Filmové návraty
01/05/2019 Martin Jiroušek

Filmové návraty: Jak se chtěl Jan Kačer utopit v Ostravici

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

V době, kdy se Jan Kačer jakožto čerstvý absolvent DAMU usadil v Ostravě, pocítil neodolatelné fluidum města, které se jej pak drželo několik dalších desetiletí.

Napoprvé to ale nebyla žádná sláva, on sám by se k divadlu natož filmu málem ani nedostal, první okamžiky byly tak zoufalé, že chtěl skončit svůj život v tehdy smrduté Ostravici. Co se stalo?

Ambicózní mladý tvůrce narazil na pravou ostravskou náturu. „Mistr jevištní techniky v divadle u Bezručů se jmenoval Czepel. Měl asi patnáct dioptrií, a nadto prý i mnoho dětí. Uváděl jsem ho svojí první inscenací Tvrdohlavé ženy do stavu udiveného vytržení. Vyžadoval jsem přestavby a přesnost, a to dokonce potichu – a v krátkém čase. Rvali jsme se na hlavních zkouškách do krve, a já se bláhově domníval, že jsem zvítězil,“ vzpomíná slavný herec a režisér.

„Premiéra ovšem dala jednoznačně za pravdu jeho zkušenosti. Všechny akce na jevišti se posunuly a tak se ve dne zatmělo, v noci rozsvítilo, dveře se samovolně otvíraly, okna zavírala, co mělo být vpravo, ocitlo se vlevo…“

Katastrofa nastala při požáru mlýna. "Ten jsme dlouho a pečlivě zkoušeli – já jsem ho tajně pokládal za vrchol inscenace. Zároveň s voláním hoří se porouchalo něco v osvětlovací kabině a divadlo se ponořilo do tmy. Zmatení herci hráli dál, a do nastalé paniky vykřikovali pokyny, jako: Vodu! Žebřík! Pozor!" vzpomíná Kačer.

„Víc už jsem neslyšel. Prchal jsem noční Ostravou do míst, kde jsem tušil řeku. Utopím se. To je konec. Byli jsme v té moravské krasavici teprve pár týdnů a nestačil jsem si všimnout, že zatímco u koleje v Hradební v Praze 1 je Vltava hned za rohem, je pěkné dostupná a vábivě široká, tady v Ostravě je to jiné.“

„Hnal jsem se, pokořený a ponížený, zcela zbytečný a trapný, k řece a doběhl jsem k nábřeží. Několik metrů pode mnou, v hlubokém a suchém korytu, se kdesi v mělkém příkopě leskla olejová stužka líné a páchnoucí vody. Tak tam se tedy – i při nejlepší vůli – neutopím. Vlastně to bylo od Ostravice laskavé. Beze slov a dlouhých výkladů mi dala najevo, abych si svou pražskou rozmazlenost strčil za klobouk. Stál jsem nad řekou – a čas jako by se zastavil. Zapomněl jsem i na propadák v divadle, který – i bez mé přítomnosti – jistě pokračoval. „Bože můj, kam jsem to přišel? Kam jsem zavedl svoje kamarády? Tohle je parodie na řeku, a tohle město je parodií na město. Co tady dělám? Co si počnu?“

„Několik kroků ode mě stál pánský záchůdek. Takový ten čurací. Jen zvlněný tunýlek, kde to čpí dehtem a močí. Nádražní močidlo. Zašel jsem tam – a v naprosté tmě kromě lichotivého a teplého šumění slyším vlídnou otsravštinu: „Tak si to tak neber, mlady. To se ti stane ještě mockrat. Když neide o život, ide o hovno!“ Ota Schindler, „náčelník přes bolševiky“, „stařec dobrák“, jak jsme mu říkali. „Chčije-li přítel, chči taky, a nechce-li se ti, chcaní marginuj!“

Tak bylo uzavřeno jedno velké přátelství se scénografem Otou Schindlerem, kterého služby pak byly neocenitelné právě pro Kačerovy další ostravské inscenace. Ale Ostrava nic nedá zadarmo a pozice pražských hostů ještě nebyla růžová, naopak museli se protloukat dál, protože Bezruči měli u veřejnosti statut divadla pro děti a nejen u ní.

Tak například na prvomájovém průvodu se skandovala hesla: „Kdo miluje svoje děti, ať je netluče, Ať je pošle do Divadla Petra Bezruče!“

„Kolegové z řad konkurenčního Státního divadla sborově odpovídali: Bude se hrát hříčka pouhá, Tramvaj do stanice Touha.“

Sever byl pro Kačera tvrdý, dokonce pobýval v opavském blázinci, aby se vyhnul odvodu na vojnu. Nakonec se do Ostravy ještě jednou na delší dobu vrátil, to už po mnoha letech, ale zase u toho byl požár, nikoliv ten inscenovaný a zpackaný u Bezručů, ale skutečný v podkroví Divadla Jiřího Myrona.

A součástí této etapy, která znamenala najít druhý dech a vynesla ovoce skvělých inscenací v sále Divadla loutek, kam se načas Státní divadlo přestěhovalo, byl i Kačerův jediný skutečný ostravský snímek Město mé naděje.

Tvůrce tady vstal jako bájný fénix z hutního popílku a natočil filmovou poému o duši v kruté době bezobsažné normalizace. O tom zase příště.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek