Zapomenuté výpravy: Ostravská parta sjela jako první na světě řeku Apurimac

13.11.2016 10:30 Společnost 0

Magazín PATRIOT a spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav Marek Hýža společně připravili unikátní seriál, v němž připomenou ostravské horolezce, vodáky, letce a další nadšené dobrodruhy, kteří často s nasazením života poznávali svět a překonávali hranice možného a dosud objeveného.

Zapomenuté výpravy: Ostravská parta sjela jako první na světě řeku Apurimac

Kamera v podvodním boxu na přídi kajaku, při sjezdu řeky Apurimac v Peru. Foto: Archiv Marka Hýži

Když se ve vodáckém světě sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století řeklo jméno Jiří Bobák, znělo to stejně, jako byste v horolezeckém světě řekli jména Ivan Gálfy, Fero Kele či Ivan Fiala, kteří stáli v čele významných expedic našich horolezců do Himálaje.

Jiří Bobák, vedoucí expedice Apurimac Amazonas. Vydání knihy se bohužel nedočkal. Zemřel letos na konci května. Foto: Archiv Marka Hýži

Jiří Bobák, vedoucí expedice Apurimac Amazonas. Vydání knihy se bohužel nedočkal. Zemřel letos na konci května. Foto: Archiv Marka Hýži

Kovaný Ostravák dokázal sestavit vodácký tým, který v roce 1973 jako první na světě sjel divoké peřeje himálajské řeky Dudh Kosi. V roce 1981 následovala expedice do Peru s prvosjezdem řeky Apurimac, jemuž se bude věnovat tato kapitola. O čtyři roky později jeli do africké Keni, kde toužili splout řeku Tanu. A celé toto úspěšné expediční období pod vedením Jiřího Bobáka pak završila v roce 1988 expedice opět do Himaláje, na řeku Kali Gandaki.

Věnujme se teď ale expedici do Jižní Ameriky. Parta, která nakonec odjela do Peru, se tvořila už dlouho před zmíněnou úspěšnou expedicí. Byli v ní zkušení vodáci, mistři republiky i mistři světa ve slalomu na divoké vodě. Jiří Bobák měl v tomto ulehčenou práci, neboť vodáckou část výpravy tvořili chlapi, kteří se velmi dobře znali z působení ve vodáckém oddíle TJ NHKG Ostrava.

Expediční nášivka na bundu. Foto: Archiv Marka Hýži

Expediční nášivka na bundu. Foto: Archiv Marka Hýži

Výpravu na Apurimac tvořilo dvanáct členů: Jiří Bobák – šéf expedice, Jaromír Král – kameraman a zástupce šéfa expedice, Vladimír Klečka – kanoista, ale hlavně neúnavný organizátor, Zdeněk Gloger – chirurg vítkovické nemocnice, Arnošt Dostál – deblkanoista, Radomír Halfar a Svatomír Kmošťák – mistři světa ve vodním slalomu z roku 1977 v rakouském Spittalu an der Drau, Jiří Kolesa – kanoista, Vlastimil Mrůzek – mistr republiky ve sjezdu na divoké vodě, Miroslav Matušík – reprezentant ČSSR, kajakář a jediný Slovák ve výpravě, Jan Křeček – entomolog, člen Československé akademie věd a tlumočník expedice, Tomáš Richter – technik a člen záchranného družstva.

Jako u každé lidské činnosti, tak i ve sportu panuje odvěká touha překonávat dosažené výsledky, mety či rekordy. Nejinak je tomu i ve vodáckém sportu. V roce 1976 se na himálajskou řeku Dudh Kosi vydávají Angličané a berou Čechoslovákům jejich prvenství, které vytvořili tři roky před tím. Posouvají hranici výškového rekordu ve sjezdu na divoké vodě ještě o 107 metrů výše, na 4330 metrů nad mořem. A to byla pro naše vodáky velká výzva!

„Po úspěšné expedici na Dudh Kosi v sedmdesátém třetím u nás byly snahy vnést do spontánních akcí při dobývání velehorských řek určitý řád a nalézt systém, jak pořádání těchto expedic organizovat,“ zahajuje vyprávění Jiří Bobák a dodává: „Po úspěšném pokusu Angličanů, kteří náš rekord překonali o tři roky později, pak také stála snaha vrátit světový rekord opět domů do Československa.“

„Zasedli jsme k mapě Peru a pátrali po nějaké vysoko položené řece,“ vzpomíná na prvopočátky expedice její vedoucí. „Jeli jsme prstem po mapě od soutoku řek Urubamby a Tambo a vydali se proti proudu řeky Tambo. Výše proti proudu mění řeka svůj název na Ene, a když dosáhne hlubokých, málo obydlených roklin, přijímá jméno Apurimac, což v místním kečujském jazyce znamená Velký řečník,“ popisuje Jiří Bobák. „Tam jsme předpokládali, že bude velmi pravděpodobná možnost zahájit sjezd z takové nadmořské výšky, jež by nám vrátila světový rekord.“

Začátek expedice byl naplánovaný na 20. března 1981 a celková délka měla být tři až čtyři měsíce. Její název byl dost krkolomný: „První česká kanoistická výprava do peruánských And Apurimac Amazonas“.

