Společnost
11/09/2016 Jaroslav Baďura

Těším se, až se postavím na lyže, říká po operaci 76letá horolezkyně Dina Štěrbová

Slavná česká horolezkyně Dina Štěrbové se v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné zotavuje po výměně kolenního kloubu. To ji však jen na chvíli odpoutalo od hor, které miluje a do nichž se chystá co nejdříve vrátit.

České horolezectví nemá jinou tak slavnou ženu – Dina Štěrbová letos oslavila 76 let a výčet jejich výstupů je nekonečný. Asi 300 výstupů provedla v Tatrách. V Alpách Civetta, Torre Venezia, Piz Badile. Byla účastnicí výpravy Haramóš 1970, Pamír – Pik Lenina 1976.

V roce 1977 stanovila československý ženský výškový rekord výstupem na hindúkušský Nošak (7492 m). V roce 1978 vystoupila v Pamíru v ženském družstvu na štít Korženěvské. V roce 1980 vedla ženskou expedici na Manáslu, v roce 1984 zdolala společně s Češkou Věrou Komárkovou vrchol Čo Oju, čímž posunula československý výškový rekord. Jednalo se zároveň o první československý a první ženský výstup na tuto horu vůbec.

V dalším období absolvovala několik treků a organizovala výstavbu české nemocnice v Pákistánu, o které byl natočený také film Nemocnice na konci světa.

Dina Štěrbová se nyní zotavuje po operaci kolene. „Jak víte, řadu let jsem na poměrně vysoké úrovni provozovala horolezectví, což je sport, který, jak ráda v legraci tvrdím, celkem potvrzuje to rčení: sportem k trvalé invaliditě…“

Utrpěla jste úraz?
Ne, prostě mi dosloužil levý kolenní kloub, a musím říci, že jsem ráda, že až tak pozdě, protože si se mnou všechny mé klouby docela užily. Těch těžkých sestupů, často v suti…

Na druhou stranu ale je přece jasné, že fyzicky zdatný člověk operaci i rehabilitaci zvládne lépe, než ten netrénovaný…
To je pravda, operace i následná rehabilitace je pro mě, myslím, snadnější, protože tělo je vycvičené.

Jak se vám v Čeladné líbí?
Je tu nádherně, tady pod horama to mám ráda, i když na ně teď nemůžu. Byla jsem ale už na výletě v průběhu pobytu na Pustevnách, i u sochy Radegasta…

Byla jste na Pustevnách poprvé?
Kdepak, já mám Beskydy ráda dlouho, jezdili jsme sem mnohokrát, především na běžky.

Vím, že jste se narodila v Bratislavě, kde nyní žijete?
Ano, jsem rodačka z Bratislavy, ale od roku 1964 žiju v Olomouci.

Slovenské rodiště mělo vliv i na vaše ne zcela obvyklé křestní jméno?
Já ale nemám zas tak obvyklé křestní jméno, jen je nepoužívám. Byla jsem pokřtěna na Margitu, tedy v české podobě na Markétu, ale říkali mi odmalička Dino, takže mi to zůstalo. Někdy mi to sice působí problémy, protože mám ve všech papírech a dokladech Margitu a já všude uvádím Dinu, ale už se toho jména nevzdám. Víte, co by to bylo, všechny ty papíry měnit?

Národ se v minulých dnech rozloučil s Věrou Čáslavskou, která byla o dva roky mladší než vy. Setkala jste se s ní?
Bohužel ne, ale moc jsem si jí vážila, zejména za její postoj po podpisu petice 2 tisíce slov – řada známých osobností svůj podpis později odvolala, ale ona to neudělala a trpěla. Přesto vytrvala.

Co vás čeká v příštích týdnech?
Jakmile skončím rehabilitaci, pojedu domů a budu jezdit na kole, doufám, že se brzy zotavím.

Jaké máte plány do budoucna?
Měla jsem jet do Pákistánu, kde provozujeme nemocnici, která leží sto kilometrů od hory K2, ale rozmluvili mi to vzhledem k mému zdravotnímu stavu.

