Autotest: Toyota Hilux. Pracovník roku.

Od roku 1968 je legendární díky své nezničitelnosti. V poslední generaci k tomu přidává nečekaný komfort.

Auto Toyota Proace Verso. Nomád na čtyřech kolech 11/12/2020

Auto, které prošlo výběrovým řízením, jež ministerstvu obrany trvalo třicet let, musí být vážně něco. To jsme prostě museli vyzkoušet!

Kolegové z AUTOBOND GROUP v Hrabové si rozhodně nemohli nevšimnout, jak jim tam kolem oranžového Hiluxu vytrvale kroužím, nasedám, vysedám, mačkám, otvírám a zavírám. Rychle pochopili, že mě oranžový drsňák zaujal a hned mi jej nabídli do testu v našem prestižním magazínu.

Další průběh je tradiční. Jako vždy, když přebírám testovací auto, leje jako z konve. Hilux přijel v holinách, může brodit sedmdesát čísel, tak ho trocha vody nerozhodí. Ale já jdu celou cestu v bačkůrkách, že. Naštěstí všechno papírování vyřídíme hezky v suchu showroomu a sotva dopiju kávu, je hotovo.

Balím papíry i klíče a lijákem běžím k autu. Naši vojáci mají verzi s minimální mírou elektroniky, aby to byli schopni opravit kladivem i někde uprostřed afghánské pouště. Já naštěstí ne, klíče nechávám v kapse, odemykám bezklíčově, sedám dovnitř, rychle zabouchnu ty mohutné dveře a vidím, že krom senzoru světel a stěračů mám taky adaptivní tempomat i vyhřívání sedaček a slušný infotainment včetně navigace a parkovací kamery. Samozřejmě všechna čtyři okna v elektrice i full led světla s ostřikovači. Ta jsou, mimochodem, moc dobrá! Dlouho jsem nejel v autě, které tak skvěle svítí potkávacími světlomety. Možná je to i tím, jak jsou vysoko, těžko říct. Světelný kužel je široký a jasný, i ty dvě srnky, které mi zkřížily cestu, jsem díky tomu viděl včas, trochu prověřil brzdy, a tak ani při pořizování toho testu žádné zvíře neutrpělo újmu.

Během krizového brzdění Hilux překvapil. I když jsem byl v autě sám a na korbě měl jen tašku se superlehkou a naprosto neadekvátně drahou hokejovou výstrojí, auto bylo stabilní i s pedálem brzdy prošlápnutým až na podlahu. Žádné významné poskakování nebo vlnění od nezatížené zadní nápravy se nekonalo. Bylo to o centimetry, srnky přežily a já si mohl doma dát panáka na uklidnění i na jejich zdraví.

Pozici za volantem Hiluxu jsem našel hned. Sedačka je velkorysá, mám prostor ve všech směrech a důležité ovládací prvky na dosah. Jsou analogové. S pořádnými tlačítky. Farmář je zvládne používat i v pracovních rukavicích, kluci a holky z armády v kevlaru taky. Kdybych byl hnidopich, můžu mít drobnou výtku jen k rozsahu podélného nastavení volantu. K naprosté spokojenosti mi chybí přitáhnout si volant ještě o centimetr blíž k tělu. Jenže já jsem na tohle pacient, to už ctěný čtenář dávno ví.

První desítky kilometrů v ostravských ulicích jsou až nudné. Hilux má jednoduše respekt a charisma, které uznávají i ti nejtvrdší chachaři. Když mám přednost zprava, tak ji opravdu dostanu. Dostanu ji, i když ji nemám. Na Rudné na mě v levém pruhu nikdo nebliká a když odbočuju přes tramvajový pás, ani si toho nevšimnu. Možná i tu tramvaj bych přetlačil, kdybych moc chtěl.

Parkování je místy lehce komplikované, běžná parkovací místa jsou pro můj pick-up dost těsná, přeci jen nám ten Hilux od roku 1968 dost narostl. Ale zase se při komplikovanějších manévrech nemusím bát přejet třeba průměrný patník.

Víkend je ve znamení údržby zahrady. A to máte vertikutátor, hrábě, substrát, hnojivo a rozmetací vozík, lopatu a kanystr benzínu. Všechno míří na korbu a je zřejmé, že i kdybych se místo hipsterského vyčesávání trávníku chystal betonovat obrubníky kolem celého baráku, všechno by se vešlo.

Hilux uveze tunový náklad, na korbě má festovní háky, které očividně udrží víc než jen obligátní lehký kulomet, jak to známe z akčních filmů. Mám příplatkový hardtop-kryt korby, díky kterému je náklad v suchu a bezpečí před nenechavci. Lze jej samozřejmě zamknout a s pomocí nářadí také demontovat, když je třeba převážet něco rozměrnějšího.

