Dobrovolníci: pomáháme jiným, ale vlastně i sami sobě

​Děláte někdy něco pro někoho dobrovolně? Jen tak, pro dobrý pocit, že jste někomu pomohli, třeba dětem? Nemocným nebo postiženým? Pak jste na dobré cestě stát se dobrovolníkem.

Odměnou vám bude třeba právě ten dobrý pocit, že jste někomu pomohli nebo jste získali nové přátele a kamarády.

Takové jsou i tři dobrovolnice Nadačního fondu Pavla Novotného, s nimiž jsme si povídali v kavárně Centrum života v Ostravě-Vítkovicích. Ač jsou dámy každá v jiném věku a dobrovolně pomáhají ve Fakultní nemocnici Ostrava různou dobu, v jdnom se shodnou: lidé, kterým pomáháme, nás nabíjejí také energií.

Kavárna Centrum života sídlí kousek od vítkovické nemocnice, kde nadační fond také působí. Nadační fond Pavla Novotného má v současnosti sto jedenáct dobrovolníků a to v devíti nemocnicích. Ve třech nemocnicích v Ostravě, v nemocnicích v Opavě, v Karviné, Frýdku-Místku, Havířově a v Novém Jičíně a ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Dobrovolníci v nich pomáhají zejména onkologickým pacientům.

„Ve fakultní ostravské nemocnici, v nemocnici v Opavě a v Praze máme kavárny života. V Praze jsme ji otevřeli loni, v ostravské fakultní nemocnici už ji však máme pět let, což teď slavíme,“ říká Martina Burdová z Nadačního fondu Pavla Novotného.

Povídají si s nemocnými a usmívají se na ně. S vůní kávy

Cílem těchto kaváren v nemocnicích je zpříjemnit pobyt hlavně onkologickým pacientům. „Pomáháme jim tím, že dospělým pacientům a často i dětem zpříjemňujeme pobyt v nemocnici. Povídáme si s nimi, máme pro ně vždy dobré slovo, usmíváme se na ně a dospělým podáváme dobrou kávu,“ říká Martina Burdová.

Dobrovolníci se ve vítkovické Kavárně Centrum života v Jeremenkově ulici sešli proto, aby ve dnech dobrovolnictví případným dalším zájemcům o tuto bohulibou činnost vyprávěli, co dobrovolnictví znamená, co přináší pacientům a co přináší i jim samotným.

Děti se často v nemocnici nudí, mají svůj svět v mobilech

Devatenáctiletá studentka hlučínského gymnázia Lucie Kaštovská se snaží na dětském chirurgickém oddělení v porubské fakultní nemocnici zabavit děti, které tam leží třeba týden nebo dva s různými úrazy. „Ty se tam často i nudí, hraji s nimi třeba nějaké hry. A často se mi daří děti z různých pokojů stmelit a skamarádit. A ten čas strávený v nemocnici jim třeba rychleji uteče,“ říká Lucie.

Lucie Kaštovská. Foto: Petr Broulík

Kolikrát se jí podaří vytáhnout z nemocničních pokojů i starší děti, kterým se někdy ani nechce od mobilů, v nichž mají svůj svět. „Ty se pak často diví, že v nemocnici mají stolní hry, které se dají s ostatními hrát,“ říká Lucie, která se dostala k dobrovolnictví někdy před dvěma lety a v nemocnici se jí líbí tak, že by ráda po maturitě pokračovala ve studiu medicíny. „Líbí se mi práce s lidmi,“ říká.

Děti, které srazí motorka nebo auto, jsou často v šoku

Mladší děti jsou prý často nadšené, že vidí v nemocnici někoho nového. Rádi si tak zahrají puzzle nebo pexeso. „Začnou si povídat a bavit se. Někdy jsou to děti, které srazí motorka nebo auto, takže jsou v šoku. Ty se snažím nějak uklidnit, kolikrát se mi tam některé dítě i rozpláče, takže je to pro mě někdy i trochu náročné,“ říká dívka, kterou baví poznávat nové lidi a jejich životy.

Přestože je Lucie mladá, mezi svými vrstevníky nepozoruje, že by se jim do dobrovolnictví jen tak chtělo. „Přeci jen jde o darování vlastního volného času zadarmo. Já chodím v pátky, a i když letos maturuji a chystám se na výšku, mám pořád dost čas,“ říká dívka.