Propagační materiál expedice. Foto: Archiv Marka Hýži

Propagační materiál expedice. Foto: Archiv Marka Hýži

Expedici bylo třeba vybavit kvalitními slalomovými a sjezdovými kajaky i deblkanoemi, které se tenkrát vyráběly z laminátu, což umožnilo i jejich letecký transport do Peru. Jiří Bobák na to vzpomíná: „Honza Křeček s Radkem Halfarem téměř ilegálně proklouzli v Praze na Ruzyni k nákladnímu letadlu a zkusili, zda se naše nejdelší deblovka vůbec do trupu vejde. Vešla, což byla dobrá zpráva. Ovšem špatná byla, že všech devět lodí by zabralo půlku zavazadlového prostoru, což by nás finančně položilo. Vlastík Mrůzek však přišel s geniální myšlenkou. Rozřezat lodě podélně a naskládat paluby a spodky lodí do sebe jako skořápky. S sebou jsme pak vzali pár kilogramů polystyrenu a sklolaminátu, no a lodě zase poslepovali až v základním táboře v Peru. To už dneska nikdo nepochopí, protože lodě jsou z úplně jiných materiálů.“

Jako filmař se nemohu nezastavit u osobnosti expedičního kameramana Jaromíra Krále, jenž se ve své kariéře zúčastnil celkem čtyř expedic. Když dnes sleduji film Dialog s Velkým řečníkem, který tehdy Jarda v Peru natočil, a srovnávám to s dneškem, nezbývá než před ním smeknout.

Jaromír Král, legendární kameraman Československé televize Ostrava. Foto: Archiv Marka Hýži

Jaromír Král, legendární kameraman Československé televize Ostrava. Foto: Archiv Marka Hýži

Zatímco dnešní filmaři mají k dispozici lehounké digitální kamery s téměř neomezeným záznamem a v lodích miniaturní vodotěsné kamery GoPro, tak on měl s sebou dvě filmové kamery a hromadu filmů. Místo zmíněné kamery GoPro tehdy nechal postavit v televizi legendární podvodní box s úctyhodnou váhou a rozměry.

Jarda na něj vzpomíná: „Byla to obrovská, velká bedna, která se vyrobila na poslední chvíli, a když jsem ji v televizi uviděl hotovou, tak jsem si jen řekl – no nazdar! Tahle ohromná krabice se má přidělat na příď ladného tvaru kajaku?! To nebylo ale nic proti tomu, když jsem ji pak vytáhnul v základním táboře. Vlastimil Mrůzek, na jehož kajak se mělo to monstrum upevnit, jen vytřeštil oči a málem upadnul do mdlob,“ potutelně se usmívá Jarda.

V popředí deblkanoe při sjezdu řeky a za ní je vidět kajak Vlastíka Mrůzka s podvodním boxem. Foto: Archiv Marka Hýži

V popředí deblkanoe při sjezdu řeky a za ní je vidět kajak Vlastíka Mrůzka s podvodním boxem. Foto: Archiv Marka Hýži

A jeho slova ve filmu potvrzuje i zmíněný kajakář: „Neuvěřitelně jsem se na to natáčení těšil, byl jsem pyšný, že zrovna já budu do filmu točit subjektivní záběry z jízdy po řece, ale jen do chvíle, než jsem tu bednu uviděl. S tím se nedalo dělat na řece vůbec nic, jenom jet rovně a modlit se, abych tu kameru někde neurval o šutr nebo se s ní neutopil,“ vzpomíná s úsměvem legendární kajakář.

Odlet do Peru, kam cestovali s mezipřistáním v Havaně, byl naplánovaný na 19. března 1981. Mezipřistání na Kubě si vyžádalo tři dny čekání na další spoj letecké společnosti Cubana. Vedoucí expedice měl plnou hlavu jiných starostí, neboť dosud nedostal z naší ambasády v Peru jedinou odpověď na dopisy s žádostmi o aktuální informace o Apurimacu. Měl hrůzu, že expedice ztroskotá ještě dříve, než pořádně začne.

