Nejnovější zprávy: ​Letošní Oktobeerfest je velké lákadlo. První vlna lístků je pryč! Novým ministrem kultury má být Lubomír Zaorálek

Cestování

Splnil jsem si sen. Víťa Dostál vzpomíná na cestu kolem světa. Dnes je to 20 let, co se vrátil

Dnes je to přesně dvacet let, co se legendární cestovatel, dobrodruh a farmář Víťa Dostál vrátil ze své cesty kolem světa.

Psal se rok 1997 a byl to rok, ve kterém katastrofální povodně devastovaly celou Moravu, Českou republiku navštívil papež Jan Pavel II., tehdejší prezident Václav Havel si vzal za ženu herečku Dagmar Veškrnovou, k vysokým trestům byli odsouzeni tzv. Orličtí vrazi a na sklonku roku „spáchali“ Jan Ruml a Ivan Pilip tzv. politický „Sarajevský atentát“, ve kterém se neúspěšně snažili odstavit od moci pozdějšího prezidenta Václava Klause.

Ve světě byl generálním tajemníkem OSN zvolen Kofi Annan, americkou ministryní zahraničí se stala československá rodačka Madeleine Albrightová, v Los Angeles získal Jan Svěrák Oskara za svůj film Kolja. Pro tento článek je ovšem tou nejdůležitější zprávou roku, že skončila tříletá cesta cyklisty Víti Dostála z Hlubočce u Opavy kolem světa. Letos 21. září 2017 je to přesně dvacet let od chvíle, kdy se vrátil ze své velké cesty domů.

Foto: Archiv Víti Dostála

Foto: Archiv Víti Dostála

Dost dlouhá doba na to, abychom se společně s Víťou za uplynulými dvaceti lety ohlédli a zavzpomínali. Známe se dlouhá léta, ale přesto se na povídání pečlivě připravuji. Hledám na internetu jeho rozhovory, kterých jen u nás poskytl nesčetné množství. Zjišťuji, že jsou ale více méně pořád dokola o tom samém. Vcelku logicky o jeho cestě. Rád bych ale ukázal Víťu z malinko jiného úhlu pohledu. Jako hloubavého filozofa, který se zajímá o společenské dění, jako manžela a otce rodiny, pracovitého farmáře, politika, kamaráda a stále také ještě neutuchajícího pořadatele významných cyklistických podniků.

Po cestě autem z Ostravy si ještě v hlavě rovnám myšlenky a přemýšlím nad strukturou rozhovoru. Na ekologické farmě Šťastná planeta už na mě s Víťou, jeho ženou Andreou a kupou dětí, z nichž tři jsou od Dostálů a zbytek z Hlubočce, čeká i kamarád Martin Krejsa. Oba dva jsme členové správní rady nadačního fondu Historie dobrodružství, který se věnuje historii československého cestování.

Máme rozdělené role – já vedu rozhovor a Martin bude fotit. Ještě se vítám i s Martinovou manželkou a jeho dvěma malými syny (to aby těch dětí nebylo na farmě málo) a jdeme na věc. Usedáme do útulné Víťovy pracovny v suterénu rozlehlého statku a začínáme vzpomínat

Víťo, první otázka se přímo nabízí. Vzpomeneš si ještě na svůj poslední den na cestě kolem světa? Jaký jsi měl tenkrát program? Odkud kam jsi jel? Kdo tě doprovázel?
Ano ten poslední den… Tak to bylo vlastně přesně tři roky a tři dny po mém odjezdu z republiky. To už jsem byl vlastně doma. Den před slavnostním příjezdem do Prahy jsem totiž překročil hranice v Železné Rudě, odkud jsem před těmi lety do světa odjížděl. V tu chvíli jsem měl najetých přesně 59279 kilometrů. Odtamtud jsem jel do Plzně, kde jsem spal u přátel, kteří mě pak i doprovodili na té poslední etapě do Prahy. Vzpomínám si, že cestou jsem měl ještě i poslední defekt.

