Cestování je součást gramotnosti, říká Petr Horký

Petr Horký sám o sobě říká, že je otec dvou dětí, manžel, režisér, spisovatel, polárník. Magazínu PATRIOT poskytl při příležitosti ostravské besedy rozhovor.

" A taky jsem youtuber! Asi nejstarší v České republice. Moc mě to baví, každý týden natáčím a publikuji nové video pro svůj youtube kanál i jako podcast a s velkou radostí sleduji, že obsah pro dospělé - tedy ne erotika, ale rozhovory s lidmi, materiály ze světa, prostě obsah, který moc nesouvisí s tím, co obvykle točí mí mladší kolegové - má svoje diváky a posluchače, kteří se neuráží a nenadávají, ale diskutují a přemýšlí. Takže moje zkušenost docela ostře kontrastuje s tím, co se o médiích a o divácích nebo posluchačích často říká," vysvětluje Petr Horký.

My dva jsme se potkali při natáčení rozhovoru s Karlem Lopraisem, jak na něj vzpomínáš?
Moc hezky a s úctou. Těžce jsem nesl, že jsem Karlovi Lopraisovi nejel na pohřeb, protože jsem v té době těsně po návratu z Antarktidy měl covid a musel jsem být v karanténě. Skromný chlap, otevřený, laskavý… A přitom světová legenda, fenomén. Vážím si i jeho manželky, vždycky mě zajímá celý ten „core tým”, kterým jsou prostě životní partneři. Nakolik si navzájem umí dát prostor i projevit úctu. Manželé Lopraisovi mi toto ukázali velmi pěkně, třeba tehdy při tom natáčení právě pro můj youtube v ostravské U6.

V březnu 2020 jsi v U6 moderoval otevření expozice Niké se vrací. domů. Co pro tebe znamená Richard Konkolski?
Vůle, přímočarost až umíněná svéhlavost… Odvaha, kuráž, pracovitost. Rád vzpomínám, jak jsme si spolu jednou dlouho do noci povídali ve Zlíně v jednom baru a pak jsme společně telefonovali jeho manželce Mirce do Ameriky. Bez hnutí brvou si s námi oběma snad půl hodiny povídala a pak jsme úplně přirozeně navázali o pár týdnů později při setkání v Česku. S mojí ženou Janou si pak hezky popovídaly, jak to vedou s chlapem, co je na cestách... Doporučuji všem Richardovy knihy a taky knihu Osamělá žena osamělého mořeplavce, kterou napsala Mirka Konkolská. Ale ještě k Ríšovi - když se člověk podíval právě tehdy na expozici, co jsme otevírali, (a ty jsi ji pomáhal uskutečnit!), když se koukl na to, jak ta Niké, se kterou sólo obeplul svět, jaké to byly v podstatě necky (Ríšo, promiň!), tak musel smeknout.

Mohl by se přirovnat stav mysli námořníka, který sám obeplouvá svět, k mysli polárníka, šlapajícího pustou ledovou krajinou?
Těžko říct. Přijde mi, že osamocený mořeplavec to má těžké v tom, že vlastně nikdy nemůže úplně v klidu usnout, pořád musí mít část myšlenek zaměřených na navigaci a na počasí… I když. třeba cestou na severní pól, tím, že šlapeš po zamrzlé hladině Severního ledového oceánu, nikdy nevíš, kdy se led rozlomí, kdy se rozestoupí a odkryje moře anebo naopak kdy se začnou kry hrnout přes sebe a náhle vyroste třeba desetimetrová hromada, toros, z ledových bloků…

Musíš to hlídat?
I při spánku posloucháš, jak led pod tebou pracuje, praská, sténá… Tak vlastně máš taky kousek pozornost pořád zaměřený na to, co se může kdykoli změnit… Ale jo, jedna věc asi bude podobná, a to je myšlenkové rozpoložení. Jasně vidíš, vnímáš, že jsi červík na hřišti úplně jiných přírodních, chceš-li, božských sil. Taky cítíš, že ať se stane cokoli, není to osobní, žádná bouře ani žádná pohoda nepřichází proto, že by snad svět proti člověku, proti mně konkrétně něco měl, ale jednoduše se to děje a já jsem se k tomu nachomýtl. Otázkou tedy není „co mi kdo provede”, ale pouze to, jak si s tím sám poradím. Na jednu stranu nesmírně posilující a osvobozující zjištění, které si asi stejně prožije námořník i polárník.

