Že jsme národ ateistů? Ani náhodou, říká kněz, který založil televizi

„Že jsou Češi nejateističtějším národem na světě? Tak to si teda vůbec nemyslím," říká katolický kněz a zároveň ředitel nekomerční televize NOE v Ostravě P. Leoš Ryška, ve velmi otevřeném a upřímném rozhovoru, který vznikl v době letošního adventu.

Vlastně už ani nevím, kdy jsem se s Leošem Ryškou setkal v životě poprvé. Pravděpodobně kdysi před mnoha lety ještě v České televizi, se kterou tenkrát externě spolupracoval.

Každopádně se naše cesty zásadně prolnuly před čtyřmi lety, když jsme mu společně s kameramanem Tomášem Kusýnem přinesli námět na dokumentární seriál pod názvem Bohem zapomenuté chrámy, o který Česká televize nejevila zájem.

Byl to námět o příbězích kostelů, které za minulého režimu zchátraly, a kterých se v porevoluční době ujala různá občanská sdružení s cílem je zachránit. Námět se mu moc líbil, jen název jsme změnili: „Bůh nezapomíná, to jen my lidé jsme občas takoví,“ řekl nám tenkrát. Tak se stalo, že seriál nakonec dostal název Zachraňme kostely! a vyrobili jsme pro televizi NOE dvanáct dílů, které se reprízují dodnes.

Leoši, vzpomeneš si ještě, kdy si měl poprvé v životě v rukách kameru?
No tak to je teda těžká otázka hned na úvod! Ale nevadí, zkusíme se toho dobrat. Já jsem už jako kluk na základní škole chodil do fotografického kroužku. Našel jsem totiž doma ve skříni starý foťák, který patřil tatínkovi – takovou tu harmoniku. Koupil jsem si do něho v drogérii film a udělal pár snímků, které jsem si dokonce i sám vyvolal! Dodneška, když máme třídní sraz, tak si ty fotky prohlížíme. Takže to bylo takové první seznámení s focením.
Později, to už jsme hodně chodili s partou po horách, jsem fotil na diapozitivy. Po návratu jsme je pak seřadili, podbarvili hudbou a promítali je rodičům, aby vůbec věděli, kde se touláme. Jezdili jsme na náročné túry třeba do Bulharska na Pirin, na Rilu. V Rumunsku jsme zase šli přechod nejvyššího a nejrozlehlejšího pohoří Fagaraš. A Marku, víš, že se mi teď při tom vzpomínání fakt vybavila vzpomínka na mou první kameru?! Já jsem totiž svou první kameru našel pod mostem! Opravdu!

To mi musíš vysvětlit.
Jak jsme s těmi kamarády jezdili do těch hor, tak jsme se jednou rozhodli, že si zajedeme až dolů k moři. Já už jsem byl vykoupaný a čekal na kamarády na takovém mostě, až se vyblbnou. A jak jsem se tak koukal po tom krásném moři, tak mě najednou zaujal jakýsi hranatý předmět hluboko dole pod mostem. Vypadalo to jako foťák a leželo to v nepřístupné strži. Nedalo mi to, a když přišli ostatní, slezl jsem dolů a objevil na dně starou sovětskou kameru na klíček! Byla sice poškozená, ale vypadalo, že je funkční. Ptal jsem se ještě v kempu, jestli někomu nechybí, obcházel stany, a když jsem majitele nenašel, tak jsem tam zanechal adresu a kameru si holt nechal.

A natočil jsi s ní něco?
Jasně! Doma jsem ji nechal opravit, nakoupil do ní filmy a hned na příští výpravě do hor už jsem poprvé točil. Po návratu domů jsem si to pak i sám sestříhal. Koupil jsem si k tomu lepičku, kterou se k sobě tenkrát stříhal i lepil film, a v napětí jsem celý týden čekal, až mi přijdou vyvolané filmy. Tenkrát se to nechávalo vyvolávat přes drogérii. To bylo úplné drama! Napětí, jestli tam něco vůbec bude! Dnes v době digitálních kamer a mobilů to nemůže nikdo pochopit! Když to přišlo do drogérie, letěl jsem s tím domů, všechno šlo stranou a rychle jsem to slepil. Pak půjčil promítačku, sezval kámoše a hleděli jsme na to jako u vytržení! To se hýbalo! Všichni jsme tleskali jako blázni. Nádherná vzpomínka! Dokonce tu kameru mám ještě doma.

