nova de Milfontes – Herdade Do Touril

32,6 km, stoupání 437 m

Hostel se nachází na jedné straně řeky a trail pokračuje na druhé. Nabízí se dvě možnosti, buď trajekt za pět eur, nebo obejít řeku přes most a přidat si asi pět kilometrů. Nakonec jdu přes most. Po včerejším písku pevnou půdu pod nohama oceňuji a kilometry navíc mi nevadí.

Foto: Jan Rodek

Po pár hodinách se vracím zpět k pobřeží a zhruba v polovině trasy potkávám Kamču a Gabču z Liberce, které mají podobné tempo jako já a zbytek dne pokračujeme společně. Po cestě se zastavujeme v Cavaleiru v malé hospůdce Adélia a před koncem etapy se rozcházíme. Holky pokračují dál po trase, já mířím lehce mimo trail do Herdade Do Touril, nejhezčího ubytování celé cesty.

Etapa 3: Herdade Do Touril – Odeceixe

24,4 km, stoupání 485 m

Abych se dostal zpět na stezku, začínám den několika kilometry po silnici. Jakmile z ní sejdu, trasa začíná být různorodější, střídají se úzké cestičky podél pobřeží, dřevěné chodníky a úseky v lesích, které patřily k mým nejoblíbenějším.

Foto: Jan Rodek

V Zambujeira Do Mar potkávám další skupiny trekařů, včetně italské skupiny s babičkami ve věku 69 a 73 let. Doufám, že v takovém věku taky budu ještě běhat po trailech ve světě. Docházím do Odeceixe, kde už na mě mávají Kamča s Gabčou. Na malém náměstí sedí několik dalších desítek baťůžkářů z celého světa. Zabíráme místo v restauraci Ao Largo, přidává se k nám Zdenda z Plzně, kterého holky potkaly už první den, a z obyčejné večeře je nakonec jeden z nejlepších večerů celé cesty.

Etapa 4: Odeceixe – Aljezur

23,6 km, stoupání 350 m

Na dnešek hlásí předpověď vydatný déšť. Prvních deset kilometrů to vypadá, že meteorologové přeháněli a my si užíváme podobný ráz trasy, jako tomu bylo v předešlé etapě. Pak se ale během několika sekund spustí liják jako z Forresta Gumpa. Prší shora, zespoda i z boku.

Konečně tak testuji improvizovanou pláštěnku na batoh v podobě pytle na odpadky. Funguje překvapivě dobře. Zbytek etapy jdeme zběsilým tempem. Stále prší, fouká a pocitová teplota je kolem 10 stupňů. Trasa vede více vnitrozemím a osobně bych ji klidně vynechal.

Foto: Jan Rodek

Do Aljezuru přicházíme zmrzlí, promočení a první kroky vedou do Bar Lavar, kde je možné vyprat a usušit věci. Následuje jídlo a zastávka v kavárně KOYO. Pokud máte rádi výběrovou kávu, určitě doporučuji. Jejich pistáciový cheesecake je navíc jako z jiného světa.

Etapa 5: Aljezur – Bordeira

27,5 km, stoupání 517 m

Tentokrát vyrážím znovu sám. Trail se střídavě vzdaluje od pobřeží a zase se k němu vrací. Část vede po cyklostezce EuroVelo 1, kterou si po pár kilometrech přidávám na seznam míst, kam bych se chtěl někdy vrátit na kole.

V polovině trasy potkávám český pár, který jde opačným směrem. Chvíli si povídáme a varují mě před broděním řeky u Carrapateiry. Posledních pár kilometrů etapy vede přes obrovskou pláž a na jejím konci mě čeká ono zmiňované brodění. Ve skutečnosti jde o dvoumetrový potůček hluboký asi patnáct centimetrů. Minul jsem odliv i příliv. Škoda, na Islandu jsem si brodění řek oblíbil.

Foto: Jan Rodek

Večer v malé vesnici Bordeira patří k nejsilnějším momentům celé cesty. V místní hospodě potkávám Jonáše a Vlastu, které jsem zahlédl už první den. Postupně se přidávají místní a několik hodin si povídáme o cestování, životě i důvodech, proč jsme vlastně na trail vyrazili. Je to dost silná konverzace a uvědomuji si, jak malicherně některé moje problémy vlastně působí.

Etapa 6: Bordeira – Sagres

42,5 km, stoupání 856 m

Přede mnou je nejdelší etapa celé cesty. Z Bordeire vyrážím několik kilometrů vnitrozemím po dálkové trase GR11, která se později znovu napojuje na Fishermen’s Trail. Prvních patnáct kilometrů patří zároveň k těm nejhezčím. Střídají se útesy, obrovské pláže a konečně i trochu kopcovitější terén.

Dalších dvacet kilometrů už je méně záživných. Ve Vila do Bispo dokupuji zásoby a pokračuji směrem k Cabo de Sao Vicente, nejjihozápadnějšímu cípu Portugalska. Jeden autobus za druhým sem přiváží turisty, takže se moc nezdržuji a pokračuji dál do Sagres.

