Byznys na beton. Kopřivnická Towárna míří i do zahraničí

Beton. To je cement. Voda. Písek. A ještě něco. Právě to něco navíc používá trojice kamarádů ve své dílně v Lubině u Kopřivnice, Denis Szabó, Radim Příhoda a Norbert Schmid. To něco navíc je odlišuje od ostatních. Proto pracují pro přední české designery, zakázky už mají i na Slovensku, a chtějí růst dál.

Vcházíme do velké bývalé stodoly u rodinného domu. Uprostřed místnosti leží na pracovní desce dřevotřískový rám na nový konferenční stůl z betonu. Všude v rozích stojí desítky pytlů cementu.

„Všechno děláme na zakázku. Většinou přijde nákres, jak zákazníci chtějí, aby výrobek vypadal. Často beton probarvujeme, takže v požadavcích může být i barva,“ popisuje pracovní postup Denis, a ukazuje na sadu kulatých misek na svíčky, které hrají všemi barvami. Hořčicově žlutá, blankytně modrá, smetanově bílá, pudrově růžová, cihlově oranžová. Žádná klasická betonově šedá.

Foto: Vladimír Pryček

Towárníci totiž s běžným betonem ani nepracují. „Je to vysokopevnostní beton, který jsme vyvinuli sami. Kromě klasické směsi jsou tam speciální prvky, trošku jiná alchymie,“ prozrazuje Denis. Přísady si nechávají dovážet až ze Spojených států.

„Začínali jsme asi před deseti lety. Sami, v domácích podmínkách. Zkoušeli jsme různá aditiva, hledali tu nejlepší recepturu. Nejdříve v Česku a na Slovensku, potom po celé Evropě. Jenže k dokonalosti tam pořád něco chybělo. Pak se mi naskytla možnost vyzkoušet si materiál od amerického výrobce. A to bylo ono. Plácli jsme si, a bylo rozhodnuto,“ vzpomíná Radim.

Tvorba samotného výrobku může trvat jen tři dny, protože speciální beton zraje rychleji. „První den postavíme formu, druhý den odlijeme, a třetí můžeme vyndat z formy,“ popisuje Denis zdánlivě jednoduchý postup. Celkový proces je ale mnohem delší a podstatně náročnější. „Nejdříve dostaneme instrukce od designérů. Podle toho pak vyrobíme formy. Nejvíce času strávíme vymýšlením způsobu, jak to vlastně udělat,“ smějí se řemeslníci.

Foto: Vladimír Pryček

Radimovi dělá největší radost sestavování formy. „Pro mě je to zážitek – přijít na to, jak se to dělá, a potom to tak udělat,“ říká. „Já mám rád to odformování na konci. Je to jako rozbalování dárků. Samozřejmě je nejlepší, když se to povede,“ směje se Denis. „A když se to nepovede, tak nás kolečko čeká znova,“ dodává.

Dobu výroby ovlivňuje i velikost zakázky. „Vyráběli jsme dětské hřiště, to nám trvalo asi půl roku,“ říká Denis. Towárnu oslovilo Nami Nami Studio ve složení architektky Kláry Koldové a designéra Eduarda Herrmanna. „Problém tam byly třeba obláčky. Měly malé vlnky, oblé tvary. Nad vývojem forem jsme strávili opravdu dost času,“ vzpomíná Radim. Díky vlastní receptuře dokážou udělat pevný beton, který má tloušťku jen tři centimetry. I přesto obláček vážil dvě stě kilo. „Kdyby to byl běžný beton, byla by váha až osmkrát větší,“ doplňuje Radim.

Úspěch sklidila jejich betonová kuchyně Scene21. Tu navrhl designer Jiří Krejčiřík, který s ní v loňském roce vyhrál významnou soutěž Czech Grand Design. „Na tohle jsem opravdu pyšný. Poprvé jsem tam pracoval s kameny, které jsme vkládali do korpusu,“ popisuje Denis.

Foto: Vladimír Pryček

Towárna míří i do zahraničí. První zakázku dělala na Slovensku. „Oslovila nás škola v Bratislavě. Vytvářeli jsme velkoformátový plastický mural na zeď. Byl to geometrický reliéf, který měl připodobňovat krajinu města,“ říká Radim.

Objednávky stále přibývají. „Zakázek je někdy tolik, že potřebujeme pomoc. Většinou oslovíme brigádníky, někdy zapojím i manželku a sousedy. Nejmladší syn má teprve pět, tak tady zatím chodí jen se smetákem,“ směje se Denis a dodává, že v budoucnu by rádi přijali dalšího zaměstnance.

U zakázkové tvorby chtějí továrníci zůstat, sériová výroba je neláká. „Jednou jsme dělali sérii květináčů. Byla to rutina – každý den se opakovalo totéž, a to nás nebavilo. Mně se líbí, když pokaždé děláme něco nového. A pokaždé je to výzva,“ usmívá se Denis. „A ještě se nám nestalo, že bychom ji nesplnili,“ dodává Radim.

To, že pro ně nic není problém, potvrzuje betonové ukulele. Towárníci jej darovali písničkáři Pokáčovi, když vystupoval na hudebním festivalu ve Frýdku-Místku. „Koncertní nástroj to asi není, ale brnknout se na to dalo,“ uzavírá Denis s úsměvem.