Ty si teď použil slovo doma, tak já se ho hned chytím a vrátím náš rozhovor na úplný začátek. Kde ty si se vlastně narodil, odkud pochází tvoje rodina?
Pocházím z Šenova a v Ostravě jsem studoval učební obor mechanik seřizovač obráběcích strojů a linek. To byl tenkrát jeden z prvních maturitních učebních oborů. Po dokončení školy jsem poté ještě rok a půl před vojnou pracoval ve Vítkovicích v údržbě na provozu 3.
Ale abych se ještě vrátil zpátky do dětství, tak maminka byla učitelka, ale z politických důvodů dlouho nesměla učit. Tatínek byl zase odborník přes auta – garážmistr. Vzpomínám si, že ve třetí třídě mi postavil motokáru, a když jsem měl dobré známky, tak jsem na ní za odměnu mohl jezdit. To byla pro mě velká motivace, abych se dobře učil.

Byl si jedináček?
Ne, ne. Mám dvě sestry – starší Františku a mladší Karlu. Ta je o deset let mladší a má už šest dětí, a protože je profesionální pěstounkou, takže co půl roku mají doma malé mimino, tak je pořádně veselo. Jsem už třináctinásobný strýček!

Jak jste to měli doma s vírou? Musel si chodit do kostela?
Ano, my jsme byli věřící rodina vždycky. Samozřejmě, jak člověk z té dětské víry vyrůstá, zejména v pubertě, tak jsem se musel také nějak vyklubat. Vzpomínám si, že vždycky, když se blížila neděle, tak jsem si říkal: zase budu muset do kostela a mně se tak nechtělo! Těšil jsem se tenkrát, že až budu mít občanku a bude mi patnáct, tak rodičům řeknu, že už to stačí! Nebudu tam prostě chodit a hotovo! Naštěstí pro mě mám tu starší sestru, kterou rodiče nechtěli nikam moc samotnou pouštět, a tak jsem musel chodit s ní. Dostal jsem se díky tomu poměrně mladý do party fajn lidí – samí vysokoškoláci. Dneska jsou z nich lékaři, inženýři, právníci a stále jsme v kontaktu, setkáváme se. No a ti chodili tenkrát hodně po horách a byli věřící. Otevřeně se mezi sebou bavili o víře a mě to velmi zaujalo a dá se říci, že i osudově ovlivnilo. A když nad tím ještě přemýšlím, tak v těch dětských letech mě silně ovlivnila babička. Jakmile vstala, už si prozpěvovala, radovala se z nového dne, který celý den prožívala s Bohem. Ráno když zatopila v kamnech, žehnala ohni, když krájela chléb, tak na něho udělala křížek, vedla nás k vděčnosti. Také nás hodně brávala do lesa a vždycky říkávala: Jdeme si poslechnout modlitbu ptáků. A pořád se s námi mazlila! Nejen ona, ale i mí rodiče. Nepamatuji si, že bych zažil z dětství nějaké ústrky či stres, jak to bohužel zažívá mnoho dětí – u nás doma vždycky bylo hodně lásky.

Neříkej mi Leoši, že jsi nikdy nepomyslel na holky?!
Já?! No jasně, že ano! Dokonce jsem byl už ve druhé třídě ten největší průserář! Paní učitelka volala do školy maminku a říkala jí: Paní Ryšková dělejte něco s tím klukem, on se tady o přestávkách líbá s děvčaty! Musím se přiznat, že jsem byl jimi dost obletován. No a samozřejmě později jsem měl i známost a snil o tom, že si jednou založím rodinu a budu mít děti. To je ve věku dospívání poměrně přirozené.

Kdy tedy přišla ta chvíle, ten moment, že si všechny své dosavadní sny opustil a rozhodl se, že se staneš knězem?
Tak to pochopitelně nebylo ze dne na den. To byla dlouhá cesta. Ale vzpomínám si, že jsme jeli ještě za komunistů s výpravou mládeže do Polska, do Czenstochové, známého poutního mariánského místa, a jel s námi i pan farář z Ostravice Josef Novosad. A když jsme se pak vraceli, tak jsme dlouho stáli na hranicích. No a on si ke mně přisedl a začal mi vyprávět o své životní cestě, jak se stal knězem. To mi tenkrát bylo šestnáct, sedmnáct, tak nějak. A já jsem ho tak chvilku poslouchal a říkal jsem si Panebože, proč mi to všechno říká?! No snad si nemyslí, že já bych šel taky na kněze? A já jsem se té myšlenky tenkrát tak strašně lekl, že jsem si říkal, ne, ne, ne, to vůbec nepřipadá v úvahu! Na druhou stranu mě nahlodal a začal jsem nad tím přemýšlet.

Ty jsi byl navíc v těch letech v učení, pohyboval ses mezi učni a tvá budoucnost byla u obráběcích strojů ve Vítkovicích. To nebylo asi moc podnětné prostředí pro přemýšlení nad tím, že by ses stal knězem, že? Navíc tady na Ostravsku, možná více, než jinde v republice, panoval tuhý komunismus. Takže předpokládám, že definitivní rozhodnutí padlo až v průběhu základní vojenské služby?
V průběhu vojny to dozrálo, ale budeš se divit, dost jsem nad tím přemýšlel, už i v těch Vítkovicích. Hodně mě ovlivnila moje starší sestra Františka, která jako lékárnice tenkrát tajně vstoupila do řádu. To bylo naše velké tajemství. Dokonce ani rodiče to dlouho nevěděli.

A pak přišla ta vojna? Kde si sloužil?
Narukoval jsem do Pohořelic, pak jsem šel na poddůstojnickou školu do Valašského Meziříčí. Odtamtud nás převeleli do Žarnosek stavět most a nakonec jsem skončil v Praze. A tam jsem celý druhý rok vojny stavěl Barrandovský most. Jenomže jsem si tam vinou nedodržení bezpečnosti práce ze strany stavební firmy vážně poranil ruku, o kterou jsem málem přišel. Velitelé se tenkrát hodně báli, protože měli poškozený jeřáb, a proto mi pořád dávali vycházky, jen abych byl potichu a nic na ně neprásknul. Takže jsem bloumal pražskými ulicemi a kladl jsem si pořád otázku, zda po vojně zkusím nastoupit na teologickou fakultu do Litoměřic.

Co bylo nakonec tím zlomovým momentem, že ses rozhodl stát knězem?
Setkání. Jak jsem tak bloudil po té Praze, tak jsem se seznámil s umývačem oken na Václavském náměstí. Jmenoval se Karel Herbst. Byl to salesián, který se později stal v roce 2002 biskupem. Když tak na to teď vzpomínám, tak ona tam tenkrát vůbec byla dobrá parta na tom Václaváku! Na jedné straně náměstí umýval okna Karel a na druhé straně pozdější Arcibiskup pražský a primas český, kardinál Miroslav Vlk.

Vážně? A ty jsi s nimi také tenkrát umýval okna? Jestli ano, tak třeba teď dělám rozhovor s budoucím biskupem?! Pochopitelně žertuji; ta doba byla skutečně absurdní. Vzdělaní lidé umývali okna a dělali topiče v kotelnách.
Ne, já jsem ta okna mýt naštěstí nemusel, ale s Karlem jsme se spřátelili a on mi pomohl s tím rozhodnutím, i když musím po pravdě říct, že mně i pořádně zamotal hlavu. Zkoušel mě. Tenkrát mi říkal: Ty Leoši, pokud Tě Bůh volá do manželství a ty se staneš knězem, tak nebudeš šťastný! A pokud tě volá ke kněžství a ty se oženíš, tak taky nebudeš šťastný. Já pak přemýšlel, co tím vlastně myslel. No, je to dlouhá historie, ale nakonec po dlouhých diskusích mě připravil na to, že jsem se rozhodl tu přihlášku do semináře podat.

Jak si to řekl doma? Jak na to reagovali Tví rodiče?
Hmmmm…. No tak to bylo Marku hodně těžké. Byl jsem tenkrát doma na opušťáku z vojny, bylo to na Nový rok 1984. Druhý den ráno jsem měl odjíždět zpátky do kasáren a naši to pořád nevěděli. Večer dávali v televizi operu Prodaná nevěsta a já jsem konečně našel odvahu. Přišel jsem k nim a řekl jim to.

Jaká byla reakce?
Taťka vyletěl, že jsem se úplně zbláznil! Vždyť máme chalupu, hospodářství! Jsi jediný syn! Kdo se o to bude starat? Ve Vítkovicích máš po vojně práci! A k němu se přidala i maminka: Nerouhej se! Co to říkáš?! To nemůžeš! Co ti mám vyprávět – úplná panika, ale mně se v tu chvíli ulevilo, že jsem to konečně dokázal říct. A naši, chudáci, ti nemohli celou noc usnout, jak jsem se později dozvěděl.

Takže jsi odjížděl ráno zpět do kasáren a doma nechal zoufalé rodiče?
Zprvu jsem si skutečně myslel, že to tak bude, ale představ si, že ne. Naši odjížděli do práce dřív, než já na vlak do Prahy, a než odešli, přišli za mnou, vzbudili mě a řekli mi: My jsme to Leoši celou noc probírali, a když ses tedy rozhodl, tak my ti v tom nebudeme bránit. Udělali mi křížek na čelo a odešli… Mně se ohromně ulevilo. Ne všichni kolegové ze semináře to měli tak snadné. Některých se rodiče zřekli, vydědili je. Byla to pro ně nepřekonatelná ostuda, že budou mít ze syna kněze. Naopak můj tatínek mi pak ještě pomohl vyvázat se z Vítkovic. To nebyla tenkrát žádná legrace jít studovat teologii! Chtěli po mě velké peníze za to, že mě nechali vyučit, a jak říkali: Faráře ve Vítkovicích nepotřebujeme.

Já teď záměrně udělám veliký časový skok Leoši, úplně přeskočím tvou kněžskou činnost a vrátím se ke kameře, kterou jsme tento rozhovor začínali. Kdy tě poprvé napadlo založit televizi?
Věděl jsem, že chci točit filmy a nápad na založení televize přišel až mnohem později. Vše má svůj čas, vše musí uzrát. Chodil jsem často do kina a tam jsem pochopil, že film je neuvěřitelně silný prostředek k tomu, dostat se k srdci člověka. Věděl jsem, že jako kněz mohu lidem pomáhat, setkávat se, promlouvat, ale když jim promítnu film, tak je komunikace daleko silnější.

Jaké byly tvé začátky?
Svůj první, řekněme profesionální, film se jmenoval O narovnávání a pojednával o stavu kostelů po roce 1989. Natáčel jsem ho společně s Naďou Urbáškovou, tehdejší dramaturgyní České televize v Ostravě. Poznal jsem ji, v pro ni nelehké době, kdy jí zemřel manžel, kterého jsem pochovával. To nás hodně lidsky sblížilo. Dokonce jsme film přeložili do němčiny a vydali na VHS kazetě. Těm kazetám jsme pak začali říkat žebrací, protože peníze pak šly na podporu toho projektu, o kterém film pojednával. Takových kazet jsme postupně vyrobili desítky a pomohli tak mnoha lidem a projektům. Tím se na nás začala nabalovat spousta úžasných lidí.

A to už byl jen krok k založení televize?
To ještě zdaleka ne. To byl spíše první krůček. Byli jsme totiž dostatečně sebekritičtí na to, abychom věděli, že o té filmařině nic moc nevíme. Takže jsme se přihlásili na filmovou školu do Zlína. Nejprve tedy já se třemi kolegy a další rok nás následovali další. Celé dny jsme pak točili dokumenty a pak stříhali dlouho do noci. Mnoho těch filmů jsme nabídli, na již zmíněných žebracích kazetách, některé z nich odvysílala Česká televize, ale i další kabelové televize.

Jenomže hranice těch televizí už nebyly tak bezbřehé, jako krátce po revoluci, takže přišel čas vybudovat vlastní televizi?
Ano, všichni jsme podvědomě tušili, že přišel čas. Zejména poté, co jsme v Itálii, vysoko v horách nad Veronou, navštívili televizi Telepace. Jeli jsme tam za nimi pro rozumy a zkušenosti. Přijal nás tenkrát ředitel Don Quido Todeschini a ten nám svou televizi představil. Byli jsme jako u vytržení. Bylo to přesně to, co jsme chtěli i my – nekomerční, rodinná televize, jejíž náplní byly dobré zprávy.

Telepace? Ten název přece používáte také. Jak k tomu došlo?
Ano je to tak. Telepace je v překladu televize pokoje. Pan ředitel se nás tenkrát ptal, zda už máme nějaký název. Když jsme řekli, že ještě ne, on nám naprosto bezprostředně řekl: Tak se jmenujte Telepace, jako my! Asi za půl hodiny už přišel jejich právník se smlouvou, s copyrightem, a rozjela se úspěšná spolupráce. Don Quido Todeschini byl tenkrát nesmírně šťastný a říkal, že bude moc rád, když bude v České republice Picolo sorellina – Malá sestřička. Odjížděli jsme od nich šťastní a byl to pro nás obrovský impuls do další práce.

Vy jste se tak stali první takovou televizi v posttotalitních zemích?
Nevím jistě, jestli úplně první, ale určitě jsme byli jedni z prvních. To ano.

Jaké byly začátky?
Krušné, ale nadšené! Italové totiž nedlouho po naší návštěvě u nich přijeli do Ostravy. Když viděli nadšené lidi a budovu, tak říkali, že to je zázrak! Sídlo naši televize je totiž v domě, který byl určený k demolici. Tu se nám podařilo zastavit doslova v minutě dvanácté, asi tři dny před zbouráním. Svépomocí jsme ji pak začali opravovat. Italové, když viděli naše nadšení, tak u nich v televizi udělali sbírku, ta vynesla v přepočtu nějakých 900 tisíc korun. Za to jsme tenkrát koupili jednu kameru a zbytek bylo na vápno, písek a cement.

Kdy vlastně dostalo Telepace svou dnešní značku TV NOE?
Telepace jsme pořád a název televize NOE vznikl poté, co Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, vyhlásila soutěž na licenci pro nové televize, do které jsme se přihlásili. Museli jsme se totiž právně odlišit od Italů. Nechali jsme si ve znaku holubici jako symbol pokoje a název vychází z Noemova příběhu.

To bylo vlastně poprvé v dějinách České republiky, co se taková soutěž vyhlásila, že?
Ano a my jsme v tom neuvěřitelném nadšení do toho nacpali spoustu i vlastních peněz a přitom jsme vůbec netušili, jak to budeme financovat dále! Někoho z nás napadlo, udělat průzkum zájmu mezi lidmi, zda by byli ochotni na televizní provoz přispívat. Udělali jsme podpisovou akci a vrátilo se nám celkem neuvěřitelných 60 tisíc podpisů, a z nich 40 tisíc lidí zakřížkovalo, že jsou ochotni televizi Noe podpořit. Jiní žadatelé dávali bankovní garance, my jsme dali zpracované údaje ankety.

Tenkrát to ale ještě nedopadlo, protože rada to celé výběrové zřízení zrušila. Je to tak?
Ano, ale už o nás věděli, že máme do vysílání chuť. Na konci října 2005 mne navštívil významný ostravský producent, spolumajitel a provozovatel několika televizí Leoš Pohl. Přišel s pobídkou: Mohli byste být v novém digitálním multiplexu, je volná pozice na satelitu Astra. Myslím, že máte šanci, protože taková televize na trhu chybí. Ovšem musíte začít vysílat o Vánocích! Já jsem zalapal po dechu a říkal, že to není možné! Vždyť Vánoce byly za necelé dva měsíce. Nakonec jsem to s ním ukecal na Velikonoce 2016 a desátého května jsme skutečně začali vysílat. Tenkrát nás bylo všehovšudy šestnáct nadšenců.

O nás Česku se říká, že jsme nejateističtější země světa. Byla velká odvaha v takové zemi založit televizi na křesťanských základech?
Já jsem z podstaty dobrodruh, který jde do všeho po hlavě. Takže jsem v tom tenkrát viděl hlavně další dobrodružství. Říkal jsem si, pojďme to zkusit, když za námi ti lidé stojí. Snad to vyjde. A to že vysíláme, vlastně úplně popírá názor, že jsme ateistická země. Bez každodenních finančních darů, ze kterých financujeme devadesát procent našich nákladů, bychom tu totiž dávno nebyli.

A to je podle tebe důkaz toho, že nejsme ateisté?
Podle mě a mých životních zkušeností ano. Tady se totiž nabízí otázka, kdo je to ateista? Znám spoustu lidí, kteří nechodí do kostela, pravidelně se nemodlí a žijí ten svůj pokojný a slušný život založený na desateru. Když pak přijde nějaký dotazník při sčítání lidu, tak holt do kolonky věřící – nevěřící mnohý zaškrtne, že je ateista, neboť se nehlásí k žádné církvi. Ale tak to přece není! Naopak. Uvedu ti to na příkladu štědrosti našeho národa. Všimni si, kolik je u nás dobročinných sbírek. Paraple Zdeňka Svěráka, Světluška Anety Langerové, Ježíškova vnoučata Českého rozhlasu, Pomozte dětem České televize a tak bych mohl pokračovat. A na tyto sbírky přece nepřispívají penězi jenom věřící lidé, ale všichni, kteří mají srdce a cit. Všichni, kteří takto přispějí, přece nemohou být zlí. Ti lidé přece musejí mít hluboko v srdci, v duši nějakou sílu a víru, i když tomu neříkají Bůh, která je motivuje to dobro udělat. Ne! Ne! Češi nejsou ateisté. Rozumíš mi?

Ano, rozumím. Jen bych možná takovou odpověď úplně nečekal od katolického kněze.
Nebo další důkaz. Marku, my Češi jsme nejštědřejší národ v počtu adoptivních dětí v přepočtu na jednoho obyvatele na světě! Chápeš to? Z celé té obrovské planety právě ta naše malá zemička, kdesi uprostřed Evropy, je ta nejštědřejší ze všech! Točil jsem před časem dokument o adopci na dálku v Indii a zažil projevy obrovské vděčnosti. To všechno přece vypovídá o kráse našich lidí. Pomoc například České katolické Charity, Červeného kříže, Člověka v tísni, která od nás odchází tam, kde něco bolí, jde do obrovských částek, které Českou republiku opět na přepočet obyvatelů stavějí na přední místa ve světě. Můžeme být na to pyšní. Většina lidí v naši zemi, aniž chodí do kostela a hlásí se k nějaké církvi, žije jako křesťané. To mě naplňuje radostí.

Mnoho lidí má televizi NOE stále spojenou zejména s vysíláním církevních pořadů. Jaké procento tyto pořady tvoří?
Ten typ pořadů, na které se mě ptáš, tvoří asi jen deset až patnáct procent celkového vysílání denně. TV NOE je totiž hlavně televizí dobrých zpráv a ty hledáme napříč všemi obory lidské činnosti. Velký prostor tedy dostávají například outdoorové pořady nejen od Jiřího Kráčalíka. Vysíláme pořady o Vesmíru astronoma Jiřího Grygara. Pro milovníky zvířat jsme odvysílali seriál o zvířatech a lidech ze Zoologické zahrady ve dvoře Králové. Každý rok děláme přenosy z folkového festivalu Mohelnický dostavník, pravidelným hostem naši televize je známý muzikant Jura Pavlica. Jezdíme každý rok do Strážnice na nejstarší a nejvýznamnější folklórní festival u nás. Pravidelně vysíláme koncerty houslového virtuóze Václava Hudečka. Tak bych mohl pokračovat. A důležitá věc, spolupracujeme s mladými, začínajícími filmaři, kteří u nás dostanou první prostor a pak dále rostou.