No, a když jsem pak vjížděl na to Staroměstské náměstí v Praze a na počítadle jsem měl najeto přesně 59460 kilometrů, tak tam byly davy lidí. Já jsem si zprvu myslel, že můj příjezd bude jen doprovodný program cyklistických závodů. Až po chvíli mi ovšem došlo, že ti lidé jsou tam kvůli mně! A naopak ti cyklisté tam krouží jako doprovodný program! Musím přiznat, že mi to v první chvíli nebylo úplně příjemné, ale nemohl jsem to celé shodit, někam zalézt a trucovat. Takže jsem tam absolvoval jako cvičená opice všechny ty oficiality. Přiznám se, že je to ale velice chytlavé a člověk si na tu slávu a pozornost velmi rychle zvykne a dělá mu to dobře. Proč to nepřiznat? Také to bylo nutné kvůli sponzorům, bez kterých bych tu cestu nezvládl. No ale byl jsem rád, že to zase rychle pominulo.

Foto: Archiv Víti Dostála

Foto: Archiv Víti Dostála

Jo vidíš Marku, teď jsem si vzpomněl, že ono to bylo s tím slavnostním uvítáním až tak, že se mě pořadatelé dopředu ptali, koho bych si tam přál mít, aby mi zazpíval! Prostě mi řekli, koho si řekneš, tak toho tam organizátoři seženou. A já jsem byl tak troufalý a řekl jsem si, že když je to tedy takto, tak že si přeji Pavla Bobka, jehož písničky mám nad jiné moc rád! A úplně jsem to pustil z hlavy. A teď si představ, že najednou se na pódiu objevil Pavel Bobek a zazpíval mi písničku, kterou jsem tehdy neznal: Jeden muž na konci světa! No přiznám se, že jsem z toho byl naměkko. A když jsem tak stál a poslouchal, tak se mi vybavovaly všechny ty končiny na opačném konci světa, které jsem projel.

Foto: Martin Krejsa

Foto: Martin Krejsa

To bylo oficiální uvítání v Praze a teď, Víťo, vzpomeň si na první chvíle, když jsi uviděl rodný dům – farmu, na které dnes žiješ s rodinou a hospodaříš? Koho jsi objal jako prvního?
Tak nebylo to hned ten den, protože z Prahy jsem jel tuším přes Pelhřimov do Brna, kde byly veletrhy a já jsem tam měl povinnosti vůči sponzorům. Pak jsem jel do Zlína, do Muzea jihovýchodní Moravy, kde byla čerstvě otevřená expozice Hanzelky a Zikmunda. Tam jsem přespal a představ si, že u pana Zikmunda jsem se po dlouhé době naložil do vany! Pan Zikmund mi napustil plnou vanu horké vody. Následovala večeře a pak jsme si ještě dlouho do noci povídali u červeného vína. Nezapomenutelný večer. No a ráno jsem už pak definitivně zamířil do Hlubočce. První hlubočský spoluobčan, který mě jel přivítat, to byl dnes už nežijící, o čtyři roky starší kamarád. Měl zapřaženou bryčku s koňmi a já jsem jel pomalu za ním až před obecní úřad, kde byla nachystaná velká sláva. Tehdejší starosta, dnes už rovněž nebožtík, mi říkal, že tolik lidí tam ještě nikdy nebylo ani na obecních slavnostech!

No a až pozdě večer jsem se konečně dostal domů, kde jsem se objal s rodiči, to tatínek ještě žil, se sourozenci, a prošli jsme se pomalu tím našim statkem. Vedl to můj brácha, který tu rodinnou vlajku nesl tři roky statečně za mě. A po večeři jsem konečně ulehl do své postele a znaven tím vším okolo tvrdě usnul.

Než jsi odjížděl na cestu kolem světa, tak ses zastavil na místním hřbitově a dal jsi staříčkovi slib, že po návratu z cesty kolem světa vrátíš farmě její zašlou slávu. Kdy jsi zašel po návratu domů za staříčkem na hřbitov mu říct, že se tedy pouštíš do díla?
Cestou z Brna do Zlína jsme jeli přes Chřiby a Ždánický les, odkud je druhá polovina mé rodiny po tátovi. Tak jsem se na tom vesnickém hřbitově také zastavil, natrhal nějaké polní kvítí, položil ho na hrob a krátce zavzpomínal. Po návratu do Hlubočce jsem pak ale určitě nešel rovnou na hřbitov za dědou, po kterém mám ten statek. To určitě až po nějakém čase. Ale pro mě je možná podstatnější, že jsem byl jeden z posledních z naší rodiny, který ho viděl živého. To bylo v roce 1983, když jsem odjížděl do Bulharska zdolávat Pirin. Měl jsem nabalenou velkou krosnu, a ještě jsem si k němu přisedl na postel. Oči se setkaly. On už tehdy moc nemluvil, no a tak jsem mu slíbil, že ten statek jednou opravím a budu tady hospodařit. No, a odjel jsem. Když jsem se vrátil domů, tak už byl děda bohužel mrtvý, bylo i po pohřbu, ale já věřím, že se mu umíralo lehčeji s vědomím, že tradice bude pokračovat.

