Fajna Filda: Chtít být fakultou první volby a nemít „plán B“

Po dvou funkčních obdobích – osmi letech – ve vedení Filozofické fakulty Ostravské univerzity, se Robert Antonín loučí s funkcí děkana.

Jak vzpomíná na období plné změn, jaké výzvy musel řešit a v jaké kondici předává fakultu své nástupkyni Anně Pumprové? Nejen o tom jsme si s ním povídali v tomto bilančním rozhovoru.

Po osmi letech ve funkci děkana končíte. Jaký pocit ve vás dnes převažuje, když se za svým působením ohlédnete?

V prvé řadě cítím vděčnost ke všem zaměstnankyním a zaměstnancům naší fakulty. Děkan může mít hlavu plnou vizí a snů, ty ale nelze naplnit bez lidí, kteří je realizují v reálném světě. Nemluvím přitom jen o relativně úzkém okruhu těch, kteří společně se mnou tvořili nejužší okruh vedení fakulty. Myslím opravdu každou zaměstnankyni, každého zaměstnance. Nedělám si iluze o tom, že všichni na fakultě vnímali moje vedení pozitivně, a že souhlasili s kroky, které jsem podnikal. Dělal jsem spoustu chyb. Vážím si však toho, že se nám podařilo to, co bylo rozdílné, spojit v jednotu. Jeden jasný proud, ve kterém si nakonec většina z nás našla prostor pro realizaci toho, co umíme. Pokud by se to nestalo, nikdy by se nepodařilo rozjet a částečně dokončit rekonstrukci fakultních budov, nikdy bychom nedosáhli kontinuálně dobrého hodnocení našich vědeckých výsledků na národní úrovni, nebyli bychom tak často vidět ve veřejném prostoru a nerostly by nám počty studujících. Druhým pocitem souvisejícím s tím, co jsem právě řekl, je pokorná hrdost, ne pýcha, ale hrdost na to, že jsem mohl patřit mezi všechny ty úžasné lidi, kteří bez ohledu na chronické podfinancování humanitních oborů, tvoří svými aktivitami naši fakultu.

Když jste v roce 2018 nastupoval do funkce, s jakou vizí jste přicházel?

V programu jsem tehdy napsal, že bych chtěl takovou fakultu, která by pro uchazečky a uchazeče byla fakultou první volby. Věděl jsem, že je to příliš vysoký cíl, a nemyslím, že se ho podařilo naplnit. Doufám, že jsme se k tomu alespoň přiblížili. Víte, ostravská metropolitní oblast je druhou největší metropolitní oblastí v České republice, a jako taková si zaslouží mít silnou univerzitu tvořenou stabilními fakultami realizujícími atraktivní studijní programy a mezinárodně konkurenceschopný výzkum. I proto jsem se snažil, aby byla fakulta otevřenou, sebevědomou a moderní institucí, která bude kvalitním místem pro studium i akademickou práci. Usilovali jsme o posílení vědecké činnosti, internacionalizace a také o větší propojení fakulty s veřejným prostorem.

Foto: se souhlasem Roberta Antonína

Který okamžik nebo rozhodnutí považujete za nejdůležitější během svého působení?

Omlouvám se, ale to nedokážu říct. Důležitost rozhodnutí prověří až budoucnost, mnohdy jsou to ta, do kterých bychom to v době, kdy je činíme, vůbec neřekli. Současně bych nedokázal vytrhnout jedno jediné rozhodnutí z kontextů dalších. Všechna byla propojena a měla jediný cíl: filozofickou fakultu s jasně čitelným místem na mapě univerzitního vzdělávání v České republice. Ne vše se povedlo, ale to k životu patří. Důležité je nezastavovat, i když běžíte do kopce, jehož vrcholek se zdánlivě nepřibližuje.

Na co jste jako děkan nejvíce hrdý?

To už jsem vlastně řekl, ale rád to zopakuji. Je to jednoduché: Na lidi. Na zaměstnankyně a zaměstnance, kteří svojí prací (a omlouvám se za ten budovatelský tón) realizují vizi kvalitní fakulty, a samozřejmě i na naše studující, absolventy a absolventky, kteří vlastně dávají této vizi smysl tím, co dále dělají ve svých (nejen profesních) životech.