Zmíněná výstava o Niké byla druhý den uzavřena díky proticovidovým restrikcím.Vzpomínáš na tvé pocity, kdy se prakticky zastavil život? Co ti naopak ta doba dala?
Dodnes si pamatuji, jak jsem tehdy stál na plošině nad všemi návštěvníky a oznamoval, že právě vyšlo nařízení vlády o omezení pohybu. A kdoví, třeba je to na dlouho poslední společný mejdan, říkal jsem. Až mě leká, jak jsem se tehdy nechtěně trefil. Zajímavé bylo, že přesně v ten den, přesně v ty hodiny, jsem měl plnou hlavu přemýšlení, protože jsem byl pozvaný, abych se připojil k cestě kolem světa - to je vlastně nabídka snů, ale já se rozhodl, že moje důležitější úloha je být otec a manžel, nabídku jsem nakonec odmítl a zůstal doma. Následující dny a měsíce mi pak ukázaly, že jsem se rozhodl správně. Byl jsem rád, že jsme byli pohromadě doma všichni spolu, než abych byl někde na druhém konci Země, řešil, kam nás kdo pustí, protože na začátku ty uzávěry byly po celé planetě docela zmatené. K tomu bych měl plnou hlavu otazníků, co se asi děje s rodinou doma…

Napadlo tě, že může nastat doba, kdy nebude možné cestovat? Co by to pro tebe znamenalo?
Tady si musíme něco ujasnit. Jako malej prcek jsem zažil dobu, kdy se nemohlo cestovat, protože jako mocenští vazalové Sovětského svazu jsme podléhali diktátorským rozhodnutím z Moskvy. Naši tehdejší politici měli naděláno v kalhotách a prospěchářsky podlézali Rusům. Hranice byly zavřené, za pokus o překročení se střílelo lidem do zad anebo se na ně posílali psi. Ostnaté dráty a ostraha hranic tu tehdy byly ne proto, aby chránily naši zem, ale proto, abychom naopak my nemohli nikam.

Na rodíl od?
Vedle toho během těch dvou covidových roků se nesmělo cestovat snad dohromady jen pár dnů, jinak hranice uzavřené nebyly. A nebylo to proto, abychom neviděli, jak se žije venku, ale proto, že nikdo nevěděl, co to vlastně je za nemoc. Teď tady máme spoustu lidí, kteří rádobystatečně povykují, jak to bylo všechno k ničemu… Přátelé, o pár roků dřív byla v jižní Indii epidemie Nipah, kdy se umíralo mnohem víc, než za covidu. Kdyby tam tehdy nezafungovaly uzávěry, karanténa a izolace, mohli jsme umírat po celém světě. Matka příroda (a je jedno jestli ten covidový virus někdo poskládal v laboratoři anebo chytil od netopýra) nás všechny jen tak mateřsky plácla po zadku, abychom si uvědomili, jak jsme všichni zranitelní, jak je iluze pevnosti a stability naivní.

Takže jsi zákaz cestování vlastně ani nepocítil?
Upřímně řečeno, moc mě nenapadalo, že by se nesmělo cestovat, ona taky taková doba nenastala. Cestovat se dalo, jenom každá cesta vyžadovala prostě víc papírování. Někteří lidé si to podle mnohdy hysterických článků v mediích hned v hlavě přepnuli a přitom jim nikdo vycestovat nezakazoval - jenom se muselo víc papírovat. Na jednu stranu to pomohlo, že náhle bylo možné po světě vidět obvykle přeplněná místa úplně bez lidí. Já jsme takhle třeba byl v Egyptě na pyramidách, v Káhiře v egyptském muzeu - úplně sám! V dnešní době vnímám cestování za součást gramotnosti, svět je komplet propojený a pokud nebudeme na základě osobní zkušenosti alespoň trochu chápat, jak moc odlišně se žije v jiných částech světa, pak si necháme nakecat kdejakou blbinu od kdejakého chytrolína, co ví o světě a o životě prd, jenom má drzost dožadovat se moci.

A kdyby přesto takový zákaz cestování nastal?
Kdyby se z nějakého důvodu fakt nemohlo dlouhodobě cestovat, nebojím se. Doma to mám rád - jak doma v Česku, tak doma s rodinou - mám spoustu lidí, které rád budu víc potkávat, spoustu témat, kterým bych se tady věnoval. Rád říkám, že Evropa je pro Afričana stejně exotická, jako Afrika pro Evropany, takže bych si užíval tu naši domácí českomoravskoslezskou exotiku.

Do Ostravy jsi přijel s přednáškou o svých polárních expedicích spolu s kytarovými virtuosem Štěpánem Rakem. Jak vzniklo toto spojení?
Když jsem při závěrečném potlesku viděl, jak lidi začínají vstávat ze židlí, úplně mě to dojalo. Víš, mě samotného polární cesty jako téma nikdy nebavily. Ani v knížkách, filmech anebo na besedách. Vždyť je to vlastně pořád dokola to stejné - utahaní chlapi šlapou bílou krajinou, je jim kosa, makají, někdy umřou, někdy ne a na konci se buď hořekuje nad smrtí anebo jásá nad tím, že přežili a kamsi došli. Přitom spousta dávných i moderních polárních příběhů má v pozadí úžasné zápletky! Jsou v tom ženský, sex, souboje, láska, nenávist… Jenom se o tom bůhvíproč nemluví.