Co pak následovalo po návratu domů?
Neuvěřitelný mediální kolotoč! Rozhovory v televizích, v rozhlasech, snad ve všech tištěných novinách a časopisech, které tehdy existovaly, nepočítaně besed, a oficiální setkání nebrala konce.

Zjistil jsem, že v Ostravě jsi byl 28. a 29. září…
No vidíš, to už si ani nepamatuji. Vlastně ano, první den na radnici a druhý setkání s lidmi na Masarykově náměstí. Byl to prostě maraton, jaký jsem do té doby nezažil. Já jsem udělal stovky a stovky besed. Dlouho z toho máš radost, je ti příjemné, že lidé ocení tvůj výkon, tvou snahu, ale po čase to začne unavovat, občas až obtěžovat. Do toho přijdou rodinné povinnosti, práce na statku a tak dále. Ten zájem po návratu chvilku trvá a pak to klesá, klesá a klesá, ale to je docela přirozené. Dnes dělám čtyři, pět přednášek ročně, aby si zase lidé neřekli, že ten Dostál je nafoukanec! A víš, co bylo v tu dobu nejhorší?! Když se do mě po prvním nepovedeném manželství pustil bulvár. Proti těm lžím a špíně, co na tebe nakydají, je člověk úplně bezmocný. Tak jsem se pak pomalu stáhl a naplno se věnoval farmaření.

Foto: Archiv Víti Dostála

Foto: Archiv Víti Dostála

Když pominulo to mediální šílenství, byl čas pustit se do práce na statku, že?
No, to máš pravdu, ale než jsem se vůbec pustil pořádně do práce, bylo potřeba získat od JZD zpět veškerý majetek, který naši rodině komunisti zabavili. Bylo to neuvěřitelné martyrium setkání, schůzek, návštěv pozemkových úřadů atd. Představ si, že mě dokonce přemlouvali, abych v družstvu zůstal a hospodařili jsme společně. Což ovšem vůbec nepřicházelo v úvahu, a jsem i po těch letech šťastný, že jsem tomu vábení nepodlehl! Naštěstí byl dědeček kronikář obce a velký písmák, takže měl ve svých knihách naprosto přesně zapsáno, co je náš majetek. To mi hodně ulehčilo práci. Dokonce mi několik lidí i nabízelo, že ode mě statek koupí, ale já jim vždycky říkám – nekoupil jsem, nemůžu prodat. Rodinné dědictví je pro mě nad všechny peníze světa.

Těžil jsi někdy ze svého slavného jména nebo ti to bylo mnohdy spíše na obtíž?
Musím říct, že jsem z něho těžil bohužel minimálně. Když tak nad tím přemýšlím, tak upřímně řečeno asi jsem měl těžit mnohem více, ale přišlo mi to takové nějaké hloupé, neférové. Je ve mně asi pořád holt ten naivní a hodný synek z vesnice, který si myslel, že to, co člověk udělá, se chválí samo. Tak to prostě bylo, je a už asi i zůstane.

Ty jsi v uplynulých dvaceti letech kromě přednáškové činnosti, psaní knih a farmaření, také přičichl ke komunální politice. Stal ses, tady v Hlubočci, dokonce starostou.
Ano. Byl jsem v posledních dvou volebních obdobích členem místního zastupitelstva a předloni, když předešlý starosta abdikoval na svou funkci, jsem byl, po přemlouvání, na třetí pokus zvolený do čela obce. No, upřímně řečeno, myslel jsem si, že vydržím do příštích voleb, ale přišli mladší, kteří potřebovali prosadit své zájmy, a byl jsem odvolán. Tak to v politice někdy chodí. Uvědomil jsem si, že jako řadový člen zastupitelstva toho moc neovlivním, tak jsem dobrovolně položil i tento mandát a věnuji se farmaření a rodině.

