​Raznice s dudkem jako podpis. V ostravské dílně vznikají kožené kabelky i sponky do vlasů

Petr Dudek bere do ruky drobnou kovovou raznici a jeden konec přikládá na odřezek kůže na stole. „Tady mám zrovna raznici přímo s dudkem,“ říká a bílou paličkou s dřevěnou rukojetí silněji udeří do druhého konce lesklé tyčky. Na kůži se obtiskne reliéf dudka s nezaměnitelnou chocholkou na hlavě, který Petr používá jako podpis na výrobky pod svou značkou Z kůže.

„Někdo místo palice používá kladivo,“ pokračuje Petr a mezi slovy bouchá do raznice. „Tím se ale ten nástroj ničí. No, a teď jsem to zkazil,“ přeruší kožedělník proces. „To je tím, že si tady vykecávám a nedržím to pevně. Raznice pak má tendenci uskočit,“ vysvětluje a raději ji vrací do dřevěného stojánku mezi ostatních několik set. Další už si raději zakázal kupovat. Nastřádal je za více než patnáct let, kdy se výrobě věcí z kůže věnuje.

Foto: Vladimír Pryček

„Začalo to tím, že jsem si chtěl – jako správný muž – vyrobit nůž,“ vzpomíná Petr. S pomocí rad z internetu se mu to povedlo. Jenže ke každému noži je potřeba pouzdro. A tak Petr kontaktoval sedláře, který mu poslal kousek kůže, jehly, niť a strohou instrukci. „Možná bych u pár pouzder na nože skončil. Jenže jsem měl barák plný ženských a ty po mě chtěly opasek, pak náramky, sponky do vlasů a nakonec i peněženky a kabelky,“ popisuje Petr první zákaznice – své tři dcery. Rady na správné postupy hledal v knihách, na internetu i mezi kamarády.

Za ty roky už si dokázal vybudovat jméno nejen mezi milovníky nožů, ale i nadšenci do historie, se kterými se Petr nejčastěji setkává na akcích na hradě Sovinec. Tam byl naposledy na začátku července. V Ostravě má svůj stánek nejraději na festivalu Fantastická Ostrava, který se zaměřuje na fanoušky fantasy, sci-fi, komiksů i filmů. „Kupují to ale i normální lidé,“ směje se Petr. Nejvíce objednávek chodí tradičně v období Vánoc, proto se na zimu začíná Petr připravovat už na začátku léta.

Foto: Vladimír Pryček

„Nejčastěji se prodávají kabelky. Já si s tím rád hraju, proto dělávám kabelky s mandalami,“ vytahuje Petr ze šuplíku desky, ve kterých je několik průsvitných papírů s nakreslenými kruhy s geometrickým zdobením, které si Petr vymýšlí a rýsuje sám. „Tužkou si je nakreslím na průklepák,“ říká a rozbaluje na dvakrát přeložený papír, „a pak je přenesu na kůži. Speciálním nožem vyznačené linie vyřežu, jiným pak ještě upravím. Řezy můžou být hlubší, tak tomu dám hloubku a stín,“ popisuje Petr.

Když dozdobí kůži mandalou nebo raznicemi, na řadu přichází okraje. „Tady jsou otřepy a ostrá hrana. Hranořízkem to začistím,“ bere Petr do ruky drobný kovový nástroj s dřevěnou rukojetí a plynule jím přejíždí po kraji odřezku kůže, na kterém je od raznice řada dudků. Po začištění hran se kůže barví. Na to Petr používá štětec nebo i obyčejné houbičky na nádobí. „Některé barvy ale potřebují i speciální houbičku z ovčího rouna. To barvu nasaje a zdrží ji dlouho,“ dodává Petr.

Čistého času trvá výroba kabelky dva dny. Dohromady ale může trvat i měsíc, než se zákazník objednaného zboží dočká. „Jsou tam technologické přestávky a nejdelší vyžaduje právě barvení kůže. Každá barva musí po nanesení nejdříve uschnout. To trvá několik dní a až pak tam můžu dát další vrstvu. Třeba tady jsem trochu spěchal,“ ukazuje Petr na kus obarvené kůže, na které jsou patrné malé, světlejší flíčky. Ztmavit pak kůže ještě jde, ale nesvětlit už ne. „Každá kůže se chová trochu jinak, není to jednolitý materiál jako plátno nebo plech,“ připouští Petr.

Foto: Vladimír Pryček

Nepovedený výrobek ale nevyhazuje. Materiál použije na menší kožené věci, třeba sponky do vlasů. „Jedna sponka mě vyjde třeba na půl hodinky. Technologické přestávky tam ale naskáčou a i když jsou sponky malé a proto kůže schne rychleji, tak to dohromady chce týden.“

Poslední fáze výroby je sešití jednotlivých částí kůže k sobě. I k tomu má Petr speciální nástroje. Sedá si k sedlářskému koníkovi, dřevěné stoličce s úzkou svěrkou v přední části, která při ručním šití pevně drží kus kůže. Do ruky bere šídlo, silnou jehlu v dřevěné rukojeti. „Takhle propíchnu jednu díru, druhou díru a díly pak spojím spletenou povoskovanou nití pomocí dvou jehel,“ ukazuje a provléká kůží tlustší niť s jehlami na obou koncích. Ty protáhne dírkou od šídla proti sobě. Nitě se pak uvnitř kůže zkříží a vytvoří pevný steh. „Přitáhnu niť a jedu dál. Šup a druhá zpátky. Když nemám dírku, šoupnu tam dírku,“ popisuje Petr a mezitím bez mrknutí oka obratně kmitá rukama.

Samotnou kůži bral Petr dříve přímo z koželužny v Jablůnce, poslední dobou ale jezdí až do Jaroměře. „Tam je několik obrovských hal s paletami plných kůží. Za hodinu se to celé opravdu projít nedá,“ vzpomíná Petr na poslední návštěvu. Koupit se dá kůže skoro z celé krávy, včetně krku nebo boků. „Já si ale nejčastěji beru krupon, to je část přímo ze středu hřebu a je nejpevnější.“

Foto: Vladimír Pryček

Někdy se zákazníci Petra ptají na veganské varianty kůže, to ale vyrábět nechce. „My nějak žijeme ve světě, kde si lidi myslí, že se krávy chovají jen pro maso a zbytek se vyhazuje. To tak opravdu není. Ta kůže je v podstatě odpad z krávy. Zužitkuje se všechno a nepřijde nic na zmar,“ říká.

S noži Petr začínal a nevzdal se jich. „To dělám dole v garáži, protože při broušení železa lítají malé kousíčky kovu a to by kůži poškodilo,“ vysvětluje a dodává, že více času pořád dává kůži. Kromě objednávek pořád musí zásobovat dcery. „Pořád něco chtějí. Onehdy jsem dceři dělal kožený korzet. Tak nějak jsem ale zapomněl, že míry 90-60-90 nemá a tak jsem místo poděkování dostal spíš vynadáno,“ vzpomíná se smíchem Petr.