Ostrava potřebuje stavby, které ji budou reprezentovat, říká znalec architektury

Mnohem více projektů, jako byla realizace multifunkční auly Gong, je třeba k tomu, aby Ostrava byla městem budoucnosti. Podle historika architektury a památkáře Martina Strakoše to primárně není otázka velkých financí, ale především zájmu o vytvoření nové identity, kterou, s nadsázkou řečeno, dříve „jednostranně zaměřený svalovec“, nadále hledá.

V záplavě oficiálních zpráv se zdá, že konečně svítá na lepší časy. Ostravané si mohou prohlížet působivé vizualizace k řadě projektů, avšak většina je zatím velmi vzdálena konkrétnímu výsledku.

Ať už se jedná o zástavby proluk v centru či konverze průmyslových objektů, společné je jedno. Střet mezi novou architekturou a starým světem, který představují ostravské památky. Nejen o nich a jejich významu pro rozvoj města bude řeč v rozhovoru Magazínu PATRIOT.

Za památky označujeme architektonicky cenné historické stavby. Jaký vztah k nim vlastně má dnešní Ostrava?
Vztah k památkám se v Ostravě vyvíjel velmi zajímavě. Do poloviny 20. století se město s památkami moc nespojovalo. Za významnou památku byl vnímán kostel svatého Václava s gotickým jádrem, ale jinak byla například dnes ceněná architektura druhé poloviny 19. století považována za něco překonaného. Doba tehdy byla ještě příliš mladá na to, aby lidé tyto stavby chápali jako památky. Teprve v 60. letech se začalo zejména na architekturu první poloviny 20. století nahlížet jinak. Na Ostravsku se takové tendence objevily v 70. letech, kdy se uvažovalo o záchraně krematoria, které stálo na starém městském hřbitově za dnešním Domem kultury. Mluvilo se také o bývalém obchodním domě Bachner, později Horník, který vznikl na základě projektu světoznámého architekta Ericha Mendelsohna. Řada staveb v Ostravě se pak stala památkami v 80. letech. Lidem došlo, že město má hodnotnou architekturu, což souviselo i se změnou režimu po roce 1989.

Zlepšil se od těch časů přístup ke skvostům, které nás obklopují?
Důležité bylo, že v roce 1992 byla vyhlášena městská památková zóna v centru Ostravy a v roce 2003 následovaly další památkové zóny v Přívoze, ve Vítkovicích a v Porubě. S tím šla ruku v ruce i podpora ze strany města, které poskytuje dotaci na opravy památek. A je to vidět. Mnoho domů má nové fasády a třeba Kuří rynek dnes vypadá velice pěkně v porovnání s obdobím před 25 lety. Totéž platí i pro Masarykovo náměstí. Když se ale zaměříme na infrastrukturu, tak to příliš radostný pohled není. Nesmíme totiž zůstat jen u fasád. Součástí památek jsou i inženýrské sítě, interiéry budov, jejich konstrukce a tak podobně. Ne každý dům s opravenou fasádou je v opravdu dobrém stavu.

Které případy jsou podle vás nejpalčivější?
Tak třeba zmíněný obchodní dům Bachner je na hraně havarijního stavu. Bohužel v tomto směru máme i další mementa, jako je obchodní dům Ostravica – Textilia nebo hotel Palace. Jsou to hodně viditelné boláky na tváři města. Lidé přece jen směřují hlavně do centra Ostravy, a přestože město navštíví na pouhý jeden den, zanedbaná veřejná prostranství a budovy jim zůstanou v paměti.

Co lze udělat pro to, aby se situace změnila?
Otázka, jak dosáhnout změny, je docela složitá, protože v mnoha případech jde o soukromé majetky. Úsilí ze strany města však i přesto musí být vynaloženo a je určitě dobře, že se nyní uvažuje například o zástavbě proluk v centru. Co si budeme povídat, Ostrava pořád vypadá, jako by tady nedávno skončila druhá světová válka. Myslím si, že žádné české velkoměsto, i když bylo poškozeno válečnými událostmi, takové rány ve svém centru nemá, byť je faktem, že některé stavby byly zbourány až po válce.

Čím to je, že ve městě chybí současná kvalitní architektura?
Vidíme, že lidé, kteří stavějí architektonicky hodnotné domy, míří mimo město, kde vznikají různé rezidenční zóny. I to je důvod, proč centrum Ostravy nemá mnoho současné architektury. V uplynulých deseti letech to byla třeba Městská brána od brněnských architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, ale když si vezmete veřejné stavby, které by reprezentovaly město navenek, ty postrádáme. V jiných městech přitom vznikají. Například Hradec Králové, který je mnohem menší než Ostrava, má dvě velmi hezké moderní knihovny, což ukazuje na odlišný přístup k reprezentaci města. Přijde mi, že v Ostravě žijeme v prostředí, kde uvažování lidí zůstává v rovině drobného osobního vlastnictví a utilitarismu. Ani lidé, kteří působí v komunální politice, nebo vedou firmy, nejsou schopni uvážit, že společnost se musí také něčím reprezentovat nejen navenek, ale i vůči sobě samotné. Vždyť kvalitní šaty dělají člověka a dobrá architektura formuje společnost.