Bylo něco, co se nepodařilo nebo, co byste dnes udělal jinak?

Spoustu věcí. Například v systémové oblasti bych dříve a daleko víc tlačil na změnu způsobu přerozdělování finančních prostředků na naší fakultě v tom duchu, jak jsem je navrhl až tento rok. Nebo bych se daleko usilovněji snažil o rozvoj navazujících studijních programů psychologie a sociologie. Hlavně bych patrně, kdybych začínal znovu, upozadil roli profesora historie a věnoval tomu „děkanování“ daleko více času. Jenže najdou se lidé, podle kterých by to zase byla škoda, tak já vlastně nevím… Taky bych patrně dělal přeci jen méně kompromisů, ale to bychom se tady spolu patrně takto nebavili.

Jak se za těch osm let filozofická fakulta proměnila?

Vedle fyzicky patrné rekonstrukce budov je možné říci, že je fakulta dnes výrazně otevřenější směrem k veřejnosti i zahraničním partnerům. Posílili jsme mezinárodní spolupráci a zapojení zahraničních odborníků do vědeckovýzkumných aktivit, rozšířili nabídku studijních programů, a zvýšili podporu vědy a výzkumu. Zároveň se nám myslím dařilo ukazovat, že humanitní a společenskovědní obory mají v dnešní společnosti své pevné místo.

Čemu jste se ve vedení fakulty za osm let nejvíc naučil?

Nevím čemu nejvíc. Bylo by státnické říci, že jsem se naučil trpělivosti a schopnosti naslouchat. Ale nebyla by to úplně pravda. Nejsem trpělivý, jen to hraji, a vím, že to není dobře. Myslím, že jsem se hlavně naučil nebát se udělat chybu, a současně převzít za svoje chyby odpovědnost. To je základní předpoklad pro zbavení se strachu z realizace něčeho, o čem sice nemáte jistotu, jak dopadne, ale uděláte to, protože jste přesvědčení, že děláte dobrou věc.

Foto: se souhlasem Roberta Antonína

Ve funkci končíte společně s celým týmem vedení. Jak důležití byli lidé, se kterými jste fakultu vedl?

Můj tým byl pro mě naprosto zásadní, bez nich bych to nezvládl, a to je vlastně vše, co k tomu můžu říci. Všechna další slova jsou zbytečná.

Jaké největší výzvy podle vás čekají humanitní vzdělávání v příštích letech?

Ačkoli je to pro řadu mých kolegyň a kolegů traumatické, budeme muset stále znovu a znovu vysvětlovat význam humanitních a společenských věd pro společnost. V době rychlého technologického rozvoje je důležité připomínat, že naše země potřebuje nejen investory a inovátory, ale také experty schopné analyzovat to, co dělá člověka člověkem: tedy například kulturu, minulost, paměť, kolektivní představy, komunikaci nebo lidské chování a sociální normy a konstrukty. Pokud chceme skutečně vybudovat odolnou společnost tak, jak se o tom ve veřejném prostoru neustále hovoří, je třeba založit tuto odolnost na sebereflexi. To je úkol humanitních a společenských věd.

V jaké kondici předáváte fakultu své nástupkyni doc. Anně Pumprové?

Doufám, že v dobré. Myslím, že je fakulta relativně stabilizovaná, má kvalitní personální zajištění na všech realizovaných oborech, zajímavé studijní programy i silné vědecké týmy. Samozřejmě ji čekají nové výzvy, ale předpoklady pro další rozvoj jsou velmi dobré. Jedna věc mě mrzí: nemohu nové paní děkance přenechat pohár „Titanového Áji“ – trofej mezifakultního fotbalového turnaje, protože jsme ho prostě nedokázali za těch osm let vyhrát…

Jaké poselství byste chtěl na závěr říct?

Myslím, že celý tento rozhovor je vlastně takovým poselstvím, kterým chci de facto říct následující: s pokorou děkuji za možnost, důvěru, podporu, kritiku, kompromis, konsenzus, a teď to pojďme zkusit posunout zase výš – chtějme být i nadále fakultou první volby.

Kdybyste měl své působení ve funkci děkana shrnout jednou větou, jak by zněla?

Buďme realisté, chtějme nemožné!