Cesta do Dakaru: Malá nehoda, bdělá policie a rozjásané Maroko

Dvanáctidílný seriál, který pro Magazín PATRIOT připravil fotograf Petr Šigut, čtenářům přiblíží dobrodružství na cestě po stopách první účasti Karla Lopraise na slavné Rallye Paříž Dakar.

Magazín PATRIOT popsal účast Petra Šiguta na dobrodružné cestě v samostatném rozhovoru. Nyní tedy přinášíme první díl seriálu Cesta do Dakaru, který napsal a nafotil Petr Šigut.

Cestu předcházel telefonát mého kamarády Jardy Jindry, jestli nechci jet jako fotograf na expedici po stopách slavného závodu Paříž Dakar.

Protože se takové nabídky neodmítají a já měl na tento termín naplánovanou rekonstrukci bytu, rozhodnutí netrvalo dlouho, zbylo dokoupit pár drobností v podobě lyžařských brýlí proti písku, spoustu karet, antiposerin, sluneční brýle, mast na bolavá kolena, a mohli jsme vyrazit.

Start byl v Praze 30. ledna 2016, tam jsem se teprve seznámil s dalšími členy posádky, byla to směsice různých povahových vlastností, silných osobností a lidí s velkými zkušenostmi s cestováním.

Do Prahy pendolínem probíhala cesta bez problémů a tak jediný problém bylo nezapomenout doma foťák či pas. Praha mě uvítala studeným větrem a více jak stovkou fanoušků, kteří se přišli podívat na start tatry.

Nasoukal jsem se do terénního auta, které se po čtyřicet dní stalo mým druhým domovem, a vydal se na cestu dlouhou 18 000 km. Popsat 3000 km dlouhou cestu do Gibraltaru lze jednou větou: děs běs, celé Německo déšť, Francie déšť, potom nekonečné Španělsko.

Konečně přístav, kluci jdou koupit lístky a já uléhám na lehátko vedle auta, balím se do spacáku a spím, ráno je slunečné, ale studené, najíždíme na trajekt, pozoruji obrovské jeřáby, které svýma železnýma rukama nakládají zboží, opálené námořníky, kteří natahují lana, nastupuje směsice různých lidí, kteří polehávají na palubě či pozorují vlny na moři, kluci popíjejí pivo, nálada v týmu je dobrá.

Po několika hodinách vidím břehy Afriky, trajekt se skučením a vrzáním přistává a my spěcháme do podpalubí, abychom vyrazili k celnici v Maroku a potom hurá směr Casablanka a Marakéš. Maroko nás vítá jarem, jsou tu rozkvetlé stromy, tráva, zeleň, čistota, na dálnici vidím nové vozy, veliká změna oproti Maroku, které si pamatuji před dvaceti léty…

Monotónní cesta se ovšem projevila na malé nehodě, kterou jsme měli, když řidič tatry na malou chvilku usnul a narazil do svodidel, vše se naštěstí obešlo bez následků a jelo se vesele dál.

Asi po 1000 km zastavujeme a spíme v hotýlku před průsmykem Tizi n‘Tichka. Večer se rychle osprchovat, upravit fotky a s neskutečně pomalou wifinou se je snažit poslat. Ráno vstáváme ještě za tmy a jedeme vzhůru do hor, serpentýny stoupají neustále nahoru a končí ve výšce 2260 m .

Hledáme nejlepší místa na focení a natáčení kamerou či dronem, protože cestou do Dakaru vznikne kalendář, kniha a film.

Zastavujeme u nádherného údolí, vytahujeme dron a točíme tatru, která stoupá vzhůru, naše radost ovšem netrvá dlouho, neboť se naše špionážní činnost nelíbí místní bdělé policii.

Naštěstí máme s sebou Honzu, který plynulou arabštinou vysvětluje strážníkovi, že nejsme islamští teroristé a vše proběhne bez potíží, ovšem raději se stěhujeme dále. Mobilní signál je slabý jako opozice v parlamentu a proto skoro tři dny o sobě nedáváme vědět.

Krajina se pomalu začíná měnit, ubývá vegetace, řeky jsou zcela vyschlé, stromy mizí, zato přibývá kamení, sem tam agáve, pichlaté křoviny, cesta se zhoršuje.

Co ovšem přibývá po celém Maroku a Západní Sahaře, je počet marockých vlajek, protože návštěva krále Muhammada VI. je pro místní veliká událost, ve městech se tančí a lidé mávají na naše auta, protože si myslí, že jsme nějaký předvoj.

My už tak nadšení nejsme, protože nás zdržují kontroly u všech křižovatek, mostů, tunelů, policejních stanic, kde nás zastavuje nejprve silniční policie, potom celníci, pak normální policie a nakonec vojáci. Každý chce vidět pas, naštěstí je máme okopírované nejměně tisíckrát a tak je rozdáváme jak večerníček bonbony.

Policisté jsou nadšení, že mají lejstro, že nejme teroristé a s úsměvem nás pouštějí dál, ti chytřejší a sečtělejší světácky chválí náš fotbal a vyslovují uznale jméno Poborský či Nedvěd. Karla Gotta, ani Miloše Zemana k našemu zděšení nikdo neznal.

Krajina se opět mění, kopečky a hory zmizely, zato přibývá prachu, písku a nepořádku, ještě nám zbývá se zastavit na místě, kde hnízdí plameňáci, kteří tam bohužel nejsou, a vydáváme se k Mauretánii.