Dnes je Bílá sobota, kdo bude z kostela první doma, tomu se urodí

Jak vypadala dříve tradiční Bílá sobota, kdy si lidé připomínají noc, kdy vstal Kristus z mrtvých a od té doby se v kostelech koná Velikonoční vigilie?

Letošní velikonoční svátky budou opět stejně jako loni s přísnými protiepidemiologickými omezeními, která se budou snažit udržet lidi doma.

Abychom kvůli tomu nezačali pomalu zapomínat, o čem Velikonoce vůbec jsou, oslovili jsme muzejní badatele Jiřinu a Jaromíra Poláškovy z Frýdku-Místku, kteří dobře vědí, jak vypadaly tyto nejvýznamnější křesťanské svátky dříve, zejména v dobách našich babiček, dědečků, prababiček a pradědečků.

O Velikonocích se mohlo prádlo prát jen v rukou

Připomeňme si hrst zákazů a pověr vztahujících se k Bílé sobotě a velikonočnímu období. Například - nitě v pašijové dny před velikonocemi upředené mají velmi zvláštní moc. Kdo jimi má sešitou košili, ten je chráněn před všemi nehodami.

Když se svatým Jiřím na louce bělí plátno, nesmí se z něj ušít košile ani jiný oděv, jinak člověka, který by je vzal na sebe, vbrzku uštkne had. Na svatého Marka kdo se s hnojem potýká, tomu po tři roky se neurodí. Na Zelený čtvrtek, když se zvony zavazovaly, až do úterka po veliké noci nesmělo se prát za pomocí pístu, ženy mohly máchat prádlo jedině v rukou.

Nekácejte živé stromy, raději zasejte mák

Také se v tuto dobu nesmělo hýbat se zemí, orat ani jiné polní práce nebyly přípustné. Kdo tento zákaz porušil a na Velký pátek přeci jenom do pole vyjel s pluhem, tomu se urodilo jedině býlí.

Zemí se nesmělo hýbat, protože se věřilo, že v ní odpočívá Kristus Pán. Kdo pokácel v době největšího smutku živý strom a usedl na jeho pařez, k pařezu podle pověsti ze Staré Vsi u Bílovce přirostl.

Komu se v pašijový týden vylíhly husy, neměl z nich potěšení – vůbec mu nevyrostly. Nicméně i v době velikonoční se v některé dny doporučovalo vykonávat určité práce. Tak například hříbě se má stříhat na veliký pátek. Týž den se má na pole vozit hnůj pod hrách, na bílou sobotu se zase má sít mák – hodně se ho urodí. Len se má nasadit v ten den, kdy je v kalendáři ženský svátek: „V pátek mne nesej, v sobotu mne neplej a v neděli se na mne nedívej, pak budu pěkný.“

Trojbarevná kočka chrání dům před ohněm, bílá věští svatbu

Aby housátka právě vylíhnutá nepošla, hospodyně má z louže nabrat vodu, dá ji ovlažit a housátkům v ní má smočit zobáčky a nožky a do zobáčku jim má vložit uhlík ze spáleného dřeva s máslem utřený.

Trojbarevná, takzvaná májová kočka, přináší štěstí a chrání dům před požárem. Vidí-li někdo o Velikonocích cizí bílou kočku, jak se vyhřívá na zápraží před domem, pak se některý z obyvatel tohoto domu brzy ožení nebo vdá. Je-li kočka přítomna svatbě, zaručí pak novomanželům dlouhé a šťastné manželství.

Jidáš, což byl posvěcený uhlík ze spáleného dřeva, má mít kouzelnou moc. Dříve jej lidé dávali pod střechu, aby nevyhořeli, házeli jej do studny, aby voda nebyla jedovatá, na ochranu proti škůdcům jej zastrkovali do záhonů. Jen se s Jidášem nesmí otálet, hned se má vstoupit pod střechu a odložit jej. Jak není ihned položen na místo, kam patří, tu pozbude svou zvláštní moc.

Když se rozvazují zvony a kluci odkládají „řehotky“, „klapačky“ a „tragače – rapače“, tu se má opět třást stromy, aby byl dostatek úrody ovoce. Na Bílou sobotu hospodyňky pekly koláče, u zámožnějších se zapékaly klobásky, aby byly hotovy, než se půjde na Vzkříšení do kostela. Po Vzkříšení nastává konec půstu.

Kdo přijde první z kostela, tomu obilí nejdříve uzraje

Lidé také závodili, kdo jako prvý přijde z kostela domů. Ten měl mít podle rozšířeného názoru nejdříve zralé obilí a měl být první hotov se sklizní.

U starých Slovanů a Germánů Velikonoce nastoupily na místo pohanských svátků, oslavujících vítězství života – jara nad smrtí – zimou. Proto mnohé zvyklosti v lidové tradici vycházejí z předkřesťanské tradice.

Například ty, kdy rolníci vsazovali posvěcené ratolesti nebo větvičky svázané v podobě malých křížků do rohů polí, aby úrodu nežraly myši a slimáci a aby též na zboží nepřišly kroupy.

Peklo se zvláštní obřadní pečivo, zvané „jidášci“, které se jedlo pomazané medem. Obličej a ruce se myly pod širým nebem, prve než vyšlo slunce. Dobytek se vháněl do potoka v téže době, po proudící vodě se pouštěly dřevěné křížky, vymetaly se příbytky, když se poprvé znovu zvonilo na Bílou sobotu.

Nový oheň před chrámem, pálení Jidáše

A jak vypadá Velikonoční vigilie? Na Bílou sobotu se na prostranství před chrámem světí nový oheň a pět kadidlových zrn, nazývá se to pálení Jidáše.

Nejprve je zapálen oheň, který je symbolem lásky a síly Ducha svatého. Od něj je zapálena vysoká velikonoční svíce, označovaná též jako paškál. Její zapálení symbolizuje vzkříšeného Krista, jehož světlo podle křesťanské nauky rozráží temnoty smrti.

Velikonoční svíce se zapaluje při velikonoční vigilii, která probíhá v noci, od ohně v blízkosti kostela. Postupně se touto svící vchází do ztemnělého kostela a jáhen se zdviženou svící třikrát zpívá zvolání „Světlo Kristovo!“.

Liturgie pak pokračuje rozsvěcením dalších svící, následuje žehnání paškálu a další obřady a mše svatá, při níž zase zvony kostelní se rozezvučí a ozve se radostné Alleluja.