Fajna Filda: Nejlepší diplomovou práci napsala studentka z Číny

Jaké to je přijmout nové jméno v cizí zemi? A co o nás vlastně jména prozrazují? Rozhovor s čerstvou držitelkou ceny děkana Filozofické fakulty Ostravské univerzity Yundi HE, která k nám přijela z Číny studovat češtinu, a s jejím vedoucím práce, profesorem Jaroslavem Davidem, otevírá téma identity, kultury i každodenní komunikace.

Jak se stane, že se čínská studentka začne učit češtinu v Ostravě?

Když student chce jít na univerzitu v Číně, vybere si obor, který by přesně chtěl studovat. Ale někdy se stane, že bude mít nedostatek bodů pro přijetí na obor. Pokud je student jako v Česku blízko pod čarou, student se neodvolává, ale je univerzitou umístěn do jiného oboru, který má volná místa. Někteří studenti jako já se ale rozhodnou studovat češtinu, protože mají příbuzné nebo kamarády v Česku. Čeština mě zaujala už dřív, na střední škole, kterou jsem studovala v Číně. Vybrala jsem si ji jako další předmět, protože je úplně jiná, než má rodná čínština. Líbilo se mi, jak zní, a chtěla jsem poznat českou kulturu. Nakonec jsem se rozhodla přijet do Česka a začít ji studovat naplno. Začala jsem před osmi roky v Olomouci, v Ostravě jsem absolvovala magisterský studijní program Čeština pro cizince.

Napsat nejlepší diplomovou práci za rok 2025 oceněnou děkanem FF OU je velký úspěch. Jaké bylo její téma?

Byla na téma, které odráží můj osobní příběh a vlastně příběh spousty cizinců, kteří přijedou studovat do jiné země a tam je začnou pro zjednodušení oslovovat novým jménem. Mně začali říkat Maruško. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla a vlastně kdybych si měla vybrat své české jméno, tak by to byla Vilhelmína. Někdy se cítím, jako bych měla dvě identity – jednu spojenou s Čínou a druhou s Českem. Jména nejsou jen jazyková záležitost, ale dotýkají se identity, kultury i společnosti. Má práce porovnává česká vlastní jména s čínskými. Která jsou nejoblíbenější, jaký význam nesou. Hlavně u nás v Číně v jednom jméně najdete několik významů. Já jsem Yundi, to znamená půvab a pravidlo. Čínská jména se skládají minimálně z jednoho slova s různými významy, ale často i z více. V Číně se dnes trendy v pojmenování dají rozdělit do několika směrů, které se často i kombinují. Prvním je návrat k tradiční eleganci a inspirace klasickou poezií. Druhým je obliba přírodních motivů, například znaků, které označují potok, hvězdu nebo strom. Třetím směrem jsou znaky s pozitivním významem, jako je klid, krása, slib nebo štěstí. A čtvrtým trendem je libozvučnost a jednoduchá psaná podoba jména.

Pamatujete si váš první kontakt s českými jmény? Jak na vás působila?

Na začátku mi přišla hodně složitá, hlavně kvůli výslovnosti. Ale zároveň mě fascinovalo, jak jsou melodická a jakou mají strukturu. To byl také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala jako oblast svého výzkumu v diplomové práci onomastiku, tedy vědu o vlastních jménech, konkrétně jménech osobních. O tom, jak vznikají, jak se používají a co znamenají v různých kulturách.

Proč jsou jména pro společnost tak důležitá?

Jméno je jeden ze základních identifikačních znaků člověka. Nese v sobě kulturní, historické i sociální informace a často ovlivňuje i to, jak člověka vnímá okolí. Ve své práci porovnávám největší rozdíly mezi českým a asijským systémem jmen. Například v pořadí jména a příjmení nebo v tom, jaký důraz se klade na význam jména. V asijských kulturách bývá význam jména často velmi důležitý a vědomě volený.

Proč si podle výzkumu zahraniční studenti volí česká jména?

Hlavně z praktických důvodů – aby se jejich jméno lépe vyslovovalo a aby se snáz zapojili do společnosti. Zároveň ale hraje roli i to, jak jméno zní a jak na ně působí. Jméno může také ovlivňovat to, jak je člověk vnímán společností. Jméno je jedna z prvních informací, kterou o člověku máme, a může ovlivnit první dojem i další komunikaci.

Pane profesore, je podle vás rozdíl vést závěrečné práce českým studujícím a studentům ze zahraničí?

Ano, určitý rozdíl tam je. Zahraniční studenti bývají často velmi motivovaní, protože studium v cizí zemi pro ně není samozřejmost. Často jsou důslednější, lépe dodržují termíny a přistupují k práci s velkou zodpovědností. Nelze generalizovat, je to samozřejmě individuální, ale ten pocit „šance, kterou nechci promarnit“, je u zahraničních studujících výraznější.

V čem vás práce zahraničních studentů nejvíc překvapuje?

Velmi mě těší jejich schopnost kombinovat vlastní kulturní zkušenost s akademickým přístupem. Přinášejí do výzkumu jinou perspektivu a často si kladou otázky, které by domácí studenty nebo mě ani nenapadly.

Jak se vám spolupracovalo s Yundi/Maruškou na její diplomové práci?

Velmi dobře. Byla pečlivá, systematická a zároveň otevřená diskusi. Oceňuji, že dokázala propojit teoretické poznatky s vlastním výzkumem a že k tématu přistupovala nejen odborně, ale i osobně. Klíčové bylo, že si téma svého bádání vytvořila úplně sama.

Co vám osobně spolupráce s takovými studenty dává?

Je to inspirace. Člověk si uvědomí, jak různorodý může být pohled na jazyk a kulturu, a zároveň ho to nutí přemýšlet o vlastních samozřejmostech znovu a jinak. Když třeba učím morfologii, tj. část jazykovědy, která zkoumá, jak se v češtině tvoří a mění slova – například jejich tvary, skloňování nebo časování, tak málokdy přemýšlím nad tím, jaký je hláskový sklad koncovek, jak jsou nebo nejsou melodické. Ale cizinci si toho často všímají.