Deník uprchlice. Mluvila jsem dlouho rusky, ale už nikdy nebudu!

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Druhý den války se mi v hlavě neustále honila velmi důležitá a bolestná otázka. Otázka ukrajinského jazyka.

Byla jsem na sebe tak naštvaná, proč jsem to neudělala dřív? Zapomněla jsem, jak je rodná ukrajinština krásná a melodická? Kdo jiný než Ukrajinci by měli takto mluvit?

Jsem Ukrajinka, ale celý život mluvím rusky, proč? Zdá se, že důvodů je mnoho, ale byla to prostě volba mé země, mých rodičů a pak vlastně i má.

Jednoho dne jsem si uvědomila, že už nechci mluvit rusky. Ruština mě začala rozčilovat, začala mi být nepříjemná i pocitově. Jasně jsem viděla, co se nám děje a že my Ukrajinci ztrácíme a můžeme ztratit svůj rodný ukrajinský jazyk!

Jedním z důvodů války je prý totiž jazyk, protože Rusko prý osvobozuje rusky mluvící lidi. To je naprostý nesmysl, protože NIKDY nikdo na Ukrajině neutlačoval rusky mluvící lidi, vím to na sto procent!

Narodila jsem se a vyrostla v Dnipru, je to z devadesáti procent rusky mluvící město, mí příbuzní z matčiny strany jsou ze západu Ukrajiny a ze strany otce z východu Ukrajiny. Často se stávalo, že tyto opačné strany vždy mluvily jinými jazyky, ale rozuměli si a neexistovaly žádné spory!

Mnoho lidí se během sovětské éry přestěhovalo z Ruska na Ukrajinu, aby na Ukrajině žili, rodili děti a pracovali.

Každý ví, jak byla ruština násilně zasazena do zemí SSSR a také do Běloruska, Polska, České republiky, Slovenska, Gruzie. Ti, kteří se jako já narodili za sovětské éry, se učili ruštinu ve školách, ale bylo to tak potřeba?

Země s jedním národem přece nemívá dva jazyky, není to přirozené.

Komunikuji už tedy pouze svým ukrajinským jazykem a začala jsem u sebe, manžel mě podporuje a syn se postupně učí.

Vidím, jak jsou překvapeni lidé, kteří mě znají dlouho, ale tohle je moje volba. Moje VĚDOMÁ VOLBA!