Tři úžasné Ostravanky, na které se málem zapomnělo. Jejich příběhy vás ohromí

Když šéfka známého ostravského antikvariátu, galerie a klubu Fiducia Ilona Rozehnalová získala v závěru roku jednu ze tří Cen města Ostravy, už při jejím převzetí oznámila, že finanční částku spojenou s cenou chce věnovat na vznik několika pamětních desek.

Ty mají obyvatelům města připomínat dnes prakticky neznámé, ale výjimečné ostravské rodačky.

Osudy a osobnosti těchto dam jsou dnes pozapomenuté a na oficiálních seznamech slavných ostravských rodáků chybí. Přesto tyto Ostravanky ve své době patřily k předním osobnostem ostravské kultury a společnosti. Historici je však znovuobjevují až v posledních dvou dekádách a s nimi i jejich díla a někdy velmi dramatické osudy.

Je mezi nimi pohádkářka, která neopustila děti, pro které psala a skládala, ani v cestě na smrt v koncentračním táboře. Či zámecká paní a spisovatelka, kterou znají Němci, ale my ne. Nebo bohatá dcera průmyslníka, která přišla nakonec o veškerý majetek a zemřela v bídě.

„Všechno to byly odvážné, inspirativní a na druhou stranu skromné ženy, nikam se nedraly tvrdými lokty. Přitom byly na svou dobu i velmi emancipované,“ říká Ilona Rozehnalová, vedoucí spolku Fiducia, který už přes dvacet let oslovuje všechny, kteří považují Ostravu za krásnou.

Žena zemřela v Osvětimi s dětmi, pro které tvořila

Spolek Fiducia vyhlásila soutěž na podobu první pamětní desky pro první z významných ostravských dam 22. února. Tou první dámou je Ilse Weberová, rodačka z Vítkovic, spisovatelka knih pro děti, básnířka, hudebnice a podle znalců mimořádná osobnost meziválečné židovské komunity. Bohužel zahynula v roce 1944 v Osvětimi a to spolu s dětmi, kterým velkou část své tvorby věnovala.

„Málokdo v Ostravě ji dnes zná, přitom řada jejich písní a zhudebněné verše z terezínského ghetta zlidověly a jsou dnes na repertoáru mnoha předních interpretů a sborů z celého světa. Slavnými songy se staly zejména ukolébavka Wiegala či balada Ich wandre durch Theresienstadt, které však my tady moc neznáme,“ cituje Ilona Rozehnalová autory Fiducií chystané publikace nazvané Literární Ostrava 1918-2018, která vyjde letos.

Dodává, že spolek Fiducia už rozmístil na ostravské domy v minulých letech přes deset pamětních desek, například Zdeňku Jirotkovi, autorovi nesmrtelné knížky Saturnin, či pamětní desku připomínající ostudný komunistický monstrproces Buchal a spol.

Tvořila i v Terezíně a zemřela uprostřed zpívajících dětí

Pamětní desku Ilse Weberové chce spolek Fiducia instalovat ještě letos před létem na budovu současné pošty ve Vítkovicích v Šalounově ulici. V tomto domě pozapomenutá autorka bydlela, než musela v devětatřiceti letech do transportu do Terezína.

Ilse Weberová se však narodila v roce 1903 v nejstarším známém místě dávné vesničky Vítkovice, v někdejší rychtě. Vedle mateřského německého jazyka uměla výborně i česky a cítila se vždy být vítkovickou patriotkou a vlastenkou. Vydala několik knih židovských pohádek, spolupracovala s ostravským rozhlasovým studiem, skládala písně a dopisovala si s Karlem Čapkem.

„Když musela v únoru 1942 do terezínského ghetta, obětavě tam pracovala jako dětská ošetřovatelka. Pro uvězněné děti skládala a zpívala ukolébavky a i tady, v těžkých podmínkách lágru, pokračovala v literární tvorbě. Její tehdejší básně a další texty se podařilo zachránit díky důmyslné skrýši v kůlně na nářadí a vyšly poté v publikaci z roku 2012 nazvané Kdy skončí naše utrpení,“ uvádějí v textu věnovaném Ilse Weberové autoři chystané publikace.

