Chci obletět celý svět, říká Mirai Navrátil

Zpěvák Mirai Navrátil v srpnu oslaví 32. narozeniny. Se svou kapelou je už několik let na vrcholu, vyprodávají největší arény v republice, do světa pouští velké hity a nedávno vydali už čtvrté album, které si nadělili ke svému desátému výročí. Rodák z japonského města Ógaki má však ještě jednu velkou vášeň – pokud může, tak tráví čas v oblacích.

S Miraiem Navrátilem jsme se potkali před jedním z festivalových koncertů kapely Mirai. Na hotelu, zrovna v době, kdy měl chvíli klidu.

Kultura Guetta byl z Ostravy nadšený. Co dál? Máme velké plány, říká ředitel Beats for Love 13/07/2024

Jak vypadá takový váš festivalový den?

Dopoledne jsme hráli ve studentském průvodu, který byl docela divoký. Pak jdeme s celým týmem na oběd a na poradu, kde si vždy shrneme, co bychom mohli dělat ještě lépe. Máme v podstatě něco jako svou elektronickou tužku. Spousta věcí se ladila už na zkouškách a generálkách, vždy je ale třeba vychytat ještě poslední detaily. Pak si dáme volno a každý si dělá, co zrovna potřebuje.

Čemu se věnujete vy?

Lehnu si, představuju si koncert i playlist. Zamyslím se nad tím, co bych měl mezi písničkami říkat lidem, jaké by mělo být mé sdělení. Nakonec je to ale stejně improvizace. Zhruba dvě hodiny před koncertem se rozhodnu, co si vezmu na sebe, a jdu si vyžehlit věci. Je to takový můj rituál, který mě uklidňuje. Pak už nastoupíme do auta a jedeme na stage.

Co se u vás odehrává těsně předtím, než koncert vypukne?

Pustíme si nějakou hypeovací muziku, já se rozskáču, udělám si nějaké kliky, trochu si zaběhám, dám si třeba jeden drink. Ale ne více, protože chci být zodpovědný a nechci chodit na stage ovlivněný. Pak už přichází adrenalin, tréma a jde se na to.

Býváte před koncerty stále nervózní?

Stoprocentně!

Kdy to z vás spadne?

Předtím, než vejdu na stage, cítím pořádné napětí. Pak už se člověk dostane do energetického toku koncertu. To někdy trvá jednu písničku, jindy tři nebo půlku koncertu. Ale někdy se do toho člověk nedostane vůbec.

Na čem to závisí?

Mnohdy to bývají drobné detaily, které divák nemůže slyšet. V uších máme špunty, do kterých si každý posílá něco jiného. Někdy se ale stane, že se poměry rozhodí, což může mít vliv na komfort hraní. Nikdy to na sobě ale nemůžeme dát znát.

Víme, jak s tím pracovat, už jsme profíci. Každopádně je to nevyzpytatelné, proto vždy přichází ona nervozita. Třeba nedávno jsme hráli po Ewě Farne, která má obrovskou scénu. My pak máme na přestavbu 25 minut a během té doby musíme nazvučit, zapojit asi 120 kabelů a nachystat všechno okolo. Po pódiu v té době běhá asi stovka lidí a já se radši jdu schovat někde do šatny, abych nic z toho neviděl. Stačí špatně zapojit jeden kabel a je to... Když pak všechno jede, tak to ze mě spadne. Je třeba mít tým, kterému věříte.

Jak se vám zpívá, když víte, že všechno nešlape tak, jak by mělo?

Vždy přijdou nějaké momenty, které vás mají potenciál rozhodit. Je to o tom momentu, o zkušenostech, o pocitech, nesmíte si to pustit do hlavy. Jsou to totiž věci, které vím jen já, diváci ne. Někdy je to těžké, jindy to dávám lépe. Představte si třeba, že jste brankář a pustíte hrozně laciný gól. Rozhodčí zapíská a hraje se dál. Dokud gólman neudělá další dva nebo tři dobré zákroky, tak má chybu pořád v hlavě. Musíte to zkrátka pustit a jít dál.

Foto: Kubo Krížo

Mnohdy to musí být ohromně náročné, že? Jak psychicky, tak fyzicky.