Když to tak zpětně hodnotím, tak i za tu relativně krátkou dobu jsem myslím udělal pro obec docela dost práce. Maximálně, co to jen šlo, jsem zadministroval výstavbu čističky odpadních vod, pro obec zakoupil betlém, postavil obecní tržnici. Bavilo mě to, ale určitě jsem nezahořkl. A když zvednu hlavu od práce na farmě a podívám se směrem ke kapli Sv. Jana a Pavla, tak vidím hodiny. Ty jsem tam jako starosta nechal nainstalovat. Jednak proto, aby lidé věděli, kolik je právě hodin, ale také proto, abychom si uvědomili, jak je všechno pomíjivé.

Ale o politiku a veřejné dění se zajímám stále – například jsem dobrovolníkem na podporu Jiřího Drahoše za prezidenta České republiky a sbírám pro něj podpisy.

Foto: Martin Krejsa

Foto: Martin Krejsa

A také se věnuješ rodině. Na statku žiješ se svou druhou ženou Andreou, se kterou máte tři děti. Musejí děti na farmě také pomáhat a vedete je ke sportu, cestování?
Musím tě ještě Marku doplnit, že na statku s námi žije i moje maminka, která má tady upravené své pokoje a v rámci svých možností ještě také s něčím pomůže. Ale k tvé otázce. Jestli vedeme děti k práci na farmě? No, u těch menších je to takové nenásilné – děcka vidí, že taťka třeba vyjede s traktorem a vlečkou sklízet seno, tak naskáčou na valník i s kamarády z okolí a zvědavě pozorují, co dělám. A pak si hrají. Občas vezmou do ruky hrábě, vidle a zkoušejí – ale v tom věku je to dlouho nebaví. Nijak na ně netlačím, to přijde s věkem samo. Taková škola hrou. Ale nejstarší dvanáctiletá Annemarie už hodně pomáhá Andreji v kuchyni při přípravě jídla či úklidu. Ale to je takové přirozené – vidí, že maminka pracuje, tak se přece nebude válet v posteli.

Jo, vidíš! A ještě na jednu věc jsem zapomněl. Moc mě štve, že příkopy kolem cest jsou plné odpadků, takže jsme si jako farma Šťastná planeta vzali patronát nad příkopem směrem na Výškovice a ten mají děti na starost. Jednou za čtrnáct dní, až tři týdny, si vezmou igelitový pytel a jdou vysbírat příkop od odpadků.

A co to cestování a sport?
Snažíme se pochopitelně s dětmi i cestovat, jak jen to provoz farmy dovolí. Koneckonců, jak je to dávno, co jsme se spolu potkali na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách? Tři, čtyři roky? Děti mají rády turistiku. Nejstarší Aninka navíc závodně plave a letos o prázdninách se mnou byla na našem tradičním cyklistickém výletě našeho spolku Ebicykl na Slovensku.

K tvým zálibám se Víťo ještě určitě dostaneme, ale řekni mi, sleduješ své cyklistické nástupce – dobrodruhy, kteří by třeba také chtěli objet svět jako ty? Díval jsem se na web i facebook, a těch mladých cyklistických nadšenců, kteří vyrážejí do světa na kole, je stále dost a dost.
Přiznám se, že ani moc ne. Občas se objeví někdo, kdo se přijde zeptat na radu, nebo dorazí kluci z cyklistického portálu udělat rozhovor. Tu a tam někdo napíše mejla s dotazem, ale že bych to nějak cíleně sledoval, to ne. Vlastně si ani moc nedovedu představit, že by se někdo vydal v mých stopách. Některými zeměmi, kterými jsem před dvaceti lety projížděl, by už dnes bezpečně neprojeli. Ale hodně fandím třeba Martinovi Stillerovi, který na kole projel velkou část Evropy, Afriku, Austrálii či Ameriku, a dneska s kamarády renovuje chatu na Prašivé v Beskydech.

Když jsme u toho cestování, připomeň, na jakém kole si vlastně jel, podle čeho ses orientoval, atd.
Je všeobecně známo, že jsem jel na kole značky Velamos, která se tenkrát vyráběla v Sobotíně. Měl jsem k dispozici dvě kola. Jedno můžete vidět v Národním technickém muzeu v Praze i s brašnami a vlaječkou, to druhé mi bohužel ukradli přímo tady ze statku a skončilo bůhvíkde. Dokonce si myslím, že vím, kdo ho ukradl, ale to už je dneska jedno. A snad ani nemusím připomínat, že mobily, mapy offline či GPSky tenkrát ještě nebyly. Musím říct pro představu takovou zajímavost, že třeba poštu jsem z České republiky dostal za celou dobu jen čtyřikrát, když mi ji letadlo přivezlo na nějaký zastupitelský úřad anebo způsobem Poste Restante. Ale občas jsem zavolal domů. To jsem vždycky stál v telefonní budce s hrstkou mincí a ládoval je tam jednu za druhou! To už dneska nikdo nepochopí. A přitom je to „jen“ dvacet let…

Víťa Dostál s autorem rozhovoru Markem Hýžou. Foto: Martin Krejsa

Víťa Dostál s autorem rozhovoru Markem Hýžou. Foto: Martin Krejsa

Jaký je to pocit vědět, že už jednou provždy zůstaneš prvním českým cyklistou, který na kole objel celý svět?
Pocit je to pochopitelně krásný, ale ono to tak nějak přirozeně vyplynulo z mého života. Ty věci na sebe zkrátka navazovaly. V letech 1978 – 1980 jsem absolvoval parašutistický výcvik, v letech 1983 – 1986 jsem se stal přeborníkem v triatlonu a několikanásobným držitelem titulu Železný muž. Měl jsem ti, Marku, tenkrát takovou fyzičku, že jsem si zákonitě položil otázku: Co s ní? No, a už tenkrát mě napadlo, že se jednou vydám na cestu kolem světa. Fakt! To bylo někdy v roce 1984 a od té doby jsem byl přesvědčen, že jí jednou opravdu uskutečním. Mezi roky 1985 až 1990 jsem pak podnikl řadu horolezeckých výstupů ve Vysokých Tatrách, na Pirinu a Rocky Mountains. V tom samém období jsem uskutečnil vytrvalostní cyklistické výpravy do šestnácti evropských zemí. Hned po revoluci jsem pak ujel na kole 7500 kilometrů na trase mezi Los Angeles a New Yorkem, a o dva roky později v Austrálii mezi Darvinem a Melbourne rovných 5000 kilometrů. Celé to období jsem završil v roce 1992 časovkou mezi městy Aš a Čierná nad Tisou, což byla nejzápadnější a nejvýchodnější města tehdy ještě Československa. Trasa byla 1026 kilometrů dlouhá a ujel jsem ji za 56 hodin. No, a pak už vše směřovalo k památné cestě kolem té naší modré planety Země.

Takové prvenství mezi českými, respektive spíše československými cyklisty musí těšit.
Jasně, že mě to těší. Moc lidí přitom ale netuší, že jsem měl být vlastně až druhý, respektive třetí cyklista naší historie!

Fakt? No přiznám se, že to je novinka i pro mě. O cyklistickou historii jsem se nikdy detailně moc nezajímal. Povídej!
Pamětníci si možná vzpomenou, že na konci sedmdesátých let byli v Československu dva cyklističtí dobrodruzi Vlastimil Svoboda a Jirka Říha. První jmenovaný objel jako první Čechoslovák Island. Cestoval sám na silničním kole s minimem bagáže a s galuskami! Rok před tím se dokonce jako člen cyklistické expedice dostal do Afriky, jejíž členové přejeli solná jezera v Tunisku. V roce 1977, to už s Jirkou Říhou, dojeli až na Nordkapp a stali se tak prvními Čechoslováky, kteří dosáhli nejsevernějšího mysu Evropy na kolech.

Postupně si společně vysnili a připravili cestu kolem světa. Byli s přípravami už tak daleko, že se o nich psalo v novinách, točily se rozhovory do televize i rozhlasu. Ovšem psal se rok 1986 a nějaký bezejmenný udavač je práskl, že jeden z nich chce údajně zůstat v zahraničí. No, a to byl pochopitelně konec! Komunisti jim jejich vysněnou cestu jen pár dní před startem zatrhli.

Ale abych se vrátil ke své cestě kolem světa. Mně bylo úplně jedno, jestli bych byl první nebo padesátý v pořadí. Já jsem měl prostě sen, že tu naši zeměkouli na kole objedu, a hotovo. No vidíš, a dneska už je to dvacet let. Jak ten čas letí.

