Jak se rodila v Poruba. Během války rostly ceny a kvetl černý trh

Poruba dnes patří k nejoblíbenějším obvodům Ostravy, ač do poloviny minulého století byla jen malou zemědělskou obcí poblíž Moravské Ostravy. Poválečná velkorysá výstavba udělala z malé vsi mohutné sídliště, ve kterém se většině lidí dnes dobře žije a kvůli jeho umístění i dobře dýchá.

Porubská radnice vydala těsně před Vánocemi objemnou publikaci, v níž historikové popisují vývoj a její dávnou i méně dávnou historii Poruby z mnoha úhlů. My se dnes spolu s jejími autory v našem seriálu vrátíme do období 1. světové války, kdy desítky obyvatel malé obce se zámkem, větrným mlýnem a pivovarem museli narukovat do nelítostné vražedné světové vřavy, z nich se část mužů nevrátila. Průvodci nám budou Antonín Barcuch a Jozef Šerka z Archivu města Ostravy.

Auto v obci věstilo všeobecnou mobilizaci

V neděli 28. června roku 1914 nikdo v Porubě ještě netušil, že zakrátko dojde k události, která osudovým způsobem ovlivní životy více než 1 400 obyvatel této obce. Zpráva o zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda d’Este v bosenském Sarajevu totiž toho dne nejprve dorazila do Moravské Ostravy a to kolem třetí hodiny odpoledne.

O čtyři týdny později, přesně 25. července 1914 podepsal císař František Josef I. rozkaz o částečné mobilizaci pro případ války proti Srbsku, ve kterém za první mobilizační den vyhlásil 28. červenec 1914. V tento den však císař svým manifestem Mým národům vyhlásil válku Srbsku, a tak se tato částečná mobilizace změnila ve všeobecnou.

K vojenským jednotkám byli povoláni jak nováčci ročníku 1893, tak záložníci i náhradní záložníci ročníků 1882 až 1889 a také příslušníci domobrany ročníků 1872 až 1881. A tak se 31. července roku 1914 večer v Porubě objevilo auto a jeho osádka vylepovala vyhlášky oznamující všeobecnou mobilizaci. Obyvatelé obce přestali pracovat a tvořily se hloučky živě diskutujících lidí.

Do světové války museli porubští hasiči i sokolové

Při této všeobecné mobilizaci rakouské úřady odvedli na budoucí válečnou frontu 150 mužů z Poruby ve věku 19 až 42 let, včetně tří učitelů. Bylo mezi nimi 14 členů místního hasičského sboru, místní sokolové přišli o 19 svých členů. „Úřady však neodvedli jen muže, do zákopů první světové války musela i řada porubských koní,“ upozorňují autoři v publikaci Dějiny Poruby.

Na svinovské nádraží dorazily první lazaretní vlaky s nemocnými a raněnými vojáky, kterým zdravotníci a lidé podávali kávu, koláče či chleba s máslem. V roce 1915 museli v důsledku rozšíření branné povinnosti narukovat k rakouskému vojsku také muži od 18 do 50 let. Do pekla takzvané Velké války odešlo z Poruby dalších devět sokolů, včetně náčelníka Antonína Figaly. „A zároveň přišly zprávy, že na bojištích zahynuli dva porubští hasiči a tři sokoli,“ popisují ostravští archiváři.

Ceny za světové války stoupaly, kvetl černý trh

Válečné poměry se nepříznivě projevily ve zhoršené zásobovací situaci obyvatelstva. Nejistota a obavy způsobily, že lidé se živelně předzásobovali a skupovali základní potraviny. „Jejich nedostatek vedl k tomu, že mnozí obchodníci zdražovali a prodávali zboží za přemrštěné ceny. Již v prvním roce války se projevoval nedostatek mouky a začaly stoupat ceny,“ uvádějí autoři textu.