Život Ilse Weberové vyhasl tragicky v roce 1944 v osvětimském koncentračním táboře. „Když její děti šly v Osvětimi do plynové komory, rozhodla se tam jít jako jejich vychovatelka s nimi. A údajně s nimi v komoře do poslední chvíle zpívala písně. Věděla, že když budou zpívat, budou dýchat rychleji a rychleji také budou mít při tomto krutém pomalém umírání klid. Tento příběh se o ní traduje a zřejmě je pravdivý,“ říká Ilona Rozehnalová.

Ostravu zaplavili uprchlíci, řada z těch, co jsem měla ráda, mě zklamala

Unikátní svědectví o osudech Ilse Weberové i její rodiny představují četné dopisy adresované blízkým lidem, například přítelkyni Lilian, dceři švédského diplomata. Sugestivně zachycují i autorčiny privátní starosti, úzkosti i naděje, a to na pozadí dobových proměn společenské atmosféry.

„Vy nevíte, jak nesnesitelný se stal život v ČSR. Ostrava je zaplavena uprchlíky z Polska, Německa a Slovenska. To nejsmutnější je chování k Židům. Většina z těch, které jsem mívala ráda, mě hluboce zklamala - jen někteří se ukázali jako skutečně lidští a slušní. Jedna z těchto vzácných výjimek je má kamarádka z dětství Zdenka (víš, to dítě ze sousedství, s nímž jsem vždycky pásla krávy). Přišla ke mně a plakala rozhořčením. Pak mně nabídla pomoc pro případ, že bych ji potřebovala. Sama má čtyři děti a její muž je policista. Mým dětem přinesla tři čerstvě snesená vajíčka. Není to dojemné?“ napsala své kamarádce Ilse Weberová v dopise prvního prosince roku 1938 po zabrání Sudet a vpádu Poláků na Těšínsko.

Na zámku v Třebovicích vytvořila „slezský“ Výmar

Další z chystaných pamětních desek by měla připomínat třebovickou rodačku, spisovatelku a mecenášku umění Marii Stonu, vlastním jménem Marii Schulzovou Stonawskou. Ta žila v letech 1861 až 1944 a mnozí pamětníci a obyvatelé Třebovic dobře vědí, že její osud je spojený s třebovickým zámkem, který byl později, v roce 1958, zbourán.

Pamětní desku chce spolek Fiducia umístit v dnešním třebovickém parku, který po zámku zůstal. Právě v tomto zámku „ostravská Sidonie Nádherná“, jak ji nazval ostravský literární historik Pavel Hruška, vytvořila významné kulturní centrum, nazývané „slezským Výmarem.“

Na počátku 20. století a v době první republiky udržovaly s tímto uměleckým salonem kontakty známé osobnosti tehdejší Evropy. Toto sídlo navštívili například spisovatel Stefan Zweig, antroposof Rudolf Steiner či první ženská laureátka Nobelovy ceny za mír Bertha von Suttner.

Cestovatelka přivezla na Ostravsko cenné muzejní exponáty

V zámku měla svůj ateliér i hraběnčina dcera, sochařka Helena Scholzová-Železná. Také ostravská kulturní veřejnost si ve své době zámecké paní velmi vážila, Maria Stona třeba získala v roce 1937 Cenu města Ostravy za literární tvorbu.

Na zámek často přicházela také malířka a sběratelka slezského folklóru Helena Salichová a právě ona se postarala o jediný knižně vydaný překlad díla Marie Stony do češtiny. Jedná se o novelu Před pádem, která kromě jiného sugestivně zachycuje životní projevy i osudy obyčejných obyvatel obce.

Maria Stona začala publikovat záhy, své čtenáře oslovovala poezií a ještě více satirou. Zajímala ji móda a životní styl a stala se emancipovanou cestovatelkou. Sama se vypravila například až do Egypta, odkud na Ostravsko přivezla i cenné muzejní exponáty. O svých výpravách napsala řadu knih.

Ostrava si po druhé světové válce tuto ostravskou „Sidonii Nádhernou“ připomínala jen velmi málo, zatímco v Německu figuruje tato německy píšící autorka padesáti knih ve všech lexikonech německé literatury a stále jí tam vycházejí knihy.

Hitler ji povýšil do šlechtického stavu, lidé však na ni vzpomínali v dobrém

Maria Stona zemřela v roce 1944 a ještě těsně před jejím skonem ji v roce 1942 Adolf Hitler povýšil do šlechtického stavu, což posměšně reflektoval ve svých beletristických vzpomínkách Dětství ve Slezsku bývalý návštěvník jejího třebovického salonu, hudebník Ilja Hurník.

