Filmové návraty
10/11/2018 Martin Jiroušek

​Uhlí a politika je totéž! Nad námi svítá, aneb ostravská balada o uhlí

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Žofie neplní plán, Božena si zoufá nad manželem, kdežto údernice Marie hledí vstříc budoucnosti. Jednou se přece musí stát, že i nad Žofií rudý prapor zavlaje.

Žofie je totiž šachta na těžbu uhlí a v budovatelském dramatu Jiřího krejčíka hraje hlavní roli. Je třeba ji dobře organizovanou prací povznést mezi kolektiv. Postarají se o to havíři, ti nejlepší, ale i horší, navzájem si přitom vymění role a ještě jim pomohou soudruzi.

Píše se rok 1952 a filmový štáb jezdí střídavě natáčet do Ostravy a na Kladno. Na vině je už samotná knižní předloha Jiřího Marka, laureáta státní ceny, která se odehrává na Kladensku.

Krejčík ale dobře ví, že nejlepší podmínky pro natáčení na povrchu panují na Ostravsku, kde začínal točit ještě za rajchu. Pro Němce tady totiž vyráběl propagační, nikoliv propagandistické, náborové filmy k těžbě černého zlata.

Na Kladně je zase naopak dobré natáčet především scény v podzemí, protože Ostravské sloje byly nižší a více nebezpečné. Místo děje sice není ve filmovém příběhu specifikováno, ale točilo se hned na několika ostravských dolech Trojice, Zárubek, Julius Fučík, Alexander a Hedvika.

Co Ostravák, to rázovitá postava, platí to i na filmové havíře, zvláště když se mezi sebou rozdělí na dvě rivalizující skupiny. Ve spojení s důlními techniky řeší aktuální problémy dolů a hlavní postava úderníka Vondry dojde k tolik dobově poplatnému uvědomění.

Ostrava, to je v podání Krejčíka a kameramana Novotného země, kde na horizontu jezdí uhelné lanovky, a třeba i ve dvou řadách. Vidíme to v mnoha záběrových kompozicích a nejlépe vyniknou na velkém plátně. Pověstné lanovky v Ostravě fungovaly už od doby Rakousko-Uherska, ale teprve komunisti z nich udělali skutečný filmový magnet, což se osvědčí i v pozdějších filmech.

Ostravští horníci vždycky trhali rekordy, zvláště v době komunistického drancování, kdy padaly dosavadní prvorepublikové normy. Mít rekord, znamenalo být někým.

Postava Karla Vondry to říká přímo: „Vo tomhle už musej napsat v novinách. Musej!“ A o něco dál slyšíme: „Na Žofii, tam se dějou věci! Moc střílejí a nedají si říct. Přitom jde o poslední důl v revíru. Konec dřiny, to bude jenom dobře. A co výdělky?!“

Krejčík je věrný svým schopnostem budovat napětí, staví proti sobě starou hornickou gardu, která se do trhání rekordů nehrne, a novodobé ctižádostivce. Tím je právě pyšný nespokojenec Vondra (v tom je podobný postavě Josefa Beka z Případu Z-8). Je to lehce absurdní, trhá partu, protože narube nejvíc, ale nechce pomáhat kolektivu, rube jen sám na sebe.

A proto z filmu plynulo dle dobové kritiky závěrečné ponaučení: „Není hrdinstvím lámat tělesnou silou rekordy a tím odrazovat ostatní havíře od překračování norem; pravým hrdinstvím je pracovat výkonně, ale bez vypětí sil, věnovat své práci mozek i duši, využívat sovětských zkušeností, strhávat svým příkladem ostatní k celkovému zvýšení těžby, ke splnění plánu. V realistickém pohledu na soudobou hornickou problematiku a v pečlivém zpracování tkví vysoká umělecká i politická hodnota, účinnost a přesvědčivost tohoto filmu.“

Dělník dostává na filmovém plátně hlavní roli. Neherec Adolf Král opětovně po debutantské roli v Posledním výstřelu exceluje coby pohledný svalnatý horník, který ovšem má své roupy. Individualitu je třeba krotit a tak je na něj nasazen komunista tajemník, ale také původně horník.

Krejčík jde na téma budovatelské agitky rafinovaně, je si vědom poplatnosti plytkým heslům a povinnosti otáčí ve svůj prospěch, jeho film je mezi řádky také o tom, jak jsou horníci nesmyslně nuceni k překračování norem. Nahrazuje tvrdou práci podzemních svalovců novými stroji.

„Budu tu zaměstnán.“ – „Vždyť říkali, že děláš do politiky?“ – „Uhlí a politika je totéž!“

Neustále jsou tady konfrontovány rekordy vs. zdraví a životy. „Uhel, to je špekulace. Uhlu musíš rozumět. Vědět, kde sedí, kde povoluje. Uhel, to je jako člověk. Je třeba vychmátnou jeho žilku, opatrně. A pak tam nasadit! Vyloupne se ti sám. Uhel, to není práce nádenická. Hlavní je radost, bez radosti je každá práce jenom otročina,“ říká havíř vysloužilec..

Nad námi svítá je taková filmová balada z uhlí. Už úvodní záběr po hudebním intru napovídá, že v hlavní roli je tady především černé zlato. Uhlí vyplňuje veškerý prostor hracího plátna. Doposud hrálo sice důležitou roli, ale rozhodne nikdy zatím až tak nadřazenou.

A kdyby jenom šlo o uhlí jako takové, ale i horníci vrhají proti světlu siluety černé jak uhel. Když nad ránem nastupují do práce, doprovází je dým z šachet, ale také radostná hudba. Nejen že jdou po černém asfaltu, ale také jedou houfně na kolech, se zapnutými světly jako temné bludičky mířící neomylně do svého rajónu. V rukou zářící kahany, za syčící páry z projíždějící lokomotivy hurá do práce.

Uhlí dává souhru i se symbolickým pojmenováním Nad námi svítá. Zvláště v oslavném závěru, kdy se na těžní věži Žofie vztyčí poslední chybějící rudý prapor.

Krejčí osvědčil svůj pověstný cit pro herce a v hlavní roli obsadil Adolfa Krále, který byl sice neherec, ale od doby Posledního výstřelu jeho hvězda strmě stoupla. Tady dostal úlohu nadšeného kopáče, který místo deseti vagónů za směnu rád vytěží jednou tolik. Ovšem ne všichni jsou z jeho píle nadšeni.

„To je jeden z těch, co se rádi rvou sami, pak nevědí kudy kam.“

Na plátně uvidíme ale i další herecká esa jako je Vlasta Chramostová, Bohuš Záhorský, František Filipovský, Eman Fiala, Karel Effa, František Kovařík, Václav Trégl a také Jiřina Švorcová.

Pro tvůrčí tým to v době stalinského teroru byla zasloužená výhra. Podobně jako mnozí horníci tehdy splnil očekávaný plán, odměnou mu byla několikanásobná státní cena I. stupně.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek