Překvapení! Vladimír Vůjtek pro Magazín PATRIOT: Na střídačce se možná ještě objevím

Přestože kouč Vladimír Vůjtek, legenda hokejových Vítkovic, uzavřel svoji mimořádnou kariéru jako šéf české reprezentace na květnovém světovém šampionátu v pro něj osudovém Rusku, kde prožil velmi úspěšná léta, jeho návrat na střídačku ještě není vyloučen. Více prozradil v exkluzivním rozhovoru pro Magazín PATRIOT, který vznikl během besedy se žáky základní školy v Klimkovicích, odkud pochází a kde je také čestným občanem.

S českou reprezentací jste na světovém šampionátu na závěr kariéry skončil před branami semifinále, přitom jste měli po základní skupině velmi dobře nakročeno k medaili. Přešlo vás už zklamání?
Zklamání pomalu odchází, ale pořád vzpomínám na ten poslední zápas, který se nám nevyvedl tak, jak jsme čekali. Závěr nám nevyšel, nedali jsme gól při samostatných nájezdech, takže jsme nepostoupili do vytouženého semifinále, což je mezník, který rozhoduje o úspěchu mužstva. Nic nám nebyla platná základní skupina, ve které jsme hráli skvěle a kterou jsme vyhráli i před Ruskem. Bohužel, vždy se hodnotí až závěrečný výsledek.

Přišel jste s odstupem času na něco, co jste mohl v klíčovém čtvrtfinále proti Američanům udělat jinak?
Vždycky se bude v takovém zápase uvažovat o penaltách, proč jel ten a proč nejel někdo jiný. To mi samozřejmě taky běhá hlavou a třeba bych dneska možná postavil někoho jiného, ale nikde není záruka, že by tu penaltu dal. Měli jsme jednoho specialistu na penalty (Lukáše Kašpara, pozn. red.), který bohužel v rozhodujícím zápase penaltu nedal, a od toho se to všechno odvíjelo.

Vzhledem k tomu, že se šampionát hrál v Rusku, kde jste měl velké úspěchy, se nabízí otázka, zda vás tam ještě nelákali k pokračování trenérské kariéry?
Měl jsem několik nabídek a jsem rád za to, že v mém věku ještě přišly. Ale už jsem se rozhodl, že s vrcholovým hokejem jako trenér skončím. Je to přece jenom náročná každodenní práce, už mě to zmáhalo. V podstatě jsem teď šest let pracoval velmi intenzivně a potřebuju určitý odpočinek, po kterém už se v mých letech nevrací.

Přesto jste už dříve naznačil, že se budete dál pohybovat kolem vítkovického hokeje. To stále platí?
Ano, jsme víceméně domluveni, že Vítkovicím budu pomáhat a možná, že se na střídačce ještě objevím (podle informací Magazínu PATRIOT by se měl Vítkovic trenérsky ujmout na konci roku, kdy jejich hlavní trenér Jakub Petr bude s reprezentací do 20 let na světovém šampionátu, pozn. red.).

Co od vaší nové role očekáváte?
Už to nebude práce tak psychicky náročná jako role trenéra. Spíše to bude pohled ze zákulisí a doufám, že budu něco platný.

Máte už nyní více času odpočívat, nebo se ještě věnujete pracovním povinnostem?
Zatím jsem v plném běhu, mám různé akce i povinnosti, jako je třeba účast na vyhlášení Zlaté hokejky. Tím bych to měl všechno zakončit a pak už se budu věnovat jenom svým zálibám.

Když byste měl říct, co vám v trenérské kariéře dělalo největší radost, co by to bylo?
To, že jsem vedl několik velmi silných týmů, ve kterých jsem našel hráče, kteří chtěli něčeho dosáhnout, chtěli se dostat na špici. Ale nejvíc si cením působení v Jaroslavli, na které se zkrátka nedá zapomenout. O to více mě mrzela a mrzí tragédie, která se klubu později stala (v září roku 2011 došlo k letecké katastrofě, při které zahynuli všichni členové týmu včetně českých hráčů Jana Marka, Karla Rachůnka a Josefa Vašíčka, pozn. red.).

Největších úspěchů jste dosáhl v cizině, není to trochu paradox, že doma vám tolik přáno nebylo?
Už jsem víckrát říkal, že jsem vděčný za to, že jsem mohl jít do Ruska, kde jsem jako dosud jediný zahraniční trenér získal dvakrát titul (v letech 2002 a 2003, pozn. red.). Předtím jsem doma prožil docela těžké období během angažmá ve Vítkovicích a Třinci, to bylo v letech 2000 a 2001, kdy se moc nedařilo. V Rusku, kde jsem tehdy byl vůbec prvním zástupcem zahraničních sportovců, jsem ožil. Dodnes tam na mě vzpomínají, čehož si moc vážím. Stejně tak to platí pro Slováky, se kterými jsme získali stříbro na mistrovství světa v roce 2012. To je úspěch, který se jen tak nezopakuje. No, a v případě Česka jsem rád i za ten jeden rok u reprezentace, přestože jsme vypadli ve čtvrtfinále. Ale i takový je sport, i když uděláte všechno, nemusí to vždycky stačit na výhru…

Při bilancování se obvykle mluví o tom, co člověku kariéra dala a vzala. Jak to je ve vašem případě?
Hokej a sport obecně jsem vždycky miloval, nic mi nevzal. Naopak mi dal spoustu přátel. Jsem vděčný, že jsem mohl prožít takový sportovní život.

Co si vy osobně představujete pod pojmem Patriot a jak jej vnímáte ve spojení se sportem?
Myslím si, že to je jedna ze základních věcí. Když je člověk úspěšný a pozastaví se nad tím, měl by zůstat patriotem tam, kde prožil krásná léta. U mě jsou to samozřejmě Vítkovice, kde jsem byl od šestnácti let až do dvaatřiceti a potom ještě dlouhá léta jako trenér (v letech 1993 a 1997 s Vítkovicemi získal ligové stříbro, v roce 1998 bronz, pozn. red.). Takže jsem patriot Vítkovic, je to klub, který mi leží v mysli, v paměti a se kterým teď ještě budu nějakým způsobem spolupracovat.