Filmové návraty
19/05/2019 Martin Jiroušek

Proč se horor z Klimkovic Vlčí jáma nakonec natáčel jinde

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Klimkovice jsou dějištěm románu Vlčí Jáma od Jarmily Glazarové, filmový verze se přitom natáčela v Čechách, takovýto osud potkává mnoho literárních předloh.

Úvodní místo děje se s místem realizace neshoduje, řada diváků si to mnohdy neuvědomuje a domnívá se, že nastala ideální symbióza. Opak je pravdou, přesto to nic nemění na faktu, že příběh se odehrává v našem kraji.

Navíc jej natočil Jiří Weiss, který už v dané chvíli měl za sebou několik ostravských realizací, problematický Poslední výstřel s typicky ostravským nářečím a Můj přítel Fabián, neúspěšně přijatou agitku na téma převýchovy romských občanů. Jako by v případě Vlčí jámy nechtěl dále riskovat, že mu Ostrava či Ostravsko do třetice přinesou smůlu. Rozhodl se tak pro Sobotku u Jičína.

Filmová Vlčí jáma je tak snímek realizovaný nikoliv v příznačné a typické slezské krajině, ale v Čechách, a není to až tak na škodu, filmový děj přiznává Opavsko, kam přijíždí ke svým pěstounům sirotek.

Už tato prvorepubliková klasifikace (kniha vyšla v roce 1938) vzbuzuje úzkost samu o sobě. Odloučenost a podivínské maloměsto udělají své a navíc se na dramatu podepíše citové vydírání hraničící s patologií, pomalu se nám před zraky odvíjí severský psychologický horor plný tíživé úzkosti.

Na scénáři se podílí jeden z nejméně doceněných českých režisérů a především vynikající scénárista Jiří Brdečka. Je to náhoda? V příbuzenském vztahu má dokonce ostravského klasika Zdeňka Jirotku - ač oba humoristé, Brdečka nezapře ve svém díle hororovou strunu, někdy notně znělou, ba co víc, originálně zvučnou.

Pravda, humor někdy úzce sousedí s hrůzou, rodí se groteska a při sledování Vlčí jámy někdy hrůzou nezamhouříte oko. Že by další nepřímý regionální vliv? Věra Chytilová, ostravská rodačka, natočila jinou verzi provokativní hrůzostrašné pasti Vlčí boudu, že by další náhoda? Její Vlčí, vlčí! těžko vyženete z hlavy.

A vlci nás budou pronásledovat celým dějem. Zvláště ona příznačná a specifická zvířecí rovina lidských citů. Sirotek (Jana Brejchová) přijíždí do rodiny starosty, ale zároveň zvěrolékaře. Rodina je bezdětná. Navrch v ní má stárnoucí manželka Klára (geniální Jiřina Šejbalová). Nový domov, ale zároveň podivná atmosféra v ní něco opravdu velmi tísnivého hodného příborského rodáka Sigmunda Freuda. Další náhoda?

Starosta touží po mláděti a osiřelá Jana pociťuje možný vztah jako východisko z této pasti úzkosti. Naštěstí se do cesty nerovné lásky postaví Opava. Když svůdce pozná, že i dívka jeho lásku opětuje, využije nabídky na služební pobyt v Opavě a tak před neřešitelným problémem uprchne.

Úzkost se stupňuje. Nešťastná Jana se bojí dvou zatrpklých služek a poznává, že i navenek laskavá Klára je špatná žena. A město dokáže vesnici ještě více podkopat, Klimkovice kapitulují, poněvadž starostovi známí považují Janu za jeho manželku a Kláru za tchyni. Potměšilosti nelze uniknout. Nezbývá něž opustit Slezsko. Svůdník prchá až do Prahy. Vesnicí obchází smrt. Ani ona nepřináší konečné řešení.

Vlčí jáma představuje to nejlepší, co v české kinematografii v 50. letech vzniklo, po stránce zachycení hrůzyplných emocí je naprosto mimořádná, ve své době ji dokázali ocenit i na zahraničních festivalech.

Nabízí se autobiografická paralela mezi životem Glazarové a příběhem Vlčí jámy. Také její manželství bylo zvláštní, manžel byl starší o 29 let. Tady však veškerá podobnost končí, svazek byl prý nadmíru šťastný. Odkud se tedy vzalo tolik husté a tísnivé atmosféry, když ne z Klimkovic?

Další záhada anebo otázka autorské invence, ovšem proč? Manžel zemřel náhle, na mrtvici a Jarmila Glazarová se přestěhovala do Prahy. Vzájemné spolužití popsala v knize Roky v kruhu.

Do Klimkovic už se nikdy nevrátila. Možná si na ně chtěla uchovat neposkvrněnou vzpomínku, nebo v tom bylo něco jiného? Každopádně je zvěčnila a my máme aspoň tak nad čím přemýšlet.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek