Fajna Filda: Český jazyk jako mapa paměti našeho národa

Jak jména míst dokážou vyprávět příběhy, co je to onomastika, proč sociální sítě mění češtinu a jak se dnes studuje jazyk?

O tom všem v rozhovoru vypráví profesor Jaroslav David, vedoucí Katedry českého jazyka na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.

Co je to onomastika, pane profesore?

Onomastika je věda o vlastních jménech – tedy o tom, proč se věci, lidé nebo místa jmenují právě tak, jak se jmenují. Tento jazykovědný obor nabízí fascinující pohled do historie, kultury i psychologie společnosti. Když sledujeme, jak se měnila třeba jména měst, vesnic nebo ulic, vidíme, jak se proměňovaly lidské komunity, nebo jak se měnil vztah lidí k prostoru. Onomastika nám umožňuje číst kolektivní paměť.

Jak se mění náš vztah k češtině v době sociálních sítí a online komunikace?

Jazyk se samozřejmě vždy proměňuje, ale teď je dynamika změny mnohem rychlejší. Internet, chaty a sociální sítě přinesly nové výrazy, zároveň i zjednodušování a zkracování. Pro lingvistu je to skvělá laboratoř, ale zároveň výzva, jak o češtině mluvit bez moralizování. Neexistuje jedna „správná“ čeština – jazyk má různé podoby podle situace a komunity, ve které ho používáme. Fascinující na tom je, že „žijeme změnu“ jazyka a můžeme se o ní bavit.

Takže tzv. „správná čeština“ je mýtus?

Dá se říct, že ano. Mnoho lidí má pocit, že existuje jen jedna správná forma, ale jazyk je mnohem pestřejší a živější. Je důležité vědět, kdy a proč mluvit spisovně, ale taky chápat, že běžná komunikace může být různorodá. Snažíme se naše studující vést k tomu, aby jazyk vnímali jako prostředek dorozumění, ne jako pouhý seznam pravidel a rozhodnutí dobře/špatně.

Ostrava má silnou jazykovou identitu. Jak ji vnímáte vy?

Já, ačkoli sám pocházím z Čech, z Havlíčkova Brodu, a do Ostravy jsem přišel až po studiu v Olomouci a po vojně na podzim 1999, musím říct, že „ostravština“ je krásná – tvrdá, hrdá, často upřímná až na dřeň. Přesně vystihuje místní rčení „…není čas ztrácet čas“. Lidé tady mají k řeči vztah, používají ji výrazně, osobitě a autenticky. To, že se tu potkávají různé dialekty i vlivy polštiny, dává „ostravské“ češtině nový rozměr. A s tím jsou také spojeny mýty, které rád našim studentům bořím – třeba, že na Moravě a ve Slezsku se mluví spisovněji než v Čechách. A já jako rodák ze „západu“ se jim snažím vysvětlit, proč to není pravda.

Na vaší katedře se vyučuje také jako obor čeština pro cizince. Čím vás zahraniční studující nejvíc překvapují?

Asi tím, s jakým nadšením k češtině přistupují, i když je to jazyk zdánlivě složitý. A vždy mě těší, ale i udivuje, že někdo chce studovat malý středoevropský jazyk a jeho kulturu. ,,Naše“ cizince zase překvapují zdrobněliny — že dokážeme z jednoho slova udělat deset variant podle nálady nebo vztahu. A baví je, že v češtině existuje tolik výrazů pro jemné odstíny emocí. Pro nás samozřejmé výrazy mohou cizincům někdy znít jako úplná poezie.

Proč by si zájemci o studium češtiny a bohemistiky měli vybrat právě Ostravskou univerzitu?

Naše výuka stojí na spojení tradice a moderních metod. To v praxi znamená, že kromě klasických disciplín, jako je morfologie, historická gramatika nebo stylistika, využíváme i přístupy kvantitativní lingvistiky – jazykové korpusy a statistické metody, které nám pomáhají zkoumat, jaký jazyk je a jak se vyvíjí. Tyhle metody se často dostávají za hranici toho, co chceme v jazyce říct, tedy jak se stylizujeme, a jak skutečně s jazykem pracujeme. Studenti se učí nejen o češtině, ale i s češtinou pracovat: analyzovat texty, tvořit jazykové databáze nebo nahlížet na češtinu v širším kulturním a komunikačním kontextu. No a taky je u nás přátelská atmosféra a klademe důraz na týmovost. Se studenty často a rádi spolupracujeme na výzkumu a snažíme se jim ukázat, co je podstatou jazykovědy. Co a jak se u nás děje nejlépe zjistíte na našem webu https://kcj.osu.cz/ nebo instagramovém a facebookovém profilu ČEjovna.

V jakých oborech se uplatňují vaši absolventi?

Absolventi češtiny, přesněji oborů český jazyk a literatura a čeština pro cizince, nesměřují pouze k učitelskému povolání. Část z nich se samozřejmě stává učiteli na středních školách nebo lektory češtiny pro cizince, ale mnoho míří do médií, nakladatelství, marketingu a PR, kde píšou, editují a vymýšlejí obsah pro nejrůznější značky a projekty. Další pracují v kulturních institucích – v knihovnách, muzeích či archivech, nebo ve veřejné správě, kde se hodí schopnost psát srozumitelně a zároveň kultivovaně. Bohemista je zjednodušeně řečeno člověk, který umí zacházet se slovy, zná jejich významy a rozumí textům – a právě to z něj dělá všestranného profesionála do světa, kde se bez dobré komunikace skoro nic neobejde.

Jste spoluautorem knihy Od etymologie ke krajině, která se zabývá také vztahem vlastních jmen a identity míst. Jak se takové propojení projevuje v praxi?

Ta identita může být různá – osobní, nebo třeba národní, politická. Například ulice, které nesou názvy po osobnostech, odrážejí hodnoty dané doby – co bylo dřív považováno za hrdinské, může být dnes vnímáno úplně jinak. Takže přejmenovat? Nebo dát vysvětlující tabulku?

Tím, jak pojmenováváme okolní svět, se vlastně neustále vyjadřujeme k tomu, kdo jsme. Jazyk tvoří paměť, kterou neustále přepisujeme. Mě osobně na jazyku a vlastních jménech fascinuje, co říkají o minulosti. Vezměme si např. jména řek Odra, Morava nebo Olza – dalo by se o nich a jejich souvislostech mluvit hodiny. V názvech, které často bereme jako samozřejmé, je obsaženo mnoho osobních i kolektivních příběhů. To je dobrodružství, které nikdy nekončí.

Co byste vzkázal budoucím studentům češtiny a bohemistiky?

Ať mají otevřené oči i uši. Čeština je krásná, ale hlavně živá a plná překvapení. Kdo má rád příběhy, humor a lidi, tomu se v našem oboru, a obzvlášť u nás na ostravské Fildě, bude líbit. Čeština není jen nástroj komunikace – je to způsob, jak objevovat náš svět.