Takto vzpomínal Jiří Bobák na třicet čtyři roků starou anabázi: „Stačila jediná návštěva letiště, abychom zjistili, že bariéra administrativy letištního skladu je pro nás nepřekonatelná. Byli jsme bez šance! V tu chvíli nám však výrazně pomohl nejvyšší představitel peruánských tělovýchovných svazů, který nám společně s panem Morálesem, jenž byl příznivec z horolezecké společnosti, přivedl mladou, elegantní, černovlasou Roxanu Gallardo. Zdvořile vyslechla popis našich obtíží, odmítla cigaretu, vypila kávu, obdařila nás zářivým úsměvem a slíbila, že přijde zítra brzy ráno. První den, který s námi absolvovala, jsme získali desítky podpisů, několik potvrzení, fotokopií dokladů pro celníky limského letiště. Byli jsme přitom, ale stejně jsme nepochopili, jak mohla přimět desítky úředníků, aby se zrovna nám ihned a bez úplatků věnovali,“ konstatuje Jiří Bobák.

Roxana Galardo, bez jejíž pomoci by expedice pravděpodobně vůbec nezačala. Foto: Archiv Marka Hýži

Roxana Galardo, bez jejíž pomoci by expedice pravděpodobně vůbec nezačala. Foto: Archiv Marka Hýži

Během neuvěřitelných čtyř dnů se skutečně podařilo všechny expediční kontejnery přemístit na zahradu našeho velvyslanectví. Byly poškozeny úplně všechny včetně lodí, ale nic natolik vážně, aby to znemožnilo použití jejich obsahů. Jiří Bobák tuto anabázi uzavírá: „Kdyby nebylo Roxany, nepochybně by celá expedice skončila už na samém začátku.“ Až později se dozvěděli, že měla silné politické zázemí, neboť byla významnou pracovnicí strany, která zrovna byla v Peru u moci. Holt je to všude na světě stejné.

Expediční věci tedy měli, což byl pro začátek vynikající počin. Poté nastal čas začít řešit dopravu k jejich vysněné řece. Podařilo se ji zajistit u firmy Union de Transporto pana Rosa Goméze, který expediční materiál odvezl prvních tisíc kilometrů na jih do Arequipy. Členové expedice se tam přepravili veřejnou autobusovou přepravou. Cesta trvala dlouhých dvacet pět hodin. To ale nebyl konec jejich útrap s transportem k Apurimacu, protože pro změnu nebyli schopni sehnat dopravce v Arequipě, přitom podle mapy se mělo jednat o vyasfaltovanou „okresku“. Jak hluboce se mýlili, poznali až tehdy, když stáli namačkaní na korbě stařičkého chevroletu a zuby nehty se drželi bočnic, aby na vymleté cestě nevypadli ven.

Převoz lodí probíhal doslova cestou necestou. Foto: Archiv Marka Hýži

Převoz lodí probíhal doslova cestou necestou. Foto: Archiv Marka Hýži

„Dodneška nechápu, jak jsme to mohli přežít,“ vzpomíná na strastiplnou cestu Jiří Bobák. Základní tábor pojmenovali Cailoma podle dva kilometry vzdálené vesnice, která byla silně poškozena nedávným zemětřesením. Odtud pak podnikali průzkumné výpravy proti proudu Apurimacu a hledali nejvhodnější místo pro start prvosjezdu.

„Udýchaní jsme došli k jezeru, vytáhli z krosny výškoměr a zjistili, že se nacházíme v nadmořské výšce přes pět tisíc metrů nad mořem (Cerro de Chilla – 5 151 metrů nad mořem),“ vzpomíná vedoucí expedice.

Pod sebou uviděli klidnou hladinu jezera Vilafro, nacházející se v nadmořské výšce 4 750 metrů nad mořem. Byli však zklamáni, protože jezero bylo spoutáno betonovou hrází, ze které vytékala voda do drtírny měděné rudy. Tady prvosjezd Apurimacu opravdu zahájit nemohli.

Apurimac naštěstí tvoří dvě říčky, a tak se expediční tým druhý den vypravuje k druhé laguně Huarhuarco. Naši vodáci tam skutečně nalézají místo připomínající původní přírodu a které dává zapomenout na zklamání předchozího dne u laguny Vilafra.

K řece se scházelo náročným kamenitým terénem. Foto: Archiv Marka Hýži

K řece se scházelo náročným kamenitým terénem. Foto: Archiv Marka Hýži

Dorazili právě včas, protože hladina Apurimacu začínala pomalu klesat. Jiří Bobák rozhoduje, že sjezd zahájí hned druhý den.

Je ráno 20. dubna 1981 a naši vodáci ve spěchu i všeobecné nervozitě nakládají v základním táboře lodě a vyrážejí na místo startu. Na korbě nikdo moc nemluví. Všichni jsou napnuti. Přijíždějí na místo sjezdu a snášejí lodě k hladině Huarhuarcy.

„Snesli jsme lodě na hráz, přenesli je přes krátkou nesjízdnou kaskádu a kluci nasedají. Jsme přesně v nadmořské výšce 4 444 metrů, spouštíme na vodu lodě, a vyplouváme. Bereme si od Angličanů světový rekord zpět! Apurimac míří v úzkém kaňonu po přímce dolů jako dlouhé nepravidelné schodiště, přes které padá deset kubíků ledové vody za sekundu.