Kam všude tě práce filmaře zavála?
Dostalo se mi darem natáčet na mnoha místech světa. Například v Indii, nebo Latinské Americe – Paraguaji, Ekvádoru. Procestoval jsem i africké země – Zambii, Malawi, Ugandu. Točil jsem v Bangladéši i na Papui Nové Guinei. Nejotřesnější zážitky a místo kde jsem se nejvíce bál o život, jsem však prožil na severu Ugandy. Tam jsme se dostali do válečné zóny a setkali se s takzvanými dětskými vojáky. Nikdy snad nezapomenu na obrovskou beznaděj a nezměrné lidské utrpení. Z této cesty vznikl dokument, který jsem nazval Uganda – trpící perla Afriky.

Za vaše filmy jste dostali i spoustu ocenění. Kterého si vážíš ze všech nejvíce?
Vážím si absolutně všech, protože jsou pomyslnými korálky na náhrdelníku naši činnosti. Jedno ocenění však přece jenom ční nade všemi. Je to Zlatá holubice míru, kterou se může pyšnit jen nemnoho lidí a institucí na světě. Obdrželi jsme ji letos na jaře. Těch holubic je pouze třicet na celém světě a člověk si ji může buď ponechat, nebo ji předat dále. Jejími nositeli jsou kromě televize NOE například prezidenti Václav Havel, Lech Walesa či Roman Herzog. Tato cena vznikla v roce 2008 k 60. výročí založení OSN.

Cítíš se být ostravským patriotem?
Ano, cítím se být velkým regionálním patriotem. Když jsme začínali s budováním televize NOE, tak mi všichni říkali, že musíme budovat v Praze, protože takový formát televize rodinného typu nikde jinde, než tam, nevybudujeme. My jsme ale tu televizi přesto vybudovali tady, protože tolik obětavých a šikovných lidí, kteří viděli myšlenku, a ne peníze, bych nikde jinde nenašel. Ostravané jsou tvrdí, ale o to více srdeční, pracovití a upřímní. Někdy až velmi nepříjemně upřímní.

Já se tě teď ale musím zeptat na otázku, která společnost dost rozděluje. Církevní restituce ve vztahu k televizi NOE. Mnoho čtenářů, kteří dočetli až sem, si teď jistě říká, no to se mu to mluví, když církev dostala miliardy. Jak to tedy je?
Já ti za tu otázku moc děkuji. A s každým, kdo se bude chtít na to téma konstruktivně bavit, budu rád diskutovat a hlavně argumentovat. Především jasně říkám, že televize NOE neprofituje z restitučních peněz. Nejsme církevní televize. Máme velikou svobodu. Ano, od církve skutečně občas dostaneme nějaký příspěvek ve formě grantu, který regulérně vysoutěžíme, ale ten by ani zdaleka nestačil na pokrytí naši činnosti. To je jen zlomek. Ta naše nezávislost tedy pramení zejména z toho, že nás nikdo pravidelně neplatí. Jsme zodpovědní hlavně našim koncesionářům, tedy divákům, kteří nám na provoz každodenně přispívají.

Otočme list, Leoši, a vydejme se na ostravské Masarykovo náměstí, na Vánoční trhy. Zajdeš také občas mezi lidi, a co říkáš na letošní atmosféru blížících se Vánoc?
Ano, Marku, chodím a přiznám se, že poslední dobou moc rád. Musím říct, že jsem opravdu potěšen, jak hezky mezi sebou lidé sdílejí předvánoční čas. Dám si svařák, tiše postávám, koukám po nich, pozdravím se s lidmi, kteří mě poznají, popřejeme si krásné svátky. Vidím skupinky lidí, kterak spolu stojí u kafe, čaje či svařáku, povídají si, smějí se, radují se, těší se. Nejsou agresivní, jsou k sobě milí a vstřícní. Myslím, že je opravdu vidět, jak velký kus cesty jsme od roku 1989, kdy u nás zvítězila demokracie, ušli. Je vidět, že lidé chtějí být spolu, radovat se z pospolitosti. Kolik v tom čase jen vzniká projektů, jejichž cílem je udělat lidem radost?! Třeba teď ten projekt Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata. Představ si, že dokonce jedno z přání, které mě nesmírně potěšilo, až dojalo, bylo, že nějaká babička v domově důchodců si přála, aby jí přišli naladit televizi NOE!

