Rusové jí zabili tátu. Mladá Ukrajinka proto chce jako hasička zachraňovat životy

Ostrava hostí Mistrovství Evropy v požárním a záchranářském sportu, kterého se účastní sportovci z deseti zemí. Mezi nimi je i ukrajinská reprezentace. Její členové se ve svém každodenním životě téměř každý den setkávají s nebezpečím a kvůli válce je jejich práce ještě náročnější a rizikovější než práce jejich kolegů z jiných zemí. Zachraňují lidi, likvidují následky ostřelování a pracují tam, kde každá chyba může stát lidský život.

„Všichni členové našeho týmu, kteří jsou teď tady v Ostravě, jsou aktivní hasiči a hasičky,“ říká mi trenér ukrajinského týmu Serhij Romanskyj. „Všichni přímo vykonávají své služební povinnosti: likvidují následky nepřátelských útoků a hasí požáry. Dnes je podle mě úroveň našich hasičů nejvyšší na světě, protože čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu pracují v mimořádně náročných podmínkách. O tyto zkušenosti se mohou dělit s kolegy z jakékoli země," říká mi Serhij a já cítím, jak by byl rád, kdyby i ukrajinští hasiči mohli dělat práci jako jejich kolegové ze zemí, kde se nebojuje.

Cena za tyto zkušenosti je však bohužel velmi vysoká – jsou jí lidské životy. Mezi těmi, kteří zahynuli při výkonu své služby, jsou i hasiči a záchranáři, kteří až do poslední chvíle zůstávali na místech útoků a pomáhají ostatním.

Serhij Romanskyj se mnou mluví o strachu, který provází ty, kteří každý den vyjíždějí na místa ruského ostřelování. Myšlenky na vlastní bezpečnost však ustupují do pozadí, protože nejdůležitější je co nejrychleji najít lidi a zachránit je.

„Každý člověk myslí na svou bezpečnost, každý to vnímá jinak. Nevím, jak vysvětlit, co cítí záchranáři, kteří vyjíždějí na místa raketových útoků. Je tam strach. Ale oni dělají svou práci, pomáhají. Ano, je to děsivé. Vždycky je to děsivé, protože si uvědomujete, že nevíte, jestli se vrátíte, nebo ne. Když ale vyjíždíte, myslíte na to, jak co nejrychleji najít a zachránit lidi. Vždyť nevíme, co nás tam čeká. O své bezpečnosti přemýšlím tak na jednu setinu procenta. Na prvním místě jsou lidé.“

Ukrajinské hasičky získaly v kategorii Věž první, druhé i třetí místo. Druhá zleva je Sofia Los, třetí zleva je trenér týmu Serhij Romanskyj. Foto: Federace hasičského sportu Ukrajiny

Oleksij Koryckyj pracuje jako hasič v Kyjevě a vyjíždí na místa ostřelování. O své práci mi povídá klidně a skromně, jako by na tom, co každý den dělá, nebylo nic neobvyklého. Říká, že každý, kdo si toto povolání vybere, si uvědomuje rizika, která s ním souvisejí – zvláště nyní, během války. „Může se stát cokoliv, taková je naše práce, má svá rizika. Myslím, že každý hasič, který pracuje, od začátku ví, do čeho jde. Občas je to děsivé. Ale dělám to, co dělat můžu, a pak už to dopadne, jak to dopadne.“

Zvlášť nebezpečné jsou opakované útoky, protože při práci na místě ostřelování se mohou znovu ocitnout pod palbou. Oleksij Koryckyj říká, že mezi jeho známými v Kyjevě byli hasiči, kteří zahynuli právě při opakovaných útocích. Přesto dál vyjíždí k zásahům.

„Chápeme, že je to nebezpečné. Ale myslím, že každý se pro sebe rozhoduje sám. Ještě předtím, než jsem nastoupil k hasičům, jsem si na tyto otázky odpověděl. Chápal jsem, jaká rizika podstupuji, co to může znamenat pro mě a mou rodinu a jak to může skončit. Uvědomil jsem si to a řekněme, že jsem s tím souhlasil.“

Dvaadvacetiletá Sofija Los patří mezi nejlepší závodnice ostravských soutěží. Po zisku stříbrné medaile přichází na rozhovor šťastná a plná emocí. Mluvíme spolu o nebezpečí práce záchranářů obecně a především na Ukrajině, kterou sužuje válka. „No, kdo jiný než my, jak se říká. Někdo to dělat musí. Pro někoho je to poslání. Mnoho lidí do toho jde, protože chtějí pomáhat, chtějí být alespoň nějak užiteční, když probíhá válka. Je potřeba pomáhat.“

Sofija říká, že si plně uvědomuje všechna rizika tohoto povolání. Přesto by chtěla vyjíždět k náročným zásahům po ostřelování. Je přesvědčená, že je na takovou práci po psychické stránce připravená, zbývá jen ověřit její fyzickou kondici. Ženám však zatím takovou práci téměř nesvěřují. „Je pochopitelné, že mají o holky strach. Všichni vědí, že kluci jsou fyzicky silnější než holky, a proto častěji berou kluky. Ale já bych si to také chtěla zkusit a pracovat v této oblasti.“

Mladá a křehká žena si zvolila nelehkou a nebezpečnou cestu – zachraňovat lidské životy. Co ji k této práci přivedlo? Kde se v ní vzala touha pomáhat druhým? Odpoví mi potichu: „Můj táta zemřel ve válce a já chci nějak pomáhat lidem. Chci alespoň něco udělat. Nějak tak…“

V očích Sofije se objeví slzy, ani já nedokážu skrýt emoce, rozpláču se také a na chvíli rozhovor přeruším. Pak se zeptám, jestli Sofii mohu obejmout.

Přede mnou stojí dcera padlého hrdiny, která se navzdory vlastní bolesti rozhodla pomáhat druhým. Člověk, který zná cenu ztráty, a právě proto tak silně cítí potřebu zachraňovat ostatní.