Přijde mi, že v totální euforii člověk vyčerpání tolik nevnímá. Zase bych použil Ewu Farnou. Na jednom z nedávných koncertů měla zdravotní trable, byla na kapačkách a říkala, že to nedá. My jsme hráli po ní. Říkal jsem jí, že až vyjde na stage a uvidí desetitisíce lidí, tak chytne adrenalin a najednou na všechno zapomene. A to se taky stalo. Protože když přijdete na stage, je to nepopsatelný okamžik. Kór, když je tam tolik lidí. Adrenalin vypne mozek, člověk se přepne do air-play módu a zapomene na to, že má teplotu nebo že ho bolí záda.

Jste frontmanem jedné z nejúspěšnějších českých kapel. Máte mraky fanoušků, vyprodáváte největší haly v republice. Jak vám to zní?

Je to obrovská euforie a ohromná radost, ale taky velká zodpovědnost. Frontman je tím, kdo je hromosvodem všeho, co se nepovede. Jsem pod tím podepsaný vlastním jménem. Ale stejně tak jsem nejvíc vidět ve světle reflektorů, když se nám s kapelou povede nějaký úspěch.

Kapela Mirai vznikla v roce 2014, vy se ale hudbě věnujete už skoro dvacet let, že? Pamatujete si, s jakými pocity jste tehdy hrával?

Ještě, že jste řekl, že je to skoro 20 let, jinak bych se urazil. První koncert byl někdy v roce 2010 nebo 2011. Je to hrůza, letí to. Jaká byla otázka?

S jakými pocity jste hrával, když jste s hudbou začínal?!

Úplně se stejným pocitem lásky k hudbě a k živému koncertu jako teď. Je to stále stejné, jen na nás chodí o trochu více lidí. Tehdy jsem byl na začátku, všechno bylo nové, napětí bylo obrovské. Teď už sice vím, co od toho čekat, ale napětí tam pořád je.

Z frýdecko-místeckého gymnázia jste zamířil na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Jak moc náročné bylo zvládat studia a zpěv najednou?

Nečekal jsem, že budu muzikant a že se budu živit hudbou. Vlastně mě ani nenapadlo, že to jde. Počítal jsem zkrátka s tím, že budu právník, nějakou dobu jsem dokonce dělal koncipienta. Pak jsem se ale nechal vyškrtnout z právní komory a vydal jsem se cestou svého hudebního snu.

Ten sen stále trvá, nedávno jste s kapelou vydali už čtvrtou desku s názvem Tomodachi. Jaké na ni máte ohlasy?

Naprosto různé. Někdo říká, že je to nejlepší deska, někomu se naopak nelíbí. Já jsem ale spokojený, deska je výsledkem radosti a pohody, kterou v kapele máme. Po deseti letech si všechno pěkně sedlo, kluci mají děti, muzikou se bavíme. Jeden hit, Summer Love, už tam je, snad se jich najde víc.

Foto: Kubo Krížo

Prvním vydaným singlem byl Dopis…

To jsme dostali čočku...

Jaké to je? Vydáte novou písničku, čekáte, co bude, a najednou toto?!

Ten song jsme vydali se záměrem, abychom rozčeřili vody, ale nečekali jsme, že negativní reakce budou tak divoké. Počítali jsme ovšem s tím, že lidé budou překvapení, týden nato jsme vydali Summer Love. Tedy něco, co od nás lidé čekali. Všechno jsme měli připravené. Chtěli jsme trošku zazlobit a pak lidi uklidnit. Aby byli zvědaví, jaký bude další song, takový byl plán. Jsme tady už deset let, takže jsme se nechtěli držet jen komfortních vod. Proto byla první píseň ta, o které jsme dopředu věděli, že nebude rádiovým singlem.

Taky se zdá, že jste trochu přitvrdili. Baví vás to?

Já to nevnímám tak, že bychom nějak zásadně přitvrdili. Spíš to vnímám tak, že je deska barevná a každý na ni najde to, co potřebuje. Trochu nový Mirai, trochu starý Mirai. Stanovovat si nějaké mantinely je ale zbytečné, nevylučuju, že uděláme příští desku se symfonickým orchestrem nebo že to příště bude rockovější.

Pamatuju si na vás, když jste byli před lety předskokany na vyprodaném koncertě Kryštofů, teď už největší arény vyprodáte i vy. Napadlo vás to někdy?