Proto mocnářství na počátku roku 1915 byly na nejnutnější potraviny stanoveny maximální ceny: 42 haléřů za kilogram pšenice, 29 haléřů za kilogram ječmene, 72 haléřů za kilogram pšeničné mouky, 46 haléřů za kilogram ječné mouky, kilogram rýže za 4 až 6 korun. Jen pro srovnání, předtím stál kilogram rýže 80 haléřů.

Na černém trhu však vládly podstatně jiné ceny. Kilogram brambor se prodával za 1 korunu, kilo mouky za 5 korun, vejce za 1 korunu, kilo másla za 20 až 30 korun. A tak kvetlo keťaství a ceny potravin dále rostly. V roce 1917 stál kilogram rýže na černém trhu 62 korun, čočka 20 korun, dříve 40 haléřů, mouka 10 korun a více, dříve 40 haléřů, vepřové maso 46 korun za kilogram, hovězí 8 korun za kilogram, máslo 50 až 64 korun za kilogram, sádlo 58 korun za kilogram.

A právě tak tomu bylo i s průmyslovými výrobky. Oblek, který byl dříve za 50 korun, stál 600 až 800 korun, boty, které byly dříve za 12 až 16 korun, se prodávaly za 160 až 240 korun.

Chlebenky, moučenky, cukřenky, kávenky i tučenky

Nejvíce tím trpěli lidé s pevným platem, tedy gážisté a učitelé, kterým zůstal předválečný plat s nepatrným drahotním přídavkem. Mocnářství záhy zavedlo přídělový systém. Od března 1915 se vydávaly potravinové lístky na chléb a mouku, takzvané chlebenky a moučenky. „V roce 1916 byly zavedeny cukřenky, kávenky a tučenky. Příděl chleba se pohyboval ve výši 1 kilogram a 47 dkg týdně, cukru se vydávalo 1,5 kilogramu, později jen 1 kilogram, brambor 1,5 kilogramu na osobu. Mlít obilí bylo možné jen na mlecí výkazy. Od 2. září 1916 byly nařízeny tři bezmasé dny, a to pondělí, středa a pátek,“ vypočítávají ostravští archiváři Antonín Barcuch a Jozef Šerka.

V roce 1917 se zásobovací situace dále zhoršovala, od února se snížila dávka cukru na tři čtvrti kilogramu, od března se zmenšila dávka mouky jen na půl kilogramu týdně, od 1. května 1917 byly zavedeny lístky na mléko ve výši čtvrt litru na osobu denně a také lístky na brambory. Přestalo se vařit pivo. Rovněž kvalita potravin se prudce zhoršovala. Do pečiva začala být přimíchávána mouka ječná, kukuřičná, bramborová, ale i mletá dřevěná drť. V roce 1915 zakoupila obec škole bavlnu a jehlice a žákyně pletly nátepníčky, ponožky, kukly a další.

Vojáci zrekvírovali porubské zvony, zvířata krmili listím ze stromů

V Porubě vznikla vojenská stanice pro ošetřování nemocných koní a vojenské mrchoviště na obecním pozemku při okresní silnici směrem na Klimkovice, asi 500 metrů od vesnice. Sbírala se celá řada surovin, vojenskému eráru lidé z Poruby odevzdali 85 kilogramů mědi, mosazi, olova, zinku a cínu, 15 kilogramů vlny, 5 kilogramů lnu, 5 kilogramů kaučuku, 12 kilogramů sušeného jahodového a ostružinového listí. V prosinci 1916 odvedeno ještě 33 kilogramů listí.

V roce 1916 se na velkostatku Hanse hraběte Wilczka objevili váleční zajatci. K vojenským odvodům byli opět povoláváni osmnáctiletí až padesátiletí muži, často otec i syn. Dne 8. prosince 1916 nechaly úřady z porubské kostelní věže sundat a odvézt prostřední zvon o váze 135 kilogramů.