„Vodáci se po dlouhé době bez tréninku vrhli do obtížného terénu a na prvních metrech je to znát,“ dozvídám se z komentáře filmu Dialog s velkým řečníkem Jardy Krále, který si pouštím při psaní této kapitoly. Na úžasných záběrech vidím, jak kajakáři i kanoisté s velkými obtížemi překonávají první desítky metrů divoké řeky.

Divoká řeka Apurimac. Foto: Archiv Marka Hýži

Divoká řeka Apurimac. Foto: Archiv Marka Hýži

„Řeka má stále stejný ráz. Vysoký spád a velká obtížnost, řečiště plné ledové vody a ostrých hran kamenů ukrytých pod hladinou. Jakmile se však obě větve řeky, přitékající od Vilafra a Huarhuarca spojily, kaňon se otevřel a koryto se rozšířilo“, vypráví expediční leader.

„Řeka rázem zmohutněla a obtížnost se ještě zvýšila. Teď je to konečně ta divoká voda, kterou jsme si představovali doma! Navíc jsme jako první na světě u pramenů Amazonky a máme možnost překonávat její nástrahy ve čtyřtisícové nadmořské výšce! To nás naplňuje šťastnými pocity,“ uzavírá Jiří Bobák svou vzpomínku na sjezd Apurimacu.

Členové sjezdového družstva dojeli až k základnímu táboru. Měli za sebou prvních jednadvacet kilometrů vysněné řeky. Nakonec jich v nepřístupném kaňonu ujeli celkem 101 a úžasný prvosjezd Apurimacu ukončili v městečku Chalki v nadmořské výšce 3 904 metrů, kde již řeka ztratila svou sílu. Už zase byli českoslovenští vodáci nejlepší na světě!

Expedice se po tomto úspěchu rozdělila na dvě části. Jedna se dále věnovala natáčení filmů a vědeckému výzkumu v pralese. Druhé partě se podařilo odjet na krátkou cestu pod Huascarán, aby položili kytici k památníku československých horolezců z nešťastné expedice Peru 1970.

Základní tábor nedaleko vesnice Cailoma. Foto: Archiv Marka Hýži

Základní tábor nedaleko vesnice Cailoma. Foto: Archiv Marka Hýži

Předpovědi sýčků, kteří varovali Jiřího Bobáka před osudovostí Peru pro československé cestovatele, se naštěstí nevyplnily. Expedice Apurimac Amazonas 1981 úspěšně splnila svůj úkol a vracela se domů. Úplně zadarmo to však přeci jenom nebylo.

Vedoucí expedice vzpomíná: „Při cestě na Machu Picchu jsme ve špatném počasí, snad pod tíhou únavy a hladu neodolali a pozřeli v jedné chatrči, co nám domorodá kuchyně nabízela. Zrádná padesátidenní inkubační doba jihoamerické žloutenky dostihla čtyři z nás až těsně před odletem z Havany. Byli jsme vyčerpaní a chtěli domů. Domlouváme se tedy s pilotem našeho letadla, že nám vyhradí část, kde nepřijdeme do styku s ostatními cestujícími. Pod dohledem našeho expedičního lékaře jsme pak doslova protrpěli let domů,“ uzavírá vzpomínku na neradostný závěr úspěšné expedice Jiří Bobák.

Konečně! Praha–Ruzyně. Motory letadla po nekonečně dlouhém letu utichly. Místo hlučících davů vítá naše vodáky jen šedivé ráno nad liduprázdnými ochozy letiště. Tak si jistě návrat nepředstavovali. Nasedají rovnou do připraveného autobusu, který pak zastaví až před branou infekčního oddělení nemocnice v Ostravě–Porubě. I takto někdy končí úspěšné expedice.

Daleko v Peru na kouzelném Apurimacu, kde kdysi byli ostravští vodáci první a úplně sami, dnes provozují cestovní kanceláře od dubna do listopadu komerční rafting. Za 850 dolarů si můžete zaplatit sjezd divoké řeky s přenocováním v kaňonu. Na legendární prvosjezd československých vodáků z expedice Apurimac Amazonas 1981 už nepochybně všichni zapomněli… Tak už to na světě chodí.

                                                                                                                                              Marek Hýža

Další detaily o prvosjezdu peruánské řeky Apurimac a další fotografie naleznete v nové knize Zapomenuté výpravy, která vychází v nakladatelství JOTA. Křest knihy se koná 29. listopadu v 16:30 v Domě knihy v Ostravě.

Admin PATRIOT |

Přečtěte si více z rubriky "Společnost", nebo přejděte na úvodní stranu.

Podobné články

Patriotmagazin.cz využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.