Před rokem střílel v Ostravě šílený vrah. Nezapomeneme, říká žena, která ukrývala pacienty

​Je to už rok, co se čtvrt hodiny po sedmé hodině ráno 10. prosince ozvaly Fakultní nemocnicí v Ostravě-Porubě výstřely, které přinesly smrt celkem sedmi lidem a dva další zranily.

Nesmyslnou střelbu spustil v jedné z čekáren vyšinutý muž, který trpěl představou, že je těžce nemocný a že ho lékaři nechtějí léčit. A rozhodl se za to pomstít nevinným lidem.

Na památku těchto lidí, z nichž tři byly ženy a jedna z nich na vozíku, odhalí zástupci města Ostravy, fakultní nemocnice a Moravskoslezského kraje památník.

V tu osudnou chvíli sebou trhla i primářka oddělení lékařské genetiky Andrea Gřegořová, stejně jako její kolegyně. „To jsou výstřely?!“ pohlédly lékařky na sebe. Venku v čekárně seděli v tu dobu krátce po otevření nemocnice jedna nastávající maminka s manželem.

„Naše oddělení je vlastně o dvě patra níže, než se ta tragédie odehrála. Měli už jsme tady pacienty a ten den v úterý tu máme jen těhotné. Poté, co zazněly výstřely, tak se zakrátko rozezněly i poplašné sirény,“ vzpomíná primářka na den, na který nikdy nezapomene.

Paní běžela ze schodů. A křičela, že střelec jde za ní

Lékařky a sestry z oddělení lékařské genetiky polikliniky ostravské fakultní nemocnice vyběhly ven a v dalších momentech viděly dva pacienty, kteří běží shora ze schodů. Směrem od míst, kde šílenec střílel. „Hned za nimi běžela jedna paní, která vykřikovala, že se opravdu střílí. A volala, že on jde za ní,“ vzpomíná po roce Andrea Gřegořová.

Protože ona a její kolegyně prošly už dříve školením o ochraně „měkkých cílů“, zavelely: „Musíme se schovat!“.

„Vzaly jsme všechny pacienty včetně té paní, co přiběhla ze schodů a utíkala přímo z té čekárny, kde vrah střílel. Celkem jsme schovaly pět pacientů. Ukryli jsme se úplně dozadu do denní místnosti. Až opravdu daleko, za kartotéky, kde jsme byli všichni v bezpečí,“ popisuje primářka kritické chvíle.

„A naše sestřičky, myslím, že hodně pohotově začaly obvolávat další objednané pacienty, aby k nám do nemocnice vůbec nejezdili. My jsme zase obvolávaly kolegyně, které měly přijít do práce, aby nejezdily. A kolegy, o kterých jsme věděly, že přijíždí na půl osmou, aby se k fakultní nemocnici vůbec nepřibližovali. A všechno jsme zamkly.“

Schovali svědkyni střelby a další lidi, v nemocnici nastala honba na vraha

V nemocnici zatím nastala honba ozbrojených policistů na šíleného útočníka. „Měli jsme u sebe velmi rozrušeného svědka střelby, proto jsem hned vše hlásila na štáb a žádala o interventy, což jsou pracovníci, kteří takové krizové situace pomáhají obětem zvládat. Paní byla samozřejmě v šoku. Měli jsme v místnosti ještě další starší paní, která měla jít na kontrolu a těžce to drama nesla. Měla velký strach a bála se o sebe. Pak jsme čekali, co bude dál,“ líčí prosincový den hrůzy primářka.

K ukrytým ženám přišel po nějaké době policista a intervent, lékařky a sestry jim ženy předaly do péče a poté, co příslušníci ozbrojených policejních jednotek polikliniku prohledali, mohly zdravotnice asi za tři hodiny opustit oddělení.

„Odcházela jsem vlastně jako poslední. Museli jsme ještě zařídit zpracování naší gynekologií odebraných vzorků v jiné laboratoři, protože kolegové z našich laboratoří už je nemohli zpracovat kvůli uzavření jejich pracoviště po zásahu policistů,“ popisuje primářka.

