50 let od slavného titulu v Bělehradu. Měli jsme skvělý tým, říká Zdeněk Nehoda

Když 20. června 1976 padly v Bělehradě poslední penalty, a Československo se stalo mistrem Evropy, Zdeněk Nehoda byl jedním z hráčů, kteří k tomu zlatu přispěli. Letos to bude přesně padesát let.

Legendární útočník, který už dvacátým rokem žije v Ostravě, popisuje, co dělá s tělem fotbalisty hra ve vysoké nadmořské výšce, a vzpomíná na svůj zájezd do La Paz.

Letos uplyne padesát let od finále v Bělehradě. Když dnes zavřete oči, jaký obraz se vám vybaví jako první?

Člověk na to samozřejmě pořád vzpomíná, ale spíš, když přijde nějaké výročí. Třicet, čtyřicet, dneska už padesát let – tehdy si na to vzpomenu. Že bych tím nějak žil, to ne. Po tom úspěchu člověk žil dál, přišly další úspěchy. Ne tak velké, ale byly, takže jsem to celkem prožil v klidu, bez toho, abych se pořád ohlížel jen na Bělehrad.

Antonínu Panenkovi se jeho dloubák stal nesmrtelným. Uvědomovali jste si tehdy na place, že se rodí kus fotbalové historie?

Samozřejmě, někdo tu rozhodující penaltu dát musel. Ale já bych nezapomněl ani na ty čtyři kluky, co dali penaltu před ním. Kdybychom my čtyři před ním nedali, on by ani slavný nebyl, i kdyby ji dal. Byla to úžasná penalta, rozhodující, ale je potřeba ji brát v kontextu těch ostatních hráčů.

Té generaci se dodnes říká nejlepší v dějinách československého fotbalu. Vnímáte to tak?

Byla generace před námi – Masopust, Pluskal – to byli pro nás vzory. Po nás přišli kluci Nedvědovy generace, Poborský a další; před třiceti lety byli druzí na mistrovství Evropy. Takže se ty generace střídají. Dneska je to o něco složitější, konkurence je daleko větší, kluci to mají těžší. Ale vždycky se najdou výjimeční hráči – po nás Pavel Nedvěd, nejlepší fotbalista Evropy, a další. U nás se fotbalisté rodí dál a doufejme, že nějaký úspěch ještě uděláme.

Fotbal je u nás pořád sport číslo jedna. Scházíte se ještě s kluky z toho týmu? Chystá se k padesátiletému výročí něco?

Minimálně, ale samozřejmě. Nedávno byla veliká akce na Slovensku, té jsem se nezúčastnil, byl jsem v zahraničí. Teď zase byla akce v Praze. Fotbalový svaz to obvykle zorganizuje tak, abychom se aspoň jednou za pět, deset let sešli.

Vy jste ze Zlínského kraje, váš první klub byl Spartak Hulín. Jak vzpomínáte na úplné začátky?

Spartak Hulín, potom TJ Gottwaldov, a v roce 1971 jsem zakotvil v Praze. Žil jsem tam pětatřicet let, jedenáct let jsem hrál za Duklu, pak v zahraničí. A před dvaceti lety jsem se přestěhoval na Ostravsko. Takže dnes už si Ostravu užívám prakticky dvacet let.

V devatenácti jste se stal nejlepším střelcem ligy, ale váš tým spadl. Jak takovou věc unese mladý kluk z Hulína?

V Gottwaldově jsem nastoupil do ligy už v sedmnácti. První rok jsme se v lize zachránili a vyhráli Československý pohár – tenkrát se kopaly i penalty a kopal je jeden člověk, byl jsem to já. Bylo mi sedmnáct, osmnáct let. Druhý rok jsme spadli, já jsem byl nejlepší střelec ligy, takže zájem o mě byl. Měl jsem už domluvenou Bratislavu, všechno – byt, vysokou školu, nástup. Jenže pak přišel povolávací rozkaz. Studoval jsem až po vojně, takže jsem narukoval do Dukly. Manželce jsem říkal: Za chvíli jsem zpátky, jedu jen do Bratislavy. Nakonec se musela přestěhovat za mnou, a zůstali jsme tam jedenáct let.

Náš magazín se jmenuje Patriot. Cítíte se jako patriot Hulína, Zlínského kraje, nebo dnes spíš Ostravska?

Patriot? To se mi v sedmdesáti čtyřech těžko škatulkuje. Když si ten svůj život rozložím – do devatenácti jsem žil v Hulíně, pak pětatřicet let v Praze a teď dvacet let v Ostravě. Nejvíc života jsem prožil v Praze, s rodinou, s dětmi, jedenáct let v Dukle, pak ve Spartě jako manažer, tam mám dodnes agenturu. Takže v uvozovkách jsem asi nejvíc pražský. Ale nelituju, že jsem se v roce 2006 ocitl v Ostravě. Mám tady zázemí, jsem tady spokojený.

Byl jste známý tím, že jste při fotbale studoval práva. Proč to pro vás bylo důležité?

Hned po mistrovství Evropy v roce 1976 jsem nastoupil na právnickou fakultu. Vystudoval jsem ji, dá se říct bez problémů, a v roce 1981 jsem po konci studia stihl ještě „malého doktora.“ Takže jsem měl školu hotovou už v roce 1981, ještě jako aktivní fotbalista.

Bral jste to jako pojistku pro případ, že by fotbal nevyšel?

