Tady nás bylo na pomoc Fráňovi víc, v Turecku byl sám, vzpomíná na Rajtorala fanynka, která mu v Ostravě nahradila mámu

Asi v zemi není další slovutná ředitelka velkého městského muzea, kterou byste týden co týden viděli, jak fandí v ochozech svému klubu. Jiřina Kábrtová, ředitelka Ostravského muzea, bývá mezi diváky na Baníku vidět často i se svým kamarádem Jarkem Nohavicou. Magazín PATRIOT paní Kábrtovou poprosil o vzpomínku na Františka Rajtorala, který před několika dny zemřel v Turecku. "Celé psaní jsem proplakala a je mi nesmírně smutno," řekla Jiřina Kábrtová. Zde jsou její vzpomínky.

Baníkovci mu říkali Franto, doma byl Fanda nebo Fanouš, pro mě to byl dycinky Fráníček, Fráňa, sluníčko moje blonďaté.

„Vyhlédla“ jsem si ho hned v prvním zápase, kdy nastoupil za Baník. Rok mi to trvalo, než jsem našla odvahu ho oslovit. Víceméně jsem si cestu připravila tím, že jsem párkrát do kabiny poslala svoje buchty… Pak bylo snadné moje představení – to je ta paní, co pekla buchtu, která ti tak chutnala…

No a na jeho dvacetiny dostal ode mě celý můj ořechový dort (poprvé celý dort jen pro sebe…). Od té doby nebylo, aby aspoň jednou týdně nezavolal. Dokud byl v Ostravě, vídali jsme se téměř denně, chodili jsme spolu na obědy, chodil za námi do muzea, byli jsme spolu několikrát v divadle. Moc ho zajímalo, co se u nás v muzeu děje a vždycky jsem ho musela provést výstavami.

Potom z Plzně volal po každém zápase, když se vracel domů do Příbrami a hands free byla vždycky rozžhavená doběla. Bavili jsme se o všem, i o tom, jak se má a jak mu je. Bylo pro mě hodně úsměvné, když mi říkal Jiřinko, holčičko moje – vím, že to myslel obrazně, ale přece – jsem skoro o 10 let starší než jeho mamina (mně to samozřejmě těšilo).

Poslední jeho zprávu mám na whatsappu asi před dvěmi týdny a končí slovy „posílám pusu ze slunného Gaziantepu“. Další už nepošle, ani žádnou už nedostanu, nikdy to nepřebolí.

Moc těžké je pro mě uvědomit si, že už není. Fotku, která visí 10 let v mé kanceláři, si odnesu domů jako první, až budu definitivně „důchodově“ balit. Stejná fotka je u nich doma spolu s velkým ostravským koníkem.

Pořád se teď o Fráníčkovi píše a ještě dlouho bude psát a vzpomínat. Něco je pravda, něco jsou spekulace, něco je přibarveno. Co ale stoprocentní pravdou je, že to byl talent, dříč = vynikající fotbalista, milý a skromný klučík, velmi zvídavý a hodně usměvavý.

Já teď zkusím ve své hlavě najít pár střípků toho, co jsem s Fráníčkem zažila a na co nikdy nezapomenu (a bylo toho hodně, to mi věřte). A jestli se odhodlám napsat knihu (ten nápad už dlouho nosím v hlavě, jen není čas) – „Jak jsem potkávala lidi“, Fráníček bude určitě jednou z hlavních postav.

Komorní scéna Aréna – Příběhy obyčejného šílenství . Za minutu začíná představení (vchod do hlediště je více méně přes jeviště), všichni už jsou na místech, jen vedle mě jedno místo volné.

„Prosím Tě, Renátko (paní ředitelka Huserová), ještě minutu – nezavírej, už je na cestě !!! Pět minut po šesté přiletí uřícený Fráňa: „Nemohl jsem nikde zaparkovat a trénink jak na potvoru končil přesně v šest…“ Celé divadlo čekalo na něj a on tuhle historku dával při svém úplně prvním rozhovoru do Viktoriána v Plzni.

