Zdeněk Burian jak ho neznáte. Slavný umělec ilustroval také horory

To jste možná o světoznámém ilustrátorovi Zdeňku Burianovi nevěděli. Znalec hororové problematiky Martin Jiroušek pro Magazín PATRIOT připomněl tuto méně známou část tvorby kopřivnického rodáka Zdeňka Buriana.

Stevensonův Klub sebevrahů anebo Tajemná bedna, dvě obálky ke klasickým dílům dobrodružné literatury evokují vztah slavného malíře Zdeňka Buriana k hororu.

V současnosti jsou jejich originály vystaveny v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku. Návštěvníci je mohou vidět jako součást výstavy Dobrodružné sny až do 23. října.

Její součástí jsou další unikáty, kresby, ilustrace, dokonce padělané dopisy Burianovým kolegou Petrem Sadeckým. Dobrodružné sny navíc mají čestné místo vedle exponátů vztahujících se k legendárnímu filmu Cesta do pravěku od Karla Zemana, který se Burianovými malbami rovněž inspiroval.

Stevenson, tvůrce nezapomenutelného hororu o šíleném lékaři Dr. Jekkylovi, povídky o neomalených vykradačích hrobů Lupiči mrtvol, a vedle toho klasický film s předpotopními monstry na straně druhé, to vše nabízí trefnou paralelu k prvorepublikové tradici strašidelných knih a filmů v Československu.

Ačkoliv Burian je znám především jako ilustrátor dobrodružných příběhů z pravěku anebo z divokého západu, jeho tvůrčí záběr byl tak široký, že se dotkl i této prozatím málo probádané oblasti.

Je autorem knižních obálek pro jeden z nejklasičtějších hororových příběhů, jako je Dumasova sága Žena se sametovou páskou – Tisíc a jeden přízrak, vedle toho vytvořil obálku pro nejčastěji vydávaný český románový horor Pekla zplozenci a také se podílel na úpravě meyrinkovsky mysticky groteskního hororu Od devíti do devíti od Lea Perutze.

Kromě toho v jeho bezbřehém díle najdeme desítky dalších obálek, které přesahují rámec dobrodružnosti a zřetelně zabíhají k poetice hrůzy. Řada z nich by mohla být i trefnou plakátovou ilustrací k současné filmové produkci.

Ve Štramberku je z této oblasti k vidění jen malá část, přesto velmi typická až ikonická. Jedinečná možnost spatřit v životní velikosti právě Burianovo dílo Klub sebevrahů, které svými rozměry zdaleka přesahuje formát pouhé knihy. Atmosféra tajemství přechází v hrůzu, což je dokladem, že horor původně součást dobrodružné literatury, se ve 20. letech minulého století, kdy Burian tyto obálky tvořil, dostal do pozice autonomního umění.

Vedle nepřehlédnutelného motivu sebevraha s šíleným pohledem plným hrůzy a nevyslovitelné úzkosti je možno v podkroví štramberského muzea spatřit také Burianovu obálku pro dílo populárního okultisty Karla Weinfurthera. V tomto případě se ukazuje, jak úzce spolu v prvorepublikových časech souvisely otázky lidské existence a šestákového dobrodružství.

Weinfurther patřil ke komerčním „vyvolávačům duchů“, tento zájem byl společný celé řadě autorů a zdá se, že Buriana nevyjímaje. I když je patrné, že se jako v řadě jiných příkladů jednalo čistě o řemeslnou zakázku. Přesto nelze Burianovi upřít fakt, že se mu podařilo zdařile evokovat zaniklé duchy až z tak dávnověké doby, jako jsou dinosauři.

Horor, evokace dávno zemřelých a touha pro vzrušujícím dobrodružství se neobejde bez pocitu překračování zakázaného území, tedy oblasti bytostně se dotýkající hrůzy a strašidelnosti. Asi každý jako malé dítě pocítit imponující děs před kráčející horou masa, byť to bylo jen díky Cesty do pravěku.

Obálky Burianových knih jsou pak jedinečným dokumentem k této dnes už pozapomenuté oblasti, intenzita jejich zpracování i na zdánlivě malé ploše skýtá jedinečný zážitek a poznání, že naší předci dokázali pracovat s motivem děsu a neznáma mnohem nápaditěji než dnes.                                                                                                                                                                     Martin Jiroušek