Nejnovější zprávy: ​Kino na hranici nabídne filmové zážitky, legendární tvůrce i skandální snímky Ostrava nechá přestavět někdejší kanceláře v Husově ulici na byty

Společnost

Zapomenuté výpravy: Zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater 1954

Magazín PATRIOT a spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav Marek Hýža společně připravili unikátní seriál, v němž připomenou ostravské horolezce, vodáky, letce a další nadšené dobrodruhy, kteří často s nasazením života poznávali svět a překonávali hranice možného a dosud objeveného.

Hrdinové tohoto příběhu jsou obrovské osobnosti našeho i světového horolezectví, kterými se ve své době inspirovali snad všichni horolezci z celého tehdejšího Československa, včetně těch z Ostravska.

Vždyť kdo by neznal jméno horolezce Československa dvacátého století Radana Kuchaře, který ve své době vylezl dodnes ceněné, nejtěžší výstupy po celé Evropě. Nebo Bohouše Svatoše, zasloužilého mistra sportu a československého reprezentanta.

Také zbývající dva horolezci Karel Cerman a Jiří Mašek jsou autory mnoha úspěšných a ceněných prvovýstupů. Právě ti čtyři se v roce 1954 pustili do dodnes vysoce ceněného horolezeckého podniku, jakým je zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater, který je tady od nás z Ostravy „coby kamenem dohodil“.

Bohumil Svatoš. Foto: Archiv Viléma Heckela

Bohumil Svatoš. Foto: Archiv Viléma Heckela

Hřeben rozkládající se na severu Slovenska je technicky nejnáročnějším přechodem, s jakým se lze v Karpatech vůbec setkat. Přitom jeho délka činí pouhých 26 kilometrů a sahá od Ľaliového sedla po Kopské sedlo. Zcela výjimečně klesá pod nadmořskou výšku 2000 metrů.

Radovan Kuchař. Foto: Archiv Viléma Heckela

Radovan Kuchař. Foto: Archiv Viléma Heckela

Nepatří do něj ani Gerlachovský, ani Lomnický štít a jeho nejvyšším vrcholem je Ľadový štít (2627 m). K jeho překonání je potřeba několika dnů a to ještě hodně záleží na ročním období a samozřejmě také na počasí. První registrovaný pokus o přechod tohoto hřebene se uskutečnil v dubnu 1928 polskými horolezci Jodko Narkiewiczem a Adamem Karpińskim.

Karel Cerman. Foto: Archiv Viléma Heckela

Karel Cerman. Foto: Archiv Viléma Heckela

Následující pokus se uskutečnil až o tři roky později, v červenci 1931 a poprvé se takovéhoto přechodu účastnila i žena. V letech 1932 a 1934 se uskutečnily další pokusy, pro špatné počasí ale byly oba předčasně ukončeny. První úspěšný letní pokus uskutečnili až v červenci 1946 polští horolezci Adam Górka a Kazimierz Paszucha.

Jiří Mašek. Foto: Archiv Viléma Heckela

Jiří Mašek. Foto: Archiv Viléma Heckela

Celý přechod jim trval bezmála týden, přičemž horolezci obešli čtyři vrcholy – Sněhový štít, Ostrý štít, Železný štít a Mnicha. Druhý úspěšný pokus následoval až o tři roky později, v červenci 1949. Logickým následováním letních pokusů o přechod byl i pokus o překonání hlavního hřebene Vysokých Tater v zimě.

Tohoto prvenství dosáhli čeští horolezci Miloš Matras, (v roce 1970 tragicky zahynul na Huascaránu) a Jaroslav Mlezák v prosinci 1953. Během tohoto zimního přechodu bivakovala dvojice na hřebeni celkem jedenáctkrát, přičemž se horolezci obešli jak bez údolní podpůrné skupiny, tak bez předem vynesených zásob. Druhý úspěšný zimní přechod se podařil o čtvrt roku později v březnu 1954 skupině českých horolezců ve složení Radovan Kuchař, Bohumil Svatoš, Karel Cerman a Jiří Mašek. Kvůli špatnému počasí ale obešla tato skupina několik štítů hlavního hřebene. (S využitím archivu ČHS.)

Vzhledem k tomu, že téměř všichni účastníci zmíněných dvou přechodů už jsou v horolezeckém nebi, popíšu v tomto díle v pořadí druhou zimní výpravu z roku 1954 a to zejména díky unikátním a autentickým vzpomínkám posledního žijícího horolezce Bohouše Svatoše.

Zleva Bogan Svatoš, Marek Hýža, Olda Kopal a Karel Cerman. Foto: Archiv Marka Hýži

Zleva Bogan Svatoš, Marek Hýža, Olda Kopal a Karel Cerman. Foto: Archiv Marka Hýži

„To bylo v roce 1954 a trenéři Československé reprezentace tehdy svolali horolezce na soustředění do Tatranské Javoriny před výjezdem do Alp, které se mělo uskutečnit o rok později v Chamonix. V mančaftu tehdy byli například legendární Fero Kele, Ivan Gálfy, Julius Andráši, Dr. Otto Jelínek, Vilém Heckel, Antonín Patera, Josef Velička. A také my čtyři „pískaři“ ze Skaláku. Kromě mě ještě Olda Kopalů, Jirka Mašků a Radan Kuchařů,“ vypráví Bohuš bez nejmenšího zaváhání.

Poslední čtyři jmenovaní jsou však tak nadržení na skály a lezení, že se rozhodnou vydat do slovenských velehor už o pěkných pár dní dříve a nenaplánují si nic lehčího, než zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater. „S tímto nápadem jsme přišli my s Kuchařem“, vzpomíná Bohouš, „když jsme rok před tím ten přechod přelezli v létě ze západu na východ.“

Tento na první pohled smělý plán se však opíral o jejich vysokou výkonnost a také dostatek zkušeností. Vždyť tehdy už měli slezené nejtěžší cesty nejen v „domácím“ Skaláku, ale i na Suškách, v Příhrazích, na Labských pískovcích, Adršpachu, ale také ve Vysokých Tatrách. O rok dříve dokázali třeba přelézt dodnes vysoce ceněnou a náročnou cestu na Lomnický štít zvanou „Hokejka“.

Nejzkušenější dvojice z celé party byli Bohumil Svatoš a Radan Kuchař, kteří měli v tu dobu ve Vysokých Tatrách, již vylezených několik těžkých cest a prvovýstupů. Vynikající horolezec ovšem byl i Karel Cerman, který v roce 1951 udělal prvovýstup severovýchodní stěnou na Prostredný hrot a pak také vystoupil severovýchodním pilířem na Velký Javorový štít. Mnoho výstupů ve Vysokých Tatrách ovšem zaznamenal i poslední z nich Jiří Mašek.

Na Mengusovském štítu. Zleva Svatoš, Kuchař, Cerman a Mašek. Fot: Archiv Viléma Heckela

Na Mengusovském štítu. Zleva Svatoš, Kuchař, Cerman a Mašek. Fot: Archiv Viléma Heckela

Důležitým momentem jejich přechodu byl i motiv, proč to dělali. Jednalo se o sportovní výkon a sloužilo jim to hlavně jako příprava do vyšších hor. Jejich snem totiž byly především velehory. Pořád v sobě pěstovali naději, že je režim někam pustí, ale jak s jistou hořkostí v hlase vzpomíná Bohouš, nakonec toho moc nenajezdili. Do vysněných Himalájí se tak například Bohouš dostal až v roce 1969, když mu bylo 40 let a výkonnostně byl dávno za zenitem.

„Ráno 5. března 1954 jsme přijeli do Tatranské Lomnice a s sebou si vezli už připravené balíky s jídlem,“ vzpomíná Bohouš. „Na nic jsme nečekali a ještě ten den jsme si je vynesli do doliny Zlomisk, přes kterou vede cesta po hřebeni. Následně jsme slezli dolů a autobusem odjeli do Tatranské Javoriny.“

Druhý den ráno horolezci odešli, na dnes již vyhořelou Kežmarskou chatu, ze které chtěli o den později vyrazit. Mizerné počasí však oddálilo jejich výstup na hřeben. Bohouš vzpomíná: „Začalo totiž pršet a na výstupových cestách se objevila silná ledovka, takže jsme nakonec vyrazili až 9. března ráno. Každý jsme měli na zádech 26 kilový batoh. Cesta byla ještě pořád silně zledovatělá, ale přesto jsme vylezli až do Čierneho sedla, kde poprvé bivakujeme.“

Pro poctivost je nutno napsat, což i sám Bohouš v rozhovoru přiznává, že obcházeli pro ně bezcenné věžičky, jejichž lezecká hodnota pro ně byla minimální. Velkou roli v tomto rozhodnutí však sehrála i bezpečnost, protože si na nich nechtěli kvůli přetrvávající ledovce slovy Bohouše: „rozbít držku“.

Z pohledu dnešních ortodoxních horolezců, je tímto jejich přechod možná devalvován, ale oni to tehdy tak rozhodně nebrali. Svatoš k tomu jasně říká, že tehdy ještě v podstatě žádná pevná pravidla nebyla stanovena, ale kdyby byla, tak by to určitě bez potíží vylezli, protože byli ve vynikající formě.

Zajímavé je z dnešního pohledu určitě jejich nocování na hřebeni. Dnešní horolezci by si hodili do báglu jeden dvoukilový stan, který mají za minutu postavený, ale tehdy žádné takové pochopitelně neexistovaly. Proto si je museli ještě před akcí doma sami ušít. Říkali mu „sarkofág“ a byl pro dvě osoby. Byl tak malý, že se do něj vcházelo podle předem připraveného scénáře. Bohouš nám vysvětluje, jak se v tom stanu vůbec spalo.

„První kdo tam vlezl, rozložil na zem lana, protože karimatky tehdy ještě nebyly, na to jsme rozložili batohy a zbytky šatstva, které jsme neměli oblečené na sobě. Na to se pak položily spacáky a šlo se chrápat. Když se chtěl jeden otočit, tak musel synchronizovaně i ten druhý, ale aspoň bylo teplo a nesněžilo nám na hlavu,“ dodává s úsměvem Bohouš.

Ručně šitý stan posloužil vydatně. Foto: Archiv Viléma Heckela

Ručně šitý stan posloužil vydatně. Foto: Archiv Viléma Heckela

„Když jsme přišli pod Svišťový štít, prudce se zhoršilo počasí a začalo hustě sněžit. Tak jsme zalezli mimo lavinové pole, postavili stany a šli chrápat. Ráno jsem pak vylezl ze spacáku jako první a koukám, že je ještě furt hnusně. Z druhého stanu se ozval Mašek a ptá se mě, jak to venku vypadá? Říkám mu, že to stojí za hovno, běžej tady nějaký dvoje mraky a pořád sněží. Načež na mě Mašek dost neuctivě zvolal: „Tak nám vyliž prdel a Kuchař taky! My nikam nejdeme!“ „Von totiž rád Jirka mluvil ve verších,“ vzpomíná s notnou dávkou nadsázky a s úsměvem od ucha k uchu Bohouš.

„Tak jsem zalezl do stanu za Radanem a celej den jsme se tam jen tak váleli, žrali slaný sušenky, vařili čaj a sprostě na sebe hulákali.“ Další den se počasí zlepšilo a tak pokračovali dál. Došli až do sedla Litvorových veží, kde bivakovali.

„Tam jsme museli kousíček sejít z hřebene, ne moc, asi deset, patnáct metrů, protože je to šíleně rozbitý a nikde se nedá stan postavit,“ doplňuje Bohouš. Přespali a následující den došli až do Zlomisek, kde měli uschovanou vynesenou zásobu jídla. „Blahořečili jsme tomu nápadu, protože bychom tam snad chcípli hlady. To tehdy ještě nebyla žádná polívka v sáčku nebo iontové nápoje! Všechno poctivé a příslušně těžké konzervy,“ konstatuje při povídání Bohouš.

Další den pak pokračovali k Východné Železné bráně, kterou však museli obejít, protože na ní neměli dostatek lana a navíc to bylo pořád hodně zmrzlé. Tam měli také další bivak. V noci se počasí zlepšilo a ráno vstávali do prosluněného dne a došli pod Rumanovo sedlo, kde měli další bivak.

Bohouš tam všem nadšeně popisoval svůj prvovýstup na Rumanuv štít, který o rok dříve udělal s Valeriánem Karouškem (zahynul v roce 1970 pod Huascaránem). Sluníčko přineslo oteplení, což sice na jednu stranu zlikvidovalo ledovku a nebezpečí zmrzlých stěn pominulo, ale bylo vystřídáno další těžkostí.

Zimní táboření na hřebenu. Foto: Archiv Viléma Heckela

Zimní táboření na hřebenu. Foto: Archiv Viléma Heckela

„Od mokrého sněhu jsme měli kompletně promočené boty, které pak byly ráno po nočním mrazu úplně zmrzlé. A stejně ztuhlé jsme měli i prsty na nohou, takže jsme je museli dlouze masírovat, než se prokrvily a podařilo se nám je narovnat a nacpat do zmrzlých bot. Teprve poté jsme mohli vyrazit dále,“ konstatuje kvalitu tehdejších bot Bohouš.

Boty byly vyrobené z kůže, a na hony vzdálené dnešním horolezeckým botám. Bohoušovi to navíc způsobilo, pro dnešní horolezce, zcela neznámé potíže, protože se mu z podrážky začaly vylamovat tkzv. trikuny (Trikuna je horolezecký hřebík s trojhrannou hlavičkou, který se přibíjel na podrážku bot a zabraňoval uklouznutí.). Postupem cesty s tím měli potíže i ostatní horolezci, což byl velký problém, neboť jim to začalo klouzat.

V těch dřevních dobách horolezectví si chlapi proti uklouznutí opatřovali na boty takzvané trikuny. Foto: Archiv Viléma Heckela

V těch dřevních dobách horolezectví si chlapi proti uklouznutí opatřovali na boty takzvané trikuny. Foto: Archiv Viléma Heckela

„Pokračovali jsme dál na Volov chrbát a následně slanili k Žabiemu koni. Výhoda byla, že jsme to s Radanem lezli rok předtím a já dokonce už v roce 1947, takže jsme perfektně věděli, do čeho jdeme.“

Když dolezli na Mengusovský štít, setkali se tam s čtyřmi polskými horolezci. Mají s nimi krásný zážitek, který dokumentuje, jak fantastické vztahy mezi horolezci tehdy panovaly.

„Zapomněl jsem si totiž přibalit sluneční brýle, takže tou dobou už jsem na ostrém slunci, které se odráželo od bílého sněhu, trpěl zánětem spojivek. Oči jsem sice podmazával šmírem z vařiče, ale moc to nepomáhalo. Když to Poláci zjistili, nezaváhali ani okamžik a věnovali mi svoje brýle! Zdánlivě nic divného, ale musíte si chlapi uvědomit, že zboží tehdy moc nebylo, a taky to nebyla zrovna láce,“ konstatuje Bohouš. Přesto je tehdy Poláci pro kamaráda nezištně obětovali. Na závěr jim pak Poláci ještě pořídili vrcholové foto, které jejich setkání na „Mengusáku“ dodnes dokumentuje. Vzniklo přátelství, které přetrvávalo ještě dlouhá léta.

Vzájemně si posílali knížky, Bohouš jim české, a oni zase na oplátku polské, ale po čase to kamarádství na dálku nějak přirozeně zaniklo.

Další zápisky v Bohoušově deníku popisují jejich cestu až k Čubrině, kde museli několik délek slaňovat. Tam nastala humorná chvilka, protože si nebyli jisti, zda mají dost dlouhé lano. Bohouš vypráví:

„Tak se hoši usnesli, že první pojedu dolů já, neboť jsem jediný svobodný a byla by po mně nejmenší škoda. Byla to ovšem samozřejmě legrace a velká nadsázka. Dobře jsme věděli, že se nezabiju.“ Na místě pod spodním Mnichem naposledy bivakují a další den pokračují směrem k Ľaliovému sedlu, kde chtějí svůj přechod zakončit.

