Dívka jako jediná z rodiny nedojela do koncentráku. Šla na wc a ujel jí transport

Řadu neuvěřitelných příběhů a válečných vzpomínek nabízí unikátní výstava Konec války, která je k vidění v Šenově.

Pravá uniforma německého vojáka, který ji ve spěchu a hrůze svlékl v jedné z usedlostí v Datyni, když při ústupu z Ostravy dezertoval na území této obce z rozprášené jednotky wehrmachtu v prvních květnových dnech roku 1945. A jako protipól uniforma muže, který bojoval u Tobruku, Dunkerqu a dalších bojištích druhé světové války.

To jsou jen dvě z mnoha lákadel pro milovníky historie, které lze vidět od úterý 12. května na výstavě Šenovského muzea nazvané Konec války. Výstava nemohla být kvůli koronavirové krizi otevřena v původním termínu k datu osvobození Šenova 3. května, avšak muzeum na ni už den předem pozvalo zajímavým klipem zveřejněným na sociálních sítích.

Ve staré škole, kde Šenovské muzeum sídlí, už tedy konečně lidé mohou vidět dobové válečné exponáty jako nacistické a ruské přilby, zbraně ruské i německé armády, nablýskané dobové jízdní kolo „jako z období Heydrichiády“ či vykopanou nebo nalezenou munici.

A k tomu spoustu zapomenutých a unikátních fotografií z války, které poskytli nedávno muzeu obyvatelé města ze svých rodinných alb. Ty spolu s řadou pozoruhodných předmětů a někdy až neuvěřitelných příběhů místních lidí umožňují poznat až překvapivě výjimečnou válečnou historii Šenova a okolních obcí.

Nacistická uniforma skončila pod podlahou domu

Ředitelka Šenovského muzea upozorňuje, že všechny z předmětů jsou původní, a pocházejí nejen z Šenova, ale i z Václavovic, Řepiště a dalších obcí na území mezi řekami Lučinou a Ostravicí.

„Tahle wehrmachťácká uniforma se zase našla v Datyni v jednom domě pod podlahou. Majitel ji opatruje jako oko v hlavě, nechce být znám a prý ji půjčil jen jedinkrát kvůli připomínce půlkulatého výročí. Uniformu nechal v jeho domě neznámý německý poddůstojník, když utíkal. Aby to přežil,“ říká ředitelka Šenovského muzea Simona Slavíková.

„Mnozí z vojáků pocházeli ze Sudet, mluvili česky a snažili se takto utéci. Akorát neměli doklady,“ říká historik Milan Pastrňák. Ovšem upozorňuje, že řadu těchto lidí rudoarmějci i přesto zatkli a ti jako zajatci skončili v pracovních táborech na Sibiři.

Ředitelka Simona Slavíková upozorňuje, že exponáty vystavené munice a další „vykopávky“ našli naši chlapi, kteří mají jako koníčka hledání s detektory kovu.

Jako dítě šla z transportu do koncentráku na záchod. A vlak jí ujel

Mezi nejunikátnější exponáty výstavy patří zrezivělá, viditelně hodně „opotřebovaná“ nacistická vojenská přilba. Na její přední část někdo asi hned po válce navařil držadlo. A podle míry opotřebování zřejmě tento nástroj dlouhé roky využíval k vyvážení hnojůvky z žumpy a další hospodářské kanalizace.

Ředitelka muzea ukazuje německou přilbu.

„Je to opravdu docela zajímavý příklad poválečné využití nacistické vojenské výstroje. Zřejmě to lidé brali i jako určitou satisfakci za období druhé světové války.“