Jak prožíváš Štědrý den, Leoši?
Byly roky, kdy jsem toho kapra jedl i čtyřikrát za den! Snažím se totiž udělat radost lidem, kteří mě zvou k sobě, a nechci je zklamat. Takže dlouhá léta jsem jezdíval do Píště za jednou 94 letou paní, která nás hodně podporovala – tam jsem měl vždycky prvního štědrovečerního kapra. Pak jsem jel do Šenova, pobýt se svými rodiči, sestrou, švagrem a jejími mnoha dětmi. Poté jsem se přemístil do své komunity bratrů Salesiánů v Ostravě. V nočních hodinách jsem pak završil slavení s lidmi ve své farnosti v Ostravě–Heřmanicích na půlnoční mši. Po ní jsem měl zpravidla posledního kapra dne. Vždycky mě někdo pozval a já neměl sílu odmítnout a pokazit mu radost.

Z tvé odpovědi tuším, že letos to bude malinko jinak?
Ano bude. Budou to hlavně poslední Vánoce, které budeme doma trávit ve společnosti moji starší sestry Františky, která na Štěpána definitivně odchází do misie v Paraguaji. Protože letos na Štědrý den vychází zároveň čtvrtá adventní neděle, budeme mít dopoledne výjimečnou bohoslužbu v kostele svatého Václava. Tu s námi už jedenáct let spoluorganizuje ostravský lékař – neurolog Tomáš Vodvářka, který obešle všechny své přátelé, známé, pozve zpěváky a muzikanty. Takže slavíme už s předstihem a chceme si vychutnat atmosféru tohoto tajemného dne. Večer v devět hodin mám pak tradiční, takzvanou půlnoční mši, ve své farnosti v Ostravě-Heřmanicích.

Myslíš, že budeš mít na půlnoční v kostele plno?
Jsem přesvědčený, že ano a moc se na to těším, protože rok od roku těch lidí chodí víc a víc. A nejenom že chodí, ale významně se mění i jejich chování. Dříve nebylo výjimkou, že mladí třeba vzadu vyrušovali, popíjeli čučo, bavili se, odcházeli dříve, ale dnes je to jiné. Těch lidí je tolik, že je pobízím, aby se posunuli až ke mně dopředu, abychom vůbec mohli zavřít dveře a neunikalo teplo. Vím, že to není mojí osobou, ale tím, že si lidé ten Štědrý den prostě chtějí na závěr dne udělat ještě hezčí, ztišit se, zamyslet.

Pro všechny lidi ale nejsou Vánoce jenom svátky radosti, že?
Máš pravdu. Pro mnoho lidi jsou bohužel Vánoce skutečně velmi smutné svátky. Třeba se jim v životě zrovna moc nedaří, přišli o práci, řeší finanční nedostatek, někdo blízký jim zemřel, jsou staří či těžce nemocní, nebo zůstali na světě úplně sami. Když už není nikdo, kdo jim může být v jejich samotě a žalu nablízku, budu šťastný, když mu alespoň malinko pomůže vyplnit samotu třeba právě program televize NOE. Přesto je mi jasné, že žádné médium nemůže nahradit osobní kontakt, něhu a blízkost člověka.

Máš na závěr našeho rozhovoru pro naše čtenáře nějaké vánoční přání?
Přeji všem čtenářům radost z hledání vlastní identity. Lidé u nás, ale vůbec v celé Evropě, si začínají čím dál, tím silněji uvědomovat kořeny, ze kterých vznikla naše kultura a přemýšlí nad nimi. Mně osobně nevadí, že do kostela na Vánoce či kdykoliv jindy přes rok přijdou i lidé, kteří nejsou praktikujícími křesťany. Naopak. Myslím si, že je to cesta k zachování duchovních hodnot Evropy. Pokud budeme pevní ve své víře a budeme hledat zdroj lásky a naděje, nic nás nemůže vykořenit. Tvrdím, že vše, co se teď kolem nás děje, není o tom, co přichází zvenku, ale o tom, co je v nás.

Marek Hýža