Musela byste asi ujít řadu kilometrů po svých…
To ne, ale i tak je cesta nesmírně vysilující. Musíte letět do Islamabádu, pak jet tisíc kilometrů terénním vozidlem, z čehož vás několik stovek kilometrů kvůli Talibanu musí hlídat samopalník, no a ještě na závěr vás čeká celodenní cesta autem nahoru pod ledovcem.

Takže nepojedete?
Musím to odložit, ale ne nadlouho, na jaře vyrazím.

Musíte se v nemocnici, kterou jste pomohla založit, čas od času objevit?
Za posledních deset let, co nemocnice funguje, jsme tam byli s jedinou výjimkou každý rok. Pobýváme tam několik týdnů, ale ne více než dva měsíce.

Jak nemocnici podporujete?
Jednoduše, sháníme pro ni peníze. Máme webové stránky www.czechhospital.cz, kde informujeme o našem projektu, vysvětlujeme jeho cíle a žádáme o příspěvek. Máme skutečně transparentní konto a peníze z něj jdou především na léky.

Nemocnice je závislá tedy jen na vás?
Bohužel ano, v Pákistánu není hrazena zdravotní péče, lidé jsou tu odkázáni sami na sebe a na systém vícegeneračních rodin, ve kterých si příbuzní pomáhají navzájem.

Kolik peněz ročně nemocnice potřebuje?
Půl milionu korun.

To stačí?
Ano, zejména proto, že léky jsou tam několikanásobně levnější než u nás.

A z té částky platíte i lékaře?
Ne, je tam jen jeden zdravotník na střední úrovni, lékaře bychom nezaplatili, ale náš zdravotník je velmi šikovný, máme v něm obrovskou pomoc.

Četl jsem, že v oblasti, kde nemocnice působí, kdysi umíraly desítky dětí ročně jen na zápal plic…
Je to zázrak, za těch deset let, co nemocnici provozujeme, tam zemřely dvě děti na zápal plic, letos ani jedno.

Jak dostáváte zprávy o tom, co se v tak vzdálené nemocnici děje?
Ten náš zdravotník nám posílá hlášení, telefonuje, mailuje, volal mi několikrát i do Čeladné.

Jak to v nemocnici vypadá, jsou tam i lůžka?
Je jich tam pár, hlavně na infuze nebo na zvládnutí nějakého kritického stavu, jinak fungujeme spíše jako ošetřovna. Nám by se asi podmínky v nemocnici zdály zastaralé a hrozné, ale pro místní je to požehnání, modlí se za nás v mešitě…

Jak se vám daří přesvědčovat dárce, aby pomohli?
Různě. Pomohlo nám už několikrát naše ministerstvo zahraničí, dostali jsme nějaké peníze v letech 2008 a 2009, pak byla pár let pauza. Hodně pomáhají také soukromí dárci a firmy. No a letos jsme zase něco získali. Ne na nemocnici, ale na internát, který tam budujeme.

Internát?
Už i v odlehlých a chudých osadách v horách si lidé uvědomují, jak je důležité pro jejich děti vzdělání, byť tam není ani základní školní docházka povinná. Takže by rádi posílali své děti do oblasti, kde je naše nemocnice, do škol, které tam, převážně na soukromé bázi, fungují.

A posílají?
No neposílají, protože z některých osad by ty děti šlapaly do školy celý den. No a právě proto tam budujeme internát.

Jak jste daleko?
Už to máme zastřešené, bude tam prozatím asi deset pokojíků po čtyřech lůžkách.

A jak sháníte peníze na internát?
Pomohlo nám opět ministerstvo zahraničí, které dalo peníze na malý lokální projekt, který ale musel vzejít z malé pákistánské neziskovky, taková byla pravidla.

Jak moc vám chybí hory, když na ně teď nemůžete?
Hory jsou to nekrásnější, co mě v životě potkalo, takže si dovedete představit, jak moc mi chybí… Chtěla bych ještě, ale jsem realista, a děkuji Bohu nebo vyšším silám, že jsem po horách mohla tak dlouho chodit.

Ale až skončí rehabilitace, určitě nebudete sedět na zadku…
To jistě ne! Ráda bych se znovu postavila na lyže, jakási naděje prý je.

A dál?
Pak bych v Páskistánu ráda vyrazila za nějakými trekovými cíli, které tam mám vyhlédnuté.

Sdílejte článek