Holt děsná sranda – celé divadlo čeká na fotbalistu… Ještě dlouho mě pak častoval ukázkami z této fantastické inscenace – měl dobrého pamatováka. Měl ale smůlu, protože já to viděla asi osmkrát, tak jsem mu vydatně sekundovala…

Zažila jsem jeho první špatné období. Vím, jaké to bylo a všichni nejbližší kolem něj tady v Ostravě se snažili mu pomoct, jak se dalo. Vzpomínám na turnaj v hale Sareza  – o pohár města Ostravy (13.12.2008). Samozřejmě v té době nehrál ani netrénoval, ale myslela jsem, že zvládne aspoň se přijít podívat. Nepřišel.

Nechala jsem všeho, sedla do auta, zajela ze Sarezy domů, sbalila jsem zelňačku, kus chleba a napečené perníky a mazala na Bazaly, kde Fráňa bydlel. Zvonila jsem dlouho, volala mobilem. Pomalu jsem se chtěla vrátit, když tu se otevřely dveře. Fráníček tam stál jako raněná srnka. Padl mi kolem krku a rozplakal se.

Šli jsme nahoru, musel sníst zelňačku a povídat. Sypalo se z něho všecko – vzpomínal na dětství, mluvili jsme o rodině, o babičce, o holkách a nejvíc o fotbale – prostě jak jde život. Když jsem za dvě hodiny odcházela, už se mu pověstně blýskalo v očích. “Moc děkuji, přijď zase, prosím, Jiřinko.“ Tak jsem chodila i po Novém roce (se svíčkovou, s lečem, s vývarem, s buchtama). A na jaře vyběhl na zápas a bylo to za námi. Bylo nás na to více, v Turecku byl sám.

Když začal vymýšlet tetování, přišel pro radu. Měl různé nápady a představy – na celou paži a barevné. Říkala jsem mu: „Fráni, nevymýšlej, co už vymyšleno je.“

Sedli jsme s kolegou Davidem, kunsthistorikem – mým častým parťákem na Baníku – vyhledali spoustu knih, nachystali obrázky. Nakonec z toho vzešla na pravém rameni Botticelliho Madona (ale jak dlouho nás uháněl, jak byl netrpělivý – kdy už budeme mít ty knihy nachystané a pak vybíral a vybíral – ale nechal si poradit).

Poslední střípek, který jsem vybrala, je z října 2013. Dostala jsem k narozeninám lístek na koncert Jarka Nohavici do O2 Arény. Nejdřív mi měl parťáka dělat Čola (rozuměj Tomáše Mičolu). Ten volal v pondělí, že mají soustředění před zápasem mimo Prahu, že se mnou nemůže jít. Tak jsem zavolala kamarádce, bývalé Ostravačce a vyvolala u ní velké nadšení. A že jo, že jde určo.

Čas 23.10. 2013 cca půlnoc – telefon – volá Fráník ještě z Mnichova. Tak co koukala ses? Povídám – „to víš, že jo, ale i přes tu pětku, co jste dostali, to nebylo tak zlé. A heč, já se chystám zítra do Prahy do trošku jiné arény a tam se bude hrát a né prohrávat…“  Načež Fráníček – já bych šel s tebou, ale nemám lístek. To myslíš vážně, Fráni? Jo. Hup telefon kamarádce – víš, situace se změnila, promiň, nemůžu tě vzít na koncert. A bylo.

A pak 24. 10. 2013 v 17 hodin – telefon – Fráník : „Uvízl jsem v zácpě na dálnici, doufám, že to stihnu.“ V 18.30 přirazila k hotelu v pražském Suchdole bílá audina, vystoupil Fráníček s obrovskou kyticí, dostala jsem pusu a….. Řvu – nasedáme, ať to na 19 h vůbec stihneme. Víš, co to je za akce? Tam bude přes 10 tisíc lidí ! Prý – to znám ze stadionu, nic se neboj.

A stihli jsme to – i s frontou na limču. Jarek začal zpívat a Fráňa byl jako vyměněný a zpíval taky. Znal skoro všechny Jarkovy písničky, a můj největší zážitek z koncertu? Slyšet moje blonďaté sluníčko, jak dokonale s Jarkem zpívá všechny sloky Jizvy na rtu – ani jednou to nespletl. A nejvíc si užíval, když Baník poráží Barcelonu. Měl Jarka moc rád. A hned druhý den kolovala na facebooku fotka z koncertu – prý neskutečný zážitek.

Jsem šťastná Fráníčku, že jsme se v životě potkali a přátelství by vydrželo, škoda, že to bylo jen „krátkých„ 12 let!!! Je mi moc moc smutno.

Jiřina Kábrtová