Kultura
01/01/2024 Roman Vojkůvka

Filmová recenze: Tancuj Matyldo aneb Alzheimerův test rodinné soudržnosti

Foto: se souhlasem distributora

Magazín PATRIOT přináší recenzi filmu Tancuj Matyldo režiséra Petra Slavíka.

Exekutor Karel (Karel Roden) je nucen nastěhovat si domů matku Matyldu (Regina Rázlová), bývalou zpěvačku, která díky své lehkomyslnosti přišla o byt. Soužití moc nefunguje a synův luxusní příbytek je brzy vzhůru nohama. Karel zpočátku matčino zmatené chování přičítá její bohémské povaze, brzy ale vyjde najevo, že u Matyldy propuká Alzheimerova choroba.

Film Tancuj Matyldo, stejně jako většina snímků o zhoubných nemocech, má předem danou sktrukturu, což v praxi znamená, že na jeho konci může být happyend pouze v případě, že příběh skončí dřív, než choroba dokoná své dílo zkázy. Každý podobný film má zároveň stejně důležitou paralelní dějovou linku, v níž lidé kolem nemocí postižené osoby odhalují své charaktery.

Aby ono odkrývání povah mělo patřičnou sílu, musí být obsazeno na výbornou, což zde u hlavních rolí ve valné většině platí. Karel Roden dostal po delší době postavu, v jejíž kůži může předvést naplno svůj přirozený talent a Regina Rázlová, která se v plné síle po letech (když odmyslím účinkování v blábolu Žáby bez jazyka) vrací na filmové plátno a postavu ženy stižené demencí si oťukala už v seriálu Stíny v mlze, předvádí výkon přímo excelentní.

Výborná je také slovenská herečka Zuzana Kanócz, známá zejména z úspěšné komedie Román pro ženy. Ač lze její postavu Karlovy přítelkyně brát jako zápornou, není možné ji z diváckého pohledu jednoznačně odsoudit. Jako jediná z lidí kolem Matyldy má díky absenci krevního pouta totiž skutečně na vybranou, a o to víc je její dilema jak se zachovat těžší. Za jmenovanou trojicí herecky lehce pokulhává Antonio Šoposki v roli Karlova syna, který se sice snaží seč může, leč oproti zmíněným veteránům má ještě co dohánět. Přesto svým výkonem výsledek nijak výrazně nekazí, což se bohužel nedá říci o mnohých vedlejších postavách. Ty vesměs velmi okatě snižují celkový dojem jinak skvělého filmu, jmenovitě jde zejména o dvojici policistů v úvodu filmu, která jakoby vypadla z rádoby komediálního televizního seriálu a to samé platí o obsazení personálu pečovatelského domu, kam Karel matku umístí, aby se o ni nemusel starat.

Režisér Petr Slavík (67) natočil po čtyřech televizních snímcích svůj první film pro kina podle scénáře, jenž napsal s manželkou, která se navíc postarala o produkci snímku. Jde tedy nejen o autorský, ale z tvůrčího pohledu i o rodinný film. Což v tomto případě znamená, že z něj divák necítí chladný profesionální kalkul, ale naopak osobní zainteresovanost a péči, jakou dává tvůrce dílu, k němuž ho váže víc než jen pracovní vztah. Ve výsledku tak ze všech pórů stříbrného plátna sálá vědomí, že příběh je nejen inspirován skutečnou událostí, ale takovou, jež se tvůrců dotkla osobně. A v tom je velká zodpovědnost filmaře nejen k divákovi, ale především vůči sobě samému. Režisér si ji naštěstí naplno uvědomuje a ač se může v jisté fázi děje zdát, že drama směřuje k hollywoodskému závěru, nechá diváka vychutnat si příběh až do hořkého konce. Přesto film nekončí až tak tragicky, jak by se mohlo zdát. I když zbylí hrdinové mnohé ztratili, pochopí, že to co zbylo, má teď mnohonásobně vyšší hodnotu.


ČR/SR, drama, 113 min, distribuce v kinech Bontonfilm

80%

Foto: se souhlasem distributora
Sdílejte článek
zavřít reklamu
Reklama