Simona Slavíková však upozorňuje především na místní příběhy z druhé světové války. Nad některými člověk žasne. „Třeba tu máme příběh slečny Idy Rottrové, Židovky ze Šenova, která musela s bratrem, sestrou a rodiči jako celá rodina do transportu do koncentračního tábora. Během cesty se jí chtělo někde ještě na českém území na záchod, tak šla a vlak jí ujel. A jeden železničář jí řekl, ať není hloupá, ať na nic nečeká, sebere se a utíká zpátky. Takže ta dívka pěšky, ale za pomoci lidí, došla zpátky do Šenova a celou válku ji tady ukrývali Bystroňovi, kteří měli řeznictví a bydleli tady na Podlesí. Pan Bystroň, který byl tehdy malé dítě, vzpomínal, že ta dívka chodila s jeho maminkou vždy v noci na procházku. A jak bylo třeba těžké, když jeho rodiče museli vysvětlovat, proč nemohou ve svém domě ubytovat nějaké Němce, a udržet v obci v tajnosti, že ukrývají v domě dítě, které uteklo z transportu,“ líčí příběh ředitelka Šenovského muzea.

Šel za milou a nacisti ho zastřelili, když vraždili obyvatele obce po přestřelce v hospodě

Stará škola si v muzeu připomíná i učitele a ředitele Viléma Maňovského, kterého gestapo jako člena odboje z této budovy vystavěné v roce 1856 odvedlo přímo z vyučování, a už se sem nikdy nevrátil.

Výstava připomíná také příběh horníka Miloslava Šebesty ze Šenova, mladého muže, který měl týden před svatbou a jeho nastávající už čekala miminko. Miloslav se na začátku srpna vydal do Životic za svou milou, ale v kalendáři se zrovna psalo tragické datum 6. srpna 1944. V ten den se gestapo vztekle a krvavě mstilo právě na obyvatelstvu Životic za událost, která se v obci stala o dva dny dříve.

Dne 4. srpna se totiž strhla v životické hospodě Izydora Mokrosze přestřelka mezi partyzány a gestapem. Odbojáři napadli příslušníky gestapa, kteří v hospodě zrovna byli. Přestřelku nepřežili tři příslušníci gestapa, jeden partyzán a hostinský. Němci dva dny poté obec obklíčili a zastřelili všechny muže, kteří neprokázali německou státní příslušnost. O život tak přišlo 36 obyvatel Životic, Horní a Dolní Suché a Horního Těrlicka.

„Také Miloslav Šebesta ze Šenova už za svou nastávající nedošel, byl zcela nesmyslně a bezdůvodně, jako mnoho dalších životických mužů, toho dne, zastřelen,“ říká ředitelka Simona Slavíková.

Miloslav Šebesta (vlevo) se svým bratrem.

Národnostně se jednalo o osmadvacet Poláků a osm Čechů. Dalších jednatřicet lidí z obce skončilo v koncentračních táborech, jen čtyři z nich se vrátili zpět.

Mirečka si vzal důstojník na klín. Zabil je nepřátelský granát

„Nebo tady. Desetiletý Miroslav Přeček zemřel 3. května při osvobozování Šenova. Jeho sourozenci vzpomínali, že ráno v takovém až idylickém poklidu u jejich domu svačili čtyři důstojníci sovětské armády. Jeden z nich držel Mirečka na klíně jedli spolu chleba s medem. Důstojník vzpomínal, že má doma taky takového „malčika“ a říkal, že se na něho už moc těší. Vtom přiletěl na dům granát vypálený německými okupanty. Zničil dům a zabil všechny čtyři důstojníky včetně desetiletého Mirečka,“ říká Simona Slavíková.

Miroslav Přeček

Výstava ve staré škole představuje loni po obcích posbírané unikátní fotografie rudoarmějců. Nafotili je sami obyvatelé ve dnech, kdy Šenovem a sousedními obcemi šla osvobozovací fronta.

„A my můžeme po dlouhých letech poznat tváře osvoboditelů,“ říká ředitelka muzea u nové mapy, která nově dokumentuje, jak rudoarmějci od Ostravy postupovali přes místní obce při pronásledování ustupujících nacistů.

Muzeum představuje i vzpomínky pana Joži Rajduse, jak jako sedmnáctiletý mládenec pomáhal hasit šenovský kostel, který při osvobozovacích bojích zachvátil požár, a jedna z jeho věží shořela. Tuto událost muzeum připomíná originály Viléma Wünscheho, žáka Maxe Švabinského, který se jako jeden z mála šenovských rodáků po konci války vrátil domů z koncentračního tábora.