Tak samozřejmě. My jsme tehdy nevydělávali takové peníze jako dnes, a já měl rodinu, dvě děti. Uvažoval jsem, že po skončení kariéry budu muset žít nějak jinak. Nakonec to dopadlo dobře i s tím právnickým vzděláním – mezitím jsem ještě dělal manažera v Dukle a ve Spartě a od roku devadesát pět jsem začal zastupovat hráče. Založil jsem agenturu Nehoda Sport, ta dnes funguje a vedou ji synové. Takže to právnické vzdělání mi pomohlo, abych ve fotbale pracoval dál.

Ve vaší době hráči nemohli volně odcházet do zahraničí. Napadne vás někdy, jak by vaše kariéra vypadala s dnešní svobodou?

Po mistrovství Evropy v sedmdesát šestém bylo naše mužstvo prakticky rozebrané, přesněji bylo by, kdyby byla dnešní doba. Skončili bychom všichni v zahraničí ve velkých klubech, byli jsme opravdu výborní. V jedenáctce nejlepších na mistrovství Evropy jsme byli čtyři. Jenže doba byla taková, že do zahraničí jste mohl až ve dvaatřiceti, třiatřiceti letech, a museli jste mít odehraných padesát zápasů za reprezentaci. Já jsem to měl všechno splněné už ve čtyřiadvaceti, ale musel jsem čekat. Jinak nezbývalo než emigrace, a ta byla složitá – na rozdíl od hokejistů, kteří v Americe mohli hrát ze dne na den, jste v Evropě dostali automaticky dvouletý zákaz fotbalu. Jít s rodinou někam, a dva roky nehrát, to bylo velice složité. Mě to ani nenapadlo. Pak v roce 1982, před mistrovstvím světa, jsem dostal velkou nabídku z Německa. Žádal jsem o výjimku, nepovolili mi to, takže jsem musel zůstat. Výjimku jsem nakonec dostal v jednatřiceti, rok mi odpustili. Ale to už výkonnostně nebylo na špičková evropská mužstva. Šel jsem do druhé bundesligy, pak do Belgie do první ligy, do Francie, Rakouska. Hrál jsem prakticky do čtyřiceti, ale už v nižších soutěžích. Pořád to bylo příjemné – i ekonomicky si člověk pomohl.

Když srovnáte fotbal tehdy a dnes – co je dnes lepší a co bylo lepší za vás?

Vývoj ve společnosti, ve sportu, v kultuře jde dopředu mílovými kroky. Náš fotbal byl pomalejší, techničtější, měli jsme více času, mohli jsme si s míčem pohrát. Dneska je doba taková, že jsou souboje, sprinty, někdy se na to ani nedá dívat. Prosazují se fyzicky vyspělí hráči, rychlostní hráči, techniky ubývá. A když ten hráč má všechno a k tomu i techniku, tak jsou to potom výjimeční hráči jako Ronaldo, Messi a další, kteří rozhodují klíčové zápasy.

Foto: Profimedia.cz

Letošní šampionát se mimo jiné odehrával v Mexiku, ve velké nadmořské výšce. Co taková výška vlastně dělá s fotbalistou?

Můžu vám to říct z vlastní zkušenosti. Na jednom zájezdu v Jižní Americe jsme hráli mezistátní zápas v La Paz, ve výšce tři tisíce dvě stě metrů. Poznal jsem to na vlastní kůži – problém byla rychlá chůze, natož běh. To byl samozřejmě extrém, ale i ta výška kolem dvou tisíc metrů je pro hráče náročná.

Vaše agentura pracuje hlavně s mladými hráči. Co je na téhle práci nejtěžší?

Agenturu mám oficiálně od roku devadesát šest, takže to je třicet let. Za tu dobu mi pod rukama prošla spousta výborných fotbalistů – začnu Pavlem Nedvědem a skončím dneska třeba u Vitíka, Chorého nebo Sadílka, kteří jsou reprezentanti. Z těch sto dvaceti, sto třiceti hráčů, které zastupujeme, je devadesát procent ve věku patnáct až dvacet let. Jenže ze zkušenosti vím, že odpad, řeknu to vulgárně, je až devadesátiprocentní. Když vám ze sta talentovaných kluků v klubech vyleze pět šest, kteří se dostanou do ligy nebo dokonce do reprezentace, je to obrovský úspěch.

Kde je ten „odpad“ nejvyšší?

Je to dané objektivně i subjektivně. Subjektivně – hráč přestane trénovat, má jiné zájmy, holku, školu. Velký problém jsou rodiče, kteří si na začátku spolupráce myslí, že za dva, tři roky bude jejich syn v Barceloně nebo v Realu Madrid vydělávat obrovské peníze. A někdy ty děti to už ani nebaví, sportují na nátlak rodičů. To je druhý problém. Třetí jsou objektivní zranění. A pak je přechod mezi dorostem a dospělým fotbalem – mezi devatenácti a jednadvaceti lety, kdy dorostenecký fotbal končí a hráč přechází do mužského. Tam je odpad hráčů největší.

Co je podle vás nejdůležitější, aby z mladého kluka vyrostl profesionální fotbalista?

V první řadě musíte mít talent. To je základ. Bez talentu se fotbal nedá dělat jako atletika – že natrénujete a budete běhat rychleji. K fotbalu potřebujete talent, s tím se většinou narodíte. Druhá věc je v patnácti, šestnácti, sedmnácti letech si uvědomit, že to opravdu chcete dělat profesionálně. To znamená obětovat tomu všechno – celý svůj soukromý život, nasazení, dělat maximum, aby se člověk zlepšoval. K tomu potřebujete manažera, rodiče, dobré zázemí, klubové trenéry. Těch věcí je strašně moc. Ale v první řadě, když u nás mladý hráč začíná, vždycky mu říkám: máš talent, máš rodiče, kteří tě podporují, máš nás, kteří tě podporujeme – ale, co odvedeš na tréninku, záleží jen na tobě.