Foto: Jan Rodek

Od mysu je možné pokračovat podél silnice nebo lehce odbočit na stezku vedoucí podél útesů. Volím útesy a po téměř osmi hodinách přicházím do Sagres úplně vyčerpaný.

Etapa 7: Sagres – Luz

33 km, stoupání 1054 m

Původně měla být tahle etapa poslední, měla vést až do Lagosu a měla mít opět přes 40 km. Už v Aljezuru jsem se ale rozhodl trasu rozdělit.

Sedmá etapa byla nejkrásnější z celé cesty. Když si myslíte, že hezčí pláž už neuvidíte, za pár kilometrů vás jiná rychle vyvede z omylu. Potkáváte už méně trekařů a více turistů na jednodenních výletech.

Foto: Jan Rodek

V polovině trasy narážím na jedné z pláží na Zdendu a zbytek dne pokračujeme spolu. Zastavujeme se na jídlo v Salemě v restauraci O Lourenco a pokračujeme dál přes Burgau, které rozhodně stojí za zastávku. Úzké uličky mezi bílými domy působí skoro filmově.

Do Luzu přicházíme odpoledne a rekapitulujeme celý trail. Pak už jdeme každý svou cestou.

Etapa 8: Luz – Lagos

12 km, stoupání 308 m

Poslední úsek už je spíš formalita. První kilometry vedou skrz Luz, následuje ostré stoupání a pár kilometrů přírodou, pak se objeví Lagos.

Poslední část vede po dřevěných chodnících podél pobřeží, kde jsou nádherné výhledy na útesy a Atlantik. Lagos je ale typické turistické město, takže zde narážíte na stovky turistů a část kouzla trailu se vytrácí. V Lagosu pak trávím poslední tři dny.

Druhý den se znovu potkávám s Kamčou a Gabčou. Večer míříme na vyhlášené burgery do Nah Nah Bah a následně na drink do Three Monkeys.

Foto: Jan Rodek

Poslední den nakupuji suvenýry v lokálním Mar d’Estórias a přesouvám se FlixBusem zpět na letiště do Fara. Tentokrát už je zastávka dobře značená a přijíždí klasický zelený autobus.

Závěrem

Fishermen’s Trail je ideální volba pro začátečníky. Je spíše rovinatý, technicky nenáročný a doporučovaných 10 až 13 dní je podle mě až až. Značení funguje skvěle (zeleno-modré značky), ztratit se nedá a téměř každá etapa prochází městy nebo vesnicemi, kde můžete doplnit vodu a jídlo. Nejvhodnější období pro přechod je pak jaro a podzim.

Dobře zde funguje Bolt, takže v případě nouze není problém dojít k nejbližší silnici a přesunout se autem. Autobusové jízdenky se dají koupit online a řidičům pak jen ukazujete QR kód v mobilu.

Portugalsko je zároveň rájem surfařů. Prakticky v každém městečku a u kaž­dé pláže najdete surfařskou školu, takže pokud budete mít čas, určitě stojí za to nějakou lekci vyzkoušet.

Na cestu mi stačil 36litrový batoh a zpětně vím, že jsem měl zbytečně moc oblečení. Na trase je několik veřejných prádelen, kde lze věci vyprat a usušit. Celý trail jsem absolvoval v trailových botách a pohorky podle mě nejsou potřeba. Někteří trekaři používali návleky proti písku, ale osobně mi nechyběly. Turistické hole jsem viděl jen minimálně.

Fishermen’s Trail pro mě nakonec nebyl jen několikadenní trek podél oceánu. Byla to možnost na chvíli zpomalit, několik hodin denně jen jít a řešit úplně jednoduché věci. Vodu, jídlo, další kilometr. A možná právě proto člověk po pár dnech zjistí, že mu to vlastně stačí víc, než čekal.

Po cestě jsem potkal spoustu zajímavých lidí, kteří si sem stejně jako já přijeli srovnat myšlenky, na chvíli vypnout nebo si prostě jen odpočinout od běžného života. Večer pak často následovaly dlouhé rozhovory s lidmi, které bych za normálních okolností nikdy nepotkal. Během cesty jsem trávil několik hodin denně jen s vlastní hlavou a vlastními myšlenkami a uvědomil si spoustu věcí. Možná právě proto nakonec těch 215 kilometrů působilo víc jako terapie než obyčejná dovolená.

Ubytování

Faro: Walk in Hostel Faro Airport

Vila Nova de Milfontes: MUTE Hostel Milfontes

Herdade Do Touril: Herdade Do Touril

Odeceixe: Casa Antiga

Aljezur: Endless Summer Surf Hostel

Bordeira: Casa Fidal

Sagres: Sagres Sun Stay – Surf Camp & Hostel

Luz: Vilamar

Lagos: Hotel Riomar

Kolik to stálo

Letenka a příplatky: 9 000 Kč

Autobusy: 630 Kč

Hostely: 600–900 Kč/noc

Penziony a hotely: 1 300–2 000 Kč/noc (cena za jednu nebo dvě osoby se prakticky neliší)

Jídlo: supermarkety i restaurace lehce dražší oproti ČR (restaurace: burger + příloha + pivo cca 500-600 Kč)