Zahradničení je konec, technika zase na půl roku vrácena do půjčovny a je čas na čistější práci. Korbu stačí jednoduše vymést, je zase jako nová. Během očisty, na kterou vážně stačí smeták, hadice a hadr, zkoumám i druhou řadu sedadel. Pro mých 184 cm je tam místo akorát. Dokonce mám středovou opěrku, elektrické stahování oken a samozřejmě pořádná madla. Tohle nejsou švindldržáky nějakého SUV pro paničky z předměstí. Tady může klidně uvázat i koně.

Když před zápasem parkuju pick-up u Buly arény, trochu lamentuju nad vysoko umístěnou nakládací hranou, zatímco sundávám bágl, který ujel až na konec ložné plochy. Ale hlavně se u toho chlapáckého auta cítím tvrdě jak Jirka Hrdina, chystající se v dresu Calgary Flames na Battle of Alberta, vyhrocenou hokejovou bitvu dvou kanadských rivalů. No, stačil první kontakt s ledem a bylo po tvrďákovi.

Protože jsem tedy cestou zpět nezranil žádné srnky a nerozflákal auto, je v dalších dnech prostor na polykání dalších kilometrů.

Dálnice zvládá Hilux naprosto v pohodě. Plynulá jízda se mu líbí, dynamika nového čtyřválce je v legálních rychlostech dostatečná a v kabině je příjemná atmosféra. I předjíždění na okresce není žádná ruská ruleta, když na to šlápnu, převodovka si sice dá desetinku vteřiny na čas, pak ale podřadí, nastoupí slibný krouťák a předjíždění je dost sebevědomé. Jen je třeba při řazení se zpět do řady vozidel počítat s tím, že za kabinou máš ještě korbu.

Pak sjedu ze silnice a pochopím, že takhle je to opravdu v pořádku. Řídím přece pracovní pickup, ne Supru. Nepotřebuju agresivní starty a strmé řízení. Polňačka mizí, podklad stále více měkne, stoupání je příkřejší a příkřejší. Aktivuju pohon všech kol, pak řadím redukci i uzávěrku diferenciálu. Hilux se statečně pere s terénem, dávkování plynu i brzd je přesné, řízení s poctivým hydraulickým posilovačem mi dává dobrou zpětnou vazbu a na displeji mezi přístroji vidím i to, jak mám natočena přední kola, což se nezkušenému testovacímu jezdci dost hodí. Přeci jen, když stoupáš do svahu o sklonu 42˚, je v té záplavě adrenalinu dost složité vnímat vše, co se děje kolem auta. Chvílemi si díky Hiluxu i těm hormonům připadám nesmrtelný, ale nakonec dostanu rozum a řadím zpátečku.

Pozor, to ovšem není chyba auta! To jasně ukázalo, že má jen dva limity. Schopnosti řidiče a druh pneumatik, které obouvá. Tady jsme narazili na oba. Gumy by to asi zvládly ještě kus dál, ale testovací pilot naštěstí tentokrát dokázal potlačit své ego, kapituloval před přírodou a ušetřil si tak potupný telefonát místnímu farmáři s traktorem.

Týden s Hiluxem byl intenzivní. Člověk z něj až cítí tu skutečnou a poctivou práci, ke které je určen a díky níž se stal legendou na všech kontinentech. Vždy spolehlivý, ať vozí krmivo pro dobytek v podhůří Beskyd nebo partu dělníků a nářadí pro opravu elektrického vedení v mrazivé pustině na Aljašce.

V AUTOBOND GROUP si jsou té spolehlivosti rozhodně vědomi a rovnou ve standardu nabízí pro Hilux rozšířenou záruku a silniční asistenční služby na 5 let nebo 250.000 km. Zdá se, že to auto je fakt k neutahání!

Toyota Hilux MC20 Double Cab 4x4 Executive

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec
Objem motoru: 2755 cm3
Výkon: 150 kW
Maximální točivý moment: 500 Nm
Zrychlení z 0 na 100 km/h: 10,7 s
Nejvyšší rychlost: 175 km/h
Spotřeba paliva /město/mimo město/kombinovaná: 8,2/6,3/7,0 l na 100 km

Vnější rozměry

Délka: 5325 mm
Šířka: 1855 mm
Výška: 1810 mm

Nákladová plocha

Délka: 1525 mm
Šířka: 1540 mm
Výška: 480 mm

Pohotovostní hmotnost: 1975-2360 kg

Tažná kapacita

Bržděný: 3500 kg bržděný
Nebržděný:750 kg
Cena testovaného vozu: 1 109 192 Kč bez DPH

Foto: Radim Kolibík