Jako malí klučíci jsme o tom snili a toužili po tom, ale tehdy jsme si to nedokázali představit. Ta cesta byla krásná. Někdy v tom shonu a divočině si člověk ani neuvědomí, že už zdolal nějaký dílčí cíl.

Protože chce víc a víc?!

Najednou se stanete součástí nekonečného kolotoče, kde přestanete vnímat dílčí úspěchy, což je škoda. Já sám tím trpím, pořád jdu dál. Pak je ale třeba položit si otázku, kde ta cesta končí. Jednou totiž skončí. A budu potom nespokojený, protože jsem to chtěl dotáhnout dál a dál? Podle mě pak jde tento typ lidí do rizika, že budou celou dobu nešťastní. A pak, až do toho cíle dojdou, nebudou vědět, co s tím. Možná to ani není o tom, že by člověk chtěl víc a víc, ale chce udržet to, co má. A to je někdy mnohem těžší. Protože obhajoba bývá náročnější než jedno vítězství.

Několikrát jste zaplnili pražskou O2 arénu, chystáte vlastní festival. Máte stále dost energie?

Snažíme se v tom najít balanc. Pokřtili jsme nové CD v klubech, máme, arény, festivaly, musí přijít i pauza. Myslím, že se blíží období, kdy budeme méně hrát a víc se věnovat i jiným věcem. Když má člověk jen klapky na očích, tak hrozí nějaké zacyklení.

Foto: @peterhoopoe

Máte i vy nějaké mimohudební plány?

Příští rok mám v plánu vydat se společně s kámošem Markusem Krugem malým letadlem na cestu kolem světa. Už dokonce máme návrh itineráře. Šlo by to zvládnout za měsíc a půl, ale chceme si to užít, natočit nějaká videa, takže nám to zabere dva až tři měsíce.

Jste vystudovaný právník, profesionální muzikant. Ale jak jste se dostal k létání?

Létám asi dva roky. Létali snad všichni kamarádi v mém okolí, mně se to líbilo, a tak jsem začal taky. Chytlo mě to a už létám sám. Je to krásné, nádherný okamžik svobody. Na koncertech máme tisíce lidí, v oblacích jsem ale sám.

Zažil už jste v letadle nějakou nepříjemnou situaci?

Jednou jsme zjistili, že nám v letadle klekly baterky. Odcházely všechny komponenty, které byly ovládané elektricky. Poslední věc, která fungovala, byla vrtule.

Jak to dopadlo?

Museli jsme nouzově přistát v Moravské Třebové. Říká se, že piloti mají pytel štěstí a pytel zkušeností. Pytel štěstí je na začátku plný a pytel zkušeností prázdný, ale tím, jak se pytel štěstí vyprazdňuje, se musí plnit i ten se zkušenostmi. Protože štěstí jednou dojde.

Kolik máte na létání času?

Někdy víc, někdy míň. Když je hezké počasí, hodně mě to tahá. Upřímně, kdybychom spolu teď neseděli, tak jdu létat.

Takže z Prahy do Frýdku-Místku už necestujete vlakem, ale létáte letadlem?

Když to počasí dovolí, tak létám. Ale přeci jen, je to malé letadlo, takže pokud mám nějakou fixní schůzku a není nejlepší počasí, tak jedu radši vlakem.

Kam všude už jste doletěl?

Zatím spíše kolem komína. Byl jsem třeba v Německu nebo Salzburgu, tam je to z Prahy kousek. V létě mám v plánu zaletět si do Itálie nebo Chorvatska.

Kde jste vlastně doma, v Praze nebo ve Frýdku-Místku?

Jsem obojživelník, ale citově jsem stále Frýdečák. Mám to tady moc rád. Stejně jako Beskydy, kam chodím pokaždé, když mám čas.

Foto: @peterhoopoe

A co Japonsko, odkud pochází vaše máma?

Mám tam polovinu rodiny, mamka tráví v Japonsku třetinu roku. Má tam svůj byt, kam můžeme kdykoliv vyrazit. Do Japonska bych jel rád na EXPO, které proběhne příští rok v Ósace.

Neměl jste jako malý ve škole problémy s vašimi japonskými kořeny? Přeci jen, děti v takových věcech dokážou být zákeřné.

Když jsem byl malý, tak mi to trošku dávali sežrat. Ale na střední škole už jsme měli kapelu a chodila na nás polovina školy. Měli jsme holky, takže už se to otočilo.

Nedávno se hodně probíralo vaše soukromí. Jak moc je náročné ho v dnešní době střežit?

Je to těžké. Člověk někdy chce zapomenout na všechny strasti světa a sestřelit se. Pak už ale nemá pod kontrolou, jestli to někdo nemá zájem zachytit. To je na dnešní době blbé, takový Karel Gott to asi mohl rozjíždět víc.

Jaký jste v soukromí? Jste showman?

Přijde mi, že ne. Nejsem ze srdce extrovertní člověk.

Před pár lety jste po boji zdolal Beskydskou sedmičku. Chystáte se na ni znovu?

To už ne, byl to masakr. Ušel jsem 101 kilometrů, do cíle jsem došel se zraněnou nohou, pak jsem odehrál koncert na vozíčku. Udělal jsem si fajfku, ale stačilo.

Máte za sebou i účinkování ve StarDance. Použil jste pak něco z toho?

Vůbec nic. Teď jsem ale rodičům objednal kurzy u pana Chlopčíka, takže jsem si s mámou některé tance připomněl. To mě bavilo, něco už jsem znal.

Během koncertu žádné kroky nevyužíváte?

Já si myslím, že jakákoliv pohybová průprava může pomoct úplně kdekoliv.

Máte s kapelou ještě nějaký nesplněný sen?

Máme sen a přání, ale není žádoucí říkat to nahlas. Každopádně máme metu, která je celkem blízko. Možná se nám splní už příští rok.

Vyrazili jste na vaše Mirai Summer Festy. Na co byste návštěvníky nalákal?

Jsou to festivaly, pod které se podepisujeme krví. Od začátku do konce všechno vymýšlíme a plánujeme s celou kapelou. Máme odpolední i večerní koncert, je tam DJ, jsme blízko s lidmi. Vystupují i další kapely, máme talk show, herní konzole, kde to půjde, tak i nějaké sportovní vyžití. Myslím, že je to skvělý mejdan se vším všudy. Ladili jsme i gastro, máme speciální Mirai kimchi burgery, vybírali jsme i pizzu, která je s mortadellou. Každého stánkaře osobně znám a vím, že to dělají dobře. Domlouval jsem je ve spolupráci s Lukášem Hejlíkem, který je pro mě gastromodlou. Stejné to je i s drinky.

Přijde mi, že okolo kapely toho řešíte strašně moc. Je to tak?

Trošku mi to vyčítají, řeším toho hodně. Člověk pak trochu opouští to gró, tedy psaní a skládání písniček. Takže mám v plánu, že z té kormidelnické role vyskočím.

Za tu dobu, co hrajete, jste načerpali mnoho zážitků a odehráli spoustu koncertů. Přesto, je nějaký nejsilnější, který se vám hned vybaví?

Silnou vzpomínku máme na auto­koncert, který proběhl v době covidu v Dolních Vítkovicích. Bylo to v časech, kdy jsme všichni museli sedět doma, my jsme ale udělali největší koncert na světě, který v ten den byl. Žádný jiný totiž asi nebyl. Server billboard.com tehdy psal o největších drive-in koncertech a použil při tom fotku z DOVu. Přitom my jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli koncert vůbec bude.

Povídejte…

Nějací lidé podali trestní oznámení a žaloby, že ohrožujeme veřejné zdraví. V den koncertu jsme zjistili, že náš řeší soud. Nakonec se všechno povedlo, ale byly to nervy. Dokonce mi volali z policie, že po první písničce musíme rozpustit celý koncert, takže jsem začal žhavit telefon a mluvil jsem s ministerstvem zdravotnictví, kde nám to nakonec povolili. Dvě hodiny jsem se třepal. A aby toho nebylo málo, tak byl u nás ještě druhý stupeň teroristického ohrožení, takže se po areálu pohybovalo asi 50 policistů se psy. Když jsem pak přišel na stage a viděl jsem, jak auta troubí, jak blikají a jak stírají stěrače, tak to byl asi jeden z nejkrásnějších momentů, které jsem zažil.