Slabikář s Hitlerem. A ilegální knížka fórů „pro smějící se bestie“

Na výstavě Konec války je možné vidět i německý slabikář, z něhož se musely učit děti ze šenovské školy Na Podlesí, když se stala po vyhlášení protektorátu německou. Zdobí ji idylická barevná ilustrace usměvavého führera v hloučku dětí.

„Konkrétně tenhle slabikář dostal taťka, když byl v druhé třídě,“ říká Simona Slavíková. „A tady je poklad. Ilegální knížka protistátních vtipů, která vyšla samizdatem v roce 1944 a za jejíž nalezení v domě byl samozřejmě patřičný trest,“ ukazuje šéfka muzea knížku Protektorát se směje a řadu vytištěných vtipů v jedné z vitrín.

Třeba: Zastaví četník ve vsi trampa a chce po něm občanskou legitimaci a pracovní knížku. Tramp však nemá jedno ani druhé. Četník se rozčílí: „To nevíte, že máte mít své doklady v pořádku?“ Tramp na to : „Já jsem partyzán.“ Četník si ho chvíli měří, pak na trampa zahrozí prstem a říká nedůvěřivě: „Jen aby.“

Nebo: Goebbels navštíví v Národním divadle představení Prodané nevěsty. Po představení prohlásí, že se mu vše neobyčejně líbilo, jenom role Kecala byla slabě obsazena. Mají prý v Říši mnohem lepšího.

Takové vtipy si zřejmě v hospodách vyprávěli i Češi, které měl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich za „smějící se bestie“.

Přes Šenov prchl z protektorátu i budoucí prezident. Přednosta pohostil strážné

Šenov také proslul jako jedno z míst, kudy utíkala za Protektorátu do Polska a potom dál řada lidí, kteří chtěli v zahraničí bojovat proti nenáviděným okupantům. „Nejvíce v roce 1939. Třeba na našem malém nádraží je deska, která připomíná, že tudy projel v nákladním vlaku z Protektorátu i Ludvík Svoboda. Pomohl mu přitom místní přednosta stanice, který nabídl nějaké občerstvení německým pohraničníkům, kteří hranici protektorátu a Polska hlídali. Oni nezkontrolovali ten vlak a budoucí velitel československé armády a prezident republiky tak mohl přejet hranici v nákladním vlaku v budce pro železniční zřízence,“ říká historik Milan Pastrňák.

Dodává, že šenovskými lesy přes takzvanou dřevěnou hranici, která rozdělovala Šenov na dvě části, utíkali čeští vlastenci ve velkém. A poté bojovali na západní a východní frontě. „Převáděli je často místní lidé, někteří i přes své zahrady, které hranice také přetnula napůl. Emigranti z protektorátu často přijížděli vlaky do nedalekých Bartovic nebo Vratimova a pak už pokračovali dál pěšky,“ popisuje místní historik.

Hrdinu západní fronty komunisté uvěznili

Uniformu bezejmenného vojáka wehrmachtu „vyvažuje“ na výstavě uniforma šenovského rodáka Jindřicha Kunovského, v níž tento muž prošel řadou bojišť západní fronty druhé světové války v Severní Africe a Asii.„Měl smůlu v tom, že byl v letech po nástupu komunistické moci odsouzen na patnáct měsíců těžkého žaláře. Poté prožil celý zbytek života v Šenově,“ ukazuje uniformu, kterou muzeu věnovala rodina, ředitelka.

Je tu příběh i šestadvacetiletého pana Karla Krečmera, který se zapojil do odboje. Na vystaveném kole jezdil do práce, pracoval ve Vítkovicích a rozvážel protinacistické letáky. „Za to ho zatkli a skončil v koncentračním táboře Flossenbürg a jeho syn nám půjčil motáky svého otce, které posílal domů z ostravské vazební věznice,“ ukazuje Simona Slavíková vzácné dopisy.

Výstavu Konec války v šenovské staré škole mohou zájemci vidět až do konce července.