Jsme stále zatíženi dědictvím minulosti, kdy se vše točilo kolem těžkého průmyslu?
Myslím si, že současné problémy vznikaly už tehdy, kdy se ve velkém těžilo. Město bylo jednostranné. Byl to takový „hloupý svalovec“, který si myslel, že má prostřednictvím těžkého průmyslu řešení na všechny trable světa. Ostrava však již tenkrát měla rozvíjet například humanitní vzdělání a připravovat se na budoucnost. To ovšem během sovětské okupace a normalizace oficiální komunistické struktury odmítaly. Ostatně, těžký průmysl se zaměřením na výkonnost a mechanickou práci s velkými počty lidí je něco, co v současné době společnost ani průmysl jako takový nepotřebuje. Za inspirací se přitom stačí podívat do Katovic, které mají pulsující centrum i řadu velkých gest. Je tam krásný koncertní sál nebo vynikající knihovna. Město a jeho lidé si tam uvědomují, že těžba uhlí jednou skončí a že bude třeba jít jinou cestou. Poláci zřejmě uvažují komplexněji. Vědí, že bez pestré skladby funkcí může město i celý region snadno ztratit význam. Ostrava má v tomto směru hodně co dohánět.

Souhlasíte, že určitou naději dávají alespoň architektonické soutěže, se kterými se v Ostravě poslední dobou doslova roztrhl pytel?
Soutěže jsem vždy považoval za otevřené poměřování sil, pokud jsou v nich jasná pravidla, dobrý stavební program a renomovaní porotci. Pak díky nim můžeme mít různá kvalitní řešení na jednotlivé problémy. Důležité ale je dotáhnout soutěže do konce. Pokud bude nulový výsledek, nikam se neposuneme. Ideová stránka je málo. Město potřebuje podobný projekt, jako byl třeba Gong. Zkrátka další realizaci, která obsáhne všechny klady vložené do soutěží a vizualizací.

Kterému z řady avizovaných projektů dáváte reálnou šanci?
Jak se zdá, reálnou šanci má po podpisu smlouvy s polským architektem Robertem Konieczným (studio KWK Promes z Katovic, pozn. red.) konverze bývalých městských jatek v galerii Plato.

Unikátním příkladem cenné historické i soudobé architektury je Dolní oblast Vítkovice. Jak se na její proměny díváte očima památkáře?
Dolní oblast Vítkovice je případ velmi pozoruhodný i kontroverzní. Areál připomíná průmyslovou minulost nejen Ostravy, ale celého kraje, která se však stále více stává minulostí. Zároveň se zde sváří různé přístupy a koncepty. Na jedné straně je snaha ponechat co nejvíce historických objektů různého stáří a na druhé straně se areál postupně čistí a zeštíhluje. Hmota, která tvoří pro návštěvníky zajímavou podstatu, postupně řídne. Nikdo ale přesně neví, kde je hranice, na které se ten proces zastaví. Může se stát, že tam nakonec zůstane kostra, která nebude mít se současným stavem mnoho společného. Budoucnost Dolní oblasti je pořád velkým otazníkem, byť nepopírám, že například Gong je velmi působivý. Myslím si, že odpověď na otázku, kde je hranice novodobých zásahů, je velice důležitá a že se na toto téma musí vést diskuse, která je zatím spíše úřední a nešíří se dál. Ostrava ji přitom velmi potřebuje. Je to postindustriální město, které ztratilo svou podstatu a novou stále hledá.

Silným jádrem ostravské architektury jsou památky z období od druhé poloviny 19. století po zhruba 50. léta 20. století. Vy jste mimo jiné také spoluautorem unikátní online databáze, která je mapuje. Věříte, že postupně spějeme k souladu mezi novým a starým světem?
Určitě je pozitivní, že dnešní společnost dovede památky, které vznikaly díky vizím předchozích generací, ocenit. Vidíme to v zájmu lidí právě o Dolní oblast Vítkovice. Když si uvědomíte, že před dvaceti lety se o technické památky v Ostravě zajímala malá skupina odborníků, je patrný posun. Pořád ale sledujeme pozůstatky předchozího myšlení. Namátkou je to zchátralá vodárenská věž na Hladnově nebo naproti ní stojící a opuštěný areál dolu Petr Bezruč. Zjišťujeme, že ačkoli je pozornost více upřena na průmyslovou minulost, pořád jsou ve městě vnitřní periferie a stavby, které jsou zchátralé. Příkladem, že to lze změnit, může být svinovské nádraží, které bylo před dvaceti lety hrůza a děs. Dnes je to vstupní brána do města. Primárně tedy potřebujeme zájem o památky, nikoli jen velké peníze, o kterých všichni mluví. Věřím, že promyšlenými investicemi by se Ostrava mohla stát mnohem přívětivější pro své obyvatele i pro návštěvníky.