Ohromný nedostatek všeho měl za následek množící se krádeže na polích, v bytech a na drahách. V září a říjnu 1917 zemřelo mnoho lidí na úplavici, mezi nimi i šest školních dětí a škola byla na tři týdny uzavřena. Rok 1917 byl velmi suchý, nebylo krmení pro dobytek a úřady doporučovaly krmit zvířata listím ze stromů. Dne 27. září 1917 byl v kostele zrekvírován i největší kostelní zvon sv. Mikuláš o váze 306 kilogramů. Demontovali ho vojenští dělníci a shodili z věžního okna dolů. Dopadl šťastně, nerozbil se. Na shozený zvon se přišlo podívat mnoho vesničanů.

Třináct Porubanů se dalo k legiím

Na věži zůstal pouze malý zvonek-umíráček. Zvony totiž představovaly ohromné množství potřebného materiálu, neboť zvonovina obsahuje 78 procent mědi a 22 procent cínu. Stejně tak vojsko odňalo a zrekvírovalo zvony z kaplí ve Vřesině a ve Svinově. Dne 28. listopadu 1917 zrekvírovaly i 27 kusů varhanních cínových píšťal. Po válce je nahradily píšťaly zinkové.

Porubští muži nejčastěji narukovali a sloužili v prestižním 1. pěším pluku, který nesl jméno císaře Františka Josefa, a v 15. zeměbraneckém pluku, který po celou válku tvořil posádku pevnosti Krakov. 1. pěší pluk bojoval proti Rusům u Krašniku a Komarowa a poté se zúčastnil postupu k Dněstru. V roce 1915 se přesunul do Itálie, kde se posléze zapojil do takzvané. bitvy Tří hor, jak historikové nazývají boje v italském horském masívu Grappa v letech 1917–1918.

Třináct porubských občanů si ve válce obléklo legionářské uniformy: deset z nich sloužilo v řadách ruských legií, František Janečka ve francouzské legii a Eduard Jirák v italské legii, Josef Hurník v ruské a poté ve francouzské legii. V Rusku zemřel četař 1. střeleckého pluku Václav Besta, kterému bylo v době vstupu do legií 3. srpna 1916 teprve 18 let. Účastnil se bitvy u Bachmače 8. až 13. března 1918.

Legionářem se stal také otec skladatele Ilji Hurníka

V 5. střeleckém pluku, jednom z prvních, který se dostal do Vladivostoku, sloužili Václav Horák a Vojtěch Zajíc. Účastnili se bojů o Vladivostok, Nikolsk-Ussurskij, Spassk, Kaul a Kungur. Václav Horák, který byl převelen do 10. střeleckého pluku,společně s Antonínem Karčmářem a Adolfem Bajgarem strážili i ruský zlatý poklad, který legie získaly. Jako úplně poslední, až v červenci 1920, opustil Rusko 12. střelecký pluk, ve kterém sloužili Jan Gelnar a František Šedivý.

Porubský učitel Josef Hurník, otec hudebního skladatele Ilji Hurníka, narukoval k 15. zeměbraneckému pluku. Do zajetí padl 21. července 1916 v bitvě u Berezovce, která leží asi 40 kilometrů severovýchodně od Lvova. Do legií vstoupil v únoru 1917 a byl zařazen do jednotky, která zamířila do Francie. Své působení v legiích ukončil v roce 1919 jako podporučík ve 24. střeleckém pluku. Po návratu do vlasti se zapojil jako zakládající člen do činnosti jednoty Československé obce legionářské ve Svinově. Na ustavující schůzi v březnu 1923 byl zvolen místopředsedou a od roku 1935 byl předsedou svinovské jednoty.

V italské legii od 24. dubna 1918 sloužil Eduard Jirák. Do zajetí padl už 23. května 1915 v Gorici a téměř tři roky se potloukal v zajateckých táborech. Zařazen byl do 31. střeleckého pluku, který bojoval na Piavě a u Adiže. Demobilizován byl až 25. května 1920.

Další momenty z historie Poruby přináší publikace Dějiny Poruby: Od středověké vsi k modernímu městskému obvodu, kterou z textů ostravských kolegů sestavili historik Jiří Brňovják a Martin Tomášek a je k dostání v porubském informačním centru.