Jaké zápletky máš na mysli?
Kolik lidí ví, že když Robert Falcon Scott vyrážel na jižní pól, manifestovaly u toho ženské na protestní demonstraci, že je to čistě chlapská akce! Kdo ví, že Amundsen zkrachoval, že celý život toužil po něčem, čeho se mu vlastně dostalo až v okamžiku kdy umřel… Francouzského polárníka Charco opustila manželka a jako důvod rozvodu uvedla „dezerci z manželství” protože byl furt někde v poláru! Údajný dobyvatel severního pólu Frederick Cook byl v Americe v kriminále za zpronevěru a Amundsen ho tam chodil navštěvovat vždycky, když tam přednášel… Je toho obrovská spousta, co je na polárních výpravách kdysi i dnes nesmírně zajímavé i zábavné. Pracuji na knížce a na seriálu, kde tyto příběhy vyprávím. Pracovně se to jmenuje Bílá kniha. Něco z toho jsem vybral i do přednášky, mám radost, když se lidi chechtají, i když jsou překvapení a moc rád tou přednáškou (i následně tím seriálem a knížkou) připomínám, že v pozadí toho všeho je základní palivo jakékoli aktivity, kterou člověk chce kdekoli a kdykoli na světě udělat. A tím palivem jsou ideály.

A spojení se Štěpánem Rakem?
Známe se už déle díky našemu společnému kamarádovi Alfrédu Strejčkovi. Když jsem vyrazil loni do Antarktidy, poslal mi Štěpán jako komentář pod post na facebooku nahrávku skladby, již složil právě inspirován mojí cestou. Navrhl jsem, že mu budu průběžně posílat zprávy ze satelitního telefonu, z jižního pólu jsem mu pak i na silvestra zavolal - a ať komponuje dál! Štěpán Rak nakonec složil nádhernou pětivětou suitu Antarctica a ta se stala základem našich společných představení. Část večera je daná, ale část našeho představení je čirá improvizace. Diváci tak pokaždé zažívají něco unikátního, co se odehraje jen a pouze ten večer na tom jednom místě a i pro nás to tak má prvek dobrodružství, jako když je člověk na výpravě. Zrovna včera tak vznikla nová skladba Amundsen, kterou už příště určitě zařadíme jako novinku.

Večer byl pro mě velice inspirativní, pohodový a vlil do mě obrovskou chut' cestovat ještě intenzivněji než cestují. Inspiruješ k cestování i své děti?
Jasně! A děti inspirují mě! Jejich očima vidím svět jinak než dosud. Máme obytné auto a každý rok vyrážíme o prázdninách na tři týdny do světa, nejčastěji do Skandinávie, do Švédska, Norska, Dánska… Taky beru rodinu s sebou, když se někde po světě promítají moje filmy anebo když mám někde přednášky, takže takhle jsme spolu byli třeba v Norsku, kdy jsem přednášel v muzeu KON TIKI (a bydleli jsme přímo v budově muzea v bytě, který si tam vymyslel a postavil ještě Thor Heyerdahl!), v Polsku, anebo jsem je vzal před lety do Moskvy, když se tam promítaly moje filmy. No a konečně, když to jde, jedeme se podívat i do vzdálenějšího světa - na Srí lanku, do Emirátů, na Bali, Zanzibar… Jak jsem už řekl - podle mě je cestování součást gramotnosti současného světa. Už to dávno není „zábava bohatých” anebo „dobrodružství odvážných”. Kdekoli po světě se dá pracovat, tvořit, studovat. Jde o to, nezavřít se v hrnci vlastního domova a tam se vařit ve vlastní šťávě, ale naopak vykouknout ven a začít chápat svět jako jedno místo k žití. Dnešní mladí to tak velmi často mají, a to je dobře.

Co je tvoje srdeční záležitost v životě a ve světě?
Mongolsko, Srí lanka, Norsko, Česko. Setkávání se s lidmi. Lidi obecně. Znáš seriál Potkali se u Kolína? Tam se při jedné hře ti dva medvědi domlouvají „já budu autobus a vy budete lidi”. Tak já bych vždycky byl „lidi”. Tím je vlastně i inspirovaný film, který teď dokončujeme s Miroslavem Bártou a 13. října s ním vstupujeme do českých kin. Jmenuje se Civilizace - dobrá zpráva o konci světa a spojuje moje dvacetileté cestování po světě a Mirkovo dvacetileté bádání nad proměnami civilizací.

Kde se v tobě vlastně vzala chuť cestovat?
Odmalička. Nějak to ve mně bylo, Podobně jako nevím, kde se ve mě vzala láska a obdiv k ženským, tak stejně se ve mně někde vzala láska a obdiv k planetě Zemi, kterou chci co nejvíc poznat. V této souvislosti třeba právě setkání s Antarktidou, to byla naprosto fantastická zkušenost. Ten kontinent je o půlku větší než Evropa a má v sobě tisíce úžasných tajemství…