"Malí pacienti se na rozdíl od těch starších dětí většinou „chytnou“ a začnou Lucii povídat o svých plyšácích, tak se toho taky chytnu, a jedeme úplně jiný vesmír,“ směje se. „Občas školákům pomůžu i s úkoly. Děti nejvíc baví asi hra Člověče nezlob se, tu často dobře znají. Ale někdy se od nich naučím i nějakou novou hru. To mě pak většinou třeba několikrát za sebou porazí,“ směje se.

Lidem, kteří se jí ptají, proč pracuje v nemocnici zadarmo, říká, že jí taková práce dává více, než by se mohlo zdát.

V kavárně vytvořila i malou fotogalerii amatérů

Ve vítkovické kavárně Centrum života si dala kávu i žena, která získala loni ocenění Dobrovolnice roku v Ostravě a dobrovolničí pro Nadační fond Pavla Novotného už pět let.

Jednačtyřicetiletá Kristýna Tichánková z Havířova vaří kávu nebo čaj v Kavárně života nadačního fondu Pavla Novotného pro pacienty hematoonkologické ambulance v ostravské fakultní nemocnici. Snaží se je přitom rozveselit či přivést na jiné myšlenky. „Tam se mi podařilo vytvořit i malou galerii života, kde máme deset rámů a měním v nich fotografie regionálních fotografů,“ říká žena, která sama ráda fotí a to především detaily květin a rostlin, jimž dává nečekaný půvab.

Kristýna Tichánková. Foto: Petr Broulík

Dobrovolnická práce ve fakultní nemocnici ji chytla za srdce. „Jezdím tam každý týden. Když jsem byla třeba sama nemocná, tak mě neštvalo to, že jsem marod, ale to, že nemůžu jít uvařit těm lidem to kafe,“ směje se žena, která i vymýšlí pro pacienty různá překvapení nad rámec dobrovolnictví.

Dospělým pacientům dělali i Mikuláše a anděla

„Dělali jsme třeba s kolegou dobrovolníkem Mikuláše a anděla. Udělali jsme si kostýmy a chodili po oddělení dospělých, kdy ti lidé s onkologickými nemocemi krve byli naprosto unešení, že i za nimi přišel Mikuláš. Protože jinak přece chodí jen za dětmi,“ usmívá se Kristýna.

Kristýna však chodí jako dobrovolnice povzbudit pacienty i na oddělení lůžkové urologie nemocnice v Havířově a na karvinskou chirurgii a občas do fifejdské nemocnice v Ostravě. „Já jsem všude,“ směje se žena, která jinak pracuje v objektech chráněného bydlení v Karviné. „Obyvatelé chráněného bydlení mají většinou duševní onemocnění, pomáháme jim s běžnými úkony.“

Pomáhá jim radou, ukázkou, připomenutím. „Je to v podstatě nekonečný příběh, každý den pořád stejný. Ráno jim připomínáme ranní hygienu, při tvoření seznamu pro zítřejší nákup, pomáháme občas s vařením, pokud něco nezvládnou uvařit sami. Trénujeme s nimi paměť či jemnou motoriku,“ říká dobrovolnice Kristýna.

Někdy se sranda s pacienty a rodinnými příslušníky změní v párty

V Kavárně života ve fakultní nemocnici si s lidmi ráda povídá. „Ta zpětná vazba s pacienty mě hodně nabíjí energií. Člověk cítí, že je něco platný a že dělá něco, za co jsou ti lidé rádi. Často je na lůžkových odděleních i docela sranda. Povídáte si s jedním nemocným, pak se připojí další, někdy i rodinní příslušníci, co přišli na návštěvu. Někdy je to taková párty,“ směje se žena, která samozřejmě potkala i řadu lidí, kteří v nemocnici nevyhráli svůj boj. „Zůstanou v srdci, ale takový je život,“ řekne chápavě.

Dobrovolnictví jí změnilo i pohled na svět. „Celý život jsem pracovala ve službách v obchodě. A tam se chovají lidé tak, že jsem si časem říkala, že lidi nemám ráda. Ale v nemocnici jsem začala lidi vnímat jinak. Když stojíte za pultem, tak nakupující člověk ví, že se nemůžete bránit a hojí si na vás své osobní problémy. A vy tam často jste i proto, abyste pojal zlost těch lidí, kterou mají ve svém životě. V nemocnici však není moc lidí, kteří si na vás hojí svoje osobní problémy. Naopak vás často potřebují a jsou rádi, že tam jste a že pro ně něco uděláte,“ říká dobrovolnice, patřící k Nadačnímu fondu Pavla Novotného, Kristýna Tichánková.