„Na druhé straně na ni lidé v Třebovicích vzpomínali velmi dobře, kdy jim pomáhala a říkají, že to nebyla žádná snobka, ale sociálně zaměřená a vnímavá žena,“ připomíná Ilona Rozehnalová, šéfka spolku Fiducia.

Zkáze podlehl nejen zámek v Třebovicích, ale také rodinný archiv Marie Stony. Odborný zájem o její dílo se probudil až v posledních dvou desetiletích. V roce 2014 vydala univerzita v Opavě objevnou publikaci Martina Pelce Maria Stona und ihr Salon in Strzebowitz.

Nejpřekvapivějším objevem se stalo takřka 150 dopisů dánskému kritikovi evropského významu Georgu Brandesovi. Vlastní básně, prózy a fejetony Stona publikovala v mnoha zahraničních periodikách. Poslední soubor povídek Marie Stony vyšel v roce 1962, v češtině v podobě moderního překladu bohužel ještě objevena nebyla. Hrob Marie Stonawské je na hřbitově v Třebovicích.

Jako okouzlující zámožná dáma procestovala kus světa

Třetí dámou, které by spolek Fiducia chtěl instalovat pamětní desku, je někdejší obyvatelka Jaklovce ve Slezské Ostravě Tereza Dubrovská. Ta bývala podobně jako Maria Stona okouzlující, zámožnou dámou, básnířkou a překladatelkou, též komponistkou a klavírní virtuózkou, a v neposlední řadě i mecenáškou umění.

Narodila se ještě v 19. století, na vlastní kůži však musela zakusit i komunistické běsnění po únoru 1948, kdy jí byl zestátněn a následně rozkraden rodinný majetek. Její básnické dílo a životní osudy byly téměř zapomenuty až do roku 2001, kdy ji připomenula drobná monografie ostravského literárního historika Drahomíra Šajtara.

Tato úctyhodná žena pocházela z velmi majetné rodiny Mixových žijící v osadě Jaklovec. Tereziin dědeček se totiž stal prvním českým důlním podnikatelem v Polské Ostravě.

Tereza Dubrovská si při pražských studiích za básnický vzor si zvolila Jaroslava Vrchlického a za literárního rádce pak Jiřího Karáska ze Lvovic. Tato žena si dopisovala třeba se slavným kritikem F. X. Šaldou a vedle vlastní poezie překládala z jihoslovanských jazyků. Díky značnému jmění procestovala téměř celou Evropu, navštívila i Kavkaz, Severní Afriku či Ameriku.

Knihy si vydávala sama, pak však o většinu majetku přišla

Své knihy Tereza Dubrovská vydávala jen vlastním nákladem. Vlastní bohatství i četné kontakty a známosti Dubrovská využívala k podpoře umění v nejrůznějších podobách, například inspirovala stavbu pomníku herečky Hany Kvapilové v Kinského sadech a významně na něj přispěla. Organizovala různé sbírky, dobročinné akce a prodejní výstavy. Jen na Těšínsku založila šest knihoven a v třicátých letech věnovala starožitný interiér ze svého domu bibliotéce v pražském Klementinu.

Někdy v roce 1932 však Tereza Dubrovská ztratila většinu svého majetku, okolnosti však dnes už nejsou známy. Zůstal jí pouze velkostatek v Nové Vsi u Chotěboře, kam se přestěhovala se sestrou Jarmilou. Žily tam pak z malého výnosu z hospodaření a básnířka musela z omezených příjmů ještě splácet dluh tiskárně za tisk své poslední sbírky Večery v Bissone.

V březnu 1948 pak byla na jejich velkostatek uvalena národní správa, sestry se ze dne na den octly na ulici a dožily jen díky soucitu místních obyvatel. Dubrovská zemřela 8. listopadu 1951 a je pohřbena v rodinné hrobce v Nové Vsi u Chotěboře.

Budou jednou pamětní desky součástí „ženské“ stezky?

Ilona Rozehnalová by ráda, kdyby se pamětní desky třem ostravským autorkám, na které město v posledních sedmdesáti letech pozapomnělo, staly jednou třeba i součástí třeba stezky, která by připomínala slavné ostravské rodačky a ženy.

„Osudy těchto tří ostravských žen mě velmi zaujaly a řadu věcí jsem o jejich životech vůbec nevěděla. A chtěla bych je připomenout, aby o nich věděli i další obyvatelé Ostravy,“ říká šéfka spolku Fiducia Ilona Rozehnalová.