Zdálky však viděli, že tam jsou nějací uniformovaní vojáci, podle předpokladu Polští, takže přibližně 150 metrů od nich odbočili ostře dolů a začali sestupovat do Tiché doliny. Měli totiž oprávněné obavy, že by je vojáci mohli zatknout a vyslýchat, protože se pohybovali po hranici. Ti na ně skutečně neustále volali a gestikulovali, aby se k nim vrátili, ale v odpověď se jim dostalo akorát neuctivé a oblíbené zvolání našich horolezců: „Vyližte si prdééééél!“ Bohouš s úsměvem přiznává, že to byla tehdy troufalost, ale dobře věděli, že Poláci se za nimi na cizí území nepustí.

Došli dolů a měli před sebou závěrečný pochod dlouhou Tichou dolinou. „Byli jsme na cestě právě devátý den a promočeni byli skrz na skrz. Bořili jsme se do mokrého sněhu až po pás, a tak jsme rozhodli, že půjdeme raději potokem. Víc mokří už jsme být nemohli a aspoň odpadlo to boření v hlubokém sněhu,“ konstatuje Bohouš jejich tehdejší rozhodnutí.

Po přechodu hřebene zleva Kuchař, Mašek, Svatoš a Cerman. Foto: Archiv Viléma Heckela

Po přechodu hřebene zleva Kuchař, Mašek, Svatoš a Cerman. Foto: Archiv Viléma Heckela

K večeru však už byli tak ztuhlí, že museli vylézt ven a chtě nechtě ještě jednou zabivakovat v přírodě. Postavili stany a rozdělali oheň, kolem kterého sušili mokré prádlo. Únava je však přemohla, takže oheň pochopitelně vyhasnul. „Ráno jsme pak viděli kolem ohniště už jen pevně stojící ponožky a podvlíkačky ztvrdlé na kost, do kterých se nedalo dostat. Tak jsme je tam nechali,“ uzavírá humornou epizodku Bohouš.

Bohouš z deníku postupně skládá poslední kamínky do mozaiky jejich přechodu. Pokračovali pak Tichou dolinou směrem na Podbánské, které bylo cílem jejich cesty. Sníh však postupně zmizel, a zbyly po něm už jen zablácené a kluzké cesty. „Tou dobou už jsme na botách neměli snad jedinou triklunu, takže jsme se každou chvíli váleli po zemi. Do civilizace jsme tedy dorazili řádně zabláceni a pěkně hladoví,“ konstatuje Bohouš a při té vzpomínce se zakousne do připraveného chlebíčku.

Bylo 19. března, což znamená, že jim celý přechod hlavního hřebene Vysokých Tater trval rovných deset dnů. Ještě před odjezdem autobusu na Štrbu se jich zželelo místnímu hospodskému, který otevřel hospodu a nabídnul jim jediné jídlo, které měl – tříkilový bochník chleba a dva veliké uzenáče. Nezůstal ani drobek. „Jo a ještě jsme pochopitelně vypili nějaké to pivko,“ uzavírá hostinu Bohouš.

Ve Štrbě se pak ubytovali, pořádně vydrhli a hlavně najedli a vyspali. Následující den se přesunuli na sraz reprezentačního mančaftu do Tatranské Javoriny, který pro ně přinesl osudové setkání s Vilémem Heckelem, legendárním fotografem.

Stali se pak na dlouhá léta nejlepšími přáteli, vylezli mnoho krásných cest, strávili nekonečné večery u táborových ohňů a Bohouše navíc přivedl Heckel k fotografování. Tohle krásné společenství pak navždy přetrhla neuvěřitelná tragédie pod Huascaránem, kde v roce 1970 zahynul i Vilém Heckel.

Ale to už je zase zcela jiný příběh.

Detailní popis celého přechodu hlavního hřebene Vysokých Tater, stejně jako jeho novodobou historii, naleznete v knize Zapomenuté výpravy.

                                                                                                                        Marek Hýža

Foto dne