Farmaření je životní styl. Nejde s ním přestat, říká farmářka z Beskyd

Už když si Andrea Suszková jako malá hrála s legem, stavěla z něj ohrady pro zvířata. Dnes chová nad Třincem kozy, ovce a králíky.

Farma na kopečku na kraji Třince je vlastně docela malá farma, ovšem s docela velkými pozemky o rozloze téměř pěti hektarů. Běhají po nich kozy, kůzlata, ovce, jehňátka, shetlandští poníci, v kurníku u stodoly se prohánějí slepice s kohoutem a v úhledných králíkárnách si spokojeně chroupají čerstvou trávu zakrslí králíčci. Na zápraží se povaluje kocour. Jako byste přijeli na vesnici k babičce.

Tomuto poklidnému rodinnému království přitom vládne sympatická Andrea Suszková, maminka dvojčat, která zastane prakticky veškerou práci kolem domácích zvířat. „Bije“ se v ní farmaření s láskou k přírodě a ekologii. Proto na její rodinné farmě lze nalézt nejen domácí zvířata, ale třeba i tůně, v nichž našly svůj domov chráněné žáby jako kuňka obecná, mloci či pijavka koňská, což je přírodní indikátor čistoty vody.

Vítá nás v kuchyni, kde jeden z chovných zakrslých králíků, bílá Sněženka, poklidně v teráriu chroupá seno. „Vždy si tady na zimu některého dáme, téhle daly jméno děti, ještě máme jednu bílou, Sněhurku,“ říká a dozvídáme se i další jména zakrslých králíků. Jeden chovný sameček se jmenuje Pan Králík, chovná samička Gertruda, další mladá chovná samička Princezna a další chovný sameček Pan Zajíc. „Boty si dejte dovnitř, nebo vám je někdo ukradne. Ne zloděj, ale některé ze zvířat,“ směje se farmářka. Dnes ráno už nakrmila všechna zvířata a prodala zákazníkům všechna vajíčka.

Bez psů nemohla být, tak s ní bydleli i na kolejích

Narodila se kousek odsud, v Bystřici. Odmalička má ráda zvířata. První zvíře, které si od rodičů vyprosila, byl křeček, pak myši, pak činčila a pak morče. Ve třinácti letech jí její kmotr vyrobil první králíkárnu. „Jinak naši žádná zvířata doma neměli. Jenom babička měla malé hospodářství, měla krávu, slepice a nějakou další drůbež. Občas jsme chodili o prázdninách pomoci se senem. Zálibu v zemědělství a farmaření jsem zřejmě zdědila po babičce,“ říká paní Andrea.

Svého prvního králíka a psa dostala v deseti letech. „Hodně dlouho jsem naše prosila, aby mi povolili psa, pořád jsem jim říkala: všichni mají psa, jenom já ne. Po dvou letech přesvědčování jsem konečně dostala zlatého retrívra Buddyho. Výcvik psa mne bavil,“ říká.

Ještě v dětství vychovala čtyři rodinné psy, na střední škole se začala zajímat o koně a hippoterapii. Potom se rozhodla kynologii i farmaření a zemědělství studovat na brněnské Mendelově univerzitě v Brně. Psi jí při studiu tak chyběli, že začala spolupracovat se Školou pro výcvik vodících psů. „Dostala jsem výjimku, že jsem mohla mít psa i ve škole a na kolejích,“ vzpomíná žena, která vystudovala tříletý obor Zootechnik a navazující magisterský obor Krmivářství.

Foto: Miroslav Hodeček

Dnes má farmářka za sebou výchovu a „převýchovu“ několika desítek psů. Dokáže je nejen správně vychovat, ale i odnaučit zlozvykům. „Kaž­dý pes se dá převychovat. Alespoň ten, kterého cvičím já. Když ho cvičí jeho pán, tak ne vždy se to povede. Vždy je to v lidech, jaký pán, takový pes,“ říká.

Koupili dům z roku 1777 s pěti hektary

Už na vysoké škole hledala s přítelem, dnes manželem, dům s přilehlými pozemky. „Manžel, aby měl ode mě klid, tak koupil v roce 2017 tuhle starou usedlost s necelými pěti hektary. Více než dva roky trvalo, než jsme dům zrekonstruovali. Jsou tady metr široké stěny, dům je z roku 1777. Mám ráda staré domy, takže jsme se snažili zachovat jeho ducha, i když samozřejmě nechceme bydlet ve skanzenu,“ říká Andrea Suszková, farmářka z třinecké Farmy na kopečku.