V té „dvacetiletce“, kterou teď probíráme, sis od farmaření ještě jednou odskočil na delší čas do světa a uskutečnil další slavnou cestu na kole, kterou jsi nazval Panamericana, má láska. Společně s Milanem Švihálkem jsi ji pak popsal ve své stejnojmenné knize.
A v rámci křtu knihy v ostravském knihkupectví Librex jsem se stačil i podruhé oženit! Pro mnoho lidí to tenkrát bylo překvapení. Ale abych se ve vší stručnosti vrátil k té cestě. Vyrážel jsem nadvakrát. Poprvé 25. července 2006. Z toho termínu však sešlo, protože za mnou do Frankfurtu nad Mohanem letecká společnost ČSA neposlala kolo, a uznej sám – cyklista bez kola, to nejde dohromady, že. Tak jsem se vrátil domů s tím, že kolo pojede bezpodmínečně se mnou. Druhý pokus už naštěstí vyšel, takže jsem 29. července 2006 vyrážel z Anchorage na Aljašce přes celý americký kontinent směrem k městečku Ushuaia, kam jsem dorazil 8. března 2007. Celkem jsem tenkrát ujel 26233 kilometrů. To byla moje taková poslední velká cesta a od té doby už jezdím více méně jen se spolkem Ebicykl s astronomem Jiří Grygarem a dalšími přáteli.

Co to je za partu?
Je to cyklistická jízda astronomů a příznivců astronomie – my tomu říkáme spanilá jízda od hvězdárny k hvězdárně. Akce vznikla už v roce 1984, kdy tehdejší student gymnázia v Lysé nad Labem Jaroslav Soumar napsal Jurovi Grygarovi a navrhl mu, aby se společně na takové cyklistické putování vydali. A od té doby se jezdí bez jediného přerušení. Trasa vedla čtyřikrát i přes naši farmu tady v Hlubočci, kde se nocovalo – padesát lidí polehalo, kde bylo místo. A jak už jsem zmínil na začátku rozhovoru – letos se mnou byla podruhé i naše Aninka. Jsem moc rád, protože je to parta bezvadných a chytrých lidí, takže se od nich rozhodně může hodně přiučit.

Protože tento rozhovor vzniká k výročí tvého návratu z cesty kolem světa, zeptám se ještě na tvou planetu. A nemám teď na mysli tvou farmu.
Jasně, chápu. Ano, existuje planeta, která se skutečně jmenuje po mně. Je to planetka, která nesla původně číslo 15902 a objevila jí pár dní před mým příjezdem z cesty kolem světa astronomka Lenka Šarounová z planetária v Ondřejově. Přesně to bylo 13. září 1997. Ovšem je tak malinká, že bychom ji okem určitě nespatřili. Je to takový docela příjemný a povznášející pocit, že kdesi tím hlubokým a nekonečným vesmírem putuje planeta s mým jménem.

Co dalšího děláš kromě farmařiny? Věnuješ se ještě cyklistice?
Tak o tom, že stále aktivně jezdím na kole, už jsme hovořili. Společně s Milanem Švihálkem jsme napsali jednu kapitolu do vaší knihy Zapomenuté výpravy, která v loňském roce vyšla v nakladatelství JOTA. No, a kromě toho jsem několik let ředitelem cyklistických závodů Ostravské okruhy, v rámci kterých se jezdí dva závody – Memoriál Jana Veselého a Slezský pohár amatérských cyklistů. To je v Ostravě-Porubě na Hlavní třídě. Druhý den se pak tady v Hlubočci pořádá jeden ze závodů Českého poháru – Farm Tour.

Čas pro naše povídání se pomalu naplnil, Víťo; tak nám a hlavně čtenářům ještě prozraď, zda chystáš k tomu dvacátému výročí nějaké přednášky?
No, hoši, neměl jsem to původně vůbec v plánu! Ale vy dva jste na mě jménem toho vašeho nadačního fondu Historie dobrodružství ušili boudu a zorganizovali mi jednu přednášku, která se k tomu dvacátému výročí tedy nakonec uskuteční. Bude to 21. září přesně v den mého návratu domů od 18 hodin v sále provozu Hlubina v Dolní oblasti Vítkovic. Další přednáška bude zase až k třicátému výročí (smích).

Foto: Martin Krejsa

Foto: Martin Krejsa

„Apropos, chlapi,“ obrací se Víťa s úsměvem od ucha k uchu na mě i Martina Krejsu, „tu besedu si tedy odpracujete a pomůžete mi sklidit vlečku sena do stodoly, aby měly kravičky přes zimu co žrát. Tak co, jdeme na to?“ ptá se Víťa lišácky. Neváháme ani chvilku – pochopitelně!

Připravili: Marek Hýža a Martin Krejsa, Nadační fond Historie dobrodružství.

Foto dne