Nejnovější zprávy: Bezmocný senior ležel tři dny ve vaně. Povedlo se ho zachránit? U přechodu se Slovenskem havarovaly tři kamiony. Silnice je neprůjezdná

Společnost

Šla pěšky do Istanbulu, příště chce přejít Jižní Ameriku od Atlantiku k Pacifiku

Je tomu už téměř rok, co se Nicolette Havlová vydala na dobrodružnou misi a došla pěšky z Havířova do Istanbulu. Teď už plánuje další pozoruhodné cesty.

Foto: se souhlasem Nicoletty Havlové

Přiznejte se, kolik bláznivých snů jste už měli? A kolik jste jich přetavili ve skutečnost? Všemožné nápady měla taky dvaadvacetiletá Nicolette Havlová z Havířova. Mnohdy sice zůstala jen u snění, před několika měsíci ale dokázala úžasnou věc - došla pěšky z rodného města až do dalekého Istanbulu.

Psal se rok 2018, když se Nicolette Havlová vydala studovat do Liverpoolu. Když pak byla ve druhém ročníku, tak do Anglie vyrazila v dodávce, kterou si během tří měsíců za pomoci rodiny a přátel předělala k obrazu svému. V dodávce trávila čas v průběhu jednoho semestru, ten druhý pak absolvovala v Austrálii.

Na poslední dobrodružství se ale vydala pěšky a před několika měsíci vyrazila pěšky na dalekou cestu z Havířova přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Rumunsko a Bulharsko až do tureckého Istanbulu. Během celého tripu ušla 2025 kilometrů.

„Ten nápad se zrodil v roce 2019, během mého pobytu ve tmě, reálně jsem o tom ale začala uvažovat až loni na podzim. Zhruba půl roku před cestou jsem začala jednat,” vzpomíná Nicolette na zrod celé - tak trochu bláznivé - mise. Přeci jen, z Havířova se do Istanbulu nechodí pěšky každý den. „Mě vždycky bavily dálkové treky. Četla jsem knížky, sledovala přednášky a to mě hodně inspirovalo. Přemýšlela jsem, že bych chtěla podniknout něco, co nebude tolik finančně náročné, takže jsem vyrazila z domu po svých, abych neměla velký počáteční náklad,” dodala.

Na tureckém Istanbulu ji lákalo, že se zde dotýká hranice Evropy s Asií. A do své cesty si zároveň přidala odbočku do Banátu, který je českým ostrůvkem na rumunském území. Tvoří ho šest vesnic, které byly založeny kolonisty po roce 1823. „Když jsem tam došla, tak jsem měla pocit, že jsem zase doma. Člověk ujde tisíc kilometrů a najednou se okolo něj mluví zase česky,” vrací se za svou návštěvou. V Banátu se podle Nicolette žije jako v době našich prababiček. „Mají tam svá stavení, starají se o dobytek a jsou soběstační. Dělají si sýry, pěstují zeleninu, mají svá vajíčka a jediné, co kupují, je chleba,” dodala.

Mladá cestovatelka chtěla během své výpravy na Banát upozornit a pomoct mu v náročné době, kterou napáchal koronavirus. Propojila se proto s Člověkem v tísni a uspořádala sbírku, která nakonec vynesla téměř 168 tisíc korun. „Říkala jsem si, že když to bude padesát tisíc, tak to bude příjemné. Když osmdesát, že to bude super. Ale toto jsem vážně nečekala,” přiznala zpětně s tím, že získané prostředky budou použity na podporu a obnovu cestovního ruchu v Banátu.

Aby se však vůbec na celou dobrodružnou výpravu vydala, to chtělo sebrat kus odvahy. A důležitá byla také podpora okolí a rodiny. „Abych se přiznala, tak už ani nevím, co mi rodiče na můj nápad řekli. Nejspíš to ale bylo něco ve stylu, ať zase nevymýšlím blbosti. Často totiž přijdu s něčím, co bych chtěla podniknout, ale pak se to nestane, takže nad tím asi mávli rukou,” usmála se.

Nicolette se ale pustila do plánování a svůj nápad přetavila v realitu. „Jasně, že rodiče měli obavy, ale nejsou takoví, že by mi něco zakazovali. Naopak, hodně mi pomohli. S tátou už odmala chodím na hory, takže jsme začali probírat, co mě asi čeká,” dodala.

Když se ale blížil den odchodu, tak rostla i nervozita a dostavil se stres. „Seděla jsem na zemi, balila jsem si věci a brečela jsem. Přítel se na mě díval, co se to se mnou děje. Štvalo mě, že se mi do batohu nevejde polenta a řešila jsem, jestli si ji vezmu nebo ne,” vzpomíná. Nakonec ale na cestu vyrazila. A bez polenty...

Během dlouhé túry si vařila na lihovém vařiči a nejčastěji spala pod stanem. Ale taky v chatkách, doma u různých lidí nebo v hostelech. Během cesty ji totiž dostihly nečekané a hlavně nepříjemné zdravotní problémy, které jí daly pořádně zabrat. „Už v minulosti jsem měla zánět slinivky břišní. Na cestě jsem měla silné bolesti a myslela jsem si, že je to to stejné,” ohlédla se zpátky. Její otec byl v té době na výletě v Srbsku, kde se zrovna nacházela i Nicolette, a tak ji vzal do nemocnice. „Měla jsem šílené střevní potíže, zvracela jsem, ale nic mi nezjistili, a tak jsem pokračovala dál a táta šel také svou cestou. Jenže jsem přečkala jen jednu noc a dál už to nešlo,” dodala.

Otec proto odvezl svou dceru do havířovské nemocnice, kde skončila na kapačkách. Doktoři jí dělali několik vyšetření, žádnou konkrétní příčinu jejich bolestí ale nenašli. „Nakonec se shodli na tom, že se nejspíše jedná o syndrom dráždivého tračníku, který je spojený se stresem či špatnou stravou. Nebylo to nic vážného, ale bylo to nepříjemné,” vzpomíná.

V době, kdy jí bylo nejhůř, sama nevěděla, jestli bude ve své cestě pokračovat, vzdávat se ale rozhodně nechtěla. „Lidé mi psali, že už jsem toho dokázala dost, ale to mě hrozně štvalo. Já jsem totiž ještě končit nechtěla,” dodala Nicolette, která se nakonec vrátila do Srbska a pokračovala ve své misi.

Mladá cestovatelka šla celou dobu cesty po svých. Výjimku udělala jen tehdy, když si potřebovala nakoupit třeba na další dny, které měla strávit v horách, jenže nejbližší obchod byl příliš daleko. „V takových případech jsem jela stopem a pak jsem se vrátila zase zpátky na trasu. Stopem jsem se vracela, i když jsem někde něco zapomněla, třeba trekové hole. Tlačil mě totiž čas, o který jsem přišla kvůli mým zdravotním problémům. Musela jsem se do České republiky vrátit nejpozději v půlce září, abych stihla odjet studovat zpátky do Anglie,” vysvětlila.

Během cesty narazila na agresivní pastevecké psy i čerstvé medvědí stopy. V nebezpečí se ale cítila jindy. „Jednou mě sledoval nějaký chlap v autě, což bylo hodně nepříjemné. Rodičům jsem tehdy sdílela svou polohu, nakonec jsem se mu ale naštěstí ztratila ve vesnici,” vzpomíná na svou dramatickou bulharskou historku. Další příhody byly ale daleko veselejší. „Na rumunské straně hranice se Srbskem mě pán, který kontroloval přechod, nechtěl pustit, pokud mu na sebe nedám nějaký kontakt. Na srbské straně mi pak říkali, že tam mám zůstat, že mají fajn známého, za kterého mě provdají,” naskočil ji zase úsměv na tváří.

Za bulharským Svilengradem jí začala dělat společnost malá psí fenka, kterou pojmenovala Svili. Společně ušly posledních 250 kilometrů a pak se také spolu vrátily domů. Svili na ni poté čekala u rodičů, protože Nicolette studovala v Anglii bakaláře, teď už jsou ale zase spolu v Praze.

Nicolette během cesty poznala spoustu úžasných míst. Nejvíc jí učarovaly rumunské hory, kterými poté chtěla putovat i Bulharskem, zdravotní trable jí to ale už nedovolily, a tak v Bulharsku zvolila nejkratší možnou cestu. Celý trip však nebyl náročný jen fyzicky, ale také psychicky. „Měla jsem jednu krizi, která přišla v Rumunsku, ještě před Banátem. Říkala jsem si, jestli to má vůbec celé smysl a v jednu chvíli jsem už nechtěla pokračovat dál. Naštěstí jsem to nevzdala. A i kdybych to zabalila, tak bych se stejně hned vrátila zpátky,” má jasno.

Poté, co dorazila do Istanbulu, se v ní mísilo spoustu emocí. Na jednu stranu byla ráda, že svou misi dotáhla do zdárného konce, bylo jí však líto, že je její dobrodružství u konce. „Pořád jsem měla problémy s nohou, které mám vlastně i teď. Byla jsem ráda, že už nebudu trpět, ale už se mi hlavou zase honily další plány,” vzpomíná na poslední okamžiky své cesty. Z Turecka se pak vydala společně s fenkou Svili a svou bývalou spolužačkou ze střední školy domů stopem. „Z Istanbulu jsem dojela před barák za 71 hodin a 45 minut. Docela rychlovka,” prohodila.

Ještě před cestou Nicolette Havlová plánovala, že by měla vyjít s třemi stovkami korun na den. Svůj budget ale nakonec přepálila. Původně totiž plánovala, že bude spát více pod stanem, kvůli zdravotním problémům však musela více platit za ubytování. „Nohu jsem potřebovala tejpovat a chladit a v obou případech bylo potřeba mít přístup k vodě. V Turecku mě místní zase upozorňovali, že kvůli migrantům bych rozhodně neměla spát venku, a proto jsem nakonec částku překročila,” přiznává.

Už před svou cestou poznala téměř čtyři desítky zemí. Směrem k Istanbulu se pěšky vydala na začátku loňského června a do cíle dorazila po dlouhých 104 dnech dvanáctého září. A pak zase začala plánovat, kam se vydá příště. „Letos v prosinci společně s přítelem budeme absolvovat přechod všech Kanárských ostrovů, což je cesta dlouhá zhruba 650 kilometrů. Na podzim příštího roku pak plánuji přejít Jižní Ameriku od Atlantiku k Pacifiku, což chci spojit s návštěvou české komunity v Argentině. Cesta má okolo 3500 kilometrů," prozradila.

Zavřít reklamu