„K třicátým narozeninám jsem dostala prvního poníka, složila se na něj celá rodina. Měla jsem ho ještě v Návsí, kde jsme bydleli předtím, než jsme se přestěhovali do Tyry. Zničil mi tam celou zahradu,“ směje se. „A do toho se nám narodila dvojčata, takže jsme se tady nastěhovali ještě v době rekonstrukce.“

Jakmile bylo ve stodole kousek místa, už tam farmářka začala chovat kozy. „Abych si zkusila, jestli se dokážu o zvířata postarat. Je totiž rozdíl mít pár králíků, psa a poníka, a je rozdíl starat se o stádo zvířat,“ říká.

Zabít chovaná zvířata nedokáže. To musí řezníci

Z původního spíše „hobby“ hospodářství se v roce 2023 stala farma. „Založila jsem živnost a loni jsem poprvé požádala o dotace pro mladé začínající zemědělce. Koupili jsme první traktor a okolní zemědělci nás konečně začali brát jako zemědělce. Už nám i pomohli, do té doby se na nás dívali trochu skrz prsty, že ženská jde do zemědělství,“ popisuje farmářka, která stále na půl úvazku pracuje pro výživářskou firmu NTG Agri. „Jenomže od holky absolventky si žádný předseda družstva, který má před důchodem, moc poradit nenechá. Takže po mateřské spravuji sítě a dělám pro firmu marketing. Občas píšu do odborných zemědělských časopisů kratší články nebo reklamy, třeba do zpravodaje pro chovatele ovcí a koz.“

Foto: Miroslav Hodeček

Rodinná Farma na kopečku chová na maso drůbež, jehněčí a kůzlečí. To znamená zvířata i porážet. „Ale to nikdy nezvládnu. Manžel to také nechce dělat, takže máme řezníka. Nejdříve se mi řezníci smáli, když jsem nějakého ze začátku sháněla. Přijdou, když chcete zabít krávu nebo prase, ale kuřata? To si každý zabíjí doma sám, řekli mi. Ale za tu dobu, co farmařím, jsem už našla pár chlapů, kteří jsou ochotni drůbež zabít. Já už si potom maso zpracuji a dodám zákazníkům,“ popisuje Andrea Suszková.

A dodává, že proto jako období nesnáší podzim, kdy musí nechat utratit hodně chovaných zvířat a drůbeže. „Celý rok se o ně staráte a pak musíte všechno nechat vyvraždit. Já ten den moc nemůžu jíst, špatně to snáším, protože mám ta zvířata ráda, ale vím, že bez toho to nejde, protože bych nic neprodala a neměla bych za co koupit a krmit další.“

A tak Farma na kopečku nabízí na objednávku jehněčí maso, ale i jehněčí nebo kozí klobásky. V klobásce je více než 50 procent jehněčího masa. Tuková složka klobásy je z vepřového masa a klobása je šunkového charakteru. Klobásky farma vyrábí vždy na podzim a dodává v období od října do listopadu.

Proti šelmám zvířata chrání, ale liška občas „zaúřaduje“

Farmaření znamená i velkou odpovědnost. „Nemůžete vypnout, když vám je špatně, musíte jít zvířata nakrmit, i když mám třeba angínu. Buď musím jít já nebo musím někoho donutit. Problém je i tehdy, když chcete jet na dovolenou. Ale to už jsem také vyřešila, mám tady kamarádky, které se mi o hospodářství po tu dobu postarají. Mám spolužačku z vysoké z Brna, která miluje hory, takže u nás bydlí v době, kdy jsme na dovolené a stará se i o zvířata. Nebo zaskočí mamka,“ líčí farmářka.

Nejvíce práce má asi v době, kdy zvířata rodí mladé. „To bylo teď na počátku dubna. Stále musíte být u zvířat, je důležité porody hlídat, protože když jehně nebo kůzle uhyne, tak je vniveč celoroční chovatelská práce, kdy zvířata krmíte a staráte se o ně. To pak je čistá ztráta,“ říká farmářka.

Farma Na Kopečku leží v chráněné krajinné oblasti Beskydy, takže farmáři musejí počítat i s nebezpečím ze strany přírody, především ze strany šelem. Proto farmářka Andrea Suszková chrání své stádo ovcí a koz před vlky speciálními ohradníky a sítěmi. „Vlk nám ještě v ohradách neřádil, ale liška nebo káně občas zaúřadují,“ krčí rameny.

Poníci Amálka, Anča a Appi, mazlíci rodiny

Farmářka se snaží, aby každé zvíře mělo dost svého osobního prostoru a výběh. „Tady se vyhřívají,“ vede do „kopečku“ naproti Javorovému vrchu k ohradě, kterou napájí elektřinou fotovoltaický panel. „A teď někam odešly, zajdu pro něco na krmení. Nevzala jsem žádné kokino,“ sbíhá zpět k domu a když se vrátí, má kolem sebe brzy houf koz. Přicválají i dobře živení poníci. Všechno jsou to holky.

„Tohle je Amálka, támhleto Anča, a jejich matka je Appi, je to zdrobnělina jejího jména Applaus. Mám je ráda. Někdo má psa, my máme jako mazlíky tyhle poníky. A ti si to užívají,“ hladí farmářka po hlavě shetlandské poníky, kteří patří mezi nejmenší plemeno poníků. Právě u tohoto výběhu a jedné z tůněk bude možno v létě kempovat v rámci agroturistiky. „Vede sem cesta a je tu takové pěkné místo. Milovníci klidu si tu budou moci postavit stan. Je tu pěkný výhled na celý Třinec, naproti je Javorový vrch a lidé přetížení a přehlceni městem si tu budou moci užívat klidu,“ říká farmářka Andrea Suszková.

Foto: Miroslav Hodeček

Ve stodole jsou kozy a ovce pohromadě, včetně letošních kůzlat, jedna koza si však hoví ve vlastním boxu. „Ta je na marodce, dostala vitamíny, musí se spravit, tady má klid. Když by byla s ostatními kozami, tak by ji trkaly. Je trochu anemická, má tady i vyhřívání, aby jí nebylo zima. A tohle je naše koza Róza, ta je na procházky. U nás si můžete zapůjčit kozu a vzít ji na procházku po okolí farmy. Tak ta to všechno odchodí, je klidná a hodná. Procházky si užívá,“ vysvětluje farmářka, která chová třicet koz a pět dospělých ovcí, které mají jehňata.

Farmaření je životní styl, nejde s ním přestat

Farmu a farmaření má moc ráda od narození. Se vztahem přírodě a domácím zvířatům se narodíte a nic se s tím nedá dělat. Často si říkám, proč nemohu mít nějaký koníček, který nebude obtěžovat mé okolí? Třeba tenis. Vezmete si pálku, oblečení a jdete si někam zahrát. Farmaření je ale životní styl a ovlivňuje život se všech v rodině. Třeba v době covidu mi pomáhaly s farmou sestra a mamka, protože nemohly pracovat,“ říká farmářka z rodinné Farmy na kopečku.

Foto: Miroslav Hodeček

Několikrát si už říkala, že farmaření je velmi pracné, časově náročné, někdy hodně vyčerpávající. Občas si člověk připadá, že je v koncích. „Ale s farmařením nejde přestat. Nejde si říct, dnes zavřu krám. Protože jste zodpovědní za všechna ta zvířata. V zemědělství je všechno běh na dlouhou trať. Hodně lidí se v pubertě hledá, zvažuje, co budou dělat, jakou cestu si zvolit. Ale u mě to bylo od malička dané. Když jsem si hrála s legem, stavěla jsem z něj pidi domek pro panáčka, ale obrovské ohrady pro figurky zvířat. Když jsme si hráli na maminku a na tatínka, byla jsem pes. Moje barbína musela mít psa a koně,“ směje se Andrea Suszková.

Bude mít Andrea Suszková ve své rodině následovníky a pokračovatele svého farmaření? „Manžel sice pomůže, ale vím, že tiše trpí. A děti? Ty muž vede spíše ke sportu. Občas mi pomůžou. Zvířata je začnou zajímat spíš, až když k nám přijdou nějaké jejich kamarádky, tak jim ukazují poníky, jako velcí frajeři je zavedou ke králíkům, nebo je lákají, aby se šly podívat na naše kozy. To jsou potom za hvězdy. Jsou to prostě kluci,“ směje se farmářka Andrea Suszková z rodinné Farmy na kopečku.

Foto: Miroslav Hodeček