Byli zabarikádovaní, na strach však neměli čas

Andrea Gřegořová říká, že se tato událost nedá srovnat s ničím, co zažila ve svém životě. „Bylo to poprvé. Asi jsme ani neměli čas na nějaký strach. Museli jsme přemýšlet selským rozumem, prostě schovat se, zavřít se a zařídit všecko, co je potřeba. Měli jsme samozřejmě obavy o kamarády a známé, kteří ve fakultní nemocnici pracují. Ale my jsme byli schovaní, zabarikádovaní, zamkli jsme všechny vstupy, přes které se cizí člověk dovnitř prakticky nemůže dostat, a byli jsme v kontaktu s vedením a drželi se pokynů,“ říká.

V době, kdy policisté v Děhylově masového vraha dostihli a on se ranou do hlavy zastřelil, už zaměstnanci polikliniky doháněli, co kvůli dopolednímu zásahu nestihli.

„A myslím, že mnoha lidem se i chtělo ten hrůzný zážitek zahnat prací. A naskočili do práce, protože ani jiná cesta než dál pracovat pro zdravotníka v takové situaci ani není. Ale řada z nás, když šla po té chodbě, určitě dlouho v ten den a další dny přemýšlela o tom, co se to vlastně stalo. A že se to mohlo stát v kterékoliv čekárně a komukoliv z nás,“ přemítá po roce Andrea Gřegořová.

Nebezpečného člověka nepoznáte. Nevíte, co se druhému děje v hlavě

Nechápe, co vraha k takovému masakru přivedlo. „Ten člověk byl prostě nemocný a do mysli druhého nejme často schopni vejít a nejsme vždy schopni běžně rozpoznat nebezpečného člověka. Nikdy nevíte, kdo půjde na nákup, kdo nastoupí do autobusu nebo do tramvaje. To jsou neodhalitelné věci. Samozřejmě můžeme vnímat nějaké nápadné chování člověka, nebo že má něco pod bundou. To můžou být nějaké varovné signály. Ale co se děje v hlavě člověka ne vždy umíte odhadnout,“ míní primářka.

A dodává, že důvody pro takový zločin, jaký se stal před rokem na fakultní poliklinice, člověk v životě nepochopí. „Na takovou věc se člověk nemůže ani nijak připravit. Já říkám, že je hromada věcí v životě, na které nemáte reparát. A nikdy je už nezměníte. A jednoduše, něco takového, co se stalo před rokem tady ve fakultní nemocnici, je prostě strašné. Ale my tady všichni pracujeme ve zdravotnictví a tak si dobře uvědomujeme, co znamená nemoc, co znamená smrt nebo postižené dítě. A že i po strašných věcech jde život dál a být zdravý není samozřejmost,“ říká primářka lékařské genetiky.

Připadala jsem si jako ve válce. Všude samí ozbrojenci

Na lavičce před poliklinikou sedí Marie Janyšková. „Ani mi to nepřipomínejte. Jak jsem teď slyšela houkat tu projíždějící sanitku, tak se mi vlasy zježily jako tehdy při těch manévrech. Já jsem tady tehdy přijela s problémy se zuby,“ říká žena, která přijela v den střelby do Ostravy-Poruby autobusem na místo tragédie ze Studénky kolem půl deváté hodiny ranní.

„Byly tady tehdy hrozné manévry, houkaly sirény. Začalo mi být zle. Už nás nikam nepustili. Tak jsem šla do supermarketu a tam jsem seděla bokem. Lidi říkali, že vrah utekl a že má červenou bundu, tak jsme se všichni jako blízni rozhlíželi kolem, jestli tam snad někdo takový není,“ líčí paní Janyšková den, na který nikdy nezapomene.

Pak šla na autobus a až při cestě domů se dozvěděla, že se vrah zastřelil. „Když jsem nastupovala, najednou odsud všichni odjížděli pryč. Volala jsem děckám, a říkala jsem jim, že si připadám jako ve válce. Všude samí ozbrojenci. Úplně, jako by začala válka. No hrozné,“ říká Marie Janyšková, které nakonec spravovali zuby až nedávno.

Lékaři totiž několikrát její zákrok odložili – poprvé kvůli střelci, pak kvůli koronaviru. „Určitě si tu hrůzu v den výročí připomenu, teď jsem se byla kouknout na ten pomník obětem,“ říká žena ze Studénky.