Seniorku brala na chatu, na řízky, hranolky a tvarůžky

Od roku 2014 je dobrovolnicí také pětačtyřicetiletá Monika Chvostková. Začínala jako zaměstnanec v Baumaxu a začala dobrovolně pracovat u postižených dětí z Diakonie v Otravě-Vítkovicích. „Každé pondělí nám vozily do hobby marketu postižené děti, ať už byly na vozíku nebo třeba jen v kočárku a my jsme je zapojovali do provozu. Třeba lepily štítky nebo pomáhaly v prodejních odděleních zahrady či osvětlení. Paní učitelky si zatím nakoupily,“ usmívá se.

Monika Chvostková. Foto: Petr Broulík

Když změnila pracoviště, zjistila, že jí něco chybí. Právě pomáhání postiženým a těm, kteří pomoc potřebují. Proto hledala nějakou humanitární organizaci a začala pracovat v domově seniorů v Ostravě-Zábřehu. „Tři roky jsem se jako dobrovolnice starala o seniorku na vozíčku a ta se stala součástí naší rodiny. Jezdili jsme s ní na naši chatu, brávali ji na rodinné oslavy. Měla ráda přírodu, tak jsme s ní jezdili do Bělského lesa, brali jsme ji třeba i na bowling, A milovala jídlo, hranolky a řízky. Tak jsem ji třeba pozvala na nějakou dobrotu, měla ráda i tvarůžky,“ směje se Monika.

Když si pro seniorku dobrovolnice Monika chodila, vždy se jí ptala: „Jak jste se měla beze mě?“ A ona často odpověděla: „Bez vás? Docela špatně. Tak se oblečeme a jdeme ven.“

Když chceš, najdeš si způsob. Když nechceš, najdeš si důvod

Za covidu Monika vstoupila do Nadačního fondu Pavla Novotného a začala docházet s kolegyní jako dobrovolnice na neurologii do Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě. „Na tomto oddělení leželi většinou muži, takže to bylo příjemné, A muži na nás dokonce byli příjemnější než ženy, které tam často leží se svými problémy a pomoc dobrovolníků moc nevyhledávali. Chtěly mít klid,“ směje se.

Monika se vždy snažila pacientům pobyt v nemocnici zpříjemnit. „Jednou jsme tam měli nevidomého staršího pána, který si s námi dlouho povídal o rodině, o kamarádech, o životě. Nechtěl nás pustit domů a řekl nám myslím i to, co by asi neřekl ani své rodině,“ vzpomíná.

Také ona se shoduje se svými kolegyněmi, že jí dobrovolnictví naplňuje. „Domů pak často odcházím s pocitem, že jsem pro někoho něco udělala, třeba jen slovem,“ říká žena, která vyznává rčení: Když chceš, najdeš si způsob, a když nechceš, najdeš si důvod. „Já se vždy snažím najít ten způsob,“ říká žena, která pracuje jinak jako obchodní referent a prodává železo. „A tím, že mám odrostlého syna, tak mi volného času docela zbývá,“ říká.

Proč je dobrovolnice? Člověk tu přeci za nějakým účelem je, odpovídá

Proto si bere zhruba jednou měsíčně domů i postižené děti. V ostravské diakonii se seznámila s maminkou dvanáctiletého chlapce, který je na vozíku. Skamarádili se tak, že i ho Monika bere někdy domů na víkendy.

„Jmenuje se Tomáš a vždy v sobotu ho přivezou a druhý den odpoledne si pro něho přijedou. A tuto péči střídám s mužem, který má třicet let, jmenuje se Filip a je epileptik. Takže chodíme na procházky, pouštíme si cédéčka, protože má rád rockpopovou hudbu. A ještě docházím do domácnosti, kde mám třiadevadesátiletého dědu, který se jmenuje Jarek a ten zase miluje procházky a cukrárny,“ říká a ukazuje v mobilu fotografie se všemi třemi svěřenci. O Vánocích, v cukrárně, u táboráku, na narozeninách, při valentýnské oslavě nebo hovící si v rikše, kterou dobrovolnice řídí.

Monika vyznává názor, že dobrovolníci nejsou potřební jen společnosti, ale i sobě. „Každý člověk, který se na dobrovolnictví dá, je samozřejmě obrovským přínosem pro společnost. Ale i pro sebe. Protože my tu přeci jsme za nějakým účelem. Aby člověk byl se sebou spokojený, s tím, co udělal, aby tady byl člověk rád,“ říká dobrovolnice z Nadačního fondu Pavla Novotného.